Pestrý život polyhistora

MUDr. Rudolf Hoffmann

... a Felix Hoffmann, německý chemik z továrny Friedricha Bayera v Elberfeldu, „otec“ aspirinu. Můj nejslavnější jmenovec. Najdete jich spoustu i v oblasti medicíny, ale nikdo z nich není můj příbuzný. Medicína není naší rodinnou tradicí. Naopak, rodiče i prarodiče se lékařství báli.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Většinou po ní člověk zatouží, když je sám hodně nemocný. Pozoruji to už i u svých synů. Jeden je zdravý a medicína ho vůbec nezajímá, zatímco druhý má zdravotní problémy a již po ní začíná pošilhávat. Já byl coby dítě pořád po nemocnicích. Odmala jsem trpěl na sennou rýmu, ve třech letech apendicitida... Pak ortopedie – půl roku jsem nechodil a ležel v korzetu, nohy v sádře... A když sledujete práci lékařů kolem sebe, láká vás porozumět jí. Pokud jste chodící malý pacient, snažíte se i pomáhat.

Pamatuji se, jak jsem při jedné hospitalizaci roznášel svým malým spolupacientům rohlíky. Také si vzpomínám, jak jsem měl zánět středouší, ale lékařům jsem to nechtěl přiznat a dělal jsem, že mi nic není. Ti mě ale honili po oddělení, až mě chytli, spoutali, píchli lumbální punkci, zjistili, že mám meningitidu, píchli střední ucho... a já se ve své dětské naivitě divil, jak mě mohli odhalit, když jsem jim nic neprozradil. To všechno jsou zážitky, které mě k medicíně přivedly. Chtěl jsem vědět, proč se mi valí krev z nosu, proč mám tu meningitidu, proč nemůžu chodit... A ještě jsem měl jeden důvod. Člověk má v takových chvílích pocit ohrožení a nechce se spoléhat na druhé. Chce se spolehnout na sebe a vše umět sám. Sobecké? Možná...

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Asi ano. Pokud ke zdravotním problémům z dětství ještě přiřadíte různé rodinné tragédie... Od dětství mi babička s maminkou vyprávěly, jak umřela na leukemii mladá tetička Bilitka, které bylo sotva šest let. Babička vždy plakala, jak to bylo zlé. Pak jí ještě zemřel padesátiletý manžel na rakovinu střeva. Na leukemii zemřel i tatínek. Je to v našem rodu taková stále se vznášející hrozba, žádná odtažitá záležitost. Denní problém.

Nedá se přejít pasivně kolem a vše ignorovat. Chcete se účastnit, naučit se léčit. Rozhodl jsem se velmi rychle, že se stanu lékařem. Ze spoluúčasti, zvědavosti, pocitu ohrožení. U mnoha lékařů se setkáte s tím, že se někdo například s tělesným postižením stal ortopedem, že ta, která špatně vidí, je očařkou... Prožitá bolest dává mnohem více možností a vůbec si nemyslím, že by to bylo špatně.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Právě naopak. Přinese vám to totiž cennou zkušenost – víte, že váš život může kdykoli skončit. Ze dne na den. I ten nejzdravější člověk je v tom namočený. Získáte pokoru, psychickou odolnost i větší nadhled a filozofii své práce.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Člověk si zřejmě vybírá podle toho, jakého je naturelu. Polyhistoři berou vědění zeširoka, a tak se rozhodují pro polyhistorické obory, mezi nimiž je interna nejširší a z ní opět nejširší je hematologie. Profesor Šťáva, který mě kdysi zkoušel z dermatovenerologie, říkal, že polyhistoři už nežijí, protože posledním byl profesor Charvát. Asi jsem si chtěl dokázat, že žijí, a vybral jsem si po interně ještě dále hematologii. Změny krvinek se projeví třeba u toho, kdo má kolitidu, u pacientů se žaludečními vředy, u osob s nemocí z ozáření, reagují na stres, na zánět kyčle, na diety, na lithium, na špatné vstřebávání železa. Nejde jen o leukemie. Hematologie, ale například i endokrinologie jsou nejkomplexnější obory z celé interny.

