Odborný program se zaměřil na nejnovější poznatky z epileptologického výzkumu – například na roli neurogeneze u epilepsie, možnosti diagnostiky s využitím moderních zobrazovacích metod, antiepileptickou léčbu, využití mobilních aplikací v kontrole onemocnění, rozvoj epileptochirurgických metod, pediatrickou epileptologii a další významná témata.
Můžete říci pár slov k highlights letošního kongresu?
Odborný pětidenní program se věnoval celé šíři našeho oboru. Hodně jsme hovořili o novém léku brivaracetamu, který byl nedávno schválen Evropskou lékovou agenturou k léčbě epilepsie a v příštím roce by měl být dostupný i v České republice. Pozornost byla věnována měnícímu se pohledu na epileptochirurgii, zejména na využití neurostimulačních metod. Uvedené metody mohou pomoci pacientům s farmakorezistentní epilepsií, kteří nemohou podstoupit klasický operační zákrok. Důvody, pro které nelze provést chirurgický zákrok – při němž je v mozku identifikováno a následně odstraněno epileptické ložisko –, jsou zejména obavy z možných komplikací, jako je ztráta hybnosti a jiná poškození mozku. Mezi další aktuální témata kongresu patřila autoimunitní příčina epilepsie. V současnosti máme k dispozici diagnostické nástroje umožňující odhalit pacienty s touto poruchou a máme také terapeutické postupy zabraňující ve většině případů progresi autoimunitního onemocnění i souvisejících záchvatů. V centru zájmu epileptologů jsou dále moderní vyšetřovací technologie a mobilní aplikace umožňující například na podkladě změn srdeční frekvence detekovat nadcházející záchvat a odeslat zprávu blízkému člověku či příbuznému.
Co podle vašich očekávání přinesou objevy týkající se neurogeneze?
Vzhledem k tomu, že zmíněné objevy vycházejí teprve z animálních modelů a neuronálního mapování, nelze odhadnout, jaký dopad mohou mít na diagnostiku a léčbu epilepsie. V základním výzkumu je řada novinek, ale na jejich aplikaci v klinické praxi si budeme muset ještě počkat.
Zmínil jste se o roli autoimunitního procesu v rozvoji epilepsie. Autoimunita se uplatňuje i v řadě dalších chorobných procesů. V čem jsou aktuální epileptologické poznatky nové? A mají pacienti s touto poruchou i další autoimunitní onemocnění nebo jiné typické komorbidity?
Zmíněná porucha se týká poměrně malé části pacientů s epilepsií. V minulosti jí tito pacienti patrně trpěli také, jen jsme to většinou nediagnostikovali. Ukazuje se, že dostupné zobrazovací metody často neprokážou v mozku změny autoimunitního charakteru. Objevíme je mnohdy až při vyšetření mozkomíšního moku nebo průkazem specifických protilátek. Co se týče komorbidit, u těchto pacientů mnohdy zjišťujeme vedle epileptických záchvatů také poruchy chování a nálady.
Jak pokročil vývoj v oblasti neurozobrazovacích metod? V čem jsou tyto metody v současnosti přínosnější?
Vývoj v této oblasti je opravdu překotný a stále se objevují nové postupy, zpracovávající především magnetickorezonanční signál. Donedávna jsme měli k dispozici prostou strukturální magnetickou rezonanci, která s poměrně velkou citlivostí dokázala odhalit malý nádor či zánět. Dnes jsme ještě dál. S pomocí funkční magnetické rezonance a vyhodnocujících matematických postupů lze ze snímaných obrazů získat informace o změnách mozkových struktur, které by nebyly prostým okem viditelné. Umožňuje nám to diagnostikovat různé vývojové poruchy mozkové kůry, které mnohdy stojí v pozadí rozvoje epilepsie.
Předpokládám, že výsledné nálezy vám pomáhají specifikovat typ epilepsie a volit optimální léčbu…
Ano. Pro nás je především důležité zjistit, kde se v mozku nachází tzv. epileptické ložisko, v němž začíná epileptický záchvat. Významné je to zejména u pacientů, u nichž nezabírá farmakologická léčba, a jsou proto kandidáty na operační zákrok.
V této souvislosti se hovořilo také o epileptické remisi. Můžete přiblížit, v čem spočívá daný problém?
