Jako občasného pacienta a bývalého majitele malého soukromého sanatoria mě však tento vygradovaný spor nutí zamýšlet se i nad dalšími jeho souvislostmi.
V debatách o tom, jaký plat má mít nastupující lékař a kolik má brát po několika letech praxe, bohužel uniká to podstatné - že totiž, stejně jako v jakémkoli jiném oboru lidské činnosti, by lékaři měli být zaplaceni podle hodnoty, jakou přinášejí svým zákazníkům, tedy pacientům.
Ti nejlepší ať si přijdou na velice slušný plat, ti slabší na méně peněz, ti špatní pak nemají mít ve zdravotnictví místo vůbec.
A mladí lékaři? V západních zemích, kde si nikdo na svoje platové ohodnocení nestěžuje, je běžnou praxí, že před atestací slouží od nevidím do nevidím a berou pouze „základní mzdu“.
Přitom zdravotnictví jako celek bohužel dlouhodobě odolává tlakům na zprůhlednění. Jen obtížně se získávají data o úspěšnosti léčby v jednotlivých zařízeních, o kvalitě toho kterého lékaře se dozvíte jen od známých.
Zcela skryté jsou pak běžnému pacientovi ekonomické parametry. Přístroje a medikamenty jsou téměř výhradně nakupovány za vyhlášené oficiální ceny výrobců, přestože u většiny specializací existuje na trhu tvrdá konkurence.
Výběrová řízení jsou organizována naoko a v rozhodování hrají roli především „přátelství a vztahy“ těch, kteří dodávají, s těmi, kteří rozhodují. Ti pak protislužbou dostanou letenky na konference konané v odlehlých koncích světa. Zdravotnictví tak přichází o miliardy korun ročně.
Z vlastní zkušenosti vím, že když se začne reálně soutěžit, dá se v nákupu ušetřit 30 až 50 procent peněz, a to bez jakéhokoli snížení kvality léků nebo zdravotní péče.
Toto bolavé místo českého zdravotnictví by si jistě zasloužilo více pozornosti než debaty o tom, kolikanásobek průměrného platu lékařům přiznáme.
Pokud nátlaková akce českých lékařů povede nakonec k tomu, že se pacienti začnou zajímat nejen o to, kolik má jejich lékař na výplatní pásce, ale také o to, jakou práci za svou mzdu odvádí, tak nebyla zbytečná.
Autir je předseda představenstva ANECT, a . s.