Brian Strevens je výkonným ředitelem britské organizace SCA, která poskytuje služby v rámci komunitní péče. V současné době řeší problém nedostatku pečovatelů. Britové o tento typ práce zájem příliš nemají. Nezaměstnanost v zemi je velmi nízká, v některých oblastech téměř nulová, takže najít vhodné pracovníky „doma“ není jednoduché.
Organizace se proto snaží hledat i v zahraničí. Brian Strevens jezdí pravidelně do Prahy, kontaktuje tu české agentury, které zprostředkovávají práci zdravotníků v zahraničí.
Ale i v tomto ohledu stojí britská agentura před problémem – zaměstnat ihned sestru z jiné země Evropské unie nelze. Britské úřady totiž navzdory výzvám Bruselu zavedly některé administrativní překážky, které bezproblémový příchod sester znemožňují.
Systém nemocniční a sociální péče v České republice nahrává tomu, že někteří lidé nechávají své příbuzné v nemocnicích či v léčebnách místo toho, aby se o ně starali sami nebo aby jim zaplatili soukromou domácí péči. Takové „ubytování“ je totiž vyjde levněji. Má podobný problém i Británie?
Dříve se tak dělo. Především proto, že cena nemovitostí je v Británii velmi vysoká. Takže se někteří mladí snažili dostat své rodiče nebo prarodiče do různých typů pečovatelských institucí, aby měli kde bydlet. Ale nyní se situace změnila. V osmdesátých letech byly uzavřeny všechny nemocnice dlouhodobé péče (long-term hospitals). Nyní musí být staré nebo psychicky nemocné osoby podporováni v rámci komunitní péče. A jejich služby nejsou levné. Místní obecní úřady sice hradí většinu prostředků, ale i tak je třeba část nákladů doplácet. Protože se za poslední dobu služby domácí péče rozšířily, vyžaduje to výrazný nárůst pečovatelského personálu.
A vaše organizace má dostatek zdravotníků a pečovatelů?
Nemá. Chybí nám nejen zdravotní sestry, ale i běžní pečovatelé. Já jsem v Praze také proto, abych pomohl najít vhodné pracovníky do naší organizace. Britové, kteří by mohli u nás působit jako pomocná síla, dávají přednost práci v hotelech, nočních klubech, kasinech. Těchto podniků je v okolní oblasti naší organizace poměrně hodně. To samé platí o sestrách. Zde je situace komplikovanější v tom, že i když budou mít české zdravotní sestry zájem, stojí tu některé byrokratické překážky. Británie na rozdíl od řady ostatních evropských zemí prohlásila, že je otevřená všem pracovníkům z nových zemí EU. Jenže v praxi je tomu jinak. Britská organizace Royal College of Nursing vytvořila překážku všem sestrám, které chtějí přijít za prací do Británie. Royal College říká, že všechny zahraniční sestry musejí absolvovat adaptační kurz (conversion course), který trvá několik měsíců. Ačkoliv Brusel prohlašuje, že je potřeba harmonizovat vzdělání a podporuje otevřený pohyb kvalifikovaných sil, realita v rámci jednotlivých zemí je jiná. Navíc pro spolupráci přicházejí v úvahu pouze sestry, které mají vysokoškolské vzdělání. Sestra se střední školou si musí ještě doplnit tříleté studium.
| SOUVISEJÍCÍ ODKAZY: |
|---|
|
SCA Community Care Services Royal College of Nursing |
Média píší o tom, jak britské zdravotnictví trpí zoufalým nedostatkem specialistů. Na operaci kyčelního kloubu se v některých případech čeká až deset let. Onkologičtí pacienti musejí čekat na léčbu několik měsíců, protože moderní přístroje v onkologických centrech nemá kdo obsluhovat. Je situace stále tak kritická, nebo se za poslední dobu zlepšila?
Největší problém je direktiva Evropské unie o přesčasové práci, která nedostatek specialistů způsobila. V poslední době se ale situace mírně posunula k lepšímu. Britské ministerstvo zdravotnictví navrhlo před dvěma lety plán, který se dnes postupně zavádí v praxi. Vláda zřídila osmdesát dva nových léčebných center, každé z nich se přitom úzce specializuje na jeden typ léčby. Jedna klinika se věnuje pouze angioplastice, druhá pouze náhradám kyčelních kloubů a podobně. Provoz těchto center přenechala vláda soukromému sektoru a řekla, že všichni zaměstnanci na těchto klinikách musejí pocházet ze zahraničí, nemohou se rekrutovat z britských zdravotníků. Takže do Británie přicházejí týmy specialistů z celého světa, zvláště z Jihoafrické republiky, Nového Zélandu, Kanady. Částečně se tím problém vyřešil, ale nikoliv zcela. Pacienti v těchto klinikách nemusejí platit zvláštní příplatky. Kliniky fungují v rámci NHS, ale využívá kapacity soukromého sektoru ve prospěch veřejného sektoru.
Popíšu vám jeden případ. Přednímu dětskému kardiologovi z nemocnice v Motole nabídla prestižní londýnská nemocnice místo. Protože mu však oproti britskému vzdělávacímu systému chyběly tři měsíce pediatrie, britská lékařská komora mu licenci nevydala. Proč britské úřady na jednu stranu specialisty do své země lákají, když jim pak kladou tak nesmyslné byrokratické překážky?
Není moc férové, když tohle řeknu o svých spoluobčanech, ale Britové mají vůči cizincům předsudky. Mezi Británií a evropským kontinentem je přitom jen třiadvacet mil moře a přesto se cítíme jako někdo jiný. Je to směšné, když si uvědomíte, že za posledních čtyřicet let záviselo britské zdravotnictví na pracovnících z ciziny.
Iva Bláhová, www.Zdravi.Euro.cz
foto: Martin Kovář