Víc než kardiologie nebo gastroenterologie, byť jsou tyto stejně hodnotné. Hematologie je polyhistorie. Kolikrát může lékař vidět pacienta s anemií, neboť se otrávil z olověného hrnku přivezeného z Kréty? Kolikrát u nás lékař vidí malárii, různé parazity či rozpad hypofýzy a další vzácné choroby? Člověka z Indonésie nebo Nigérie, u něhož objevíte hemoglobinopatii (talasemii nebo srpkovitou anemii)? To jsou ty petity v učebnicích, které najdete na straně 1490 malým písmem dole. A polyhistor chorobu odhalí, protože je Tohle mě vždycky bavilo. Samozřejmě i hlavní proud, který se točí kolem anemie, leukemie a uzlin. Je to přesně práce, jakou potřebuji dělat, aby to nebylo každý den stejné.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Ano. A co na tom až teď, ve vyšším věku, ještě miluji a jednou o tom napíšu, je, že existují situace, kdy nevím nic. Prostě na určité procento případů neexistuje odpověď a nikdo ji nedá. Nacházíme se přesně tam, kam se dostala jaderná fyzika na začátku století – k nejistotě, neurčitosti, pravděpodobnostním modelům. Tehdy odhalili dualismus vlna/částice – hmota je zároveň energie. Hmota se mění v energii, přibližuje se vztah mezi hmotným světem a myšlenkami, informacemi a naopak.

Pacient má cosi, co je reaktivní – deprese, stres, hýbe s ním podvědomí kvůli zaměstnání nebo partnerským vztahům. Já mu mohu pomalu spočítat aktivitu syntézy ribonukleových kyselin, změřit aktivitu genů, dostat se kupříkladu až na lymfocyty a jejich subpopulace, které mu putují po těle, spoluúčastní se tvorby protilátek, modulují další buněk... Zjistím posunuté počty, ale výklad je samo sebou pouze hypotetický.

Nebo interleukiny a interferony, endorfiny (endogenní opioidy), tumor necrosis factor, růstové faktory, transfer faktory nebo i feromony – všechny materiální ukazatele se mění v závislosti na psychice, na duši. Duše mění hmotu, hmota mění duši. Jakmile je někdo naštvaný, má něčeho vyšší hladinu, někde vyplavené nějaké buňky a časem se vše zmaterializuje do žaludečního vředu, mrtvice či rakoviny. Nebo jenom do subjektivních pocitů, které ani žádným přístrojem nelze objektivizovat. Takhle se to pojí dohromady a je to fantastické. A krev vše ukáže!

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Může být, že nějaká čarodějnice vloží ruku na bradavici, zaříkává ji a bradavice zmizí. Zmizení je materialistický projev, protože do bradavice musely napochodovat určité buňky a zlikvidovat ji. Jenomže se jednalo o klasické zaříkávání. Bezesporu se materializovala myšlenka. Tam pak mohu jen lehounce nahlédnout přes okraj. Nacházíme se tak v tajemnu i v roce 2009. Často přemýšlím nad silou modlitby.

Podobně se modlí Tibeťané buddhisté ve Vietnamu, Peruánci anebo muslimové. Jedná se o přednes, počítání, rytmické dýchání a dohromady o harmonizaci, která vyplývá z určitého vnitřního usebrání. Jako materialista bych zjistil, že mají v těle určitě lepší buňky a vyplavují se lepší šťávy než lidem ve stresu. Takže to, co nazýváme modlením, meditací, autogenním tréninkem, pochází z hluboké moudrosti našich předků. A opět se dotýká hmota a nehmota. Hmota a informace. Hmota a energie. Prostě to tak je. Není nutné tyto věci zkoumat, je možné je jenom vnímat.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Dostáváme se do filozofie. Co jsme? A jak na dění okolo sebe subjektivně nahlížíme. Buď jsem materialista a řeknu, že člověk je stroj. Také mohu být idealista nebo třeba pozitivista. Pokud se díváme na zdravotní problémy lidí jako materialisté (například francouzští encyklopedisté), nabereme pacientovi krev a budeme zkoumat buňky. Pokud jej vnímáme jako Platón a idealisté, můžeme říct, že to nemá smysl, protože stejně vidíme jen stíny.

