OTÁZKA: Navázal jste ve své profesi na rodinnou tradici?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Ne, u nás v rodině žádný lékař nebyl. Maminka ale byla učitelkou přírodopisu a tatínek lesníkem, takže k přírodním vědám a přírodě jsem měl odmala blízko. Rodiče vždycky říkali, že majetek mi může sebrat voda či oheň, ale to, co mám v hlavě a srdci, mi nevezme nikdo. Kupovali mi knížky, hrál jsem na klavír, zajímala mne historie a naboženství… Měl jsem štěstí, že jako dítě venkova jsem měl možnost vyrůstat blízko přírodě, ale zároveň díky vsetínskému gymnáziu se špičkovým humanitním vzděláním. To se dnes v exaktních vědách podceňuje a je to chyba – humanitní obory i umění podporují kreativní invenci člověka a umožňují vnímat svět jinými kanály. Přemýšlel jsem o studiu historie nebo humanitních věd, ale přeci jen to bylo v oněch pohnutých dobách na přelomu 50. let a pan profesor na gymnáziu mi poradil spíše studium přírodovědné. Lákala mě medicína, právě z toho přírodovědného hlediska – tedy mít možnost sledovat, co se děje v těle. Studium života pro mne bylo něco zázračného.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Vyrůstal jste na Valašsku, otiskla se do vás tamní mentalita?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Valašsko na mne v mém dětství a mládí udělalo dojem tím, že tamní lidé jsou zásadoví. Valaši, to byla rezistence – nejen proti rekatolizaci, bouřili se i za války nebo po roce 1948. Byli věrni tomu, čemu věřili jejich dědové a pradědové. Některé rodiny měly schovanou dokonce Komenského Bibli. Byla tam taková opravdovost, urputnost, že když něčemu věřím, musím u toho zůstat. V době války se proto dokázali obětovat pro vlast. Dnes však vlastenectví zní poněkud frázovitě a nenosí se… Viděl jsem na vlastní oči německou represi, třeba za ukrývání parašutistů, partyzánů; celou rodinu našeho souseda pověsili gestápaci, další zmizeli v koncentráku. Ti lidé se však nedali tak snadno zastrašit nebo zlomit, i když šlo do tuhého…
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Jak jste jako dospívající lidé prožívali ty prudké změny – válka, osvobození, změny režimů…?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
My byli generace, která byla nadšená osvobozením; přijela k nám Svobodova armáda, Čechoslováci. Vnímali jsme to jako něco úžasného. Obdivovali jsme vojáky ze Západu i Východu, hltali historii. Četly se také knihy od Masaryka, se kterými jsme souzněli, úžasná byla třeba „Jak pracovat?“. Masaryk v ní říká, že každý mladý člověk, student, má být romantik, který chce něco dokázat, bojovat na barikádách, ale že vlastně největším hrdinstvím je udělat něco, co nikdo nevidí. Třeba když utřete nos opuštěnému, usmrkanému dítěti, tak je to, jako kdybyste byli na těch barikádách, protože každý člověk musí přemoci svoji přirozenou lenost. V to jsme tedy věřili, ostatně i v Bibli se říká: „Cokoli, co jsi tomu nejmenšímu učinil, mně jsi učinil.“ V poválečných událostech jsme viděli šanci na nový, lepší život, spravedlivější i vůči chudším. Tehdy jsme vzhlíželi s nadějí k budování demokracie a socialismu, nadšeně vedli diskusní kroužky. ale přišel únor ‘48 a najednou jsme také viděli, že někteří kolegové studenti, co se zapojili do odboje, byli zavíráni. Byl pro mne šok, když se lidé, kteří mi předtím vyčítali, že hájím socialistické ideje, najednou sami stávali členy akčních výborů strany a chovali tak, jak by se žádný slušný člověk rozhodně chovat neměl. Já se pořád držel spíš idejí humanismu: „Tvůj život má cenu, když jsi cenný i pro ostatní; když žiješ jen pro sebe, jsi zbytečný.“ Proto jsme třeba nadšeně chodili na brigády něco budovat, zadarmo, pro vlast a pro ostatní, a upřímně jsme tomu věřili! Říkal jsem si také, že kdybych za život pomohl zachránit jednoho člověka, nežil jsem zbytečně. A to mne nakonec skutečně přivedlo k medicíně.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Které obory vás lákaly nejvíc?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Váhal jsem mezi porodnictvím, hezkým a těžkým oborem, a pediatrií, kde můžeme sledovat, jak se člověk vyvíjí… Šel jsem se proto podívat na Karlov na pediatrii, kde působili profesoři Jiří Brdlík a Josef Houštěk, který mne pak provedl po klinice. Řekl jsem mu, že se právě rozhoduji, zda si zvolit pediatrii, a že bych ji rád viděl zblízka. Odpověděl mi, že mají zájem o lidi, kteří by chtěli propojit klinickou práci s výzkumem, vytvářet nové věci, dívat se, učit se a vymýšlet. To mne hned zlákalo. Byli jsme vlastně ještě jako studenti vzati za spolutvůrce k tvorbě moderní podoby oboru. Byl jsem nadšený, že budu patřit ke skupině lékařů, kteří se budou snažit zlepšit léčebné výsledky, aby neumíralo tolik dětí a aby byly celkově zdravější. Osobnost profesora Houšťka a jeho spolupracovníků nás velmi inspirovala, podařilo se jim vybudovat nový systém zdravotní péče o děti, podporovali na pediatrické fakultě nově vznikající obory, jako byla například dětská onkologie (Josef Koutecký), dětská kardiologie (Milan Šamánek), dětská alergologie (Václav Špičák), metabolické vady (Josef Hyánek), klinická syndromologie (Eva Seemanová) či cystická fibróza (Věra Vávrová); samozřejmě nelze uvést všechny zakladatele nových směrů, které se od té doby bouřlivě rozvíjejí.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Jak vzpomínáte na své začátky v praxi?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Profesor Josef Švejcar, obrovská osobnost naší pediatrie, mi na otázku, kam bych měl jít v začátcích své kariéry, poradil severní Čechy: „Jdi do Ústí nad Labem nebo do Teplic, tam se naučíš nejvíc.“ Nejen že to bylo specifické prostředí, ale také se tam dělala špičková medicína, působilo tam množství zajímavých osobností. Šel jsem tam rád a nelitoval jsem. V Ústí jste jako doktor mohl vyrůst velmi rychle, „hodili vás do vody“, a tak tam byla možnost samostatné práce a samozřejmě s tím spojená i velká odpovědnost. Na velké klinice v Praze by mne k některým výkonům tak rychle nepustili.
