Chce-li pracovat zdravotní sestra v Německu, není to dnes tak jednoduché jako kolem roku 1990-1992, kdy tam byl nedostatek středního zdravotnického personálu a dělali nábor nelékařů ze zahraničí. Tehdy zdravotní sestry nemusely dělat žádné zkoušky, ani žádné praktikum, které by je opravňovalo k výkonu jejich povolání.
Na mne se již vztahoval zákon, podle kterého střední zdravotnický pracovník, přicházející do Německa za prací v oboru, musí pro uznání odborného vzdělání absolvovat minimálně šestiměsíční praktikum. Proto jsem mj. musela také doložit příslušnému úřadu zdravotnictví potřebné dokumenty o svém vzdělání a délce praxe, posudek zaměstnavatele, potvrzení o bezúhonnosti, oddací a rodný list - vše přeložené do němčiny a úředně ověřené.
Po obdržení povolení žít a pracovat v SRN jsem si začala hledat nemocnici, kde bych mohla absolvovat praktikum, jež spočívalo v doložení odborné a jazykové znalosti, zacházení s nejmodernějšími přístroji a koneckonců představovalo i seznámení se s chodem nemocnice. Sehnala jsem místo na Univerzitní klinice v Bonnu na dětském oddělení. Ve 42 letech jsem si připadala opět jako začátečnice, nebyl brán ohled na moji letitou praxi a léty nasbírané zkušenosti. Začínala jsem tedy znovu od začátku.
Pracovala jsem 8,5 hodiny denně, vždy 12 dní v kuse, poté 2 dny volna a opět 12 dní práce, ať už na ranní nebo odpolední směně.
Po sedmi měsících jsem úspěšně ukončila předepsané praktikum a získala uznání kvalifikace, tzv. Urkunde.
Dům pro seniory
Chtěla jsem samozřejmě pracovat na dětském oddělení, takové místo ale nebylo vůbec jednoduché najít. Dětská oddělení byla plně obsazena, a navíc se tehdy v nemocnicích snižovaly stavy pracovníků. Jako dětská sestra jsem se mohla ucházet i o místo zdravotní sestry, přesto naděje sehnat práci v nemocnici nebyla ve své podstatě žádná. Po jednom měsíci usilovného hledání jsem přece jen práci našla, a to 0,75% úvazek v Domově důchodců Altesheim.
Práce byla velice náročná psychicky a hlavně fyzicky, časově limitovaná, počínaje ranní hygienou pacienta-klienta, na kterou pro zajímavost bylo podle standardu pouhých 22 minut, včetně mytí hlavy a převlečení lůžka. Veškeré provedené úkony musely být v počítači zaznamenány. Na každého pracovníka připadalo v průměru 6-8 pacientů. Zajímavostí je, že diplomované sestry měly na starosti pacienty upoutané na lůžko a pomocný zdravotnický personál absolutně nesměl tyto ležící pacienty ošetřovat, ani u nich provádět ranní a večerní hygienu.
Na oddělení jsme měli mnoho pacientů, kteří nemohli z různých důvodů přijímat potravu perorálně, byli vyživováni PEG sondou (perkutánní endoskopická gastrostomie) a enterální pumpou dostávali 3-4krát denně nutriční výživu podle ordinace lékaře.
Jednou týdně na oddělení docházel lékař, vyšetřoval pacienty. Sociální pracovnice byla na oddělení denně, hovořila s nemocnými a starými lidmi a s jejich příbuznými, zajišťovala pro ně různé programy. Schopnější klienti byli integrováni do ergoterapií, pořádaly se pro ně různé přednášky, představení, účastnili se jednodenních výletů, např. lodí po Rýnu, vánočních trhů ve městě za doprovodu personálu aj.
Musím říci, že se mi v tomto domově velice líbilo, poznala jsem práci s dospělými, citlivý a přátelský přístup k nim a jejich rodinám. Pracovat s dospělými v Německu mi velmi pomohlo ke zdokonalení jazyka.
Ambulantní péče o pacienty v Německu
Po dvou letech jsem z domova pro seniory v Altesheimu odešla (měla jsem smlouvu pouze po dobu zástupu kolegyně na mateřské dovolené) a našla si práci ambulantní sestry.
Protože v době před mým vystěhováním do Německa nebyla u nás v České republice ještě ambulantní služba tolik rozšířená, nevěděla jsem, co mě čeká.
Po odborné a jazykové stránce jsem si byla jista, že vše zvládnu. Starosti jsem si však dělala s tím, zda najdu mně přidělené pacienty a hlavně zda v dnešním provozu přijedu včas (opět to byla práce časově limitovaná). Pacienti tolerovali zpoždění maximálně 10 minut, pak začali být netrpěliví.
Pracovali jsme na dvě směny - ranní od 6.30 do 14.30 hod., odpolední od 16.30 do 22 hod. O víkendu jsme měli obě směny, abychom mohli mít příští víkend volno. Při této dvousměně jsem pro zajímavost najela 168 km.
Péče o pacienty byla rozdílná. U některých se prováděla ranní a večerní hygiena, někteří dostávali pouze léky, měřili jsme TK, pulz, glykemii a podle ordinace se aplikoval inzulin. U jiných se prováděly převazy, ošetření dekubitů, tracheostomií, výměna a čištění kanyl.
Vzpomínám si na jednu starou imobilní pacientku, ke které jsem chodila do příkrého kopce skrz zahradu po dřevěných schodech udělaných v zemi - bylo jich celkem 200. Péče o ni vyžadovala mnoho času, trpělivosti i fyzické námahy.
K jiné jsem jezdila pouze večer 49 km, abych jí podala 3 tabletky antidepresiva. Žila sama a nebylo jisté, že by si je sama vzala. Někdy byla v těžké depresi, musela jsem ji dlouho přemlouvat. Tím jsem se velmi zdržela a přijela k dalšímu pacientovi s velkým zpožděním.
Také jsem navštěvovala dětské pacienty. Měla jsem 13letého chlapce, který s kolem vletěl pod auto. Byl dlouhou dobu v kómatu, ochrnutý, stal se inkontinentním a byl po tracheotomii. Po určité době se jeho zdravotní stav zlepšil natolik, že mohl za doprovodu zdravotnického personálu opět navštěvovat školu. Chlapce jsem dopravovala do školy na vozíčku v mikrobusu, vybavená také kyslíkovou bombou s maskou, odsávačkou, plenkovými kalhotkami a léky. Po celou dobu vyučování jsem byla přítomna. Nejhorší bylo, když žáci na jednotlivé vyučovací hodiny měnili učebny a já jsem pak s chlapcem musela pendlovat mezi poschodími. Výtah ve škole nebyl, takže přeprava probíhala po schodech, kde škola nechala pro chlapce zabudovat koleje s automatizovaným ovládáním. Několikrát jsem během vyučování chlapci měnila plenkové kalhotky, odsávala podle potřeby nebo aplikovala kyslík. Tato směna pro mne vždy byla velmi náročná a stresující.
Jako sestra v ambulantní službě jsem zažila mnoho případů, na které do konce svého života nezapomenu.
O autorovi: Ivana Adámková, Dětské oddělení, Psychiatrická léčebna Dobřany