Dětské typy zhoubných nádorů se liší od nádorů dospělého věku. Onkologická onemocnění u dětí jsou vzácná, tvoří 1 % ze všech onkologických onemocnění v populaci (Valovičová, 2010). Jejich incidence je 120–140 případů na 1 milion dětí (Mocná a kol., 2009, s. 42). Kaiserová (2009, s. 7) tvrdí, že incidence onkologických onemocnění v dětském věku je relativně stabilní: každý rok vzniká přibližně 150 nových onemocnění na 1 milion dětí a mladistvých do 20. roku života. Zatímco ještě před 30 lety měli tito pacienti malou naději na vyléčení, v současnosti se vyléčí 4 z 5 dětí. I přes významný pokrok v léčbě onkologických onemocnění u dětí jsou stále na 2. místě příčin úmrtí. Podle Kouteckého et al. (1997, s. 11) je riziko vzniku nádoru v dětském věku 1/600, v dospělosti 1/5. Incidence u dospělých narůstá s věkem, u dětí se vykazují dva vrcholy – první v kojeneckém a batolecím věku a druhý v pubertálním a postpubertálním období. Rozdíl je i v rizikových faktorech vnějšího prostředí, které mají pouze minimální a nepřímý vliv na vznik onemocnění v nejmladší věkové kategorii dětí, u dospělých mají 30–35% účast. Spektra histologických typů nádorů jsou vysoce specifická (leukemie, nádory mozku, lymfomy, neuroblastomy, Wilmsův nádor ledvin, sarkomy měkkých tkání, nádory kostí a jiné). V biologické odlišnosti jsou vysoce maligní, rychle metastazující, avšak tyto jejich vlastnosti vedou k lepší citlivosti na chemoterapii a radioterapii než u nádorů dospělých. Děti většinou netrpí jinými nemocemi, mají lepší zdravotní stav a podstatně lépe snášejí intenzivnější a toxičtější chemoterapii než dospělí (Valovičová, 2010). Mezi mnohými diferenciacemi jednotlivých onkologických onemocnění vynikají rozdíly zejména mezi nádory dětí a nádory dospělých. Ve své podstatě mají nádory dětí a dospělých pouze společný název. Onkologická onemocnění v dětském věku mají svá specifika, která lze charakterizovat z hlediska různých aspektů.
Symptomatologie a diagnostika dětských onkologických onemocnění
Nejčastější celkové nespecifické příznaky, se kterými se setkávají zejména lékaři prvního kontaktu, jsou: změny v chování, poruchy spánku, neprospívání, únava, malátnost, nechutenství, úbytek na váze, bledost, nevysvětlitelné subfebrilie, zvracení, průjem nebo obstipace. Naproti tomu specifické příznaky představují širokou škálu symptomů ze strany postiženého orgánu (Sejnová a kol., 2007, s. 22). Většinou se první příznaky projeví při generalizaci onemocnění, takže mnoho dětí přichází v čase pozdějších klinických stadií. Zatímco u dospělých jsou v převaze příznaky lokální, v dětství dominují symptomy neoplastické (Koutecký et al., 1997, s. 15). Jak uvádějí Koutecký, Kabíčková, Starý (2002, s. 18), u dětí je celková nespecifická symptomatologie, např. ztráta zájmů o kamarády, hry, nastávají změny v chování (mrzutost, plačtivost, záchvaty vzdoru, negativismus), všeobecné neprospívání (únava, malátnost, nechutenství, bledost, poruchy spánku).
Diagnostika nádorů: Specifická je už samotná bioptická diagnostika nádorů dětského věku, která je obtížnější než diagnostika nádorů u dospělých a patří výhradně do rukou dětského patologa, který úzce spolupracuje s dětskými onkology. Pokud se stane, že dítě je primárně operováno mimo pracoviště dětské onkologie, např. pro akutní břišní příhodu, a až později dojde k překladu na dětskou onkologii, musí být poslán i bioptický materiál ke konzultačnímu vyšetření (Koutecký et al., 1997, s. 16). Samozřejmostí každé diagnostiky je důkladná anamnéza, fyzikální vyšetření, hematologické a biochemické vyšetření, vyšetření nádorových markerů: * nespecifické nádorové markery – laktátdehydrogenáza, feritin, měď, ceruloplazmin, neuronspecifická enoláza (NSE), * specifické markery – alfa-fetoprotein, beta– HCG, deriváty katecholaminy v moči (Koutecký, Kabíčková, Starý, 2002, s. 37–38).