Nesmírně jsem se tam naučil, dělali jsme akutní medicínu na vysoké úrovni, například léčbu meningitid, výměnné transfuze… Zařídil jsem si laboratoř, mohl jsem hned provést mikrobiální nátěry, zjistit citlivost na antibiotika, a když přišel pan primář, už jsem mu rovnou hlásil, jaké antibiotikum máme použít.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Skoro to vypadá, že jste ani zvlášť netoužil po návratu do Prahy.
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Nic mi v Ústí nechybělo, byl tam velmi pestrý kulturní život, divadlo, opera, koncerty, hezká příroda v okolí Labe, které tehdy ještě nebylo tak znečištěné… Ale hlavně nezapomenu na takovou tu medicínskou opravdovost. Zní to jako legenda, ale třeba tamní primář chirurgie a anesteziologie – židovský emigrant, navrátilec z Anglie – byl takový poctivec, že se šel dvakrát sám udat na policii, že kdyby byl býval udělal něco jinak nebo dřív, pacient by možná přežil. Oni už ho znali a samozřejmě jej nestíhali. Nebyl podivín, jen prostě bral svou práci do důsledku vážně. Jiný kolega zase sbíral žáby a čolky a podával jim antibiotika, načež zjistil, že lépe rostou, což se pak uplatnilo například v chovatelství… Já jsem mu při tom pomáhal. V Ústí byla bezvadně vybavená lékařská knihovna, odebírali například i americký časopis JAMA. Tam jsem se poprvé dočetl o dýchání z úst do úst u dětí. Druhý den se stalo, že na oddělení nějaké dítě aspirovalo kaši, tak jsem to rovnou mohl aplikovat, dítě se přestalo dusit a obnovil se mu dech. Dokonce to bylo na Velikonoce, tedy na svátek Vzkříšení, a pro mne to byl také proto symbolicky ohromný osobní svátek. Primář mně, mladému lékaři, dovolil zavádět novinky, mohl jsem například hibernovat dítě s těžkou infekcí až do hypotermie na 29 °C. Zkrátka když už to vypadalo jako ztracené, mohli jsme provést všechno možné, o čem jsme byli přesvědčeni, že to pomůže.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Na začátku 60. let jste se přeci jen vrátil a založil v Praze nové pracoviště. Jak k tomu došlo?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Když jsem promoval, profesor Houštěk říkal, že by byl rád, kdybych se někdy dostal k němu na kliniku. Mně se ale v Ústí líbilo a říkal jsem si, že už tam asi zůstanu. Pak se ovšem v Praze v letech 1959/1960 dělaly velké kádrové změny, odešla starší generace lékařů a přijímala se „nová krev“, což představovalo pro nás mladé lékaře po dlouhé době šanci se uplatnit. Spousta kolegů tehdy vstoupila do strany, já to ale odmítal; nechtěl jsem, aby na tom byla postavená moje kariéra. Důsledek byl ten, že v roce 1960 mne na kliniku nevybrali, navzdory výbornému prospěchu za studií i doporučení z Ústí. Profesor Houštěk ovšem držel slovo a za rok jsem od něj dostal třířádkový dopis. „Byl jsi přijat do Ústavu výzkumu vývoje dítěte jako genetik a 1. 8. 1961 nastupuješ.“ Jak je obečně známo, život je hodně o náhodě… Profesor Houštěk v dopisu dodal: „Přečti si o tom něco.“ A tak jsem se v roce 1961 paradoxně začal zabývat disciplínou, o níž jsem toho mnoho nevěděl, a to nejen já, ale téměř nikdo u nás. Tehdy končila ideologie lysenkismu a Josef Houštěk byl s delegací lékařů ve Spojených státech, kde zjistil, že lékařská genetika je perspektivní oblast, kterou je třeba rozvíjet, a proto mě asi přijal do svého týmu. Tím jsem se dostal k naprosto fantastickému oboru, který tehdy prudce expandoval. Když jsem ho trochu začal poznávat, chytlo mne to za srdce a začalo nesmírně bavit.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Předtím jste byl genetikou skutečně nedotčený?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Četl jsem za války knihu „Tvoříme s přírodou“, ale ve vztahu k lidem tam nic nebylo. Zajímavé to bylo, nicméně že by mne to nějak extra zaujalo, to ne… Fakultu jsem pak začal studovat v roce 1950 a navzdory režimu tam stále panovala relativní akademická svoboda. Na genetiku jsme tak mohli mít na přednáškách významnou osobnost, pana profesora Bohumila Seklu, který říkal, že to, co dělal Mičurin, není nic převratného, že prý to dělala nejen jeho babička, ale i nějaký americký šlechtitel v 19. století… A že jediný možný a správný je mendelismus. Vedle toho nám ale přednášel další skvělý odborník, profesor Milan Hašek, kterému utekla Nobelova cena asi o 14 dní za objev imunologické tolerance, za který pak byl oceněný sir Peter Medawar. Hašek zastával názor, že mendelismusmorganismus nemůže vysvětlit vše, a ideje Mičurina i Lysenka bral jako příklad, že genom může být modifikován i zevním prostředím. Nezapomenu na to, že v roce 1961, během zasedání Československé akademie věd, se Milan Hašek veřejně omluvil Bohumilu Seklovi, že zpochybňoval jeho názory, a tím v mých očích nesmírně vyrostl. Profesor Sekla to samozřejmě gentlemansky přijal, ale profesor Hašek přesto později upadl v zapomnění. Největší paradox na tom všem je, že medicínská věda posledních let převzala přesně to, co předvídal Milan Hašek – nyní se tomu říká epigenetika. Čím dál více se ukazuje, že lidský genom je plastický a ovlivnitelný zevním prostředím. Před třemi lety třeba Kanaďané na jednom kongresu přednášeli, že když se v jednom pokusu myš dobře starala o svá mláďata, ta pak měla úplně jinou aktivaci a inaktivaci genů než myšky, které zažily špatné zacházení, agresi či nezájem… V poslední době se například ukázalo, že podle toho, jak přísně nebo benevolentně rodiče vychovávají své děti, se modifikuje délka telomer na chromosomech. Všichni tedy máme své geny pro dobré i špatné chování a záleží na jejich aktivaci a expresi. Dobré chování natolik změnilo methylaci, která inaktivovala ty zlé atavistické geny a pudy, že to bylo velmi dobře vystopovatelné a dokazatelné právě takto, biochemicky a epigeneticky.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Na čem jste začal po svém příchodu do Prahy pracovat?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
