Rozpor právní úpravy institutů, jimiž se realizuje právo pacienta na sebeurčení, a její etické akceptace lékařem u život ohrožujících stavů, eskalující v situacích uplatnění dříve vysloveného přání pacientem bez možnosti aktuálně vůli pacienta ověřit.
Klíčová slova právo na sebeurčení • autonomie pacienta • informovaný souhlas • stav nouze • dříve vyslovené přání • ochrana osobnosti Summary Tesinova, J. Legal and ethical aspects cian's decisions in extréme situations Te article looks at the conflicting legal rules regarding the patients' rights of self-determination and their acceptance by physicians in actual life-threatening conditions, especially in situations when a wish of the patient expressed prior to the situation would be applied, without the possibility to validate its application with the patient himself or herself when the situation is really occurring.
Key words right of self-determination • patient's autonomy • informed consent • state of emergency • patients' expressed wishes • legal protection of one's person Mezní životní situace se dotýká přímo samotné lidské existence. Člověku vtaženému do mezní situace nezbývá než jednat. Mezní situace vyžaduje bytostnou účast a je spojená s maximálním osobním nasazením.(1) Pod tímto tlakem je člověk nucen rozhodovat se k jednání - lékař i pacient.
Základní postulát při poskytování zdravotní péče vychází z přípustnosti provádění jakýchkoli zákroků v oblasti péče o zdraví za podmínky, že k němu pacient poskytl svobodný a informovaný souhlas.
Tento v současnosti přijímaný princip svobodného rozhodování v otázkách péče o vlastní zdraví v sobě zahrnuje i právo pacienta zdravotní péči odmítnout a pouze zákonem může být stanoveno, že určité medicínské výkony lze provést i bez výslovného souhlasu pacienta. Právo nebýt léčen je silnější než povinnost léčit.(2)
Ochrana života a zdraví pacienta of physitonomie jeho vůle se tak mohou do kolize zejména v mezních životních situacích pacienta, jestliže odmítá udělit informovaný souhlas k navrhovaným zákrokům. Jednomu z těchto ústavními zákony chráněných zájmů musí být v případě jejich střetu dána přednost.
Jednoznačné právní řešení této otázky je pro rozhodování lékaře a jeho případnou právní odpovědnost klíčové.
Definování výchozích tezí Základní výchozí problémy pro postupy a rozhodovací procesy lékaře v situacích, které z hlediska časové naléhavosti vyžadují poskytnutí neodkladné (akutní) péče a které označujeme jako mezní životní situace pacienta, lze členit následovně: • odmítnutí potřebné zdravotní péče pacientem (zákonným zástupcem) formou písemného prohlášení o odmítnutí (revers); • odmítnutí lékařského zákroku pacientem formou dříve vysloveného přání pacienta; • neposkytnutí souhlasu pacientem (zákonným zástupcem) z důvodu nepříznivého zdravotního stavu neumožňujícího souhlas vyslovit; • nezahájení, nepokračování, resp.
ukončení poskytované zdravotní péče ve smyslu odstoupení od život prodlužující léčby u medicínsky indikovaných stavů na základě rozhodnutí lékaře (s pokročilým kauzální léčbou nevyléčitelným a neovlivnitelným onemocněním); • ukončení poskytované zdravotní péče na žádost pacienta.
Předmětem zpracování v tomto článku jsou výhradně situace související s roza au- hodováním lékaře a poskytnutím medostat dicínsky indikované péče, nikoli otázky spojené se zásahem do tělesné integrity pacienta směřující k úmyslnému zkrácení života na žádost pacienta (eutanazie), i když je nebylo možno v kontextu dané problematiky plně pominout.
Etické aspekty Ústřední vztah medicínského práva, vztah lékaře a pacienta, prošel v moderních demokratických státech v posledních desetiletích významnou proměnou, která vyústila ve změnu hierarchie hodnot při poskytování zdravotní péče.