Zhmotnit v materiální jaderné laboratoři lidskou myšlenku neumíme. A tak jsme na tom úplně stejně jako Řekové s Aristotelem nebo staří Indové. Jenom nám k tomu teče teplá voda, jezdí metro, můžeme někam zavolat mobilem a všechno najít na Googlu. Jinak jsme pořád ti samí lidé, sami se sebou v noci zoufalí a plní nejistoty před smyslem života a jeho smutným koncem. Otázka zněla co s tím. Ale ono je to přece jedno. Lidem není možné implikovat žádný z filozofických názorů. Musím brát stejně buddhistu jako katolíka či marxistu-leninistu.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Je nutná! Bohužel v současné době mizí. Bojuje se například o záchranu pacienta, kterému je 85 let, a nikdo neví proč. Z hlediska forenzního využijeme kvalitní přístroje, skvělou operativu, moderní léky, prozkoumáme endorfiny, hormony a krvinky, ale pacientovi to v podstatě vůbec nepomáhá. Chybí mu pouze lidský přístup – aby si s ním někdo povídal. Chybí filozofie. Alibista udělá, co mu medicína nabízí, ale až přijde umírání, jen ať to není na jeho oddělení.

Dnes se smrt a nemoc bere jako něco, co je průšvih a prohra. Co se tedy změnilo za posledních 4000 let? Máme lepší statistiku přežití, menší kojeneckou úmrtnost, v mnohém jsme samozřejmě zaznamenali pokrok, ale samota člověka a jeho zoufalství zůstává. Nemyslím si, že by dnešní člověk byl šťastnější, než byl ten ve starověkém Egyptě. Tak jsem se na tu filozofii tak trošku podíval. Čím víc odpovědí, tím víc otázek.

Máme popsanou buňku, víme, nakolik má poškozené klky, že nevstřebává železo, má deficit vitaminu B12... Ale proč tomu tak je, stejně nevíme. Materialisticky to určitě popíšeme, ale stačí nám to? V hematologii existuje ještě další fenomén, který mě dovedl k filozofii. Neuvěřitelná tendence k rovnováze. Existují normální hodnoty, přesto někdo vydrží s 50, nebo dokonce 25 procenty normy. Jeden člověk má málo destiček, je těžce a žije úplně v pohodě. Jiný je teprve na hranici normy a trpí jako zvíře. A další je má totálně nadprůměrné... a nic.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Pokud narazím na něco, co se vymyká normě a je to hodně divné, okamžitě mě to zaujme. Například náhodně najdeme krvinky v moči. Nevím, jestli se nejedná o nádor na ledvině, selhání ledvin, nefritidu nebo lupus erythematodes, který tu ledvinu za půl roku zničí. Provedu všechna vyšetření, jež současná věda umožňuje, a jakmile se přesvědčím, že dotyčného nic neohrožuje na životě a nikde nebylo nic odhaleno, „stanu se balvanem“. Samo sebou se člověk musí u medicíny zapotit! Ale pak, když jsem se vyřádil – těch vyšetření, těch metod... pak vypadám, že jen zívám a nic nedělám. Protrpěl jsem ale celou sílu poznání a nyní zůstávám ve střehu.

Jsem „aktivním balvanem“. Nejsem primárním apatikem, který by byl od počátku pasivní. Rezignace je strašně nebezpečná. Relativizovat kouření, vysoký cholesterol či vysoký tlak vede do pekla a ta cesta je poseta mrtvými. Filozofie mi mimochodem pomáhá i v tom, že lépe snáším právě tyto nejasné situace. Mohu běhat pořád dokola, jako krysa v labyrintu, stále stejnými cestičkami. Až je všechny proběhám, musím se nakonec posadit a vymyslet schéma. Většinou takové, že pacienta jednou za půl roku zkontroluji. Místo filozofického postoje ale v současnosti převažuje neustálý neklid a strach z právníků, čímž lidé s anomáliemi zbytečně trpí a lékaři zase donekonečna probíhají těmi labyrinty.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Měla pravdu. Je úplně jedno, jestli budeme mluvit o auře, čakrách, akupunkturních bodech nebo lymfocytech, endorfinech a adrenalinech. Jestli má někdo určitý sympatikotonus nebo jiný profil vylučování kalcia a natrium v potu. Je jedno, jak to pojmenuji. Návod budiž správný a dostaví se účinky. Právě tam se nachází ta jemná linie, kdy jsme schopni poznat, zda to je nebo není pravda. Ti, co žijí v pravdě, nikdy moc nemluví.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Ne.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

To tedy byla cílená volba! Už jako student jsem si tam chodil pro Freudovy spisy. To místo mělo a dodnes má genius loci. A kráčela tam historie.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Ano, v roce 1983 a byla to svým způsobem oáza. Hezká lokalita, do práce jsem chodil rozkvetlými sady nad americkou, německou a italskou ambasádou nebo kolem švédské ambasády či kolem Pražského Jezulátka. I cesta přes Karlův most byla nádherná. Neznám lepší místo na světě, kde jsem mohl začínat jako mladý doktor. V nemocnici byla v přepůleném kostelu umístěna knihovna a v depozitáři tehdy zakázaná literatura. Občas se zde léčil Václav Havel. Byl tam vždy jiný duch než jinde. Lidé byli jiní. To mne hned oslovilo. A nejen mne.