V roce 1961 jsem se začal zabývat cytogenetikou, která se mi líbila. Seklův asistent doktor Miloš Černý byl první, kdo zkoušel karyotypizaci na nekultivovaných buňkách kostní dřeně. Měl jsem štěstí, že mi doporučili spolupracovat s doktorem Milošem Chvapilem. Díky němu jsme na lidských kultivovaných buňkách mohli provádět první biochemická vyšetření. Od něho jsem získal kontakt na doktora Jiřího Michla, který mi spolu s doktorkou Dagmar Řezáčovou umožnil pracovat ve Státním zdravotním ústavu (SZÚ) v laboratoři tkáňových kultur. Sám vymyslel jak kultivovat lidské buňky bez séra, které by je mohlo inhibovat. Teď, když se pracuje s kmenovými buňkami, se jde právě touto cestou, čili to byl zásádní objev i pro následující generace výzkumníků. Mohl jsem kultivovat lidské buňky z potracených embryí. Podařilo se mi vyvinout techniky kultivace lidských diploidních buněk, jako prvnímu u nás. Bylo možné z nich vyšetřovat chromosomy a provádět biochemickou diagnostiku. Anatom profesor Ladislav Borovanský nám zase kdysi říkal, že mrtvolám rostou vousy. Díky tomu mě napadlo, že ty buňky nejsou po smrti okamžitě mrtvé, a bylo by tedy možné je kultivovat. Odebral jsem vzorky kůže i různých orgánů a zjistil, že lidské buňky lze kultivovat až 3 dny post mortem… Publikoval jsem to v roce 1969 v japonském časopisu a bylo to považované za průlomový objev. Teď bylo znovu objeveno, že by takto bylo možno derivovat i po smrti pacientů kmenové buňky z jejich nejrůznějších orgánů. V SZÚ jsem mohl produkovat třeba až stovku kultur najednou, kultivační média jsem od nich dostával, pouze jsem je rozčiloval tím, že jsem měl velkou spotřebu sterilního laboratorního skla. (úsměv) Mohli jsme díky tomu potvrdit teorii, že kultivace lidských buněk je obdobou stárnutí člověka. Čím mladší dárce, tím rychleji kultura roste, avšak se stárnutím se celý proces postupně zpomaluje a nastupují degenerativní procesy. Odvodil jsem od živého či mrtvého embrya buněčnou kulturu, kterou jsem kultivoval třeba deset měsíců, sledoval, jak se mění, vyvíjí, stárne, jak přibývá aneuploidních buněk, které nacházíme u nádorů… Vzpomněl jsem si také na Paganiniho, který měl mimořádně ohebné prsty, proto mohl zahrát to, co jiní nemohli; bylo to dáno Marfanovým syndromem s poruchou vaziva. Souviselo to s mou láskou k hudbě, která mě přivedla na myšlenku zkoumat poruchu syntézy a vyzrávání kolagenu in vitro u tohoto syndromu. Prokázali jsme tuto poruchu na úrovni buněk na základě vzorků, které jsme získávali od pacientů z oční kliniky (Marfanův syndrom se totiž projevuje mimo jiné luxací čoček). Fascinovalo mne, že zatímco dříve jsme rozpoznávali choroby z krve nebo moči, nyní bylo možné tak učinit z buněk rostoucích in vitro. Patologický proces je tím pádem vyšetřován biochemicky nebo molekulárně geneticky.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Byl jste jedním z prvních nejen u nás, kdo se zabýval tématem kmenových buněk, a to již před půlstoletím. Jak tehdy takový výzkum probíhal?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
První kmenové buňky jsem objevil na lidských embryích, kultivoval jsem je z neurální lišty a takto in vitro – k mému úžasu – vyrůstaly nádherné tlusté nervové svazky. Ukazoval jsem to kolegům a nikdo tomu moc nevěřil… První kmenové buňky tohoto typu jsou tedy dokumentovány v mé disertační práci z roku 1967. Po návratu z USA jsem se rozhodl zkusit dlouhodobě pěstovat buňky periferní krve z potracených plodů. Začal jsem z nich vytvářet dlouhodobé kultury a zkoušel jsem vypěstovat lymfoblastické buňky. Podařilo se mi v roce 1971 jako prvnímu na světě derivovat kmenové buňky, fibroblasty, z periferní krve plodu a publikovat v prestižní monografii. Spolu s doktorem Josefem Hurychem jsme zjistili, že tyto buňky produkují kolagen. V časopisu Nature mi pak v roce 1973 vyšel článek o tom, že když pěstujete buňky plodové vody, jsou také schopny produkovat kolagen, který tam přitom nemá co dělat, neboť pochází z mezenchymálních kmenových buněk. Nedávno, asi před třemi lety, pak byly odvozené kmenové buňky, které lze získat kultivací z plodové vody, pro regenerativní terapii.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Co nejvíc pomohlo tak prudkému rozvoji pracoviště a šíři témat, jimiž jste se zabýval?