K současným používaným metodám vyšetření nádorové tkáně patří histologie, imunohistochemie, elektronová mikroskopie, průtoková cytometrie, molekulárně-biologické metody, polymerázová řetězová reakce, cytogenetika, molekulární genetika. V současné době je díky rozvoji technologií k dispozici celé spektrum moderních diagnostických metod – rtg vyšetření, ultrasonografie, CT, angiografie, lymfografie, NMR, radionuklidové vyšetření, jako např. radioizotopové vyšetření (gamagrafie skeletu, MIBG – vyšetření izotopem, který je specifický k buňkám sympatických nervů). PET využíváme k přesnému určení stadia pokročilosti nádorového onemocnění. Nádory dětského věku se nehodnotí podle TNM klasifikace, ale mají specifický staging (Koutecký et al., 1997, s. 16). Koutecký, Kabíčková, Starý (2002, s. 44) uvádějí, že stanovení správné diagnózy, rozsahu onemocnění, biologických vlastností onemocnění a stupně rizika je pro dětského pacienta důležité z důvodu zahájení přiměřené terapie.
Léčba onkologických onemocnění v dětském věku
Léčba onkologických onemocnění je komplexní, probíhá podle mezinárodních protokolů. Protokolární léčba chemoterapie vychází z biologických charakteristik daného tumoru, využívajíc kombinace jednotlivých cytostatik v dávkách a v čase tak, aby jejich účinek potencoval úměrně generačnímu času a fázím množení (Šašinka a kol., 1998, s. 1074). Onkologické onemocnění je svojí variabilitou velmi různorodé, a proto i volba léčby je často kombinací několika modalit (Altaner, 2009, s. 140). Systémová léčba onkologických onemocnění je zdlouhavá, těžká a provázejí ji početné nežádoucí účinky. Zahrnuje chirurgické postupy, chemoterapii, radioterapii, podpůrnou léčbu a psychoterapii (Gajdošová a kol., 2000, s. 56). Kromě uvedených způsobů léčby se používá i transplantace kmenových krvetvorných buněk a biologické způsoby léčby (Mladosievičová a kol., 2007, s. 19). Transplantace krvetvorných buněk se využívá v léčbě leukemií a při léčbě zhoubných nádorů jako lymfomy, neuroblastomy, sarkomy (Horáková a kol., 2002, s. 4). Koutecký, Kabíčková, Starý (2002, s. 59) konstatují, že i imunoterapie je významná metoda v léčbě dětských onkologických onemocnění a jejím cílem je ovlivnit imunitní systém tak, aby rozpoznal nádorové buňky a nádor zlikvidoval. Optimální účinek můžeme očekávat, když už nádorová populace není tak početná, a proto imunoterapii zařazujeme až po ukončení chemoterapie. V léčbě některých dětských onkologických onemocnění se v posledních letech používají monoklonální protilátky, které se vážou na specifický antigen nádorové buňky a způsobí její následné poškození. Koutecký et al. (1997, s. 16) dodává, že léčebné rozdíly jsou determinované všeobecnými biologickými zvláštnostmi vyvíjejícího se dětského organismu, odlišnými biologickými vlastnostmi, klinickým chováním dětských nádorů, vyšší radiosenzitivitou i chemosenzitivitou, větší regenerační schopností dětských tkání a orgánů, relativně dobrým zdravotním stavem, větší adaptabilitou. Na druhé straně však i rychlejším poškozením vyvíjejících se tkání i rychlejším rozvratem celkové homeostázy způsobeným agresivní léčbou. Jedním ze základních principů současné dětské onkologie je omezení léčebné hyperradikality.
Protinádorová léčba má neselektivní účinek a vždy v různé míře poškozuje i zdravé tkáně. Nežádoucí účinky onkologické léčby výrazně zhoršují kvalitu života. Závažné nežádoucí účinky léčby se objevují především při aplikaci vysoce intenzivní chemoterapie a u prognosticky nepříznivých typů onemocnění (Koutecký et al., 2004, s. 213).
Prognóza onkologických onemocnění v dětském věku: Moderní multimodální léčba v současnosti dosahuje dlouhodobé remise až u 80 % dětí s onkologickým onemocněním (Kepák et al., 2004, s. 250). K nejúspěšněji léčeným patří dětské leukemie, lymfomy, retinoblastom a nefroblastom (Klener, 2002, s. 329).