Právě tam nás s kolegy napadlo založit naše lékařské centrum Václavka. Byli jsme jistým způsobem poznamenaní. Nechtěli jsme být na špici, ale v klidu a ve svém. Ono se to těžko vysvětluje... Bývalé řádové sestry, které se tehdy povinně staly civilními zdravotními sestrami, mi poskytly nejprve bibli a pak mě zásobovaly životopisy svatých. Vždycky jsem laškoval s katolickou vírou, ale nekonvertoval jsem. Při nekonečném množství služeb jsme si my, mladí lékaři, rádi s jeptiškami povídali a ony nám rády vyprávěly, jak to vypadalo za první republiky, jak měly zorganizovanou svou práci... a snily o tom, že to tak zase jednou bude.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Určitě. Nemocnice si udržela svého odlišného ducha. Provádí se zde i nadále špičková medicína, ale zároveň pacienti tvrdí, že tam získávají ohromnou sílu.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Neučí a člověk se k takovému postoji dostane především filozofií a náboženstvím. Vyprávěly mi o touze dotknout se nekonečna. Člověk kvůli své smrtelnosti nestihne vše, co by chtěl. Nemůže se naučit 20 jazyků, přečíst všechny filozofické spisy, jak je to s tou krevní buňkou... Ony se dotýkají nekonečna spojením s Bohem. Sice nebudou mít rodinu a děti, ale dotýkají se. Jsou u toho. Kdežto my se neustále rozptylujeme. Jako bychom vstoupili do knihovny s milionem svazků a chtěli je všechny přečíst.

Ony vědí, že to nejde, takže se svým životem jen zlehka dotknou a to je vynáší vzhůru k nebi. Nejčastěji jsme si povídali o pacientech a různých situacích. Ale začínalo to tím, že již tehdy v roce 1983 nejstatečnější z nich nahlas říkaly, jak se jednou určitě vše změní. Přiznám se, nevěřil jsem tomu. Zajímavý byl i jejich systém práce. Chovaly se jako včely. Jakmile se na oddělení objevilo hodně problémů, vyrojily se ze svého „mateřince“, v němž bydlely, a najednou jich pracovalo třeba pětadvacet. Když opět nastal klid, stáhly se zpět do „úlu“ a na oddělení zůstala jen jedna sestra, která dozorovala. Hodně práce, hodně lidí – málo práce, málo lidí. Tak o tom jsme zase snili my, lékaři, že by to takhle jednou mohlo být ve všech nemocnicích.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Jim ano, stále takto pracují. Podobný systém jsem viděl i v některých západních nemocnicích. Kromě lékařů a sester by měl být k dispozici ještě dietář, psychoterapeut, fyzioterapeut, masér, jogín, rabín, kněz, někdo pro styk s pojišťovnou, pro styk s rodinou... prostě potřební lidé kolem zdravotnického týmu. U nás tvoří oddělení primář, lékaři, vrchní sestry, normální sestry, pár sanitárek, jedna sestra v kuchyňce a uklizečky. A ti, kteří vozí mrtvé do márnice. Je to postaveno moc rigidně. Jenomže rozpočty zdravotnických zařízení jsou napjaté a každý člověk vytváří nároky na mzdu.

Kromě Nemocnice Pod Petřínem spolupracuji i s Nemocnicí Na Františku, kde jsou také řádové sestry. Vypomáhá jim civilní bratr, občas ho ale vídám, jak prodává nápoje ve večerce, protože ho zaměstnání v nemocnici neuživí. Ovšem tito lidé jsou prací v nemocnici nadšeni a jsou jí naprosto oddaní. Jejich přístup se prostě nedá nijak napasovat do toho našeho materiálního světa. Měli bychom se podívat, jak to dělají v klasických církevních nemocnicích, třeba v Belgii. Ale i mnoho civilních sester a zdravotníků se „obětuje“. Opravdu jich není málo.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Jakmile se vydáme na cesty, ptáme se a povídáme si. Spolu s kolegy zkoumáme, co by se dalo aplikovat u nás. V Bolívii nám indiánská průvodkyně říkala, že si tam lidé hodně pomohou od zdravotních problémů sami. Nejsou bezradní a jsou sebevědomí. Pokud nevědí, jdou za nejmoudřejším ve vesnici nebo za šamanem; teprve v momentě, kdy jim ani oni nepomohou, se obrátí na klasickou materialistickou nemocnici. Stejný přístup mají třeba i v Tibetu na jezeře Namccho, hodně vysoko nad Lhasou.

