V tomto článku autorka mimo jiné píše: „Na obranu těch, kteří šikanují, mohu říci, že si ji některé sestry zaslouží.“ K reagování mne přiměl názor, že šikana slouží jako jakési síto, které odděluje slabé od silných. Kdo jím propadne, je jistě pro práci zdravotní sestry na určitém oddělení nevhodný. Já osobně jsem přesvědčena, že šikanu nelze ospravedlnit, a to pro samu její podstatu. Také jsem přesvědčena, že šikana je velmi závažný problém, že není správné ji zjednodušovat a ze šikany dokonce činit nástroj pro zavádění pořádku na pracovišti. Proto považuji za důležité, aby bylo řečeno, co vlastně šikana je, co způsobuje a koho při svém výskytu na nemocničním oddělení postihuje. Pokud v naší práci vycházíme ze základního principu ošetřovatelství, jímž je tzv. holistické pojetí člověka, kdy se řídíme poznatkem o biologické, psychologické a sociální jedinečnosti lidského jedince, pak existence šikany mezi sestrami působí paradoxně a nesmyslně. Je vůbec možné přistupovat k jednomu člověku empaticky, s úctou, respektem, soucitem a porozuměním a současně jinému člověku ubližovat? A může pracoviště, na kterém k šikaně dochází, dobře plnit svoji funkci? Šikana, mobbing, psychický teror na pracovišti jsou různá pojmenování pro jeden společenský fenomén, cíleně sledovaný od 90. let 20. století především však v zahraničí, kde zdravotní pojišťovny zaregistrovaly zvýšené nároky na nemocenské pojištění. Stres, který s sebou šikana či mobbing přinášejí, totiž způsobuje duševní a fyzické vyčerpání organismu a zvýšení nemocnosti. Zvýšenému výskytu mobbingu, šikany na pracovišti, velmi napomáhá fakt, že společnost zaměřená výhradně na ekonomický zisk preferuje a obdivuje silné a úspěšné, zatímco ty, kteří se neprosadí, považuje za slabé a hloupé a neplýtvá energií na jejich obranu. Podle slovníku cizích slov je šikana pronásledování, záměrné, zbytečné obtěžování, nespravedlivé obviňování, trestání a týrání. Pro šikanu na pracovišti se také používá termín mobbing (podle anglického slova „to mob“ - srocovat se, obtěžovat, napadnout). Mobbing je defi nován jako systematické intrikování, šikanování … tedy psychoteror na pracovišti, který je iniciován a řízen kolegy, případně nadřízenými (bossing) s cílem někoho poškodit aktivním a trvalým tlakem po delší dobu. Psychickým týráním na pracovišti je třeba rozumět „každé znevažující chování, projevující se konkrétně v jednání, slovech, činech, gestech nebo textech, které poškozují osobnost, její důstojnost a fyzickou nebo psychickou integritu jedince a které ohrožují jeho zaměstnanecké místo nebo znehodnocují pracovní klima.“ (Marie–France Hirigoyen -Psychické násilí v rodině a zaměstnání).
Kdo jsou oběti šikany?
Opravdu můžeme s jistotou tvrdit, že jsou „některé“ sestry neschopné a neochotné se učit a pracovat nebo tak odlišné, že nezapadají do naší představy o „správné“ sestře a „správně“ prováděné práci, takže je dobré se jich zbavit?
Takto totiž bývá šikana často zdůvodňována. Zákeřnost a špatnost šikany spočívá v tom, že slabé a nevhodné pracovníky vytváří. Slovními narážkami, zlomyslnými náznaky, ponižováním, přehlížením a manipulací dojde k destabilizaci osobnosti napadeného, snižuje se jeho sebevědomí, jistota, schopnost koncentrace a klidného uvažování. Takový jedinec je pak těžko schopen využít svou maximální kapacitu. Jeho práci provází nepozornost vyprovokovaná strachem, produkuje chyby, a to opakovaně. Následuje kritika, která útočí na jeho profesionální schopnosti i osobnost jako takovou. Obrana je možná pouze těžko, takto „tlačený“ člověk opravdu chyby dělá a jejich původ se jen těžko vyjadřuje slovy. Nejistota, pochybnosti, strach, úzkost a zmatenost šikanovaného pracovníka - oběti - se stupňují a zároveň se zvětšuje jeho bezmocnost. Takový stav často u oběti provokuje nepřiměřené, prudké a zmatené obranné reakce, které agresorovi i okolí vlastně dokazují, že je to pracovník opravdu neschopný, a navíc se neumí ovládat. Agresor tak může zpětně své jednání vůči oběti obhájit.
