OTÁZKA: Dětství jste prožíval jako dítě českých vlasteneckých rodičů v sudetském Liberci, za války váš tatínek riskoval život v Obraně národa, v 50. letech pak vystavováním falešných dokladů lidem, kteří prchali do zahraničí, a byl zatčen. Jak se tahle „rodinná anamnéza“ odrazila ve vašem životě?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc
Značně negativně. Už po Mnichovu nás osud odsoudil do role těch poražených, utečenců. Za války, po válce i po Únoru jsme se opět ocitli v roli těch slabších, s totalitou jsme se však nechtěli smířit. Pro medicínu jsem ale žádnou „rodinnou anamnézu“ v podobě lékařské profese rodičů nebo příbuzných neměl. Touhu studovat medicínu zapříčinila spíš literatura, jako gymnazista jsem četl Paula de Kruifa a byl fascinován Albertem Schweitzerem a jeho nemocnicí, kterou vybudoval uprostřed Afriky v nitru pralesa. Ale zpět k rodině. V době, kdy jsem studoval oktávu, byl můj otec ve vazbě. Můj třídní profesor věděl, že StB vyslýchá mne i moji matku, ale nikomu dál to již neřekl. Nikdo z členů maturitní komise netušil, co se doma odehrává. Dokonce mne doporučili ke studiu na Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové, kde mne přijali a vzápětí vyloučili. Zelenou uniformu jsem si neužil – brzy poté, co jsem ji poprvé navlékl, mě zavolal do kanceláře politruk a se slovy „Svléknout a jděte domů, vy víte proč!“ mi uniformu sebrali a vyhodili mě. Učinil jsem další pokus studovat a podal přihlášku na plzeňskou pobočku Lékařské fakulty UK, kde mě pak odmítli s tím, abych se zařadil jako manuální pracovník do výroby a v případě doporučení z pracoviště zkusil podat přihlášku příští rok. Nastoupil jsem jako pomocný automontér v opravně aut Saurer a po půl roce jsem si našel práci chemického laboranta v Ústavu pracovního lékařství v Liberci. S dobrým posudkem a doporučením jsem podal přihlášku na lékařskou fakultu do Prahy. Uspěl jsem – ale s podmínkou, že budu později převeden na lékařskou fakultu hygienickou, tam totiž neměli dostatek posluchačů.
14.3.2012 12:06:14
OTÁZKA: Tu jste nakonec absolvoval s přehledem, dokonce s červeným diplomem. Kdo poté vedl vaše první kroky v praxi?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc
Mé odborné zaměření nejvíc ovlivnil profesor Karel Raška, ředitel Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, kam jsem nastoupil na začátku 60. let. Mé první kroky pak vedli docenti Lubomír Syrůček a Josef Pečenka a především pozdější profesor tropické medicíny Vladimír Šerý. Na všechny tyto kolegy a přátele s úctou a rád vzpomínám.
14.3.2012 12:06:14
OTÁZKA: Vaším stěžejním tématem tehdy byla bovinní tuberkulóza, jejíž šíření úzce souviselo se svody krav v rámci kolektivizace zemědělství. Jak to tehdy bylo?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc
V době mého nástupu do ústavu se z popudu profesora Rašky ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací (WHO) a pod dohledem vědecké rady ministerstva zdravotnictví připravovala studie nazvaná „Epidemiologický a klinický výzkum tuberkulózy v ČSR“. Naším prvotním úkolem bylo zkoumat spolehlivost metod při vyhledávání tuberkulózních pacientů, zjistit postižení různých skupin obyvatelstva a prověřit účinnost kontrolních opatření. Následkem kolektivizace zemědělství v polovině 50. let se totiž prudce rozšířila tuberkulóza krav. Svody skotu pod jednu střechu sice probíhaly s muzikou a veselím, ale bez veterinárního dozoru. A tak se stalo, že do jedné stáje se vedle mnoha desítek zdravých krav dostala jedna či několik postižených tuberkulózou. Do dvou tří let onemocněla většina a postupně se u nich objevila TBC nejen plic, ale i jiných orgánů, včetně vemene. Na Kolínsku bylo do velkých stájí svedeno 16 tisíc krav a do dvou let byly tři čtvrtiny nakaženy tuberkulózou.