Hostila nás tam v posvátných jeskyních jedna buddhistická mniška. Dozvěděli jsme se, že když měla zánět žlučníku a duchovně tu nemoc nezvládla, odebrala se do čínské socialistické materialistické nemocnice na operaci. Institutem lidového léčitelství ve Lhase nás provázel lékař, který zároveň vystudoval medicínu a věnuje se jak klasickému, tak přírodnímu lékařství. Díky tomu má ohromný nadhled. Na Asii také miluji její úsměv. Ti lidé mají neuvěřitelnou empatii. Člověk se posadí na židli a oni mu hned nabídnou podložku, aby neseděl na studeném. Jsou ohromně vnímaví.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Z těch větších a zajímavějších zemí to bylo Peru, Bolívie, Tibet, jinak celá Evropa a USA, kam jezdím na kongresy. Hezké je dotknout se pozoruhodných míst, jakými jsou třeba Lurdy nebo krásné lázně v Maďarsku. Stejně zajímavá je ovšem i Bechyně, Piešťany, Jáchymov, Teplice či Mariánské Lázně. Člověk nemusí jezdit daleko. Stejně pije vodu z horkých pramenů Tibeťan jako my v Luhačovicích nebo někdo na Istrii.

Už Darwin rozvíjel teorie, zda se vědění šíří učením, nebo vzniká multifokálně. Ptáci chytí ořech a rozbijí ho, aby se dostali dovnitř. Přicházejí na to stejně na Galapágách jako v Kordillerách nebo v Alpách. A podobné je to s medicínou. To je na cestování fascinující – vidět, jak se i ostatní lidé dostávají k veškerému poznání stejně... Člověk získá nadhled tím, že všude vidí to samé. Pozoruje maminky, jak za sebou vláčí zlobivé děti s nudlemi u nosu... Ty jsou všude stejné.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Doma v Česku. Amerika je sice krásná, ale nakonec člověk zjistí, že se mu na ní nejvíc líbí to, co je podobné tomu českému, jen je to o něco větší. Považuji za důležité mít pevný bod. Myslím si, že skuteční světoběžníci se trochu ztrácejí. Po pěti letech se stěhují, jednou pracují v Singapuru, podruhé na Havaji a potřetí v San Diegu. Třeba právě v USA jsou hodně stěhovaví, nefixují se na místa, kde mají kořeny. Já jsem ale ten, který potřebuje mít za zády Říp a poblíž domova hřbitov, na němž mám pochované předky. Naše babičky nás vodily k hrobečkům, kam my budeme vodit svá vnoučata. Chci se vracet na Berounku a na ten jez ve Všenorech...

Myslím si, že to dá člověku víc než být deset let na Univerzitě Alberta Einsteina v Brazílii a pak na jiné v Bostonu. Mám kamarády světoběžníky, s nimiž si o tom povídám. Jeden pracuje v Německu, druhý v Anglii, třetí v Itálii... A také mám spoustu kamarádů, kteří se z pobytů v cizině vrátili. Jsou světově významnými a slavnými lékaři, mohli by šéfovat na klinikách leckde ve světě, ale nakonec si zvolili pro život magickou Prahu. Sedíme spolu v české hospodě a oni se radují: „Už jsme zpátky!“

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

To je moje! Teď jsme vyhráli pražskou soutěž. Hraji v jednom pražském družstvu, už jsem na to ale starý a pryč je doba, kdy jsem jako dorostenec hrál přebor republiky, do Košic, Olomouce a Třince. Teď už se účastním jen pražského přeboru „pro chuť“ a mladší šachisté nás starší podle výkonnosti přeskakují a hrají celorepublikové soutěže.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Momentálně mě baví učit se současně španělštinu a francouzštinu. A asi dopadnu špatně... Nebudu jako ta řádová sestra – dotknout se nekonečna. Spíš zůstanu jako Kafkův hrdina přede dveřmi... Naučím se dvakrát 10 tisíc slovíček a dost. Ale zase mi dají možnost proniknout k literatuře v originále. Když jsem před pěti lety začínal formovat svého synka, zabývali jsme se spolu také operou. Všechny už velmi dobře známe, ze synáčka je od patnácti let wagnerián a je zapsaný jako milovník-čekatel na lístky v Bayreuthu, kde se pořádá Wagnerův festival.

