Češi si prostřednictvím ústavních soudců řekli o úlevy v reformách
Čert ví, proč Česko získalo v 90. letech pověst pravicově laděné, liberální země. Brzy jsme sice uvolnili obchod či přístup cizinců na pracovní trh, řada indicií ale ukazuje, že Čechům sedí víc „osvědčené“ levicové přístupy a nezáleží na tom, která z politických stran je zrovna u moci.
Strach z modernějších, tržnějších koncepcí, které se týkají sociálních reforem, zdravotnictví, školství je nepřehlédnutelný. Proto stále neplatíme v Evropě běžné poplatky na vysokých školách, anachronicky regulujeme nájmy bytů, moderní recepty důchodových reforem akorát tak zpovzdálí glosujeme. Stát drží státní poštu, železnici, téměř monopol panuje v tradičních telekomunikacích (pevných linkách), energetice.
Minulou středu rozhodoval Ústavní soud o zachování jedné z mála trhlin, kterou do hráze poněkud staromódně socialistické koncepce českého státu navrtal ministr zdravotnictví Tomáš Julínek svými poplatky za lékařské ošetření. Rozhodnutí ústavních soudců poplatky zachovat by přitom vládní reformátoři neměli vnímat jen jako potvrzení svého reformního kurzu.
O potvrzení se skutečně jedná, ovšem potvrzení toho, jak nerada a těžko se česká společnost reformami prokousává. To je třeba vzít v úvahu a hledat širší společenský konsensus.
Nejasné záruky
Jednání Ústavního soudu o poplatcích se dlouho vleklo a vyvolalo vlnu kritiky, výsledný dojem ale není až tak špatný. Prvním kritizovaným byl ministr Julínek. Napřed své kroky slabě obhajoval, nedokázal soudcům například pořádně vysvětlit, proč vybírá poplatky i za novorozence, když mají sloužit jako obrana proti zbytečným návštěvám u lékaře.
Později byl kritizován za to, že neumí prokázat přínos poplatků. Hodnotit Julínkovu obhajobu je ale věc názoru, přitom víme, že mnohem snazší je poplatky odsoudit jako antisociální než je obhajovat jako ne zcela měřitelný, byť osvědčený nástroj regulace zdravotnických výdajů.
Jednání ústavních soudců především ukázalo, jak je těžké shodnout se na pojmech, které znějí zdánlivě jasně. Pokud ústava mluví o nároku na bezplatné zdravotnictví, je možné chtít za ošetření třicet korun? Osm soudců proti sedmi rozhodlo, že ano. Znamená to tedy, že by se deklarativní, nevymáhatelné, věcně zdánlivě nesmyslné paragrafy, v nichž si evropské státy libují, měly co nejrychleji zrušit?
Není to bezpodmínečně nutné. Právo na práci nemusí znamenat, že se každému člověku stát o práci musí postarat, ale že nikdo nesmí být například z rasových důvodů z práce vylučován.
Stejně tak lze nahlížet na záruku „bezplatného“ zdravotnictví. Všichni přirozeně musí vědět, že zdravotnictví není bezplatné. Nebo - je asi tak bezplatné, jako jsou bezplatné hodiny tenisu, které si člověk zaplatí na začátku roku na celou sezonu dopředu. Víc než na hru se slovíčky je tedy nutné soustředit se na podstatu.
Za prvé - české zdravotnictví zůstává „bezplatné“ v tom smyslu, že kohokoli s českým pasem skutečně bez nároku na uhrazení výdajů a v potřebném rozsahu ošetří.
Do toho nelze míchat poplatek třicet korun, který přirozeně nemůže ani z oken Lidového domu připomínat skutečnou úhradu nákladů. Je jen jakousi vstupenkou do ordinace.
A za druhé - onu bezplatnost je možné vnímat i jako skutečnou bezplatnost pro lidi bez práce (děti, penzisty, nezaměstnané), kterým zdravotní výlohy platí stát.
Je samozřejmě otázka, nakolik jsou vstupenky do ordinace politicky únosné, to už si však mezi sebou musí vyřídit politici v otevřené politické soutěži. Minulý týden jsme slyšeli, že nejsou protiústavní, a to je podstatné. A těsná většina pouhého hlasu na tom nic nemění.
Poplatky ve zdravotnictví samozřejmě nejsou samospasitelné. Jde je navíc snadno zrušit, což levice v případě svého vítězství ve volbách patrně udělá. Přesto je ale rozhodnutí Ústavního soudu velmi závažné: říká totiž, že i tržní recepty na zkrocení rostoucích výdajů ve zdravotnictví (mezi něž poplatky za ošetření patří) jsou s českou ústavou slučitelné.
To je pro modernizaci státu a další reformy podstatné. Opačný výnos by naopak reformy zbrzdil, neboť měnit ústavu a vyškrtat z ní anachronicky znějící, deklarativní paragrafy není a nebude v české politické konstelaci průchodné.
Nález Ústavního soudu tedy pomůže nutným reformám (minimálně jim neublíží) a pro život v Česku nestvrzuje žádné fatální sociální problémy.
Ústavní soudci sice poplatkům vyčetli, že postihují chudé, zejména staré lidi, žijící na hranici životního minima. To je samozřejmě pravda, od toho má ale Česko sociální politiku, aby chudým lidem stát ulehčil - ať už odpuštěním poplatků nebo ze státní kasy.
Ponaučení z Brna
Jedno zcela zjevné poučení ale v Brně dostali vládní politici. Těsnou výhru by měli využít nejen k pokračování reforem, ale také k jejich přehodnocení.
Nejde totiž jen o rozhodnutí patnácti soudců. V jejich těsném hlasování je nutné vidět i velmi zřetelné volání české společnosti po sociálních úlevách. Rozumná administrativa státu by tohle vzala na vědomí a navrhla způsob, jak nejvíc postiženým skupinám ulehčit. Nejčastěji se mluví o malých dětech.
Julínek přitom oponuje tím, že nejde o reálný problém, neboť rodiče malých dětí se proti poplatkům neohrazují. Pokud by však mělo jít jen o tohle kritérium, pak by musel Julínek zrušit poplatky starým lidem, kteří se ozývají poměrně zřetelně.
Přitom zda škrtat plošně celým skupinám, nebo jen lidem s nízkými příjmy (to by bylo logičtější), je technická věc.
Hledat širší konsensus se však vyplatí už kvůli samotným reformám.
Marek Švehla, Respekt