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Nešlo o explozi poznání „z ničeho nic“. Bylo tu určité intelektuální a vědecké podhoubí, na kterém celý obor vyrostl. Měl jsem především štěstí na řadu vynikajících lidí z různých oborů, z nichž jsem již část jmenoval. Právě díky jejich přispění a pochopitelně dílem náhody jsem u těchto objevů a poznatků mohl být. Pokrok je zkrátka tam, kde se stýkají obory. Jak se naše sklepní pracoviště v areálu dětských klinik Na Karlově postupně rozvíjelo, měl jsem možnost dále rozvíjet lidskou cytogenetiku. Začal jsem se věnovat nádorové cytogenetice, pozorovali jsme, jak rychle u některých nádorů postupovaly různé početní a strukturální aberace chromosomů. Na konci 60. let byli v módě hippies, a tak jsme pro změnu zkoumali účinky LSD na buňky a zjistil jsem různé chromosomální aberace. Fascinovalo mne i to, čemu se dnes říká regenerativní medicína. Navrhoval jsem to později rovněž za svého pobytu v Houstonu – tedy zkusit se podívat na možnost využít kmenové nervové buňky pro léčbu degenerativních chorob CNS, jako je Parkinsonova choroba. Tenkrát o tom ale nikdo nic nevěděl. Z nezkušenosti jsem ovšem udělal chybu, že jsem (krom jejich zařazení do disertace) nepublikoval řadu objevů ze svého úvodního „sklepního“ období vědeckého bádání. Ostatně v té době bylo velmi obtížné publikovat v zahraničních periodikách a čerpat inspiraci od kolegů z ciziny, což je v současné době pro mladší generaci genetiků naprosto nepředstavitelné.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Na konci 60. let se vám podařilo dostat na stáž do USA. Za jakých okolností?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Vlastně to bylo díky tomu, že jsem byl v kontaktu s virology. Profesor Vladimír Vonka spolupracoval s legendárním Josephem Melnickem z Baylor College v Houstonu. Když profesor Melnick přijel do Prahy, Vladimír Vonka nás seznámil a navrhl, že bych mohl jet do Texasu na stipendium, protože jsem uměl vyšetřovat chromosomy ze všech možných lidských buněk kultivovaných in vitro. Objevila se totiž teorie, že by bylo možné kultivovat za přítomnosti EB viru lymfoblastické buňky, které se morfologicky neliší od leukemických, a že by to mohlo být v důsledku specifické chromosomální mutace, která doprovází chronické infekce EBV. Dvouleté stipendium mi nabídli již někdy v roce 1965, ale odjet do Ameriky jsem mohl až v červenci 1968 v souvislosti s Pražským jarem. Když jsem tam pak opravdu přijel, říkali mi, že si mysleli, že jsem duch, který snad ani neexistuje. (smích) Baylor byl pro mne nesmírným impulzem, působil zde mimo jiné slavný profesor T. C. Hsu, „otec cytogenetiky“. Nebál se přiznat, že na jeho zásadním objevu, který umožnil rozvoj oboru, má podíl jeho laborant, který omylem opláchl buňky v hypotonickém místo izotonickém roztoku. Profesor Hsu nenechal preparáty vyhodit, ale naopak se šel podívat, co to s nimi udělalo, a zjistil, že v jádrech kupodivu vidí chromosomy. Ostatně už Louis Pasteur říkal, že objev spočívá hlavně v tom, že člověk na něj především musí mít připravenou mysl. To mne opravdu velmi oslovilo.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Jak na vás tehdejší Texas zapůsobil?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Když jsme tam v létě roku 1968 přijeli, byli jsme hrdí na reformní vývoj u nás. Říkali jsme si, že Čechoslováci konečně světu dokáží, že lze mít spravedlivý a reformovaný socialistický systém. Padly všemožné absurdity a nespravedlnosti společenského dosavadního vývoje u nás. A náš národ měl tehdy skutečně i v Americe všeobecný obdiv a úctu. Byli jsme tudíž o to víc zdrceni, když měsíc po našem příjezdu do USA vpadla do naší země vojska Varšavské smlouvy a celý proces násilně ukončila. Mimochodem, v Texasu tehdy čeština byla čtvrtým nejrozšířenějším jazykem (po angličtině, španělštině a němčině), žila tam milionová komunita krajanů a speciálně z Valašska se jich tam přistěhovalo opravdu hodně koncem 19. a začátkem 20. století. Když jsem například jel autem a zalovil v rádiu, šlo naladit české vysílání a poslouchat naše písničky… Dokonce se v Texasu slavil 28. říjen jako významný svátek, na počest Čechů a Moravanů, kteří se zasloužili o rozvoj a slávu tamního zemědělství. Většina lidí, které jsem poznal, byla opravdu příjemná, přátelská a vstřícná. Například hned po čtyřech dnech od příjezdu, když jsem se rozkoukával, se ke mně přihlásil nějaký člověk, prezident pojišťovací společnosti, kterého vychovávala česká chůva, s tím, že jí je dodnes vděčný. Tak když zjistil, že je na univerzitě někdo z Československa, hned šel zjišťovat, jestli něco nepotřebuji a co pro mne eventuálně může udělat. Byl jsem naprosto šokovaný a dnes už to zní skoro jako pohádka. Přesto mi však úřady nedůvěřovaly a byl jsem pod dohledem. Všiml jsem si, že jeden laborant z našeho oddělení si pravidelně zapisoval, s kým se stýkám. Když jsem jel dál než 60 kilometrů od města, musel jsem to předem nahlásit. Několikrát jsem se dokonce setkal s provokatéry, kteří za mnou přišli a snažili se mne „nachytat“ tím, že říkali, jak je to v USA špatné a co já na to… Celkově však mám ze svého pobytu v Texasu vynikající celoživotní pocity.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Co vám dala americká stáž po odborné stránce?