Primát ochrany života a zdraví byl nahrazen primátem vůle pacienta a jeho důstojnosti. Tradiční paternalistický vztah, který se po dlouhá léta mezi lékařem a pacientem vyvíjel a ustálil a jenž byl založen na absenci otevřené komunikace, postupně střídá vztah profesionálního partnerství. Čím byla změna tradičního modelu vyvolána? Odpověď na otázku hledejme v proměně medicíny samotné, zejména v jejím pokroku, nutnosti specializované péče a následné depersonalizace léčebné péče, v dynamickém rozvoji diagnostických a rozšiřující se nabídce léčebných metod, rozvoji a dostupnosti informačních technologií, vyšší vzdělanosti pacientů, pojetí práva na sebeurčení ve všech sférách individuálního života.(3) Výsledkem těchto procesů je postupné přijetí partnerského modelu, v němž je mnohem větší důraz položen na pacientovu autonomii.
V České republice není transformace tradičního hippokratovského modelu v koncepci vyzdvihující princip respektu k autonomii pacienta vyústěním přirozeného procesu, neboť chybí tradice, která by respekt k vůli pacienta obsahovala, ale je násilnou interakcí moderních práv pacientů s myšlenkově odlišnou koncepcí systému českého zdravotnictví.
Původní převažující etická regulace vztahu lékaře a pacienta tak byla ve velké míře nahrazena regulací právní. S tím souvisí přetrvávající rozpory etické a právní dimenze respektování vůle pacienta rozhodovat v neodkladných (akutních) stavech o poskytování či neposkytování zdravotní péče. Uvedený závěr potvrzují i výstupy sociologické studie lékařů v České republice, z nichž vyplývá, že většina lékařů je toho názoru, že pacient má právo odmítnout aktuálně potřebnou péči s výjimkou život zachraňující zdravotní péče, kdy podle lékařů tímto právem nedisponuje. Stejný názor převládá i pro situace uplatnění dříve vysloveného přání pacientem, tj. jeho akceptace s výjimkou život zachraňující péče.(4)
Ústavněprávní aspekty
Poskytování zdravotní péče z povahy věci úzce souvisí s právem každého jedince na život, garantovaném ústavním pořádkem České republiky a zahrnujícím právo na ochranu, záchranu či uchování života jakožto základního lidského práva. Integrální součástí práva na život je právo na ochranu zdraví.
Právo pacienta sám rozhodnout o tom, jaký výkon (ať už diagnostický či terapeutický) mu má být (může být) proveden, vyplývá rovněž z ústavního pořádku České republiky. Listina základních práv a svobod totiž garantuje mimo jiné nedotknutelnost osoby (a jejího soukromí), jakož i osobní svobodu. Právo na informovaný souhlas je tak právem garantovaným ústavním pořádkem České republiky. V situacích, kdy pacient odmítá udělit informovaný souhlas k zákroku, který dle názoru lékaře je nutný k ochraně zdraví pacienta či dokonce k záchraně jeho života, by se tak ústavně garantovaná práva mohla dostat do kontradikce.
Rozpor je to však pouze zdánlivý. Život ani zdraví nejsou hodnotami, s nimiž by mohl nakládat stát (společnost), ale hodnotami náležejícími výlučně dotyčné fyzické osobě. Je tak jen na konkrétním člověku, jak s nimi naloží. Stát (společnost) má jistě vést své občany, aby se svým zdravím (životem) nakládali co nejuváženěji (vážili si jich), avšak nemá právo za ně rozhodovat. Právo rozhodnout o svém vlastním osudu je právem, které nemůže demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana nikomu odepřít.(5)
Právní předpisy a pozitivní právní úprava
Základní právní rámec rozhodovacích postupů lékaře v mezních životních situacích pro pacienta je vedle ústavních zákonů tvořen zejména mezinárodní smlouvou – Úmluvou o lidských právech a biomedicíně,(6) akcentující princip respektu k autonomii pacienta, a dále zákonem o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „ zákon o zdravotních službách“).(7) Tradičními instituty, jimiž je realizováno právo pacienta na sebeurčení, jsou informovaný souhlas, negativní reverz a nově i dříve vyslovené přání pacienta.