Ošetřovatelská péče o dětského onkologického pacienta
Během léčby je potřeba po dobu několika měsíců provádět časté odběry krve, aplikovat i. v. léky, cytostatika, antibiotika, podpůrnou léčbu, parenterální výživu a transfuze či krevní deriváty. Z tohoto důvodu by bylo pro dítě komplikované a velmi stresující opakované zajišťování vstupů na periferních žilách, které se rychle jizví vlivem onkologické léčby. Proto se dětským onkologickým pacientům zavádí při operačním zákroku v celkové anestezii centrální žilní katétr (CŽK) (Šrámková, 2006, s. 19). Po poučení dítěte i rodiče a po podepsání souhlasu se u dítěte zavádí CŽK, u menších dětí je to většinou Porth-a-cath (umělohmotný katétr zavedený pod klíční kostí do srdce) v celkové anestezii, který je pro dítě z hlediska bezpečnosti vhodnější. CŽK a Porth a cath představují cestu bezpečné aplikace cytostatik, podpůrné léčby, parenterální výživy a umožňují i odběr krve, ale i odběr hemokultury bez traumatizace dítěte, díky čemuž se intenzivní onkologická léčba stává pro dítě snesitelnější. Při manipulaci s CŽK nebo katétrem Porth-a-cath je nutné dodržování aseptického režimu. U dětského onkologického pacienta má zavedení CŽK nebo katétru Porth-a-cath významné postavení, protože neomezuje dítě v projevech neverbální komunikace (dítě nemá zajištěný žilní vstup na horní končetině), může volně manipulovat rukama, hrát si a kreslit. Dítě lépe zvládá i samostatnou hygienickou péči (Karabová, Jakubeková, Ilievová, 2010, s. 138–139). Součástí ošetřovatelské péče je i příprava dětského pacienta na diagnostické, terapeutické, ošetřovatelské postupy a transport dítěte na radioterapeutické vyšetření vždy v doprovodu dospělé osoby. Péči o psychický stav dětských onkologických pacientů a jejich podpůrné osoby – rodiče – realizují psychologové, zdravotničtí pracovníci a pedagogičtí pracovníci, kteří jsou s nimi v každodenním kontaktu. Průběh onkologického onemocnění má vliv na dítě, jeho rodiče a celkové fungování rodiny (Berríos-Rivera, Rivero-Vergne, Romero, 2008). Komunikace s nemocnými dětmi a jejich rodinnými příslušníky je rovněž velmi náročná a vyžaduje od sestry ochotu, znalost správné komunikace, ale i penzum komunikačních dovedností, které zajistí, že komunikace bude trpělivá, etická, empatická, otevřená, vstřícná, individuální a respektující holistický pohled na osoby v profesionálním vztahu sestra – nemocné dítě – rodič (Boledovičová a kol., 2006, s. 49). Mladosievičová a kol. (2007, s. 151) uvádějí, že konec hospitalizace znamená pro rodinu vyléčeného dítěte vytvoření nového uspořádání vztahů. Vyléčené děti by měly, pokud je to možné, žít normálním způsobem (Koutecký et al., 1997).
Závěr
Centralizace léčby dětských onkologických pacientů, zlepšená diagnostika a spolupráce zúčastněných pracovišť jako i používání novějších léčebných metod a získávání zkušeností s nimi významně zlepšily výsledky léčby dětí a adolescentů s onkologickými onemocněními.
SOUHRN
Příspěvek se zaměřuje na onkologická onemocnění v dětském věku, která se liší od onkologických nemocí u dospělého. Onkologická onemocnění jsou druhou nejčastější příčinou úmrtí v dětském věku. Cílem příspěvku je analýza a komparace současných poznatků o dětských onkologických nemocech, které se vyznačují rozdílnou etiologií, histogenezí, lokalizací, ale i symptomatologií. Integrální součástí léčby onkologických onemocnění v dětském věku je ošetřovatelská péče. Mezi ošetřovatelské intervence se řadí i aktivní naslouchání, emoční podpora a zapojení rodiny do ošetřovatelské péče. Kvalita života dlouhodobě přežívajících a vyléčených dětí se stala základním cílem oboru. Klíčová slova: zvláštnosti nádorů dětského věku, léčba, ošetřovatelská péče
Literatura k dispozici u autorky.
O autorovi| Mgr. Zuzana Karabová, PhD. Katedra ošetrovateľstva, FZaSP, TU v Trnave, Klinika detskej hematológie a onkologie, Detská fakultná nemocnica s poliklinikou, Bratislava (zuzana.karabova@truni.sk)
R