Krize ve zdravotnictví je zažehnána, nevíme jen na jak dlouho.
Ale víme celou řadu dalších věcí.
Zdá se být jasné, že rozhořčení nemocničních lékařů nad fungováním českého zdravotnictví (na kterém mají někteří z nich svůj podíl) a výší svých platů (na níž naopak podíl nemají) je zasloužené, ale jeho forma obtížně přijatelná.
Víme také, že vláda bude mít potíže nejen ustát logické požadavky jiných profesních skupin na podobnou „péči“, ale bude mít i problém zajistit slíbené miliardy lékařům.
Navíc se musíme obávat, že pokud vlády nebyly s to provést dobrou zdravotní reformu téměř dvacet let, nenarodí se dnes během pár měsíců a důsledky smíru s lékaři její provedení asi neusnadní.
Zaměstnanci to zaplatí
Problémy začínají již u požadavku lékařů na vyšší tarifní platy. Ten je logický - kdo by nechtěl mít vládou garantovánu výši mzdy a obvykle i její růst. Ovšem přání zaměstnanců obvykle naráží na realitu toho, jak zaměstnavatelé prostředky na platy získávají.
A u nemocnic je to obdobné jako u každého jiného podniku. Peníze nejdou ze státního rozpočtu a nesměřují přímo na mzdy. Odpovídají „výrobě“ zaměstnavatele - v případě lékařů tomu, jak a koho nemocnice léčí. Peníze poskytují zdravotní pojišťovny, jejichž zájmem není životní úroveň pracovníků ve zdravotnictví, ale - jak všichni doufáme - co nejlepší péče o zdraví pojištěnců. Proto tlak lékařů na jistotu a výši tarifních mezd je sice pochopitelný, ale věcně špatný.
Nejen výkony nemocnic rozhodují o mzdách lékařů. O tom, co z peněz inkasovaných za odvedenou práci uvidí lékaři na výplatní pásce, do jisté míry rozhoduje vedení nemocnic. To může tyto prostředky investovat ku prospěchu nemocnice a pacientů (s pomocí fondů EU či jiných dotací), nebo peníze opakovaně „prošustrovat“ neefektivitou či podivnými nákupy.
Tlak na kompetenci a transparentnost chování nemocničních managementů by proto měl být naprostou samozřejmostí.
Bohužel, nezdá se, že by tomu vždy tak bylo, a to je velký problém.
Celý článek si můžete přečíst v dnešním vydání týdeníku Respekt.