Kdyby se měl po vzoru čínského horoskopu každý rok jmenovat podle události, kterou každý pocítí na vlastní kůži, tak se dá říct, že začátkem ledna předal silniční zákon vládu zákoníku práce.
A soudě podle výroků v médiích zažíváme už tři neděle jeho hrůzovládu. Ministr zdravotnictví varuje: V Česku kvůli zákoníku chybí 2000 lékařů.
Předseda Asociace nemocnic Eduard Sohlich tvrdí, že kdyby se měla nová norma dodržovat, přijdou nemocnice o dvě a půl miliardy korun a začnou se zavírat oddělení i celé špitály.
Podle kritiků zákoníku stojíme tváří v tvář hrozbě, že nám kvůli jakýmsi paragrafům nebude mít na ambulanci kdo ošetřit dítě. Jeho stoupenci naopak slibují, že díky novému zákonu by nás na pohotovosti měli zachraňovat odpočatí a dobře placení doktoři. „Propagandu“ tedy známe z obou stran – a teď jde o to, jak to vypadá v praxi.
Klidně můžu jít
Život ve špitálech převrátila naruby jedna nenápadná formulka v nově platném zákoníku práce. Až do Silvestra platilo, že lékař mohl sloužit přes 35 hodin měsíčně přesčasů a k tomu asi stejně hodin takzvané pohotovosti na pracovišti.
Nemocnice ovšem porušovaly i tuhle závratnou hranici, takže většinou doktor nastoupil v pátek odpoledne, a v práci strávil za šedesát korun na hodinu celý víkend až do pondělka.
Využívalo se to zvlášť v nepřetržitých ambulantních provozech. Jaksi automaticky platilo, že doktor celou dobu nepracuje, že si může i zdřímnout, tedy může dostávat jenom poloviční plat.
Od Nového roku je všechno jinak. Přítomnost doktora na ambulanci se počítá do normální pracovní doby a normálně se i platí asi 120 korunami za hodinu. Přepracovaní doktoři, kteří můžou kdykoli udělat fatální chybu, by se měli podle představ architektů zákoníku tiše vytratit do minulosti. Realita je zatím jiná.
Je deset hodin večer, poryvy větru ženou do očí prach a listí, vzduchem poletují jak divní ptáci igelitové tašky. V místnostech akutního příjmu pacientů v pražské nemocnici Bulovka jsou lavice i přes pozdní čas ověšené ovázanými, zkroucenými pacienty s bolestným nebo odevzdaným výrazem: pohmožděný hasič, žena s vykloubeným ramenem…
Čeká se tak půlhodinu, vzhledem k množství klientů personál pracuje rychle, bez okolků a netváří se nijak nasupeně. Lékaři ale vzkazují, že žádné informace o délce pohotovostních služeb a svém odpočinku podávat nebudou, od toho prý je mluvčí nemocnice.
Času máme míň
Paní na dispečinku se ale ochotně svěřuje, že na nepřetržitý provoz se střídá se třemi kolegyněmi, a když jedna onemocní, musí si zbylé vzít o to delší služby. „Takhle mám třeba měsíčně 90 hodin přesčasů, obden čtyřiadvacítky.“ A proč na to přistupuje? „To by mi řekli, že klidně můžu jít… A taky je to poslání, my v tom nemůžeme ty lidi nechat.“
V Nemocnici Na Františku panuje o půlnoci komornější atmosféra. Jedinému pacientovi s lehkým poraněním hlavy se dostává promptního odbavení, a když všechno utichne, pouštějí dva mladí doktoři nečekanou návštěvu dovnitř. Nový zákoník práce jim prý zkomplikoval život.
„Najeli jsme na směnný provoz, sloužíme dvanáctku a pak musíme mít den volna. Jenže doktorů je pořád stejně, práce je pořád stejně, jenom času na ni máme míň, takže jí musíme během kratší doby stihnout víc,“ říká chirurg Petr Kraus.
Není ale výhoda, že má víc času si odpočinout? „Není, protože v tom volném čase pracuju někde jinde.“ Proč? „Tady si už tolik nevydělám jako dřív.“ Pak lékaře na chvíli odvolá sestra, a když se vrátí, má naspěch: „Nezlobte se, mám vedle Ukrajince bez peněz, zdravotní karty a s přeříznutou šlachou…,“ říká. „Tohle nikdo nezaplatí ani mně, ani nemocnici. Jdu dělat samaritánskou práci.“
Stačí v 11
Pacienti, kteří přišli po novém roce do špitálů s úrazem, žádnou změnu v paragrafech nepoznali. „Doktoři jsou profesionální, usmívají se, všechno probíhá rychle,“ oceňuje jejich přístup asi třicetiletá blondýnka na Bulovce.
Přesto se za zdmi špitálů řeší vážné dilema: jak naplnit zákoník, když nemáme víc doktorů ani peněz? Aby totiž šlo ubrat na přesčasech, tvrdí ředitelé, museli bychom naverbovat další lékaře a také je zaplatit.
