Cesta do hlubin duše ústavu sociální péče
Jsem praktická lékařka a v průběhu minulého roku jsem nechtěně učinila hloubkovou sondu do mikrovesmíru dvou domovů seniorů na okrese Prachatice. Neplánovala jsem to, ale stalo se to díky tomu, že jsem v takových zařízeních jeden rok pracovala. Z pohledu nezasvěceného zvenku není naprosto nic vidět. Oba ústavy dopadly obdobně. Ve srovnání budu tedy postupovat bod po bodu.
1. Je s podivem, že výběrové řízení na místo ředitele vždy vyhraje ten, který má nejlepší vazby na odpovědné úřady a ani zdaleka nemá nejlepší předpoklady pro tuto práci. Co se týče osobnosti, v obou případech se jedná spíše o typ neschopný vedení, ale velmi dobře schopný manipulace.
2. Pracovní kolektiv? V podstatě neexistuje. Je ovládán strachem, šikanou a terorem ze strany vedení. Kdo se protiví, je vyloučen a pošpiněn, zastrašen. Ředitel má absolutní moc, která je vykonávána vrchní sestrou. Sestry jsou degradovány na klíčnice a ošetřovatelky. Neumějí už ani aplikovat infuzi. Mnohé jsou velmi šikovné a přívětivé, ale v tomhle mlýně nemají šanci, jsou semlety jako ostatní.
3. Využití alternativních zdrojů financování? Spíše ne. Oni se sponzoři nehrnou, když je od nich vymámen sponzorský dar, neslyší ani slovo díků, a navíc se mohou dočkat těch nejhorších pomluv. Na druhou stranu se snaží vedení za každou cenu využívat státních příspěvků. To znamená závislost na jednom zdroji, což nikdy není dobré.
4. Výběr dodavatelů podle výhodnosti podmínek pro ústav? Mám pocit, že dodavatelé jsou spíše vybíráni podle výhod pro management.
5. Ošetřovatelská péče? Podle zažitých vzorů není prostor pro změnu, nerespektuje se názor odborníků. Mnohdy shledávám výrazné nedostatky. Co jsou platné tzv. standardy, když nám zmizel lidský přístup.
6. Lékařská péče? Nikdy nemůže být uspokojivá, protože na ní vůbec nezáleží. Hodnotí ji ředitel a záleží vlastně jen na tom, aby zdravotní pojišťovna zaplatila. Když lékař moc rýpe, je třeba ho vyměnit a samozřejmě pošpinit. Navíc nemá vůbec do čeho co mluvit.
7. Nabízené služby? Manikúra, kadeřník, masér nedocházejí, protože to nechtějí dělat zadarmo. Rehabilitace nedostatečná, jelikož je sestra zaměstnána jen na částečný úvazek, aby byla co nejlevnější.
8. Strava? Neuspokojivá výživa seniorů, protože nedochází dietní sestra, kterou je třeba zase zaplatit. Kuchař sice dobrý, ale nezná dietní systém.
9. Spokojenost klientů? Zajímalo by mne, jestli se někdy někdo zeptal seniora, co mu vadí v jeho novém domově. Vadí mu nekvalitní strava, kterou platí, ale vadí mu třeba i to, že s ním bydlí člověk, jenž ho v noci ruší, nenechá ho vyspat, přes den ho obtěžuje zápachem apod. A co teprve fakta, o kterých klient moc neví. Například že je v některých ústavech polehoučku okrádán, tu o desetikorunu, tu o stovku, tu ale i o tisícovku. Rodina se to taky nikdy nedozví.
10. Zpětná vazba? Při pokusu o kritiku, z jakékoli pozice, končíš. Jsi pošpiněn, vyloučen, zesměšněn. K tomu všemu slouží schopnost vedení být vždy za každých okolností připraven lhát, vyhrožovat, mlžit.