Už k životu nepotřebuji jít pětkrát za sebou na Trubadúra nebo na La Traviatu. I když teď ten Evžen Oněgin je dobrý! Občas zajedeme do Litomyšle a to stačí. Život je tak moc krátký, že ze mě nikdy nebude hudební kritik ani hudební znalec. A to je bezmoc i osud polyhistora. Nikdy nestihneme všechno. Polyhistor je jako moucha, která musí pokálet každý kámen, kdežto normální člověk je jako kladivo nebo – jak píše Nietzsche – jako šíp. V patnácti letech mi rodiče říkali, že buď budu úplně průměrný doktor a průměrný šachista, nebo si mohu vybrat a být výborný doktor, nebo výborný šachista.

Vysvětloval jsem jim, že chci raději úplně všechno úplně blbě, jen ne jenom jednu jedinou věc dokonale. Úkol polyhistora je prostě utrpení. Podívejte se na Aristotela, co všechno dělal. Nebo Kant. Objevili Mléčnou dráhu, zkoumali počasí, embryologii, jak fungují včely, psali básně... nevěděli, kam dřív skočit. Takový je trochu i náš duchovní otec – pan profesor Jaroslav Blahoš, endokrinolog, internista, frankofil, mimo jiné založil frankofonní společnost, kterou rozvíjíme s kolegy. Ovšem především se zabývá osteoporózou a miluje Rimbauda, za nímž byl v Etiopii. Když jsme pracovali v Nemocnici Pod Petřínem, ještě jako „mlíčňáci“, hodně nás ovlivnil a nasměroval.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Na světě ale nemohou být jen polyhistoři. To bychom vymřeli. Musejí tady žít i dříči, kteří dělají fortelnou práci. Ráno obléknou plášť a navléknou rukavice a až do odpoledne zodpovědně provádějí například kolonoskopie nebo dřou na jednotkách intenzivní péče. Rezignují na své radosti, nechodí po operách nebo hrát šachy... a právě na nich jsou polyhistoři závislí. Na druhou stranu tito lidé zase potřebují ty, kteří je oplodňují zdánlivě šílenými nápady. Myslím si, že společnost se musí skládat z mozaiky a navzájem se doplňovat. Jen na sobě nesmíme navzájem parazitovat. Jako jsou mezi dříči lidé skvělí a hloupí, tací jsou i mezi polyhistory.

Někteří hromadí sbírky obrazů, aut, milenek, zážitků z cest... Tady nevede žádný řez, který by odlišil, kdo je lepší a kdo horší. Zvláštní je třeba setkání se spolužáky z gymnázia nebo z devítiletky. Kolik z nás už ten život semlel buď do nějaké zpupnosti, nebo deprese, pokud pominu ty, kteří se zabili v autech nebo zemřeli na nějaký ošklivý nádor, který si nezasloužili. Vezmu si svoji fotku z 1. A a vidím z těch portrétů, že už tehdy bylo dané, jak kdo dopadneme.

Ten nejhodnější a nejskromnější skončil špatně; ten, který měl trojky, to dotáhl hodně daleko, neboť už tenkrát na něm bylo poznat, že se vyzná v tlačenici. Ta nešťastná holka, která byla nešťastná v prváku na gymplu, měla i přes obrovské množství šancí nešťastný celý život. A ta druhá, která byla ošklivá a hloupá, ho má šťastný a vede se jí skvěle. Vůbec to není dáno tím, jak měl kdo vysoké IQ nebo kdo měl či neměl třeba protekci. Jde o něco nepojmenovatelného v duši člověka. A to jsou věci, které vůbec nechápeme.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Skoro ano. V medicíně jsou dva způsoby, jak lze odhalit pacientův problém. Prostřednictvím analýzy nebo analogie. A stejné je to v životě. Buď si vezmu „živočichopisy“ všech svých příbuzných, spolužáků, kolegů ze šachového kroužku a nacházím jejich problémy pomocí analogie, nebo je mohu postupně rozkrývat. Když si ale vezmu šestatřicet životopisů spolužáků, stane se ze mě fatalista. Nemusím vůbec přemýšlet, jenom popisuji. Člověk najednou začíná lépe chápat literaturu a zjišťuje, proč ti lidé psali to, co psali. Je vám jasné jejich chování, motivace i osud. Nedávno vyšly čtyři díly korespondence Boženy Němcové. Nádhera!