Informovaný souhlas pacienta
Poskytovat zdravotní péči zásadně (až na zákonné výjimky) na základě informovaného souhlasu pacienta je základní povinností lékaře, resp. zdravotnického pracovníka vůbec. Proto, aby samotné poskytnutí zdravotní péče nebylo protiprávním úkonem, tak nestačí, že péče bude poskytnuta lege artis, ale kumulativně (současně) musí být splněna podmínka, že k poskytnutí takové péče dal pacient informovaný souhlas. Povinnost vyžádat si souhlas s provedením výkonu (a jenom na základě uděleného souhlasu zdravotní péči poskytnout) souvisí s povinností informační (poučovací), a to i v situacích označovaných jako mezní životní situace pro pacienta.
Základní atributy souhlasu
Základními náležitostmi informovaného souhlasu pacienta explicitně vymezenými novou právní úpravou jsou jeho svoboda, srozumitelnost, informovanost a kvalifikovanost (souhlas pacienta musí samozřejmě vykazovat i další náležitosti právního úkonu vymezené občanským zákoníkem, jako jsou jeho vážnost a určitost). Za svobodný je považován souhlas pacienta prostý jakéhokoliv nátlaku. Srozumitelnost musí být zřejmá jak při samotném poučení, tak při zodpovězení případných doplňujících otázek. Informovaným se souhlas stává na základě předcházejícího poučení. Kvalifikovanost je naplněna tehdy, pokud informaci o zdravotním stavu podává zdravotnický pracovník způsobilý k poskytování zdravotní péče, které se podání informace týká.
Poučení Pacienta
Souhlas s poskytnutím zdravotní péče se pokládá za informovaný, je-li pacient před vyslovením souhlasu poučen. Projevu vůle pacienta tedy nutně musí předcházet poučení. Jinými slovy, nejedná se o právně relevantní souhlas, pokud pacient neměl možnost komunikovat s lékařem, případně klást doplňující otázky vztahující se k jeho zdravotnímu stavu a navrhovaným výkonům.
Pacient má právo být v dostatečném rozsahu informován o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu a všech jeho změnách, přičemž rozsah poskytnutých informací musí zahrnovat údaje jak o příčině a původu nemoci, jsou-li známy, jejím stadiu a předpokládaném vývoji, účelu, povaze, předpokládaném přínosu, tak o možných důsledcích a rizicích navrhovaných zdravotních výkonů, jakož i o jiných možnostech poskytnutí zdravotní péče, jejich vhodnosti, přínosech a rizicích pro pacienta, další případné potřebné léčbě, omezeních a doporučeních ve způsobu života s ohledem na zdravotní stav pacienta.
Rozsah poučení podávaného způsobilému a komunikujícímu pacientovi bude nutně přiměřený neodkladnosti provedení zákroku.
Zástupný souhlas
Informovaný souhlas může udělit toliko dospělý a způsobilý pacient, tj. pacient, který nejedná v duševní poruše a je schopen posoudit následky svého jednání. cient nebude schopen o sobě rozhodovat, a nebude tedy schopen vyslovit souhlas s poskytováním zdravotní péče (a nepůjde-li o situace, kdy lze péči poskytnout bez souhlasu pacienta), je definován nový zákonný institut – tzv. osoba určená pacientem.
Pacient může při přijetí do péče určit osobu či osoby, které mohou být informovány o jeho zdravotním stavu a současně může určit, zda tato osoba či osoby mohou vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb. Uvedený institut zástupného souhlasu nelze ovšem aplikovat na situace ohrožující život či zdraví pacienta, z tohoto důvodu se jím nebudeme dále zabývat.
