Právo je vymezováno jako něco, na co má člověk či skupina jedinců nárok. The Cambridge Dictionary of Philosophy jej definuje takto: „Výhodná pozice delegovaná na nositele prostřednictvím legislativy, morálky, pravidel nebo jiných norem“ (Audi, 1999, s. 796). V environmentálním kontextu lze pak pochopitelně hovořit také o právech zvířat, nejen lidských právech. V humánní medicíně, ošetřovatelství a příbuzných oborech je otázka práv obzvláště palčivá.
Práva pacientů ve své formalizované podobě jsou dnes natolik zavedeným dokumentem, že se často přestává přemýšlet o jejich rozsahu i obsahu. Z kognitivně-behaviorálního hlediska jde o určitou „habituaci“, tedy zevšednění, které však v důsledku vede k tomu, že jsou některá z práv formulovaných v současném znění porušována, a také k fixaci stávající podoby práv pacientů a upuštění od jejich dalšího kreativního a kritického rozvoje. Taková situace může být nejen zástěrkou pro tvrzení, že „vše je v pořádku“, ale také retardérem pokroku.
Tak jako se v pedagogice hovoří o takzvaném „nulovém kurikulu“, tedy o těch poznatcích a dovednostech, které jsou v průběhu studia opomenuty a zůstávají neprobrány a neosvojeny (není jim věnována pozornost), můžeme analogicky v etice práce s pacientem hovořit o „nulovém kodexu“, tedy o principech a právech, které zůstávají ve vyhlašovaných etických normách vynechány. Je zřejmé, že výčet práv a zásad může jen obtížně být úplný, neboť rozmanitost života a řada nahodilých (stochastických) jevů přináší nepřeberné množství (často překvapivých) situací. Při promyšlené a přiměřeně obecné formulaci práv pacientů a etických kodexů je však možné dosáhnout stavu, kdy je většina běžných a zásadních situací pokryta.
V českých podmínkách tradovaná práva pacientů byla přijata Centrální etickou komisí a vstoupila v platnost roku 1992. Byla vytvořena s cílem deklarovat etické nároky klientů zdravotní péče a tím de facto začala fungovat jako normativ pro činnost zdravotnických pracovníků a zdravotnického systému. Ve své stručnosti tato práva ovšem opomíjejí některé významné oblasti, zejména pak ty, které trápí samotné pacienty v jejich každodenním střetávání se zdravotní péčí.
Práva očima pacienta
Pacient není věc ani zboží. Pacient je etický subjekt, cítící bytost, která chce být jako taková vnímána a uznávána. Stávající výčet práv pacientů se proto jeví jako neúplný a potřeby a očekávání pacientů, na které by měla pacientská práva ve smyslu dohodnutého dokumentu reflektovat, přesahují rámec obvykle tradovaných bodů. Některé oblasti, kam by se práva pacientů mohla rozšířit, naznačuje následující přehled (konkrétní příklady v závorce vycházejí ze skutečných zážitků předaných pacienty). 1. Právo na zodpovědný, citlivý a aktivní
ošetřovatelský, lékařský a pomocný personál. (Právo na to, aby sestřička netrávila dvě třetiny směny na chatu s přítelem, místo aby se věnovala pacientům.) 2. Právo na zaručenou hygienu a ochranu svého zdraví v nozokomiálním kontextu, respektive ve všech prostorách, kde je poskytována zdravotní a sociální péče. (Právo, aby telefon na nočním stolku lůžkového oddělení nebyl od krve a aby dětský koutek bufetu nemocnice nebudil úrovní hygieny dojem středověkého sirotčince. Právo, aby sestra v chirurgické ambulanci nenutila klienta se zout u křesla, kolem kterého je linoleum viditelně potřísněné cizí krví.) 3. Právo na čisté, vybavené a funkční sociální zařízení. (Právo, aby v nemocnici byl na WC toaletní papír a papírové ručníky, když tam pacienti přicházejí na pohotovostní ošetření.) 4. Právo na dostatek tekutin. (Právo, aby
sestra neodkládala pacientovi po iktu hrnek s pitím na noční stolek tak, že na něj nedosáhne a musí prosit návštěvy, aby mu jej podaly. Podle výzkumů realizovaných mezi institucionalizovanými pacienty, zejména seniory v zařízeních s převahou ošetřovatelské péče, je dehydratace detekována u více než 50 % [v některých případech 70 i více procent] probandů) (Chidester, Spangler, 1997).
5. Právo na úsměv a ochotu. (Právo na to, aby hubatá sestra nesrazila sedmdesátiletého seniora do pozice neposlušného tříletého chlapečka, kdykoli po ní něco chce.) 6. Právo na svobodu pohybu během dočasné pracovní neschopnosti. (Pro pacienty s depresí nebo pacienty pečující o příbuzné v pokročilém věku apod. je současné omezení vycházek v době pracovní neschopnosti denní dobou i počtem hodin absurdní a může dokonce vést ke zhoršení stavu. Nejde tedy ve skutečnosti o snahu korigovat „léčebný režim“, ale spíše o vyjádření moci nad pacientem). (Srov. Komárek, 2005.) 7. Právo dočkat se diagnostického a/nebo
léčebného výkonu. (Právo, aby pacient nezemřel dříve, než se dostane na řadu v čekací listině na CT nebo jiné vyšetření, zatímco jeho opilý soused, který si rozbil hlavu na ulici, je na CT brán přednostně.) Právo na zrušení zbytečných obstrukcí a byrokracie při schvalování nových terapií a dovozu atypických léčiv.