11. Kontrola? V podstatě jen nekonečné revize zdravotní pojišťovny z důvodu zaplacení výkonů domácí péče.
12. Léčba? Já nevím, snad aby se za každým seniorem vstupem do domova nezavřely tak pevně dveře, aby domov řídil konečně člověk, který má tyto lidi rád a kterému na nich záleží. Aby uměl sehnat peníze a nelhal, nekradl a byl to vůdce. Aby zaměstnanci byli loajální, protože si ho váží, a ne proto, že se bojí. Chci toho moc? Nebo takový člověk u nás neexistuje? Ale existuje, jen nikdy nevyhraje výběrové řízení.
Proč jsem se rozhodla zveřejnit své poznatky? Z jednoduchého důvodu. Když jsem mluvila se svou matkou, dietní sestrou v důchodu, o všech těchto problémech, řekla mi: ,,Je to dvacet let a je to pořád stejné, jako když jsem chodila na kontroly já. Obyvatelé domova důchodců byli vždy vydáni napospas jeho vedení.“
Co je platné, že ředitel chodí pravidelně mezi klienty se ptát, co se jim nelíbí, když se ho všichni bojí a zásadní věci mu nesdělí. A když náhodou sdělí, dozví se nějakou lež, se kterou se musí smířit. Došla jsem k závěru, že nikdy neumístím své rodiče do domova seniorů, leda bych byla jeho ředitelem. Není to smutné zjištění? Jestli se vám zdají mé závěry příliš tvrdé, běžte na brigádu do domova seniorů a mějte oči otevřené.
MUDr. Michaela Neumanová praktická lékařka, Volary
Ohlas na článek Teorie versus praxe
Naše zařízení již dlouho odebírá (jsme akreditovaným pracovištěm Domov pro seniory se třemi ošetřovatelskými jednotkami, jehož zřizovatelem je Olomoucký kraj) na každou jednotku časopis Sestra. Mnoho článků nás na našem II. oddělení již zaujalo, ale ne tolik jako článek v rubrice Fórum Hodně peněz za málo muziky v letošním lednovém čísle. Možná i proto, že v současné situaci „krize“ a nedofinancování služeb sociální péče ze strany státu je tak aktuální.
Jak je mimo jiné již v úvodu připomenuto, že tento článek může být někomu z čtenářů hodně povědomý, pak nám se jeho obsah povědomým opravdu zdál. Proto jsme se s kolegyněmi rozhodly reagovat a autorku tímto podpořit. Také my na oddělení vnímáme, že naše práce -sesterská i pracovnic sociální péče - není tak uznávána, oceňována a ohodnocena, jak si doopravdy zaslouží. I když věříme, že k prestiži našeho povolání, které stále není na zasloužené pozici, přispíváme i my všechny svojí každodenní poctivou a zodpovědně vykonávanou prací v podmínkách, které v současné době nejsou jednoduché, přesto je někdy potřeba pozvednout hlas.
Současná doba chce od pracovníků stále více. Přitom je však tendence počet pracovníků stále snižovat. Jak v závěru píše autorka článku - vše je o penězích. V našem zařízení došlo k převodu PZP na pozici PSP již před rokem. Ke změně došlo pouze v pojmenování, práci musí kolegyně odvést stejnou jako předtím.
Kontrolní orgány chtějí precizní vykonávání práce podle standardů a nových směrnic, ale podmínky, jak je nastavily, jsou v praxi nereálné. Stejné je to i s dokumenty pro pojišťovnu a s prací a dokumentací tzv. klíčových pracovníků. Určitě by všem těmto lidem neuškodilo přijít se podívat do praxe opravdu hlouběji, podívat se na opravdové uživatele našich služeb a vyzkoušet si některá ze svých nařízení v praxi. Třeba by pak nová nařízení byla smysluplnější nebo by zjistili, že není důvod měnit něco, co funguje dobře!
Naši vedoucí pracovníci nám při každé nové změně zařídí proškolování odbornými školiteli. Při poslechu slov těchto školitelů se mně osobně (jsem všeobecná sestra v přímé péči) tato vývojová tendence v naší práci velmi líbí. Ale je tato tendence od zákonotvorných orgánů opravdová? Nejsou to jen líbivé formule, které se nedají realizovat? Je vůbec snahou zákonodárných orgánů postarat se o obyčejného člověka? Vždyť finance průměrného obyvatele státu na zaplacení služeb, které doopravdy potřebuje, nestačí.
