Cytostatika jsou silně toxická, je třeba dodržovat přísná bezpečnostní opatření.
Chodbami procházejí lidé s šátky na hlavě. Někteří si upravují paruku, jiní nechávají hlavu po chemoterapii odkrytou.
Je všední den dopoledne a v čekárně Masarykova onkologického ústavu v Brně sedí pár lidí. Jsou tiší, někteří hledí do země. Ti ještě šátky ani paruky nepotřebují. Tady v konziliární ambulanci svůj boj teprve začínají.
Šedesátiletý Přemysl Bříza už svoji diagnózu zná - nádor na ledvině. „Nevadí mi o tom mluvit,“ říká s klidným úsměvem zemědělec z Vyškova. „Řekli mi tady o mé diagnóze všechno, mám metastázy na plicích. Dnes nastupuji chemoterapii.“
Kdo chce vědět, tady může
Do ústavu na Žlutém kopci v Brně přijíždějí lidé z celé republiky, aby se tu poprali s rakovinou. A šance na vítězství jsou větší než jinde. Pečlivé statistiky totiž ukazují, že úspěšnost léčby je zde vyšší, než celostátní průměr.
Vedení ústavu na Žlutém kopci v Brně se navíc rozhodlo pro naprostou otevřenost. Kompletní informace dostávají nejen pacienti, ale kdokoliv, kdo má zájem.
Ústav je totiž v Česku prvním onkologickým centrem, které zveřejňuje na internetu údaje o počtu pacientů, úmrtnosti i komplikacích.
„Chceme vám ukázat opravdovou reality show,“ přivítal několik novinářů náměstek ředitele a děkan Lékařské fakulty Jan Žaloudík. „Chceme vám umožnit hloubkový ponor. Dát vhled do toho, čím onkologický pacient prochází.“
Lidé v Brně však stále mají ze Žlutého kopce hrůzu. „Evokuje rakovinu a smrt,“ vysvětluje tisková mluvčí Zuzana Joukalová. „Chceme ale ukázat, že to tak už zdaleka není.“
Sám příjde málokdo
Není divu, že rakovina je stále strašákem. Postihne každého třetího a každý čtvrtý na ni zemře. Dosud na tuto chorobu neexistuje lék, který by ji dokázal zdolat.
Rychlost podávání cytostatik kontroluje počítač. Aplikace trvá i šest hodin.
V prostorné vstupní hale to ale nevypadá nijak ponuře. Na chodbách stojí květináče s velkými kytkami, stěny v decentních barvách, někde tiše hraje hudba. V hale čeká dobrovolnice, která vaří kávu nebo pacinety doprovodí na vyšetření.
Dopoledne patří chodby těm, kteří se léčí ambulantně. Pacienti jsou ochotni otevřeně o své nemoci mluvit, mnohdy i s úsměvem. „Jezdím z Kroměříže, tam nemají všechny potřebné přístroje,“ říká starší paní, doprovázená synem.
„Byla jsem tu už před třemi lety, našla jsem si bulku na prsu a bála se, že mám rakovinu. Tehdy to ale nic nebylo. Až loni mi našli nádor, to už jsem s tím ale byla dávno smířená.“
Celý život ve vinici, v padesáti nádor
Cesta většiny pacientů začínala v konziliární ambulanci, do které může přijít každý i bez doporučení lékaře. Tam ho prohlédnou, popřípadě pošlou na další vyšetření a stanoví způsob léčby.
„Většina pacientů sem ale chodí už na doporučení svého lékaře,“ říká Ivo Kocák. I pana Břízu sem poslal lékař, respektive náhoda.
„Měl jsem vysoký tlak, tak jsem šel k lékaři. Ten ale měl zavřeno, tak jsem musel do nemocnice. A to bylo štěstí,“ vzpomíná Přemysl Bříza.
„Poslali mě na vyšetření ledvin a tam našli nádor. Ledvinu dali pryč, ale objevily se metastázy.“
Jsme tu jako doma
Právě chemoterapie společně s ozařováním a chirurgií tvoří páteř boje s nádorem. Pokud to lze, dochází pacienti do ústavu ambulantně. Ve speciální místnosti jim pravidelně aplikují chemoterapii do žíly. Někdy procedura trvá pár minut, někdy třeba šest hodin.
Pacienti u sebe mohou mít příbuzné. Paní Nevídalová sem jezdí s manželem už osm let. „Jednou měsíčně si sem přijde sednout na čtyři hodiny,“ říká žena Ladislava Nevídala. „Už jsme tu jako doma, mezi sebou se známe a povídáme si. Není tu žádná ponurá atmosféra.“ Denně chemoterapii absolvuje až osmdesát pacientů.
Ti, jejichž zdraví to už nedovoluje nebo jsou zdaleka, bydlí v pokojích. Pobyt v nemocnici ale nemusí znamenat jen nudné a trpké čekání. Pacienti tady mohou chodit do kaple nebo do bufetu na pivo. K dispozici mají také dílnu a knihovnu. Mohou docházet na psychoterapii.V čekárnách jsou k dispozici dotazníky na spokojenost s léčbou a přístupem personálu.
Vyhánění čerta ďáblem
„Dvě třetiny pacientů v prvním stádiu lze zachránit operací. Je to i nejlevnější,“ říká profesor Žaloudík, zatímco na operačním sále kolegové zašívají pacienta po operaci jater. Většina lidí ale přichází v pozdějších stádiích choroby. Tam, kde chirurgie nestačí, je možné použít léčbu ozařováním.
Jak se léči rakovina
K tomu mají v Brně dva lineární urychlovače, na kterých loni ozářili tři tisíce pacientů. „Je to vyhánění čerta ďáblem,“ popisuje metodu primář radiační onkologie Pavel Šlampa. „Ostrý paprsek ozařuje dvě až tři minuty nemocnou část těla.“ Terapie trvá asi sedm týdnů, podle diagnózy.
Zatímco pro návštěvu den končí, v pozdním odpoledni vychází na chodby pacienti, kteří v nemocnici zůstávají. V županech se pomalu prochází areálem, jdou si pro kávu do automatu nebo usednou do bufetu. Zítra začíná další den jejich soukromé bitvy.
Eliška Bártová