8. Právo nebýt přepočítáván na výkony, úhrady a náklady. (Právo, aby se pacientovi dostalo té nejlepší existující léčby, ačkoli je drahá. Podle odhadů je moderní biologická léčba v onkologii podávána jen části pacientů, kteří by z ní mohli profitovat, a obdobná je situace u těžkých forem lupénky [ČTK, 2010] – ekonomické pozadí tohoto fenoménu a kupříkladu také preskripčních omezení a limitů je zřejmé. Ačkoli je jistě třeba zamezovat plýtvání, je naproti tomu eticky nepřijatelné oklešťovat péči.) 9. Právo, aby prvním dotazem u lékaře nebylo: „Kde máte kartičku pojišťovny?“, ale „Co vás bolí nebo trápí?“ (Právo, aby lékař pacientovi, který žádá o invalidní vozík, neřekl: „Vozík vám nepředepíšu, nevešel bych se do limitů.“) 10. Právo, aby dokumentace a formální
prohlášení (například o úrovni péče) byly v souladu s realitou. (Právo, aby sestra nefabulovala údaje v dokumentaci a místo skutečně měřeného krevního tlaku TK nepsala TV – tlak vymyšlený. Právo, aby veřejná prezentace zdravotnictví a jeho institucí nebyla idealizovaná a výrazně odlišná od skutečného stavu z perspektivy pacienta.) 11. Právo nestát se zprůměrovanou položkou v rukou biomedicínské statistiky. Právo, aby se pacient vymykal obvyklým ukazatelům a učebnicovým parametrům. (Klinické studie totiž při potvrzování účinnosti terapií sice mají nezastupitelný význam, ale vyžadují to, co od člověka vyžadovat nelze – eliminaci individuality. To je jeden ze zásadních problémů současného výzkumu. Obdobné paušalizování vedlo v minulosti k výrokům sester typu: „To přece nemůže tak bolet, pane Nováku.“) 12. Právo na depresi ze stávajícího stavu některých zdravotních služeb.
13. Právo na radost z budoucího stavu zdravotních služeb.
Závěr
V únoru 2011 přijal skotský parlament zákon o právech pacientů. V tomto zákoně, podepsaném královnou Alžbětou II., se mimo jiné říká, že všichni pacienti mají právo na garantovaný čas zahájení léčby – zákon tedy ošetřuje maximální možnou prodlevu do zahájení terapie a prioritizaci péče (Patient Rights Scotland Act, 2011). Podle uvedeného zákona mají také „právo vyjadřovat zpětnou vazbu (pozitivní i negativní) ke zdravotní péči, kterou dostávají, a právo vznášet připomínky a stížnosti, respektive komentovat péči“ (Patient Rights Scotland Act 2011, 2011). Kéž mohou pacienti ve stále větší míře těžit z tohoto práva v pozitivním smyslu a dočkat se doby, kdy péče o ně nebude sešněrována drakonickými personálními, finančními a administrativními limity, ale bude řízena potřebami toho, kdo je nepopiratelným těžištěm a smyslem celého zdravotnického počínání – tedy pacienta samotného. Teprve tehdy budeme moci hovořit o triumfu medicínských a ošetřovatelských věd a o naplnění práv pacientů.
LITERATURA
AUDI, R., ed. The Cambridge Dictionary of Philosophy. 2nd ed. Cambridge: CUP, 1999. 1111 p. ISBN 978-0-52163722-0.
CHIDESTER, J. C.; SPANGLER, A. A. Fluid intake in the institutionalized elderly. Journal of the American Dietetic Association. 1997;97:23-30. ISSN 0002-8223.
ČTK. Z 30.000 lidí s těžkou lupénkou dostává biologickou léčbu jen 700. [online]. c2010 [cit. 22-5-2013]. Posl. akt. 15. 10. 2010. Dostupné z WWW: http://zdravi.e15.cz/ clanek/priloha-lekarske-listy/z-30-000-lidi-s-tezkou-lupenkoudostava-biologickou-lecbu-jen-700-455057?category=z-domova KOMÁREK, S. Spasení těla: moc, nemoc a psychosomatika. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. 146 s. ISBN 80-204-1287-5.
Patient Rights Scotland Act.[online]. c2012 [cit. 22-5-2013]. Posl. akt. 7. 11. 2012. Dostupné z WWW: http://www. scotland.gov.uk/Topics/Health/Policy/Patients-Rights Patient Rights Scotland Act 2011.[online]. c2011 [cit. 225-2013]. Posl. akt. 2. 6. 2011. Dostupné z WWW: http: www.legislation.gov.uk/asp/2011/5/contents
O autorovi| Mgr. Bc. Roman Adamczyk, FVP SU v Opavě (laminek. A@seznam.cz)