Kdo je agresor?
Šikana neexistuje izolovaně jen sama o sobě. Je živena osobností agresora a celkovým klimatem v kolektivu. Iniciátorem je agresor, člověk, jehož motivací je potřeba získat nebo udržet moc, nebo také potřeba zamaskovat vlastní neschopnost či strach z rozvrácení obrazu jeho sebepojetí. Agresoři jsou vlastně na své oběti závislí, proto když jedna oběť nakonec odejde, často ji nahradí nově příchozí a proces šikany se opakuje. Obecně nahlíženo je pak mnohdy možné za fl uktuací sester z jednoho oddělení vysledovat ne přímo náročnost práce, ale atmosféru na pracovišti, resp. šikanu … Agresoři jsou popisováni jako lidé morálně slepí, sobečtí a sebestřední, kteří se netrápí tím, že někomu ubližují. Nemají mravní zásady, ale používají je při zdůvodňování a obraně svého jednání. Šikana není jev, který se omezuje pouze na agresora a oběť, ale negativně ovlivňuje zbylý kolektiv, jehož jsou členy. K šikaně by pravděpodobně nemohlo docházet, kdyby nebyla akceptována a trpěna ostatními členy kolektivu. Někteří jeho členové se připojí k agresorovi, ostatní se nejčastěji ze strachu drží stranou. Také se stává, že podlehnou agresorově autoritě, přijmou jeho normy a sami šikaně napomáhají. Oběť je pak osamocena a bez jakékoli šance na podporu a nezbývá jí než odejít. Šikanovaný jedinec si s sebou odnáší trauma, které může ovlivnit i jeho působení na jiném pracovišti.
Atmosféra napětí, nenormálních vztahů a nenormální komunikace ovlivňuje pracovní výkon nejen jednotlivce, ale i celé skupiny. Ta se pak nezřídka orientuje a uchyluje spíše k rutinnímu způsobu práce. Rutinní způsob práce je snáze kontrolovatelný, člověk se ho dříve nebo později naučí zvládat tak, aby mu nebylo možné vytknout chyby a on se může „cítit v bezpečí“. Nebezpečí rutiny však tkví také v tom, že se značně omezuje schopnost reagovat a měnit rytmus práce, což může velmi ovlivnit kvalitu péče o pacienta. Ten je totiž dalším člověkem, na kterého mohou důsledky šikany dopadnout, ačkoli se právě jeho bezprostředně netýká. Pacient vnímá chování sester a známky agrese, i když není namířena proti němu, a takové klima jej může dokonce odradit od spolupráce se sestrou, ovlivnit jeho chování a posuzování sester i pracoviště jako celku.
Pozornost sestry je negativně ovlivněna napjatou pracovní atmosférou a ona si nemusí všimnout např. neverbálních signálů vysílaných pacientem při případných obtížích nebo méně patrných změn pacientova stavu. Sestra zdeptaná šikanováním je dohnaná k chybě, která může bezprostředně ohrozit zdraví i život pacienta.
Závěrem
Šikana vytváří maximálně nezdravou atmosféru na pracovišti, zasahuje všechny přímé i nepřímé účastníky. Jakkoli navenek je vše v pořádku, jedná se o jev, který nelze tolerovat a ani přehlížet o to více, jde-li o pracoviště, kde se rozhoduje o zdraví a životech nemocných a kde by empatie, tolerance, ale především lidskost měla být hlavní devízou.
O autorovi| Mgr. Jana Chlebowczyková staniční sestra jednotky následné kardiologické péče IV. interní kliniky 1. LF UK a VFN Praha (jana.ch@email.cz)