Prevence pádů a disability

GERIATRIE Termín disabilita pochází z anglického slova „disability“, což charakterizuje trvalou ztrátu určitých funkcí, případně jejich deficit. V geriatrickém ošetřovatelství tímto fenoménem trpí senior, který nemůže samostatně vykonávat činnost charakteristickou pro svůj věk. Kalvach a kol. (2008) definují disabilitu jako funkční, chronické zdravotní postižení omezující seniorovy sociální aktivity a sociální role, přičemž se uplatňují jako znevýhodňující faktor. Disabilita tvoří jednu ze tří rovin hodnocení funkčního postižení. Podle mezinárodní klasifikace handicapů WHO, revidované v roce 2001, Németh a kol. (2009) uvádějí určité roviny hodnocení funkčního postižení: * porucha/poškození orgánové funkce (impairment), * neschopnost/nezpůsobilost vykonávat konkrétní činnost/činnosti (disability), * společenské znevýhodnění, které přináší svému „hostiteli“ funkční postižení (handicap) a omezení v účasti na každodenních společenských aktivitách (participace). Při hodnocení funkční disability existují pokusy o tzv. „kvantifikaci kvality“, podle které Kalvach a kol. (2008) disabilitu dělí na pět typů podle podmiňujícího systému: * disabilita podmíněná bolestí, * disabilita podmíněná instabilitou, * disabilita podmíněná svalovou slabostí, * disabilita podmíněná nevýkonností, nezdatností, únavou, * disabilita podmíněná obtížemi. Ve stáří jsou velmi frekventované pády a jejich výskyt s věkem narůstá. Podle Gottschalka et al. (1994) pády postihují 20–30 % osob ve věku 65