Jak také autorka píše, stále se mluví o zkvalitnění péče, ale unavený a nervózní personál tu pohodu, která je v zařízení našeho typu tolik potřeba, kolem sebe prostě šířit nemůže, ať se snaží sebevíc. Je to přece jen člověk se svými omezeními.
Je toho mnoho, co nás v naší práci trápí. Jsme vlastně v pozici „advokátů“ našich uživatelů, takže je naší povinností ozývat se v jejich prospěch, protože „to“ je zde hlavní. Zatím však není snaha hlas pracovníků slyšet. Toto přece není ten správný krok vpřed, když se mluví jen pěkná slova, ale zákony a nařízení směřují zpátky!
Za celý kolektiv registrovaná všeobecná sestra O. P.
Otevřený dopis ministryni
Vážená paní ministryně, obracím se na Vás s otázkou, která je pro mne dosti zásadní, a to: Jak hodláte řešit otázku odměňování sester a ostatních nelékařských profesí? Váš předchůdce MUDr. Tomáš Julínek se osobně zavázal, že se zasadí o nápravu v tomto systému odměňování. Dne 1. 11. loňského roku jsme se mohli dočíst v tisku, že se tímto problémem bude zabývat a že si je plně vědom toho, že práce sester je dlouhodobě podhodnocená. Že je nutné zvýšit cenu jejich práce v sazebníku zdravotnických úkonů tak, aby byla tato práce lépe hrazena pojišťovnami.
Dále bývalý ministr zdravotnictví navrhoval, že je nutné posílit kompetence sester. Ty se však víceméně posílily již dávno tak nějak samy, protože provádíme už dávno výkony, které by měly spadat do kompetencí lékaře. Bohužel však došlo k tomu, že MUDr. Tomáš Julínek byl v rámci povolebních úprav odvolán z pozice ministra zdravotnictví. Po jeho odchodu nemáme již žádné záruky, že se těmito, ale i jinými problémy středního a nižšího zdravotnického personálu bude někdo zabývat.
Pracuji 13 let na oddělení ARO Slezské nemocnice v Opavě. Bývalý ministr v tomto oboru působil jako lékař a primář, a proto si byl jistě vědom toho, že práce sestry na ARO spočívá v tom, že sestra je hlavním partnerem lékaře. Že pacient je odkázán na život zachraňující úkony, které vykoná právě sestra, dokud lékař nedorazí k nemocnému. Že léčebné zásahy lékaře se řídí informacemi, jež mu podá sestra. Že sestra vykonává úkony, které jsou v zemích EU výkony lékařskými. Že zvláště na odděleních ARO je velká migrace sester z důvodu velké psychické i fyzické zátěže, která je dána náročností tohoto oboru. Že tato práce je nesmírně zodpovědná, na vysoké odborné úrovni a nepostradatelná.
Když pan Julínek nastupoval na pozici ministra zdravotnictví, nejeden lékař či sestra pracující v tomto oboru se zaradoval, protože očekával, že konečně je na této pozici odborník a že by se snad mohlo pro nás, řadové pracovníky, něco zlepšit. Situace je ale taková, že se nestalo vůbec nic! Naopak se na nás každý den z médií valí zprávy o neustálém zdražování čehokoli. O zvyšování platů učitelům, státní správě, policejním složkám, hasičům, dokonce i nepedagogickým pracovníkům a jiným.
Dozvídáme se o reformě nemocenského pojištění, která je pro obyčejné lidi pracující v trojsměnném provozu, mezi které se řadí i sestry, likvidační. Myslíte si, že kdokoli z nás si může dovolit jít na nemocenskou? Vy snad za nás zaplatíte nájem, hypotéku, inkaso? Ne! Každý soudně uvažující člověk si to rozmyslí a raději nemoc přechodí, čímž pak ohrozí pacienty zavlečením infekce. Jak je možné, že v době, kdy nám, běžným lidem, takto omezujete právo se v nemoci léčit, poslancům i jiným privilegovaným skupinám, když onemocní, je vypláceno 100 % mzdy?