A tak se všechno řeší obcházením zákona. Přesčasové hodiny se sice „zkrouhly“ na polovinu, ale skrytě se v nich pokračuje dál. Doktoři stejně jako dřív dělají po pracovní době, ale právníci to vykazují jako takzvanou dohodu o pracovní činnosti.
Míjí se tedy účinkem původní záměr, aby nás léčili motivovaní a svěží odborníci? „Přetíženost lékařů se ani po zavedení zákoníku práce nevyřešila,“ připouští místopředsedkyně Lékařského odborového klubu Jana Vedralová. „Ale když lékař sjednává novou dohodu o provedení práce, může si aspoň víc určovat podmínky. Třeba žádat vyšší cenu – místo nepřijatelné sazby 60 korun na hodinu si může říct o 120 korun.“
Vypadá to, jako by ten hlavní problém – odpovídající odpočinek a klid – neměl řešení, ale pravděpodobně má a dokonce celou řadu. Na jeden z receptů jsme narazili během cesty po ambulancích ve Vinohradské nemocnici.
„Cítím se odpočatější, mám míň služeb než dřív,“ říká tam na I. interní klinice primář Filip Málek. „Zavedli nám klouzavou pracovní dobu, pohotovost začíná v 19 hodin a my na službu předtím přicházíme třeba až v 11, kdy nás je skutečně potřeba, ne jako dřív zbytečně už v osm ráno. Tím se počet přesčasů zkracuje.“
Provoz nemocnice se racionalizoval, tam kde to šlo, zrušili nonstop služby, jinde sloučili pohotovost pro dvě méně vytížená oddělení. A třeba kardiochirurg už nemá pohotovost v práci, ale čeká doma na telefonu, což zákon umožňuje bez omezení (v celé EU platí, že pohotovost doma člověka zdaleka tak nezatěžuje jako přítomnost na pracovišti). Už teď se zastaralý systém fungování nemocnic v některých případech vylepšil a tlak na něj pokračuje.
Co mi je, sestro?
Se svou snahou vyřešit potíž s přesčasy a lékařským přetížením přichází i stát. Ministr Julínek navrhuje usadit na údajně chybějící dvě tisícovky lékařských míst doktory z nových členských zemí EU – Bulharska a Rumunska. To ovšem podle nemocničních manažerů nejde naráz.
„Cizinci musí projít celou spletí úřadů a předpisů, abychom je mohli zaměstnat. Máme tu dva Araby, kteří vystudovali na zdejších školách, ale trvalo nesmírně dlouho, než jsme jim vyběhali všechna povolení,“ říká ředitelka Fakultní nemocnice Plzeň Jaroslava Kunová.
Ministr slibuje, že tyhle zádrhele seškrtá. Mimochodem, možná by úřady nemusely vymýšlet nové cesty, stačilo by dodržovat evropské zákony a zrušit povinné členství v lékařské komoře.
Přinejmenším jedna překážka pro příliv lékařů z ciziny by padla. Opravdové východisko ale stejně s největší pravděpodobností leží někde jinde. V Česku totiž není málo lékařů. Podle statistik Světové zdravotnické organizace máme 3,51 lékaře na 1000 obyvatel, zatímco Německo a Rakousko jen 3,37 a Velká Británie dokonce 2,30.
Problém je, že se lékařských sil nevyužívá tam, kde jsou skutečně potřeba. Asociace nemocnic doporučuje posílit kompetence středního zdravotnického personálu.
„U nás na rozdíl od většiny zemí EU musí být lékař prakticky u všech úkonů v nemocnici. Přitom dnes už máme sestry s bakalářským, tedy vysokoškolským vzděláním, které můžou bez přítomnosti lékaře změřit tlak, ošetřit drobné rány, určit léčbu pacienta s nachlazením. Lékař pak může být jen na telefonu a řešit opravdu akutní případy,“ říká šéf asociace Sohlich. Část povinností specialistů by mohli přebrat i praktičtí lékaři, kteří se změnili jen v jakousi přestupní stanici, která pacienty neléčí, jenom distribuuje dál.
Na některých z těchto změn už se pracuje. „Kompetence zdravotnického personálu chceme zvýšit vyhláškou,“ slibuje ministr Julínek. Spolu s dalšími reformami by tak mohl odpadnout problém s „nedostatkem doktorů“.
A deficit peněz? „Stálo by za úvahu omezit zbytečné návštěvy u lékaře, kdy lidé chodí s úplnými banalitami, jako je tříska nebo zakousnuté klíště,“ doporučuje Dana Kracíková.
I s tím počítá program nové vlády, podle něhož by se v budoucnu mělo platit za „recept, hospitalizaci, návštěvu pohotovosti a ambulantního specialisty“. Na řadu zřejmě přijde i rušení celých oddělení či nemocnic. „Takhle to udělali v Německu,“ říká plzeňská ředitelka Kunová.
„Ze tří nemocnic vybrali jednu nejlepší, která dál poskytuje lékařskou péči. Druhá se přeorientovala na následnou péči a třetí byla zrušena úplně.“
Tomáš Pavlíček, Respekt