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Dokud jsem dělal na výzkumech doma „ve sklepě“, byl jsem limitovaný tím, že jsem nebyl v přímém kontaktu se světovou vědou a nevěděl jsem, jak si stojím s tím, co jsem se vlastně svépomocí naučil… Byl v tom možná určitý „mindrák“, pocit, že se nikdy nemohu vyrovnat světovým pracovištím. Na Bayloru byla konečně unikátní příležitost konfrontace se světem, což mi velmi pomohlo i z hlediska sebevědomí v mém bádání. Pochopil jsem, že pro vědu má cenu zjistit, nejen kudy cesta vede, ale i kudy ne. Za to jsem jim byl nesmírně vděčný. Ověřil jsem si také, že idea, se kterou profesor Houštěk zakládal Ústav výzkumu vývoje dítěte, byla správná. Pokud chce člověk poznat určitý patologický děj, nemůže se zaměřit jen na konkrétní časový úsek života člověka, ale musí jej sledovat v kontextu vývoje jedince, úplně od začátku, optimálně od prenatálního období. Mohu tedy nemoc poznat například tak, že dlouhodobě kultivuji buňky a ony modelově napodobují průběh životního cyklu člověka, nebo pozorovat, jak ze zdravých lymfoblastických buněk in vitro vznikají selekcí ve stresovém prostředí buňky nádorové s těžkými chromosomálními aberacemi.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: A zkušenost po stránce osobní?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Naučil jsem se, že je nutné být maximálně sebekritický. V publikaci nesmí nic chybět, ale ani tam nesmí být slovo navíc. Rovněž tak jsem se naučil nebát se zkusit publikovat, i když někde něco zamítnou. Jednu práci jsem třeba přepisoval čtyřikrát, než ji otiskli… Dále že je důležité kooperovat a ne si schovávat „svá“ témata před kolegy. A také se tam lidi neposuzovali podle počtu titulů, ale podle odvedené práce. Nehrálo se tam na to naše rakousko-uherské „profesorování“ a člověk byl vážený za to, co skutečně dokázal. Na univerzitách funguje velká akademická a tvůrčí svoboda, člověk si to ovšem musel tvrdě odpracovat. Od nás jsem byl třeba zvyklý, že si vše musím zařídit sám. Když mi v Americe jednou uprostřed dne došly filmy, na které jsem dokumentoval chromosomy, řekl jsem, že si pro ně zajedu do města, načež mi paní profesorka Melnicková (která s manželem spolupracovala) odvětila, že tam přeci nejsem placený od toho, abych chodil nakupovat, ale abych bádal, s tím, že je tam zřízenec, který mi je do půl hodiny dodá.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Zvažoval jste, že byste v USA zůstal? A přivezl jste si nějaké téma, jímž jste se pak zabýval po svém návratu?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Oba s Vladimírem Vonkou jsme produkovali dobře přijímané publikace, takže nám bylo nabídnuto, ať zůstaneme natrvalo. Vyšly nám například velice zajímavé práce právě o vztahu EB viru a chromosomálních aberací. Naše objevy se týkaly i klonálního vývoje buněk, kdy z normálních vznikají nádorové. Říkali jsme si však, že naší povinností je vrátit se a přivézt do Prahy to, co jsme se naučili. Velkou roli také hrála skutečnost, že jsme zde nechtěli nechat naše rodiče samotné, protože nám bylo jasné, že bychom je již nemohli navštěvovat… Dalším tématem, nad nímž jsem uvažoval ještě před odjezdem do USA, byla možnost prenatální diagnostiky z odběru z plodové vody. Později jsem zjistil, že to byla správná myšlenka, v roce 1968 skutečně proběhly první pokusy pěstovat buňky plodové vody. Po návratu jsem se k tomu vrátil, i když jsem si myslel, že to nepůjde, protože 90 procent těchto buněk je odumřelých. Poučilo mne to však, že vždycky, když si o něčem myslím, že to není možné, ono to nakonec jde. (smích) A že tedy v našem oboru člověk nesmí být dogmatikem.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Jaký to vše melo dopad do praxe?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Už v roce 1971 jsme byli první zemí na evropském kontinentu (mimo Velké Británie), jež zavedla prenatální diagnostiku chromosomálních vad z plodové vody. Samozřejmě jsme ji prováděli i postnatálně. Pamatuji si na maminku, u níž jsme provedli první prenatální diagnostiku pro riziko translokační formy Downova syndromu, které se v souladu s tímto vyšetřením narodila zdravá holčička. Sama tomu nechtěla věřit, až po měsíci sama zjistila, že se jí skutečně narodilo zdravé dítě. Výhodou mého pobytu v USA bylo také to, že jsem se naučil komunikovat se zahraničními pracovišti a navázal užitečné odborné kontakty. Vedle chromosomálních aberací jsem zařídil, že jsme mohli pěstovat tkáňové kultury u metabolických vad a posílat je k posouzení na specializovaná pracoviště v Anglii a Nizozemsku. Jednou se mi nepodařilo doručit buňky na ruzyňské letiště včas. Dnes je to skoro neuvěřitelné, ale dokonce tehdy kvůli tomu pozdrželi letadlo, aby se zásilka stihla odeslat, protože věděli, že je to skutečně důležité. I tehdy fungoval pocit solidarity a snaha prospět dobré věci, piloti si ty vzorky brali s sebou do kabiny. Zde platí biblické přísloví: „Klepej a bude ti otevřeno.“ Podařilo se mi poslat několik pacientek přímo do Londýna ke slavnému Kyprosi Nicolaidesovi, který je dosud špičkou prenatální diagnostiky, aby je vyšetřil, když u nás ještě tyto metody nebyly rutinně zavedeny. Týkalo se to třeba posouzení rizika, že se narodí dítě postižené hemofilií či Duchenneovou muskulární dystrofií, a zda tedy nabídnout možnost interrupce, či nikoli.