Neslyšíme NIC o řešení problému nedostatku sester a lékařů, NIC o narovnání jejich odměňování, NIC o zvýšení společenské prestiže tohoto oboru. A už vůbec NIC neslyšíme o tom, kde na reformy Vaší vlády a zdražování máme brát. Nejméně 3 roky se na platy zdravotníků nesáhlo a bohužel asi v nejbližší době ani nesáhne. Pak se ale nemůže nikdo divit, že máte ve volbách tak vysoký odliv voličů střední vrstvy, neboť Vaše kroky jsou velice asociální a dopadají právě na střední příjmovou skupinu, do které se bohužel řadíme také. Ale to Vy jistě moc dobře víte, přestože jste na pozici ministryně teprve krátce.
Rozhodla jsem se Vám napsat tento dopis, který jsem dala přečíst mnoha kolegyním v práci i dalším v naší nemocnici a ty se chtěly pod něj okamžitě podepsat. Píšu Vám také proto, že nehodlám vstupovat do odborů a z členských příspěvků živit odborářské šéfy, kteří pro nás dole stejně nic nedělají. A v neposlední řadě také proto, abyste věděla, že to, co lidé udělali ve volbách, je důsledek Vaší celé vlády a že už toho lidé mají dost. Bohužel jiné skupiny, jako jsou učitelé, policisté, železničáři, si jsou schopny vymoci nějaké změny stávkou.
My sestry jsme RUKOJMÍMI svého povolání, které nám stávku neumožňuje, protože jsme si všechny vědomy, že nemůžeme ohrozit pacienta. Nemůžeme si dovolit vypnout stroje, nepřijít do práce jako lidé ve fabrice. Nemůžeme si dovolit nepodat léky nebo nejít k resuscitaci či zavřít nemocnici. Není o nás slyšet ne proto, že bychom byly s našimi platy spokojené, ale proto, že se nahlas ozvat nemůžeme!!! Nelze si vzít pacienty jako rukojmí našeho vyjednávání a tímto krokem tak ohrozit jejich životy.
Doteď jsme jen mlčky čekaly a věřily, že se našimi problémy bude někdo zabývat, ale bohužel jsme se nedočkaly. A nejde jen o otázku finanční. Těch problémů je řada. Jedním z dalších je systém povinných registrací sester a nesmyslné sbírání kreditních bodů. Jsme nuceny navštěvovat odborné semináře, které se třeba ani netýkají oboru, ve kterém pracujeme, ale hlavně tyto akce navštěvujeme ve svém osobním volnu a za své peníze, přičemž částky, které jsou za to vybírány, se pohybují v nehorázných cenových relacích.
Každá z nás se snaží nasbírat kredity co nejrychleji, co nejlevněji a je úplně jedno, jaké téma seminář bude mít. Pokud se chcete řídit v tomto ohledu nařízeními Evropské unie, pak my tedy chceme přinejmenším aspoň trochu srovnatelné platy, jaké v EU jsou. Také v Anglii mají kreditní systém vzdělávání. Myslím, že by stálo za to se jím inspirovat. Například sestry na ARO nemusejí sbírat kredity a obcházet bezduché semináře, protože jejich pracovní náplň je nutí k neustálému sebevzdělávání. Sestry na těchto multioborových odděleních jsou v předstihu informací, a to v Anglii vědí a dokážou náležitě ocenit.
Také mě zarážejí podmínky NCO NZO v průběhu sbírání bodů. V období maximálně šesti let je nutné nasbírat minimálně 40 bodů a odpracovat nejméně rok v oboru, ve kterém jsem zaregistrována. To je velice omezující a diskriminační s ohledem na mateřskou dovolenou. Mít tedy dvě děti v odstupu tří let a být s každým 3 roky doma nás odsouvá na vedlejší kolej. Kdo vám dal právo rozhodovat, kolik dětí a v jakém časovém odstupu budeme mít???