Remise v epilepsii znamená dosažení stavu, kdy onemocnění je kontrolované, bez přítomnosti záchvatů. Ideálním stavem by bylo, kdyby epilepsie vymizela zcela, to se však podaří málokdy. Nadále tedy platí, že epilepsie je onemocněním celoživotním. U necelé třetiny pacientů se bohužel záchvaty objevují i přesto, že tito lidé dodržují režimová opatření a správně užívají medikamentózní léčbu. V takových případech mluvíme o farmakorezistentní epilepsii.
Na kongresu se dále diskutovalo o prediktivních biomarkerech…
Biomarker, to je obecně v medicíně takové magické slovo. V epileptologii máme tři typy biomarkerů, které jsou intenzivně zkoumány. Prvním jsou již zmíněné zobrazovací metody. Určité nálezy získané z magnetické rezonance nám umožňují predikovat, že konkrétní pacient bude špatně odpovídat na běžnou léčbu a bude vhodný pro léčbu chirurgickou. Dalším typem biomarkerů jsou EEG signály snímané z povrchu hlavy nebo z hloubi mozku. Zde se v posledních letech hodně hovoří o vysokofrekvenčních oscilacích, které mohou být velmi dobrým biomarkerem pro zjištění takzvané zóny počátku záchvatu čili epileptického ložiska. Posledním typem biomarkerů jsou biomarkery biochemické. Konkrétní látky přítomné ve slinách, krvi nebo mozkomíšním moku nám mohou napovědět, o jaký typ epilepsie se jedná a jaká bude prognóza. Zde bych chtěl zmínit, že jedna z kongresových sekcí se věnovala roli mikro-RNA v patogenezi epilepsie. Tyto látky jsou v posledních letech intenzivně zkoumány, mimo jiné i na našem pracovišti.
Pozornost odborníků se zaměřila i na vztah epilepsie a mozkových příhod. V čem je tato souvislost nebezpečná?
Obecně platí, že jakékoli poškození mozku – kam patří například ischemická cévní mozková příhoda, krvácení do mozku, mozkový nádor, poranění mozku či zánět – může vést k tomu, že mozek reaguje epileptickým záchvatem. Jde o takzvanou symptomatickou epilepsii. Výzkum se v současnosti zaměřuje mimo jiné na to, proč u části pacientů vzniká v důsledku prodělané cévní mozkové příhody epileptický záchvat, zatímco u jiných ne, a které faktory se zde uplatňují.
Epilepsie se týká nejen dospělých, ale i dětských pacientů. Management léčby těchto pacientů byl také na programu kongresu. V čem se liší přístup k dětským pacientům?
Dětská epileptologie je hodně odlišná. Odlišnost spočívá zejména v tom, že záchvaty vznikají ve vyvíjejícím se mozku. Epileptické projevy se pak liší od projevů u dospělých a také diagnostika je odlišná.
Kdybyste měl zhodnotit kvalitu života dnešního epileptika: v čem spočívá největší přínos epileptologie a kde jsou naopak rezervy?
Kvalita života pacienta s epilepsií se jednoznačně odvíjí od toho, zda jsou přítomné záchvaty a jakého jsou charakteru. Pokud se podaří dosáhnout remise, pak je kvalita jeho života prakticky srovnatelná se zdravými jedinci. Jestliže záchvaty přetrvávají, kvalita života tím jednoznačně strádá. Tito pacienti trpí nejen záchvaty, ale často i komorbiditami, jako jsou poruchy paměti či poruchy nálady. Asi u poloviny pacientů s přetrvávajícími záchvaty se objevují také depresivní příznaky, přičemž deprese může ovlivňovat kvalitu života ještě negativněji než samotné záchvaty. Výhodou současné epileptologie je, že se nezastaví u diagnostiky epilepsie a poskytnutí léků. Existuje již řada postupů, které mohou pacientovi ulevit v jeho trápení. Důležité je, aby tam, kde není epilepsie dostatečně kontrolována, byl pacient odeslán do specializovaného centra zaměřeného na diagnostiku a léčbu složitějších případů. Stejně tak je významné, aby se epileptolog zaměřil nejen na kontrolu záchvatů, ale také na ovlivnění případných psychiatrických a jiných komorbidit.
prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D., FCMA