K době normalizace asi patřilo, že na mě nakonec přišlo anonymní udání, že za posílání pacientů do zahraničí beru úplatky, což byl pochopitelně nesmysl, navíc to ani nebyly ženy z nějakých protekčních vrstev – jedna byla pošťačka někde z Krkonoš, další dojička krav… Řešilo se to tehdy údajně až na ÚV KSČ, snad i u Vasila Biľaka, který měl na starosti zahraniční problematiku.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Na základě nových poznatků a neustále se rozvíjejících metod se u nás v roce 1980 podařilo pod vaším vedením vypracovat a prosadit koncepci lékařské genetiky jakožto samostatného oboru. V čem spočívala?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
První koncepce lékařské genetiky byla navržená doktorem Milošem Černým v roce 1970, nebyla však realizována. Když se ovšem tehdy něco týkalo zdraví nové generace (dnešních „Husákových dětí“) nebo „matky a dítěte“, stát se o to dokázal zasadit. Díky koncepci lékařské genetiky, kterou jsem dostal za úkol vypracovat v roce 1980, byla uznána za základní léčebněpreventivní obor, který je třeba zavést do systému zdravotní péče. Koncepce oboru byla napsána skutečně dopodrobna, včetně nutného přístrojového a prostorového vybavení a personálního zajištění. Díky tomu se radikálně změnila situace k lepšímu! Jakmile totiž byla publikována ve Věstníku MZ, úředníci skutečně hlídali, aby vše bylo realizováno přesně podle tohoto podrobného plánu. Nemuseli jsme už žadonit o každou laborantku, „devizové“ chemikálie či místnosti pro laboratoře. V každém kraji tehdejšího Československa vzniklo oddělení lékařské genetiky s poradnami, vyšetřovacími místnostmi, laboratořemi, rozvíjela se spolupráce se slovenskými kolegy. Z lékařské genetiky se stal standardní medicínský obor zavzatý do systému zdravotní péče: to jest pediatři provedou záchyt, na okresech jsou genetické poradny, ty pak pošlou indikované pacienty na krajské pracoviště, zde se provedou ta či ona laboratorní vyšetření a vzorky se následně odešlou na (super) specializované pracoviště. Byla to jedna z prvních komplexních koncepcí našeho oboru na světě, kterou k našemu potěšení uznávali mnohde na Západě – například i v Německu, či dokonce v USA. Ostatně i dnes by hierarchizace zdravotnímu systému prospěla a snížila náklady na zbytečně opakovaná vyšetření… Mému synovi, profesorovi Milanu Mackovi mladšímu, se před třemi roky podařilo zajistit uznání oboru lékařské genetiky v rámci Evropské unie, když dělal předsedu Evropské společnosti lékařské genetiky (ESHG). A přitom my už měli obor právně ukotvený před více než třiceti lety (smích) a aktualizovaná koncepce byla publikována následně v roce 1995. Společně s poslední koncepcí se dělaly prognózy zdravotnictví do roku 2000 v jednotlivých oborech. Já dostal opět za úkol vypracovat „předpověď“ pro lékařskou genetiku a milým překvapením pro mě posléze bylo, že naše prognózy se vesměs naplnily. Rovněž tak následné prognózy do roku 2015 se víceméně vyplňují, přičemž naše původní práce byly stále ještě citovány. Pro mne bylo vždy podstatné, abych nedělal věci jen ze dne na den, bez propojení s ostatním a nějakého dlouhodobějšího výhledu, ale naopak v souladu s celkovým rozvojem lékařské péče u nás. Proto jsem vždy tíhnul ke koncepční a organizační práci. Chtěl jsem nejenom dobře vědět, co dělám, ale také proč to dělám a jaké to bude mít dlouhodobé (nebo – jak se teď často uvádí – „systémové“) dopady.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: V té době jste byl také velmi činný ve výboru Společnosti lékařské genetiky ČLS JEP, kterou nyní vede váš syn. Jaká tehdy byla její role?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Zejména po nešťastných událostech roku 1968 tato odborná společnost sehrála zásadní historickou úlohu. Paradoxně mojí výhodou byla skutečnost, že po mém návratu z USA bylo okolí spíš překvapené, že jsem tam nezůstal. Vždyť v té době bohužel mnozí genetici putovali opačným směrem, například profesorky Renata Laxová nebo Dagmar Kalousková, která posléze dosáhly světové proslulosti ve svých subspecializacích. Předseda Společnosti lékařské genetiky profesor Zdeněk Brunecký mi po návratu z USA v roce 1970 říkal: „My všichni postupně půjdeme kvůli ‚Pražskému jaru‘, ale tím, že jsi byl mimo, po tobě nikdo nepůjde. Je potřeba, aby někdo chránil obor i jednotlivé lidi.“ Stal jsem se tedy sekretářem této odborné společnosti. Snažili jsme se také, aby na naše členy nedopadly tak tvrdě různé politické represe. Jeden kolega přišel s chytrou myšlenkou, abychom při výboru společnosti založili stranickou skupinu. Ty sice fungovaly i na každém pracovišti, ale ne každý měl tak osvíceného šéfa, jako byl u nás pan profesor Houštěk. Ten se tady za všechny lidi postavil, takže nikdo nebyl perzekvovaný. Bylo jeho obrovskou zásluhou, že náš obor nebyl v době normalizace personálně rozvrácen. Svůj vliv a postavení ve straně používal k eliminaci problémů a ochraně svých kolegů. Mě třeba varoval, že mám odposlouchávaný telefon, ať si dávám pozor. Jindy mne zase podpořil, když jsem našel v jedné disertaci opsanou kapitolu a žádal aspirantku o její vypuštění a přepracování. Všichni čekali, jak to dopadne, protože dotyčná osoba byla poměrně vysoko ve stranické hierarchii, ale nakonec mi dali za pravdu. V tom zoufalém systému plném ideologické dogmatičnosti a často bohužel i lidské závisti a zloby naštěstí platilo to, co uvedla „stranická skupina“. Strategie tedy byla taková, že jsme vždy napsali: „Stranická skupina výboru Společnosti lékařské genetiky probrala uvedené stížnosti a došla k závěru, že dotyčný je kvalitním odborníkem a nemají mu být kladeny překážky k výkonu jeho povolání.“ Někomu jsme třeba zase posvětili zahraniční stipendium, možnost mezinárodní publikace nebo výjezd na Západ. Stala se z toho trochu švejkovina, ale především takový ochranný deštník nad skutečně schopnými lidmi, kteří by jinak byli zbytečně politicky pronásledovaní. Fungovalo to a kupodivu i „procházelo“!