Polovina nadojeného mléka obsahovala původce tuberkulózy. Desetina lidí na venkově toto mléko pila nebo konzumovala produkty z něj, aniž by napřed bylo svařené. Bohužel však ani tehdejší nedokonalá pasterizace mléko zcela nezbavila nebezpečných bakterií. TBC se navíc nepřenášela jen mlékem, ale i kapénkami, které ošetřovatelé krav vdechovali. Spolu s ostatními lékaři a veterináři jsme navrhli soubor opatření, jež situaci postupně zlepšila.
14.3.2012 12:06:14
OTÁZKA: V polovině 60. let jste byl vybrán Světovou zdravotnickou organizací, abyste realizoval společný projekt WHO a mongolské vlády, který se týkal veřejného zdravotnictví a epidemiologie v této východoasijské zemi. Jak na léta působení v Mongolsku vzpomínáte?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc
Během mé práce na Kolínsku tam přijížděli hodnotit naši práci také experti WHO, takže o mně věděli. Pro svůj nový projekt v Mongolsku hledali lékaře, který by se vyznal v oboru, uměl anglicky a rusky, byl náturou skaut připravený cestovat a snesl –50 °C v zimě a +50 °C v létě. Samozřejmě, že jsem nabídku přijal – byla to jediná možnost jak se jako nestraník dostat za hranice. Do Mongolska se mnou letěl veterinář Jan Kolář a v Ulánbátaru na nás čekal slovenský mikrobiolog Mikuláš Rusínko. Naším úkolem byla pomoc při likvidaci epidemií na celém teritoriu země, která by zabrala plochu od Lamanšského průlivu k Moskvě. Měli jsme zjistit nejzávažnější nákazy, navrhnout preventivní opatření a samozřejmě i školit místní lékaře a zdravotníky. Téměř šest let jsme jezdili gazíky po stepi (samotná cesta na místo trvala třeba devět dní tam a devět dní zpět), bydleli jsme v jurtách, jedli skopové, pili kumys a zjišťovali, které choroby kosí tamní obyvatelstvo. Potýkali jsme se především s nákazami přenosnými ze zvířat na lidi. Prim hrála brucelóza. Děti zabíjely epidemie záškrtu, mnoho jich umíralo na spalničky a průjmová onemocnění. Postupně jsme zorganizovali první celostátní plošnou vakcinaci proti dětským nákazám. Proškolili jsme za tu dobu stovky lékařů a jeden a půl tisíce zdravotníků. Mongolsko pro mne byla dobrá zkušenost. Navíc jsem získal renomé ve WHO, a to nejen jako odborník. Oni takových šílenců, kteří jezdí po světě a likvidují epidemie, zase až tak moc nemají…
14.3.2012 12:06:14
OTÁZKA: Ještě v 60. letech umíraly ročně 2 miliony lidí na variolu. Při vašem pasování na Rytíře českého lékařského stavu byla ze všech vašich zásluh na prvním místě jmenována právě eradikace infekce pravých neštovic na naší planetě. Jak jste tohoto gigantického úspěchu dosáhl?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc
Nedosáhl jsem ho sám! Na eradikaci pravých neštovic se podílely stamiliony zdravotníků neštovicemi postižených zemí, v průběhu intenzivních eradikačních aktivit pracovalo v endemických zemích v rámci WHO kolem 700 zahraničních expertů ze 73 zemí. Počátkem 70. let mne ústředí WHO poslalo do Dillí, kde jsem se stal epidemiologem programu eradikace neštovic pro jihovýchodní Asii. Program podporoval eradikační aktivity i v Bangladéši, Barmě, Indonésii, Nepálu a na Srí Lance. První roky jsem doslova nevěděl kam dřív skočit. Jezdil jsem od epidemie k epidemii. Nejkritičtější byla situace v Indii, což je ostatně i historicky kolébka neštovic. Nejhorší pro mě byl rok 1974, tehdy bylo jen za jediný květnový týden hlášeno více než 8 tisíc vesnic a měst nově postižených variolou a 11 tisíc nových případů. To vyžadovalo mobilizaci celé armády místních zdravotníků – tvořilo ji kolem 100 tisíc krátkodobě najatých osob, jež vyhledávaly postižené lokality, 30 tisíc vakcinátorů, kteří pečovali o nemocné, o jejich izolaci a očkovali všechny osoby v jejich okolí, a to vše pod dohledem 8 tisíc lékařů. Po dvou letech intenzivní práce se nám podařilo přerušit přenos neštovic jak v Indii, tak v Bangladéši.