Dalším z problémů je pomaturitní studium. Specializační studium pro zdravotnické pracovníky nelékaře v Brně si například klade pro dokončení studia nesmyslné podmínky. V posledních dvou letech se protáhlo o dvojaž trojnásobek doby studia. Financování tohoto studia nemocnicemi a následné odečítání odpracovaných let, upisování se zaměstnavateli na několik let dopředu je opravdu výsměchem! O vysokoškolském studiu nelékařských pracovníků se pro jistotu moc nemluví, protože tyto zaměstnance sice EU vyžaduje, ale u nás nejsou nemocnice schopny je pracovně zařadit a využít jejich schopnosti jako v EU. O finančním ohodnocení jakéhokoli vzdělání ani nemluvě!
Náš obraz ve společnosti je takový, že nás režiséři v tak oblíbených televizních seriálech vykreslují jako tupé, sice přitažlivé osoby, které jen bezhlavě vykonávají příkazy lékaře. V pracovní době neděláme nic jiného, než že skládáme obvazový materiál a v noci obšťastňujeme sloužící lékaře. Rychlejší než čekat, až se něco změní, by možná bylo intenzivně se věnovat jazykům a odjet pracovat za naše hranice, protože tam je naše profese uznávaná a má vysoký společenský kredit. Samozřejmě je i několikanásobně lépe finančně ohodnocená než v ČR.
Ale kdo Vám pak v těch nemocnicích zůstane, paní ministryně? Závěrem chci tedy zopakovat svou otázku: Jaké kroky učiníte, aby se sestry v českém zdravotnictví nemusely stydět za to, že se jimi vůbec staly? Jak si hodláte tuto klíčovou pracovní sílu udržet? A jak napravíte chybu z minulosti a navýšíte cenu práce nelékařů, tedy zejména sester? Toto jsou slova Vašeho předchůdce, která pronesl při jednání s prezidentkou České asociace sester Danou Juráskovou v listopadu loňského roku.
Co hodláte udělat pro ostatní nelékaře, tedy sanitářky, ošetřovatelky, veškerý nižší zdravotnický personál i provozní pracovníky administrativy, bez kterých se chod žádné nemocnice neobejde? Jejich finanční ohodnocení je výsměchem všem lidem, kteří toto obětavě snášejí s nadějí, že jednou bude lépe. Jsem si vědoma toho, že Vy osobně nejste a ani nemůžete být vázána sliby toho, kdo byl na pozici ministra zdravotnictví před Vámi. Nicméně za situaci, ve které jsme už několik let, je zodpovědná celá vládnoucí politická reprezentace, tedy i Vy! A Vy všichni byste si měli velice rychle uvědomit, že jste placeni především z našich daní, byli jste do svých postů zvoleni námi a jediný, komu se musíte zodpovídat, jsou občané České republiky.
Lepší podmínky pro život budoucím generacím si sice přejeme, ale máme na ně právo také. Žijeme a pracujeme teď. A teď také chceme dostat za svou vysoce odbornou, nepostradatelnou a náročnou práci adekvátní odměnu a jistou dávku úcty a respektu k našemu povolání, které bývalo nazýváno posláním. Původně byl tento dopis určen pouze Vám, ale kolegyně mne přesvědčily, abych Vám jej poslala jako otevřený, a především se pod něj chtěly podepsat také.
Tímto se z mého dopisu stala petice. Petice podle čl. 18 Listiny základních práv a svobod a zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním. Pevně věříme, že se výše zmíněnými problémy budete zabývat, ale hlavně že se zasadíte o jejich brzké řešení. Děkuji
Pozn. redakce: Z otevřeného dopisu paní ministryni se stala petice, pod kterou se do uzávěrky tohoto čísla podepsalo 8685 dalších nelékařských zdravotníků.