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Máte nějakou zajímavou historku, jež se k tomu váže?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Profesorka Eva Seemanová například v rámci studia genofondu naší populace potvrdila, že v naší zemi existuje konsangvinita, tedy důsledek toho, že blízcí příbuzní spolu mají děti. Když o tom referovala, že tu existují incesty a podobně, jeden kolega se toho chopil a udal ji, že pomlouvá kvalitu genetické výbavy v socialistické společnosti, přitom ona jen prezentovala objektivní výsledky výzkumu. Koneckonců takové výzkumy se provádějí všude na světě. Opět tedy zasáhla stranická skupina výboru genetické společnosti a chránila ji, aby nikdo neponižoval její vědeckou i lidskou důstojnost. Využívali jsme zkrátka vlastní zbraně systému, Češi se v tomto ohledu umějí rychle adaptovat. Kdo se nebál a měl čisté svědomí, nakonec v našem oboru většinou dokázal prosadit to, co bylo třeba. Podařilo se mi třeba „propašovat“ svého aspiranta – dnešního profesora – Petra Goetze do Anglie na špičkové stipendium, i když ho předtím vyloučili ze strany. Kádrováka nakonec obměkčilo, že tam pojede „okoukat“ nové postupy, které přiveze sem; v duchu tehdejší absurdity to bylo vnímáno tak, že tam jedeme provádět jakousi „průmyslovou špionáž“.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Dařilo se vám tehdy držet kontakt se světem, třeba organizovat odborné akce s mezinárodní účastí?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Ano, na naše kongresy a sjezdy organizované cytogenetickou sekcí Biologické společnosti ČSAV přijížděli odborníci nejen ze zemí tehdější RVHP, ale také ze Západu, například z Francie, Nizozemska nebo Itálie… Takto se u nás pravidelně scházeli i východní a západní Němci, kteří na tuto možnost dodnes vděčně vzpomínají, protože jedině u nás, takříkajíc na „neutrální půdě“, to bylo možné. Díky tomu jsme po celou dobu byli v kontaktu se světem a tamním vědeckým děním, nemuseli jsme po roce 1990 dohánět takové velké ztráty jako jiné obory. Genetici sice měli jednu z nejmenších odborných společností, ale paradoxně s nejfrekventovanějšími mezinárodními odbornými akcemi.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: V pozdějších letech se mezi vašimi odbornými tématy objevila například cystická fibróza (CF), výzkum jste dokonce prováděl ve spolupráci se svým synem. Na co jste přišli?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Zabýval jsem se prenatální diagnostikou CF, prováděli jsme biochemické testy z plodové vody ve spolupráci s pařížskými odborníky. Podle hladin enzymů jsme pak mohli spolehlivě predikovat, zda bude plod touto nemocí postižen. Mému synovi zase nabídli berlínští kolegové, kteří jezdili na naše kongresy, možnost pracovat přímo u nich na identifikaci mutací v genu CF, nakonec se tam po roce 1989 velmi dobře uchytil v laboratoři profesora Karla Sperlinga.
Když syn začátkem 90. let na stáži v Západním Berlíně zjistil vyšší zastoupení mutace G551D v naší populaci a totéž bylo zjištěno ve francouzské Bretani, začal jsem razit myšlenku, že by to mohlo být spojené s keltským původem této mutace a tím i části naší populace. Propojil jsem to se svým zájmem o historii a předpověděli jsme, že pokud naši Kelti přešli do Bavorska, měl by i tam být zvýšený výskyt dané mutace. Když jsme to přednášeli v Německu, ještě o tom nevěděli, ale později zjistili, že v bavorských regionech přiléhajících k našemu území tomu tak skutečně je. Tato hypotéza, opřená o historické kořeny, byla velkou senzací, vyšla o tom dokonce zmínka i v časopisu Newsweek. Syn pak pracoval na populačních studiích pro stanovení výskytu nejčastější mutace, delta F508, kdy byla potvrzena původní teorie jejího šíření s historickými evropskými populacemi. Podle těchto studií mne pak napadla hypotéza, že by tato nejstarší mutace mohla být šířená regresně ze severu na jih. Byla hojně nalezena u Basků, kteří jsou považováni za genetické příbuzné Kromaňonců a indoevropských kmenů, jež přešly z Afriky a osidlovaly Středomoří. Jak ustupovaly ledovce a postupně se oteplovalo, tyto populace migrovaly s touto mutací na sever a její zpětný „rozvoz“ po Evropě pak proběhl při stěhování nordických kmenů zpět na jih s ústupem Římské říše. Vždyť například Vikingové tuto mutaci dokonce šířili podél toku řeky Volhy. Odpovídalo by tomu, že tato mutace je kromě Basků také velmi silně zastoupena v Dánsku, až v 80–90 procentech u pacientů s CF. Pak se objevila publikace potvrzující, že je to skutečně nejstarší mutace – vznikla asi před 60 tisíci lety, tedy již v paleolitu.
Byla to taková „rodinná spolupráce“, kdy syn nejprve vyšetřil jednotlivé evropské populace z molekulárně genetického hlediska u CF a já zase skrz svůj zájem o historii na základě „jeho“ dat vytvářel hypotézy, jež se dodatečně experimentálně a epidemiologicky potvrzovaly. Takže vedle zájmu o hudbu jsem nakonec i odborně uplatnil svou celoživotní zálibu v historii. (smích)
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Dnes znalost mutací a jejich specifik pomáhá i ve vývoji cílených léčiv, například právě na cystickou fibrózu.