14.3.2012 12:06:14
OTÁZKA: Setkával jste se i s nedůvěrou a u dětí se strachem z očkování?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc
I v zemích třetího světa je očkování dávno uznávanou jednoduchou, efektivní a bezpečnou cestou ochrany dětí i dospělých proti řadě infekčních nemocí. V očkovacích akcích ve vesnicích i městech, kde propukly neštovice, nám pomáhalo, že se vystrašené obyvatelstvo samo očkování domáhalo. Lancety, jehly a kopí jsme nahradili malou dvouhrotou jehlou, se kterou stačí udělat několik drobných vpichů. Titěrný nástroj nevyvolával strach ani u malých dětí. Především ale přinesl obrovskou úsporu vakcíny a dal se jednoduše sterilizovat. Vděčíme mu za úspěch v dosažené eradikaci.
14.3.2012 12:06:14
OTÁZKA: Neštovice skončily vymýcením na Indickém subkontinentu?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc
Ne, ještě zbývala poslední bašta, Africký roh, a ústředí WHO mě pověřilo zlikvidovat variolu i tam. Odměnou mi bylo vidět a velet likvidaci posledního ohniska neštovic na světě, což pokládám za svůj největší životní úspěch. Očkování proti neštovicím se významně podílelo na jejich eradikaci. Pro mne bylo nejdůležitějším přínosem vymýcení neštovic skončení nezměrných tragédií a lidského utrpení. 10 milionů postižených a 2 miliony zemřelých ročně naznačují rozměr tohoto utrpení. Neštovice jsou jedinou infekcí, kterou se ve 20. století podařilo vymýtit. Doufejme, že dětská obrna, již vymýcená na západní polokouli, a spalničky budou v dohledné době následovat.
14.3.2012 12:06:14
OTÁZKA: Na neštovice se umíralo v bolestech a při plném vědomí. Vám osobně asi nehrozily, ale jiných rizik musel být nespočet. Čeho jste se bál nejvíc?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc
Máte pravdu, z varioly jsem strach neměl, věřil jsem v sílu vakcinace. Když jsme školili místní vakcinátory, demonstrovali jsme jim postup vakcinace na sobě, takže jsme se prakticky denně očkovali. Strach jsem měl v oblastech civilních nepokojů či ve válečném konfliktu. Třeba v Africe, kde jsem pracoval během etiopskosomálské války. Nebál jsem se tolik regulérních armád jako spíš ozbrojených a opilých výrostků, kteří měli kalašnikovy a obsazovali mosty, kudy jsme museli přejet. Nikdy nevíte, zda se jim nehodí vaše košile nebo boty a zda vás jenom okradou, nebo jako nepohodlného svědka zastřelí. V postižených lokalitách nám chyběla hlavně elektřina a nezávadná pitná voda. Přes den jsme pracovali, v noci při svíčce psali reporty o provedené práci. Nejvíc nás sužoval všudypřítomný hmyz a další paraziti – ráno a večer komáři, přes den mouchy, někde klíšťata, blechy, štěnice či pijavice.
14.3.2012 12:06:14
OTÁZKA: Jak snášela pobyt v těchto zemích vaše rodina?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc
Pro rodinu to bylo zpočátku dosti obtížné. Nejvíce pro manželku, ale zvykla si starat se o rodinu sama. Já jezdil po celém teritoriu, které jsem měl na starosti, a za rodinou jsem jenom dojížděl – někdy týdně, většinou až po několika týdnech či měsících, jak epidemie dovolovaly. Z inspekčních cest po Indii jsem se domů k ženě a dětem vracíval třeba po měsíci. Přijel jsem večer, vykoupal se, manželka rychle vysypala moje prádlo do vody, protože bylo plné blech a štěnic, a ráno jsem zase na čtrnáct dní nebo na měsíc zmizel. Děti navštěvovaly místní, českými orgány neochotně povolované školy. Manželka je učitelka, a tak děti učila po večerech sama a připravovala je ke každoročním zkouškám na českých školách.
