Jen k připomenutí: kvůli tomu, že tříletý synek ambiciózních rodičů neuspěl v přijímacích zkouškách do prestižní mateřské školy (nepodařilo se mu správně sestavit lego), skončila celá rodina v chudobinci. Americká adorace žebříčků coby jediného měřítka kvality čehokoliv je přímým protipólem myšlenkových pochodů v Česku, kde se zcela záměrně jakýmkoliv žebříčkům všichni vyhýbají.
Kvalitu gymnázií měly ověřit státní maturity. Jistě, probíhá pilotní projekt a možná dojde i k realizaci - ovšem mnoho let poté, co se začalo mluvit o tom, že by něco podobného nebylo od věci. Oficiální žebříček vysokých škol, jenž by měřil úspěšnost absolventů v praxi, také neexistuje. Totéž platí ve zdravotnictví - k pokusům o sestavení kvality péče sice v minulosti došlo, výsledek však zaváněl více průšvihem, než aby byl exaktním vodítkem pro nemocné.
Žebříčky kvality suplují v Česku povětšinou průzkumy médií, informace na sociálních sítích, ale především šeptanda, respektive doporučení známých: ta a ta škola možná postrčí dítě v profesním životě o kus dále, léčba v tom a tom zařízení bude s největší pravděpodobností kvalitnější než jinde.
Když jde o život
Určitě je nutné rozlišovat, jakou že to kvalitu přesně měříme, jestli „výstupní“ výsledky, či spokojenost klientů. Žáci budou zřejmě spokojeni v jiné škole než v té, kde se bude přísně dbát na množství probíraného učiva. Stejně tak nevypovídají o kvalitě nemocnice jenom čistota toalet a chuť obědů.
Svět má ale dost zkušeností s porovnáváním jednotlivých zařízení, ať už jde o školy, či nemocnice.
Ve zdravotnictví se obvykle používá kombinace odborných „žebříčků,“ které popisují například míru komplikací při operacích, a dále pak faktorů vyplývajících z nezávislých systémů hodnocení kvality, například certifikací a akreditací nemocnic. V Česku má zatím pár nemocnic mezinárodní akreditaci, pár desítek národní. Srovnání, jak se kde léčí, však dlouhodobě chybí. Přitom hodnocení kvality jednotlivých lékařů je běžné všude, kde je nejen dostupná zdravotní péče, ale také jsou tam silné pacientské organizace. Navíc je v některých zemích zveřejnění těchto informací podmínkou, aby byla daná péče hrazena z veřejných prostředků. V Česku ale kromě absence srovnání kvality chybějí i silné organizace hájící práva pacientů (většinu průšvihů se nemocnice snaží ututlat), rovněž však reálné zhodnocení „správné“ ceny lékařské péče.
Celý komentář si můžete přečíst na serveru iHNED.cz nebo ZDE.