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Bez přehánění, fantastický význam genetiky spočívá v tom, že sceluje medicínu od diagnózy k cílené léčbě. Snažíme se dopátrat nejen molekulární patogeneze, tedy co danou chorobu způsobilo, ale zároveň dospět ke kauzální, individualizované léčbě a pochopit její možnosti či omezení. Často můžeme i v preklinické fázi predikovat rozvoj onemocnění. Víme toho již sice hodně, obor se rychle rozvíjí, ale musíme si stále připomínat, že jsme vlastně pořád na začátku! Když známe mutaci, tušíme, co může nebo nemůže nastat, ale zda se to opravdu stane, už záleží na dalších krocích – jak se mutovaná DNA přepíše, exprimuje, kam změněné proteiny v buňce doputují, jaké orgány postihnou a jak se nakonec klinicky uplatní… Každý z nás je (nejenom) z genetického hlediska jedinečný a ne nadarmo genetika stojí u současného zrodu personalizované medicíny. A to jenom začínáme tušit, co přinese epigenetika – často se vlivy prostředí přenesou na naše děti, vnoučata… Nejsme tedy bezmocní, že bychom „něco“ zdědili a nemohli s tím nic udělat. Můžeme naopak spoustě věcí předejít nebo je naopak rozvinout, mimo jiné slušným harmonickým životem, výchovou, péčí… A tím přispívat ke zlepšení našeho „plastického genomu“ v rámci dosud neprobádaných epigenetických mechanismů. Zmínil jsem keltskou mutaci G551D – je pozoruhodné, že jí způsobený molekulární defekt je v současné době kauzálně ovlivnitelný cílenou terapií lékem ivacaftor ze skupiny orphan drugs. Ten dokonce snižuje hladiny chloridů v potu a během necelého měsíce zlepší plicní funkce natolik, že jej pacienti často zapomínají užívat, jak se jim výrazně uleví – je to skutečně zázrak! Problematika CF je proto příkladem moderní individualizované medicíny, klíčové role genetiky, pro všechna ostatní vzácná (nebo jak se také říká „mendelistická“) genetická onemocnění. Stačí se dále podívat na pokrok v oblastech fertilizace in vitro, preimplantační diagnostiky, sledování prenatálního vývoje… K tomu, abychom měli zdravé dítě, musíme „zajistit“ rovněž zdravého tatínka i maminku, aby z genetického/epigenetického hlediska nebyli ovlivněni negativními exogenními faktory prostředí. Zkrátka musíme tyto věci plánovat a předvídat třeba už několik let před početím. To je ono koncepční myšlení. Cílem je harmonický vývoj těla a duše – moderní věda nás tedy vlastně vede k tomu, co už věděli staří Řekové.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Jak moc v tomto smyslu vnímáte etická rizika spojená s oborem, jako bylo například zneužití eugeniky nacisty?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Zneužít lze bohužel vše, je to ostatně především otázka individuální etiky a mravnosti. Je zajímavé, že například profesor Sekla nebyl v meziválečném období zásadně proti eugenice, vnímal ji jako potenciálně prospěšný obor z preventivního hlediska. Samozřejmě dokud nebyl zneužit nacisty, které nakonec příroda sama potrestala, protože potomci cíleného křížení árijských mužů a žen nebyli vždy Übermenschen… Mimochodem, podobné studie, jako byla ta naše týkající se CF, jen potvrzují, že idea „čistých ras“ je totální nesmysl. Lidé jsou si z hlediska svého genomu velice podobní a navzájem promíchaní. Samozřejmě čím pestřejší směs, tím je to z genetického hlediska výhodnější. V tom bylo i takové širší poselství naší práce – že každý z nás je sice individualita, ale především jsme všichni prakticky stejní. Ostatně naše populačně genetické výzkumy přišly zrovna v době nesmyslných (z tohoto úhlu pohledu doslova „bratrovražedných“) genocid na území bývalé Jugoslávie, a tak to mělo ještě tento širší rozměr a přesah.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Od mládí vás vedle přírodních zajímaly i humanitní vědy. Uvažujete tedy o svém oboru i z filozofických hledisek?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
Docela rád jsem četl například Hegela. Vymyslel zákony, které jsou stále platné. Například že když se změní kvantita, změní se i kvalita. My teď třeba vyšetřujeme gen pro androgenní receptor – když je jeho kopií málo, hrozí vyšší riziko karcinomu prostaty, když je jich naopak více, než je norma, mohou z toho vyvstat poruchy reprodukce, a když jich je extrémně mnoho, pacient zemře na neurodegenerativní chorobu. Hegel také učí, že nic není jenom černé či bílé, buď a nebo, ale že je také něco mezi tím a mezi oběma póly probíhá nějaká interakce. A že vše souvisí se vším, nic není izolované, jedno vždy ovlivňuje druhé. V mozku jsou třeba receptory na stres, které ovlivní funkci hypofýzy, mezimozku, celého neurovegetativního systému – tady se dostáváme k neuroimunoendokrinní regulaci. Nakonec takto odhalíte třeba i riziko rakoviny nebo se naopak dá opravit nějaká chybná dispozice. Moderní genetika, potažmo medicínská věda, tak vlastně stále potvrzuje hegelovské dialektické zákonitosti.
16.6.2014 12:10:43
OTÁZKA: Jaká je vaše vize nejbližší budoucnosti oboru?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Milan Macek sr., CSc.
V současné době se prudce rozvíjí lékařská genomika. Když jsme v 60. letech studovali chromosomy, které náš genom „rozkouskovaně“ obsahují, ani nás nenapadlo, že se dožijeme rozluštění 3 miliard „písmenek“ genetického kódu… V současné době ovšem genomové sekvenátory samy o sobě nestačí. Je potřeba analyzovat jejich výstupy pomocí supervýkonných počítačů a špičkových bioinformatiků, filtrovat nalezené genové varianty, asociovat je s jednotlivými geny a často pouze předpovídat jejich funkci s určitou mírou pravděpodobnosti. Nedávno jsem se vrátil z konference Evropské společnosti pro lidskou genetiku (ESHG) v Miláně, kde jedním z leitmotivů bylo poznání, že jsme všichni ve větší či menší míře mozaiky různě mutovaných buněčných klonů. Vlastně nás to mělo napadnout již dříve, v 90. letech, když naše slavná rodačka paní profesorka Kalousková, která po roce 1969 emigrovala do Kanady, prokázala mozaicismus v placentě spojený s růstovou retardací plodu. V současné době se budou muset přehodnotit i mnohé prestižní genomové studie, protože stále vyšetřujeme pouze lehce dostupnou DNA z bílých krvinek v očekávání, že reprezentují zbylé tkáně a orgány našeho těla, což jednoznačně na pochopení většiny chorob nestačí… Budeme totiž muset vyšetřovat jednotlivé tkáně, či dokonce jednotlivé buňky. Nesmíme rovněž zapomínat na to, co říkal zakladatel moderní genetiky William Bateson: „Važte si nalezených výjimek.“ Zatím hlavní pokrok je v oblasti vzácných (to jest mendelistických) onemocnění, které jsou „vstupem“ do patogeneze onemocnění častých. Tyto choroby jsou totiž našimi současnými postupy „uchopitelné“. Jinak řečeno: CF je modelem pro chronickou obstrukční plicní nemoc (CHOPN), monogenní formy diabetu zase pro jejich časté formy typu 1 a 2 a tak dále. Je neuvěřitelné, kam až se náš obor dostal za 150 let od publikace výsledků Mendelových pokusů. Můžeme být na našeho rodáka právem hrdi, protože se od jeho pionýrského výzkumu celosvětově odvozuje současná biomedicína!
16.6.2014 12:10:43