14.3.2012 12:06:14
OTÁZKA: Pravé neštovice byly vymýceny, ale v 80. letech se vynořila nová epidemie – AIDS. WHO se rozhodla využít vašich zkušeností i ve svém globálním programu boje proti ní. Co bylo vaším úkolem?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc
Syndrom získané imunodeficience se stal celosvětovou noční můrou. V roce 1988 jsem byl WHO převelen do nově se rozvíjejícího Globálního programu AIDS. Zprvu jsem byl pověřen organizováním aktivit omezujících šíření HIV v zemích spadajících pod regionální úřadovny WHO v Dillí a Alexandrii, potom jsem se stal zástupcem ředitele Úřadu WHO pro výzkum HIV/AIDS. Posledních pět let svého profesního působení jsem věnoval úsilí a snaze čelit této vysoce nebezpečné infekci. Zřejmě ne zcela úspěšně, když uvážím, že v tuto chvíli se po Zemi pohybuje více než 42 milionů zdrojů původce AIDS – nemoci, na niž ročně umírají přes 3 miliony lidí. Mrzí mne, že ještě dnes – přes intenzivní zdravotnickou osvětu – mnoho lidí hazarduje nejen se svým zdravím, ale i se životem. V roce 1996 jsem byl vyzván ústředím nově vzniklého programu OSN pro AIDS (UNAIDS), abych jej reprezentoval v Ruské federaci. Spolu s místními organizacemi jsme čelili třem epidemiím: šíření AIDS, venerických chorob a doprovázející epidemii užívání drog…
14.3.2012 12:06:14
OTÁZKA: V polovině 90. let vás WHO znovu povolala „do zbraně“ – tentokrát proti Ebole, do Zairu. Do vašeho příjezdu do epicentra nemoci na ni zemřela i část zdravotníků, nákaza měla téměř stoprocentní smrtnost. Kdo měl ruce a nohy, utekl, vy jste naopak přijel. Nemohl jste vědět předem, že ebolu do tří měsíců zlikvidujete a že vůbec sám přežijete. Co vás do tohoto pekla hnalo?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc
Ebolu a jiné hemoragické horečky včetně „opičích neštovic“ (monkeypox) jsem dlouhodobě studoval v centrální Africe, nejprve v půli 80. let na severu Zairu. Zde jsme v průběhu pěti let identifikovali řadu ohnisek hemoragických horeček, včetně čtrnácti ohnisek infekce Eboly. Prokázali jsme, že v endemické oblasti dochází častěji, než se předpokládalo, k výskytu sporadických případů a malých epidemií, jež lze s úspěchem likvidovat. Prokázali jsme také, že k rozsáhlejším epidemiím obvykle dochází nesprávnou a opožděnou diagnostikou, kdy se do nemocnice dostane pacient s nerozpoznanou Ebolou. Pak se tato nemocnice stává nebezpečným ohniskem nákaz, které vedou k hromadným úmrtím, ta pak k panice a útěku pacientů z nemocnice a roznosu nákazy. To byla přesně situace, kdy jsem se s Ebolou setkal naposled v jihozápadním Zairu v roce 1995 jako vedoucí mezinárodního týmu pověřený likvidací epidemie Eboly v třistatisícovém Kikwitu. Situace byla delikátní – z 315 postižených bylo 80 zdravotníků, kteří omylem diagnostikovali ebolu jako úplavici, později jako typhus abdominalis. Bylo přetěžké vidět umírat kolegy a zdravotnický personál i všechny ostatní lidi postižené fatální nákazou. Neměli jsme žádný účinný lék ani vakcínu. Byli jsme naprosto bezmocní. Ten pocit nemohoucnosti u lůžka umírajícího se nedá slovy popsat.