Zákonné Zastoupení
Souhlas zákonných zástupců je vyžadován u osob zbavených způsobilosti k právním úkonům (opatrovník) a u osob nezletilých (zákonný zástupce, nejčastěji rodiče).
Podle nové právní úpravy dochází při poskytování zdravotní péče k významnému omezení práv nezletilých pacientů oproti úpravě stávající. Zůstává zachován základní princip, kdy nezletilému pacientovi se zdravotní péče poskytuje se souhlasem jeho zákonného zástupce, a to s výjimkou případů, kdy lze zdravotní péči poskytovat bez souhlasu. Zachována zůstává i úprava poskytnutí neodkladné péče nezletilému pacientovi bez souhlasu zákonného zástupce, jde-li o zdravotní péči nezbytnou k záchraně života nebo zamezení vážnému poškození zdraví. Již ale postrádáme ustanovení, které by opravňovalo k poskytování zdravotní péče u dětí, které jsou vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti schopny posoudit nezbytnost takového výkonu bez nutnosti vyžadovat si souhlas rodičů.
Nesouhlas s poskytnutím zdravotní péče
V mezních životních situacích pro pacienta definovaných v úvodu článku vystupuje daleko naléhavěji potřeba řešení otázky případného odmítnutí navrhované potřebné péče pacientem.
Pacient má v rámci ústavními zákony garantovaného práva na sebeurčení právo i na odmítnutí péče. Zákonnou povinností lékaře v takové situaci je povinnost poučit pacienta o důsledcích jeho rozhodnutí pro jeho život a zdraví. Pacient má právo, poté co mu byla podána informace o jeho zdravotním stavu v rozsahu a způsobem, ze kterého je zřejmé, že neposkytnutí zdravotní péče může vážně poškodit jeho zdraví nebo ohrozit život, potřebnou péči odmítnout. V takovém případě si ošetřující lékař po opakovaném poučení o důsledcích takového rozhodnutí vyžádá od pacienta písemné prohlášení o nesouhlasu s poskytnutím zdravotní péče (tzv. negativní reverz), případně vyhotoví záznam za přítomnosti svědka, pokud pacient odmítá vyslovený nesouhlas podepsat nebo mu zdravotní důvody brání ve vyslovení nesouhlasu požadovaným způsobem.
Klíčovou otázkou z hlediska případného právního posouzení rozhodnutí lékaře je otázka medicínského posouzení aktuální způsobilosti pacienta v čase, kdy vyslovil nesouhlas s navrhovanou či již poskytovanou péčí.
Osoby jednající v duševní poruše
Fyzická osoba, která odmítá dát souhlas s lékařským zákrokem, musí být k takovému právně relevantnímu projevu vůle způsobilá. Zdravotní stav pacienta, který je určující pro posouzení platnosti projevu vůle, musí být podrobně dokumentován lékařem ve zdravotnické dokumentaci. Lékař může provést zákrok na osobě, která není schopna posoudit obsah sdělované informace a následky svého rozhodnutí, pouze tehdy, jsou-li naplněny podmínky pro poskytnutí péče bez souhlasu (neodkladná, akutní péče).
Zákonné Zastoupení
Za osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům činí rozhodnutí o odmítnutí zdravotní péče její soudem ustanovený opatrovník, za osobu nezletilou zákonný zástupce (nejčastěji rodiče). Vůle zástupce je považována za vůli zastoupeného. V situacích vyžadujících poskytnutí péče nezbytné k záchraně života či zamezení vážnému poškození zdraví se k negativním pokynům zákonných zástupců nepřihlíží a péče ze strany lékaře musí být poskytnuta i případně proti vůli zákonného zástupce.
Může tedy plně způsobilý pacient odmítnout i zákrok život zachraňující? Právo dává jednoznačně kladnou odpověď.