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Naše parta vznikla na duchovním podkladě našeho prvního zaměstnání a měla i onoho duchovního vůdce. Jednou jsme si prostě řekli, že bychom se mohli dát dohromady a jeden ctěný kolega poskytl vlastní vilu, odstěhoval se k manželce a my tak mohli založit lékařské centrum Václavka. Když jsme v roce 1993 začínali, neměli jsme žádnou mzdu, platili jsme si pouze sociální pojištění, a kdyby se komukoli z nás cokoli stalo, byli bychom na nule.

Naštěstí všichni máme potřebné atestace. Já si udělal jedničku a dvojku internu, nástavbově hematologii, další kolegové endokrinologii, gastroenterologii, takže bychom zaměstnání vždycky našli. Měli jsme tedy aspoň takto „krytá záda“ a prvních pár měsíců žili z úspor. K tomu jsme poskytovali konzilia v nemocnicích, můžeme chodit sloužit pohotovost, jezdit záchranku, sloužit koronárku... Neztratíme se. Byla to jediná šance jak vyskočit z mašinerie, která i nadále jeví se býti problematickou. A vyšlo nám to.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Má jedinou nevýhodu – žádné finanční záplaty. Pokud se dostane do dluhů nemocnice, získá finanční záplatu. Pokud se dostaneme do dluhu my, končíme. Máme ale svobodu. Blahoslavení chudí duchem. Už jsme pochopili, jak je to psáno v bibli. Blahoslavení chudí duchem neznamená, že ti lidé byli hloupí, ale že si zvolili chudobu, ve které našli svobodu. Kdybychom poskytovali třeba předoperační vyšetření kosmetickým chirurgům, měli bychom určitě mnohem víc peněz, ale neměli bychom tu svobodu. Na samém začátku našeho podnikání bylo zapotřebí vytvořit kolektiv lékařů, kteří si navzájem věří, mají zhruba stejného ducha a nelicitují o tom, kdo bude větší „páka“.

A k tomu jsme ještě získali pár hodných sestřiček, které jsou ochotny snášet naše stařecké rozmary. Teď už stařecké, protože před šestnácti lety jsme ještě neměli hemeroidy třetího stupně, holé hlavy, žlučové kameny, fixovanou hypertenzi, poruchu metabolismu lipidů, zvýšené jaterní testy, tiky v oku, blokovanou krční páteř a podélné plochonoží. Teď si musejí zvyknout, že jsme leckdy rozmarní a prostatičtí staříci. Navzájem se ale podporujeme, naše obory se vzájemně propojují a jedinou nevýhodou je, že se nemůžeme rozvíjet, jak jsme si původně představovali, neboť zdravotnictví je direktivně řízené hospodářství. Systém nedovoluje přijmout dalšího lékaře, smlouvy lze jen velmi ztěží rozšířit.

21.10.2009 17:19:41

MUDr. Rudolf Hoffmann

Jde, ale pouze ve svobodném a otevřeném systému. Ve zdravotnictví jsou pevně daná čísla. I nemocnice mají problém přijmout dalšího lékaře, byť by byl daný obor hodně zatížený. Znamená to přece další mzdu a výkony za pacienty, což je státem regulované. Systém není dobře vymyšlený, ale to asi není nikde na světě. I Francouzi musí pracovat málo, aby nepřekročili stanovené limity. Dosud je regulace nutná kvůli těm, kteří by zneužívali. Papírově by si mohli nasmlouvat třeba deset lékařů, vyždímat fondy a peníze mít sami pro sebe. Jak by se to dalo uspořádat spravedlivě, je už ale otázka pro jiné. Takže jsme hodně skromní a neexpandujeme. Jsme takoví „ z 90. let, kteří chtějí dělat svou práci alespoň trochu dobře a hlavně pro radost. I přesto, že jsou to z 80 procent starosti a jen ze 20 radost.

21.10.2009 17:19:41