Srdce všech živočichů, a tedy i srdce lidské, je pozoruhodné tím, že kromě svalových vláken umožňujících mechanickou práci (pumpování krve) má také specializovanou tkáň umožňující tvorbu a převod vzruchů pro jeho práci. Zdroj srdeční aktivity je ukryt v tzv. sinoatriálním uzlu mezi horní dutou žílou a pravou srdeční síní.
Ilustrační foto Vladimír Brada
Odtud se vzruchy šíří nejprve svalstvem srdečních síní a poté svalovinou srdečních komor (prostřednictvím Purkyňových vláken) a dospívají vždy v přesném okamžiku ke každému příslušnému okrsku srdečního svalu – myokardu.
Ve zdravém srdci je postup podráždění optimálně přizpůsoben jeho funkci jako pumpy. Na povel elektrických signálů se nejprve stáhnou síně a teprve potom i obě srdeční komory. Srdce se koordinovaně smršťuje a navíc díky důmyslnému uspořádání svalových a vazivových vláken ve svých stěnách i mírně pootáčí a vypuzuje tak krev ze svých dutin do aorty a plicnice.
Rytmus je srdci vlastní, protože právě rytmicita je spolu s dráždivostí, stažlivostí a vodivostí (čili schopností převádět elektrické impulzy) charakteristickou vlastností srdečního svalu. Za normálních okolností vychází veškerá srdeční aktivita ze sinoatriálního uzlu, v němž vznikají spontánní vzruchy, jejichž rytmu se podřizují všechny části srdce. U zdravého člověka se frekvence těchto vzruchů většinou pohybuje od 70 do 90 tepů za minutu. Srdeční rytmus či přesněji tepové frekvence se ovšem mění v různých situacích i u téhož jedince. Jinou rychlostí nám tepe srdce při spánku nebo při duševní práci, při odpočinku v křesle nebo při dobíhání tramvaje. To všechno jsou změny přechodné a zcela fyziologické čili žádoucí. Jsou to projevy schopnosti srdce flexibilně a operativně reagovat na měnící se potřeby organismu. Problémy nastávají ve chvíli, kdy se srdeční rytmus zpomalí či zrychlí, anebo dokonce ztratí trvale svou pravidelnost. Pro tyto poruchy existuje řada názvů – souhrnně se nazývají srdeční arytmie, slovem bradykardie (bradyarytmie) se označuje rytmus výrazně zpomalený, slovem tachykardie (tachyarytmie) naopak příliš rychlý, pojem fibrilace charakterizuje tzv. míhání čili stav úplné ztráty koordinace srdečních pohybů – srdce se mění v chvějící se chomáč svalových vláken neschopných oběhově účinného přečerpávání krve. Je samozřejmé, že není arytmie jako arytmie. O některých z nich nemusí člověk ani vědět a přijde se na ně náhodou při elektrokardiografickém vyšetření. Jiné však mohou být natolik závažné, že svým vlivem na práci srdce jako pumpy významně limitují výkonnost člověka nebo ho dokonce ohrožují náhlým úmrtím.
Porucha převodu srdečních impulzů je vždy záležitostí vážnou, nebezpečnou a tvrdošíjnou. Dlouho také byla pro lékaře neřešitelným problémem. Selhávaly všechny snahy internistů i chirurgů, léky i zákroky. Bylo třeba nalézt lék zcela nový. Lék na baterie. Lék zvaný kardiostimulátor, který řeší problém bradykardie, tedy příliš pomalého srdečního rytmu. Lék zvaný kardioverter-defibrilátor, který řeší problém tachykardií čili příliš rychlého srdečního rytmu. Nebo dokonce poslední novinka – radiofrekvenční ablace – metoda, která řeší samu příčinu vzniku srdečních arytmií.
Trvalá kardiostimulace – lék na „pokulhávající“ srdce
Bradykardii (příliš zpomalený srdeční rytmus) umí řešit miniaturní elektronický přístroj zvaný kardiostimulátor – plochá krabička z ušlechtilých kovů o váze kolem 20 gramů, která ukrývá elektronické obvody umožňující programování a schopné přizpůsobovat se proměnlivým potřebám srdce samotného i organizmu jako celku, a také litiové baterie dodávající energii po dobu nejméně osmi let. Kardiostimulátor se pacientům implantuje (voperuje) pod kůži pod klíční kost a elektrody, které přenášejí impulsy z přístroje k srdci, se odtud zavedou žilním řečištěm do vnitřní srdeční stěny, kde se uchytí. V kardiostimulačním centru Nemocnice Na Homolce dnes lékaři umí vlastní implantaci přístroje a elektrod provádět ambulantně.
Kardioverter-defibrilátor – lék na „splašené“ srdce
Velice rychlý a nekoordinovaný rytmus srdečních komor, kdy se srdeční sval mění v chvějící se orgán, neschopný vrátit se k normální činnosti, se nazývá komorová tachykardie nebo komorová fibrilace. Je to nejčastější příčina náhlé srdeční smrti – srdce se nekoordinovaně stahuje, nepumpuje žádnou krev, a jestliže se nepodaří komorovou tachykardii nebo fibrilaci komor zvládnout včas, dochází neodvratně ke smrti. Miniaturní elektronický přístroj zvaný kardioverter-defibrilátor umí fibrilaci nejen rozpoznat, ale také zrušit. Implantuje (voperuje) se, dnes podobně jako kardiostimulátor, pacientům rovněž pod kůži ke klíční kosti, elektrody se odtud rovněž zavádějí žilním systémem k srdci, kde se uchytí na vnitřní srdeční stěně. Při vzniku fibrilace pak kardioverter vyšle k srdci elektrický výboj nebo řadu stimulačních impulzů, jež nepravidelné šíření vzruchů ukončí a nastolí pravidelný srdeční rytmus. Zároveň tento přístroj umí zastat i funkci kardiostimulátoru.
Radiofrekvenční katetrová ablace – k jádru srdečních arytmií
Tato nejnovější metodika, na rozdíl od dvou předchozích, řeší srdeční arytmie kauzálním způsobem, tj. odstraňuje samu příčinu vzniku arytmií. Obě předchozí metody pouze „léčí“ jejich projevy a následky. Mapováním srdečních impulzů pomocí do srdce zavedených elektrod se zjistí zdroj arytmie a použitím radiofrekvenčního proudu (obdoba principu fungování mobilních telefonních stanic) se tento zdroj „zneškodní“. Metodu radiofrekvenční ablace lze využít pouze pro léčbu některých, přesně určených, typů srdečních arytmií.