Dříve vyslovená přání
S problematikou odmítání zdravotní péče souvisí i otázka, jak postupovat v situaci uplatnění tzv. dříve vysloveného přání pacienta vztahujícího se k určitému předvídanému zákroku, který v budoucnu může a nemusí nastat. Úmluva o lidských právech a biomedicíně stanoví, že bude brán zřetel na dříve vyslovená přání pacienta ohledně lékařského zákroku, pokud pacient v době zákroku není ve stavu, kdy může vyslovit své přání.
Účelem tohoto ustanovení je, aby ten, kdo není schopen dát právně relevantní stanovisko s ohledem na svůj momentální zdravotní stav, tak mohl se zřetelem k předvídatelným situacím učinit v době, kdy si plně následky svého rozhodnutí uvědomuje. Takovéto „dříve vyslovené přání pacienta“ musí být lékaři dokumentováno zcela prokazatelným způsobem, nelze se spokojit s pouhým tvrzením osob blízkých či osob pacienta doprovázejících.
Vzhledem ke skutečnosti, že taková vůle pacienta vede ve svém důsledku k nesouhlasu pacienta s indikovanou péčí (např. odmítnutí chemoterapie, transfúze, resuscitace), musí se jednat o vůli stvrzenou úředně ověřenou listinou podepsanou pacientem v době, kdy zcela nepochybně byl způsobilý k jejímu platnému projevu. Nezbytnou součástí dříve vysloveného přání musí být písemné poučení pacienta o důsledcích jeho rozhodnutí, a to lékařem v oboru všeobecné praktické lékařství, u něhož je pacient registrován, nebo jiným ošetřujícím lékařem v oboru zdravotní péče, s níž dříve vyslovené přání souvisí. Platnost dříve vysloveného přání je pět let. Lékař nemusí pacientovo předem vyslovené přání respektovat, pokud bylo vysloveno s velkým časovým odstupem před zákrokem a pacientem tak nemohl být předvídán pokrok lékařské vědy či by vedlo k aktivnímu způsobení smrti.
Může tedy pacient formou i dříve vysloveného přání odmítnout život zachraňující výkon? I na tuto otázku dává právo kladnou odpověď.
Stav nouze vyžadující neodkladné řešení
V naléhavých situacích nouze, kdy je třeba provést nezbytný léčebný zákrok, který nesnese odkladu, se mohou lékaři ocitnout před zdánlivým konfliktem dvou povinností: povinnost poskytnout ošetření a povinnost získat souhlas pacienta. V těchto situacích, kdy zdravotní stav pacienta neumožňuje souhlas vyslovit vůbec (např. stav bezvědomí) nebo neumožňuje vyslovit právně relevantní souhlas (např. pacient s duševní poruchou) a jde o neodkladné výkony nutné k záchraně života či zdraví, může být zdravotní péče poskytována i bez souhlasu pacienta. Tím není dotčeno dříve vyslovené přání pacienta, které má jednoznačně přednost před stavem nouze.
V okamžiku, kdy je pacient v bezprostředním ohrožení, má lékař povinnost zasáhnout, a to i při absenci informovaného souhlasu. Jakmile však toto akutní ohrožení pomine, je nutné pacienta nejen informovat, ale vyžádat si i jeho souhlas. Hospitalizace takového pacienta, který byl převzat do ústavní péče bez souhlasu, podléhá oznamovací povinnosti soudu.
Ukončení poskytované péče
Nové možnosti záchrany pacienta, dlouhodobé udržování jeho životních funkcí vytvářejí nové rozhodovací situace, které zdravotníci musejí řešit. V klinické praxi tak narůstá počet dilematických rozhodovacích situací, které nemají jednoznačné medicínsky, eticky ani právně přijatelné řešení. Jedná se zejména o situace spojené s nezahájením, nepokračováním či odstoupením od život prodlužující léčby, u medicínsky indikovaných stavů (s pokročilým, kauzální léčbou nevyléčitelným a neovlivnitelným onemocněním) na základě rozhodnutí lékaře.
