Tuzemská Vodní záchranná služba Českého červeného kříže se nikdy netopila v penězích, ale poslední sezona je přece jen trochu drsná. Pobřežní hlídky na ni totiž nedostaly od ministerstva zdravotnictví ani haléř: ve státním rozpočtu se nenašlo už ani těch osm milionů korun, které v minulých letech sice nepokrývaly náklady na její provoz, ale pomáhaly jí alespoň přežívat.
Přežila i letos. A na závěr sezony si tento týden pražská skupina vodních záchranářů dopřeje na Slapech slavnost - spustí na vodu nový sedmimetrový člun.
„Na konci léta to vypadá divně, ale měli jsme ho dva roky v garáži a až teď se nám podařilo sehnat motor. Jsme natěšení jak malí kluci,“ vysvětluje mluvčí záchranářů David Smejkal. „A bereme to taky jako symbol - nezabalíme to.“
Rychlost rozhoduje
V Česku funguje přibližně padesát skupin vodních záchranářů, celkem mají přes dva tisíce členů. Ekonom David Smejkal (32) patří k pražské skupině, mezi jeho kolegy jsou hasiči, policisté, lékaři, právníci.
Aby mohli sloužit u vodní záchranky a případně někoho zachránit či ošetřit, musejí si svoji službu sami sponzorovat - dělají to ve svém volném čase nebo o dovolených, samozřejmě nedostávají žádný plat a přispívají ze svého i na veškerý materiál - od obvazů po pohonné hmoty do člunů a aut.
Na provoz záchranky si přivydělávají i jako instruktoři, statisté či asistenti při natáčení filmů a reklam. „Jasně, že je to absurdní,“ říká Smejkal. „Na druhou stranu dělám to od poloviny devadesátých let, baví mě to, kolegů, kteří jsou na tom podobně, je víc a taky se nám to nechce jen tak vzdát, i když nás vláda posílá do kytek.“
V Čechách se ročně utopí v průměru kolem sto padesáti lidí. Podle záchranářů je to v poměru na počet obyvatel výrazně více než v zemích západní Evropy. A je to o polovinu méně než před vznikem záchranky. Pomoc tonoucím tvoří přitom jen přibližně deset procent práce záchranářů.
Ve většině případů ošetřují zraněné, ohrožené lidi na břehu: po alergických reakcích, pádech, infarktech, kolapsech, následcích vyčerpání nebo alkoholického deliria. „Normální záchranka nemá šanci se na místo dostat tak rychle jako my. Máme k dispozici člun, a především dokonalou znalost terénu,“ doplňuje Smejkal.
„Představte si, že dostaneme na telefon člověka, který říká, že je zraněný a je zaklíněný ve skalní rozsedlině nad vodou a dokáže jenom matně popsat, co ze své pozice vidí My jsme schopni ho podle takové výpovědi rychle najít. Myslíte, že to při sebelepší vůli může zvládnout třeba lékař z Příbrami? Slapy, kde slouží naše skupina, mají na délku 47 kilometrů.“
K akcím dávají záchranářům čeští rekreanti příležitostí hodně. „Češi jsou u vody neuvěřitelně nedisciplinovaní. Jsou často namyšlení, nesebekritičtí, všude byli a od všeho mají klíče, vesty samozřejmě nepotřebují, patnáct piv lehce rozplavou, malé děti nechávají bez dozoru, zákazy a doporučení nerespektují a záchranáře mají za blbce,“ stěžuje si Smejkal. „Proto jich také každoročně v létě tolik zahyne - nejenom doma, ale i v zahraničí.“
Čekání na změnu
Peníze na podporu zásahů na pobřeží vyschly poté, co ministerstvo zdravotnictví letos prohlásilo, že v jeho kompetenci je pouze podpora profesionálních záchranářů a že vodní záchranku by měly financovat spíše kraje, obce či provozovatelé rekreačních vodních ploch.
„Mluvčí ministerstva pan Cikrt nám normálně plivl do obličeje. Říká, že první pomoc má a může poskytnout každý, neboli že my jsme vlastně jen amatéři, které nikdo nepotřebuje. Ale jak dokáže zajistit, aby profesionálové byli u zraněného včas, to už neříká,“ rozčiluje se Smejkal.
„Navíc my žádní amatéři nejsme. Všichni máme zdravotnické a záchranářské kurzy. Někteří z nás jsou profesí zdravotníci a lékaři. Jsme schopni poskytnout odborné ošetření v kritické době, než dojede záchranka s lékařem.“
Podobnou cestou jako vodní záchranka procházela před čtyřmi lety Horská služba ČR. I ona musela změnit strukturu a odejít od ministerstva zdravotnictví.
Nakonec zakotvila u kolegů z rezortu pro místní rozvoj a z nejhoršího je venku. Její roční rozpočet se pohybuje kolem sto třiceti milionů korun. „Není podivné, aby soukromé sjezdovky hlídala státem placená služba a vodní rekreační plochy měli hlídat lidé placení provozovatelem?“ ptá se Smejkal.
„I horské službě z ministerstev říkali, že pro ni nemají peníze, že to nejsou profesionálové, že si je mají platit soukromníci nebo obce.“
Praxe ukázala, že to nefunguje: soukromníci, obce ani kraje jednoduše platit nechtějí. I vodní záchranka tedy bude muset projít změnou, pravděpodobně vytvořit obecně prospěšnou společnost.
„Měli bychom mít jasnější koncepci, přehlednější organizační strukturu. Není nejšťastnější, že každá skupina má vlastní právní subjektivitu,“ vypočítává Smejkal. „Na druhou stranu - máme prezidium, které skupiny reprezentuje a peníze rozděluje, takže to zase není tak velký problém. A už vůbec by neměl být problém, aby tenhle stát našel pár milionů korun, které mohou pomoci zachránit životy desítkám lidí.“
Teď tedy půjde o to, zda změny proběhnou alespoň tak úspěšně jako u kolegů z hor.
Michal Komárek, Respekt