Už mnohokrát jsem si zoufal nad takřka absolutní povrchností našich novinářů. To, co předvádějí v kauze sterilizací romských žen, však přesahuje všechny meze.
Zdá se, jako by nikdo nebyl ochoten si položit jinou otázku, než „pokračuje Česko v předlistopadové politice cílených sterilizací Romů?“ - a kdo odpoví „ne“, ten podle nich „popírá sterilizace“. Jako by šlo o fotbal, někdo je zkrátka pro Spartu a někdo proti ní, tedy pro Slavii.
Opakovaně mi bylo přisuzováno, že problém „odmítám“, když jsem řekl, že Česká republika nemá takovou politiku. Opakovaně jsem dával do ČTK sdělení, že problém považuji za vážný, avšak žádné noviny to neotiskly.
Nedávno ČTK znovu interpretovala mé sdělení z petičního výboru Sněmovny jako „proti“ existenci problému a některé noviny ještě doplnily titulek, že „Jařab popírá sterilizace“ nebo dokonce „Jařab myslí, že se Romky nesterilizovaly“. Jinde se zase píše o „údajných“ sterilizacích.
To už se ocitáme opravdu za hranicí absurdity. O tom, jestli ty romské stěžovatelky byly sterilizovány, přece není veden žádný spor.
Samozřejmě byly; na tom ještě nemusí být nic v nepořádku. Otázkou je, jestli tyto sterilizace proběhly regulérně, v souladu se zákonem a s etickými pravidly. Nechci předjímat výsledek.
Motejlova šetření, ale patrně se ukáže, že ne - ať už je příčinou rasismus nebo „jen“ paternalismus. A pak se musíme ptát, zda na tom má nějakou vinu stát, a jestliže ano, pak jakou.
Říkám od počátku totéž. Čtyři týdny se pokouším novinářům vnutit tři jednoduchá sdělení, která se vzájemně doplňují. Zatím marně, zkusím to tedy znovu.
Sdělení první
Česká republika opravdu nepokračuje v úsilí minulého režimu o regulaci porodnosti Romů (jak je na mezinárodní scéně obviňována) a nemá v úmyslu nic takového tolerovat ani ze strany individuálních lékařů.
Sdělení druhé
Je dobře, že byly konečně předloženy konkrétní případy, takže už nemusíme čelit jen obecným tvrzením a můžeme dokázat, že naše instituce jsou v této věci zásadové. Že jsou schopny individuální pochybení lékařů řádně vyšetřit a vyvodit z nich důsledky.
Pro zvlášť nedovtipné: přijetí skutečnosti, že se v individuálních případech odehrály neregulérní sterilizace, a odhodlání vyvodit z nich důsledky není v rozporu se sdělením č. 1. Naopak, je jeho nezbytným doplňkem.
Jestliže nemáme politiku vynucených sterilizací a nejsme ochotni žádné takové sterilizace ani tolerovat, pak se musíme postavit čelem k individuálním přehmatům. Nic nesmí být zameteno pod koberec. Jinak by platilo, že takové sterilizace tolerujeme. Je to jasné?
Sdělení třetí
Systémovou úrovní problému není žádná protiromská legislativa či politika, ale nedostatečná úprava „souhlasu“ jako takového ve zdravotnické legislativě a z ní plynoucí praxi. V platném zákoně o péči o zdraví lidu se dozvíme, že by měl lékař před souhlasem pacienta o všem informovat.
Podle připraveného zákona o zdravotní péči by však měl být souhlas nejen informovaný (lékař musí předložit všechny varianty, jejich plusy i mínusy), ale také svobodný (tedy neplatil by, je-li získán nátlakem nebo v tísni) a kvalifikovaný (musí být zřejmé, že pacient porozuměl).
To se netýká jen sterilizací, ale souhlasu se zdravotnickým výkonem obecně. Jenže ten zákon dosud neprošel, takže se asi některým lékařům bude jen obtížně dokazovat pochybení.
Specificky romské je na tomto systémovém problému to, že právě romským pacientkám hrozí projevy lékařského paternalismu více než ženám z majoritní populace.
Jestliže si mnozí lékaři u nás obecně myslí, že nemusejí pacientkám nic vysvětlovat, pak ve vztahu k romské ženě to platí desetinásobně, protože je to spojeno se sociálním, vzdělanostním nebo i rasovým předsudkem.
Navíc nejde jen o dobrou či zlou vůli, ale i o komunikační schopnosti, zejména ve vztahu ke kulturně odlišnému pacientovi.
Jan Jařab, Právo
(Autor je zmocněncem vlády pro lidská práva)