Postupy pro jednání lékaře v těchto situacích nejsou uspokojivě řešeny ani po přijetí nové právní úpravy, přetrvávají nejasnosti ve vymezení vůči pojmu a obsahu pasivní eutanazie ve vztahu k právu pacienta na sebeurčení a autonomii jeho vůle.
Na otázku, zda může pacient v rámci realizace svého práva na sebeurčení požadovat ukončení léčby život prodlužující (včetně odpojení od podpůrných přístrojů), neposkytuje právní úprava uspokojivou jednoznačnou odpověď.
Absentují jednoznačné doporučené postupy a odborný konsenzus, jakož i jednoznačná právní úprava.(8)
Závěr
Příklon k respektu autonomie vůle pacienta a jeho práva na sebeurčení a s tím souvisejícímu pravdivému informování pacienta je nezvratnou a dnes již právně vynutitelnou tendencí, kterou je nutno respektovat. Hodnotový přístup většiny lékařů v ČR není ale jednoznačně ve většině případů v souladu s právními normami.
Mezinárodní Úmluva o lidských právech a biomedicíně, jakož i nově přijatý zákon 0 zdravotních službách zakotvují povinnost respektovat právo plně způsobilého pacienta na sebeurčení, a to i v situacích, kdy v důsledku takového rozhodnutí je pacient vystaven ohrožení života. Zakotvují povinnost respektovat dříve vyslovené přání při splnění zákonem stanovených podmínek, které, pokud je lékaři k dispozici, má přednost před stavy nouze. Zakotvují i povinnost respektovat rozhodnutí zákonného zástupce pacienta (opatrovníka, rodiče) vyjma jeho negativních pokynů u stavů život či zdraví pacienta ohrožujících.
1 přes zřejmou právní úpravu institutů, jimiž se realizuje právo pacienta na sebeurčení, přetrvává rozpor její etické akceptace lékařem u život ohrožujících stavů, eskalující v situacích uplatnění dříve vysloveného přání pacientem bez možnosti aktuálně vůli pacienta ověřit.
Na uvedeném rozporném etickém vnímání uvedených právních institutů se významně podílí nízká úroveň právního vědomí lékařů o zdravotnické legislativě všeobecně, o jejich základních právech a povinnostech, absence systémového vzdělávání v medicínskoprávních principech, zásadní neznalost základních moderních principů ovlivňujících vztah lékaře a pacienta, složitost a komplikovanost právní úpravy, jakož i absence veřejné diskuse.
Neuspokojivé řešení otázky případného nezahájení či ukončení poskytované léčby ve smyslu odstoupení od život prodlužující léčby u medicínsky indikovaných stavů (s pokročilým, kauzální léčbou nevyléčitelným a neovlivnitelným onemocněním) na základě rozhodnutí lékaře či na žádost samotného pacienta, a to ani v jedné své části – medicínské, právní, resp. etické. Absentují jednoznačné doporučené postupy i odborný konsenzus medicínského řešení těchto pro pacienta mezních životních situací.(9) A zejména u těchto stavů je žádoucí konsenzus ve všech jeho částech – medicínské, právní, resp. etické, a všech zúčastněných osob – lékařů, nelékařských zdravotnických pracovníků podílejících se na péči o pacienta, samotného pacienta, pokud je schopen projevit svoji vůli platným způsobem, jakož i rodinných příslušníků či dalších pacientovi blízkých osob.