14.3.2012 12:06:14
OTÁZKA: Měl jste někdy tváří v tvář smrti šířené mikroorganismy, se kterou jste se setkával, čas na myšlenky o konečnosti, křehkosti a vrtkavosti lidského života, nebo jste se spíš vždy soustředil na úkol a na práci a tyto „existenciální“ otázky šly stranou?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc
Po celou dobu svého profesního působení jsem se snažil soustředit na daný úkol. Zároveň jsem si uvědomoval, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí, a dospěl jsem k vědomí, že se ztrátami musíme počítat, bohužel. Přesto, když kolem vás mnoho lidí umírá, je to strašné, deprimující. Za celou dobu své práce v epidemiích jsem si na umírání a smrt nezvykl. Během epidemie můžete odpočívat tak 3–5 hodin denně. Lehnete si, ale stejně neusnete. Před očima vám defilují tváře malých děti, které jste za dne viděli, poseté zhnisanými neštovičkami. Umírají v bolestech při plném vědomí. Největší otřes působí, že jim nemůžete pomoci, že nemůžete zabránit jejich utrpení.
14.3.2012 12:06:14
OTÁZKA: Přes všechno, co jste dokázal, veni, vidi, vici zjevně není váš oblíbený citát. Máte nějaké osobní krédo?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc
Když jsem byl v minulosti dotazován na své „základní přesvědčení“, odpovídal jsem heslem francouzské revoluce liberté, égalité, fraternité, kdy liberté jsem chápal ne jako volnost, ale jako svobodu. V současnosti si své krédo měním na: „Mládí žije nadějí, stáří vzpomínkami.“
14.3.2012 12:06:14
OTÁZKA: Dnes se věnujete i otázkám nebezpečí biologických zbraní a bioterorismu. Je v této oblasti nějaký důvod k optimismu?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc
V 80. letech, tedy už po vymýcení varioly, jsme netušili, že v ruských výzkumných centrech se budují kapacity pro hromadnou výrobu jejího viru. Nevěděli jsme, že v utajených laboratořích probíhá testování neštovičného aerosolu, že pokračují práce na genetické alteraci viru varioly. Jisté varování přineslo zjištění, že koncem 80. let Rusko, USA, Kanada a Izrael pokračovaly v očkování svých armád protineštovičnou vakcínou. Bylo jasné, že mají od svých zpravodajských agentur zprávy, že někde v utajených laboratořích se provádějí pokusy s virem neštovic. Odhalení tohoto faktu v polovině 90. let pro mne bylo největší profesní ranou a celoživotním zklamáním. Dobrou zprávou však byla informace, že ruský prezident Jelcin v roce 1992 ukončil ofenzivní program biozbraní a plánované prostředky převedl na defenzivní program. S politováním konstatuji, že ani dnes nelze vyloučit úmyslné rozšíření neštovic. Bohužel biozbraně a bioterorismus se staly trpkou realitou dneška. Utěšuje mne, že zneužití biologických agens, včetně varioly, jak bioteroristy, tak vojáky je dnes morálně i eticky odsouzeno téměř všemi zeměmi civilizovaného světa. Nám lékařůmepidemiologům ještě zbývá v rámci OSN prosadit, že úmyslné rozšíření viru varioly v současně bezbranné (neočkované) populaci je nutno považovat za nejtěžší mezinárodní zločin proti lidskosti.
14.3.2012 12:06:14
OTÁZKA: Co vám dělá radost? Zbývá vám konečně čas i na nějaké koníčky?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc
Po letech jsme si koupili malou chatku nad Slapskou přehradou, obyvatelnou pouze v teplých měsících, a později i malou roubenku v Jizerských horách, kde trávíme volný čas v zimních měsících. Údržba chatky i roubenky mne nutí ke kutilství a blízký les k houbaření, které je vášní mé ženy. Po mnoha letech odloučení se také velmi rád setkávám se svými blízkými, příbuznými i přáteli. I když jsem si v minulosti vzhledem ke své práci nemohl plně vychutnat radosti otcovské, nemíním se připravit o radosti z vnoučat. Těch si nyní plně užívám.
14.3.2012 12:06:14