Uvedený stav má za následek nejistotu pro rozhodování lékaře a obavy, zda nebude následně jeho postup posouzen jako nedovolené jednání ve smyslu eutanazie. Z tohoto hlediska je žádoucí nové vymezení pojmu „eutanazie“ ve smyslu jasné definice výslovně negativně určující, co eutanazií není. Je třeba důsledně odlišit postup lékaře jednajícího v medicínském zájmu pacienta s ohledem na jeho nepříznivý zdravotní stav a s akcentem na lidskou důstojnost (literaturou označované jako pasivní forma eutanazie) od postupů, které vedou k usmrcení na žádost pacienta spočívající v aktivním jednání lékaře (literaturou označované jako aktivní eutanazie).(10, 11) Žádoucí je nejen obsahové vymezení, ale rovněž i terminologické odlišení obou postupů tak, aby nedocházelo k zaměňování jednotlivých forem jednání lékaře.
Nápomocna ve vymezení této hranice není ani nová právní úprava, jež odráží zejména u klíčových institutů pro realizaci práva pacienta na sebeurčení prvky skrytého paternalismu (např. předchozí poučení u dříve vyslovených přání lékařem, výrazně omezená doba jeho platnosti, omezení práva na sebeurčení u nezletilých osob).(12) Na obranu české odborné lékařské veřejnosti (i tvůrců zákona) je nutno závěrem konstatovat, že nejen v České republice, ale i v systémech s tradičním respektem k právu pacienta a s tradičními instituty informovaného souhlasu nejsou lékaři ztotožněni s bezvýhradnou akceptací partnerského modelu, což vyvolává potřebu hledání nového vymezení podstatných náležitostí vztahu lékař – pacient.
Spolupráce autora s farmaceutickými firmami: přednášející – Sanofi-Aventis, Abbott Laboratories, Biogen Idec.
Článek podporován v rámci řešení projektu výzkumu a vývoje „Právní a etické aspekty poskytování zdravotní péče v krajních životních situacích pro pacienta v kontextu české a evropské legislativy a judikatury – metodika pro české zdravotnictví“, programový projekt reg. č. NS/10055-4/2008 řešen výhradně s účelovou podporou Interní grantové agentury MZ ČR.
**
Literatura
1. JASPERS, K. Úvod do filosofie. Praha : Oikoymenh, 1996, s. 120.
2. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 5. 2001, sp.
zn. IV. ÚS 639/2000. http://nalus.usoud.cz 3. HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. vydání, Praha : Galén, 2002, s. 230.
4. Reprezentativní sociologický výzkum názorů a postojů lékařů k otázkám zdravotnictví a k problematice zdraví. Lékaři České republiky 2010. Institut pro studium zdraví a životního stylu, Praha, 2010, s. 28.
5. PAVLÍČEK, V., a kol. Ústava a ústavní řád České republiky. 2 díl. Práva a svobody. Praha : Linde, 1999, s. 59. 6. Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR č. 96/2001 Sb. m. s.
7. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách).
8. Srov. Konsensuální stanovisko k poskytování paliativní péče u nemocných s nezvratným orgánovým selháním, Česká společnost anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny ČLS JEP, 2009. Doporučení představenstva ČLK k postupu při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů v terminálním stavu, kteří nejsou schopni vyjádřit svou vůli, č. 1/2010, dostupné na www.lkcr.cz. 9. SLÁMA, O., KABELKA, L., VORLÍČEK, J., a kol. Paliativní medicína pro praxi. Praha : Galén, 2011, s. 362.10. MUNZAROVÁ, M. Eutanazie, nebo paliativní péče? Praha : Grada, 2005, s. 108.
11. FENYK, J. Stručné zamyšlení nad trestností usmrcení na žádost a z útrpnosti v případě tzv.asistované sebevraždy (euthanasie). Trestní právo, 2004, 6.
12. Důvodová zpráva k zákonu č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách).
e-mail: jolana.tesinova@lf1.cuni.cz
O autorovi| MUDr. Mgr. Jolana Těšinová, Společnost medicínského práva o. s. Univerzita Karlova v Praze, 1. lékařská fakulta, Ústav veřejného zdravotnictví a medicínského práva