Nikdy se nevzdávat. Tohle motto mají ve svém štítě myši zrozené pod dohledem vědců-sudiček z kanadskofrancouzského týmu vedeného doktorem Guyem Debonnelem, psychiatrem z McGillovy univerzity v Montrealu. Jeho tým své výsledky zveřejnil tento týden v časopise Nature Neuroscience.
Přednosti francouzsko-kanadských myší plynou z jejich nedostatků: jednu z genetických hvězd, pod kterými myši obvykle přicházejí na svět, vědci vyšinuli z její dráhy.
„Knokautovali“ totiž gen nazvaný Trek-1, ovlivňující přenos hormonu serotoninu v mozku. Serotonin je předmětem pozornosti četných vědců, protože souvisí s mnoha aspekty našeho duševního života, jako je nálada a „psychická pohoda“, ale i se spánkem, sexualitou či chutí k jídlu.
Koloběh a množství serotoninu v těle také ovlivňuje vznik a průběh mnoha poruch různé závažnosti: od migrény po úzkostlivost či těžké deprese.
Celá jedna rozšířená skupina moderních antidepresiv (tzv. SSRI léky) pomáhá od „melancholie“, jak se depresi dřív říkalo, tím, že zvyšuje účinnost působení tohoto hormonu v mozku. Ale nejedná se o „všelék“: přibližně u třetiny nemocných preparáty skupiny SSRI nezabírají. A lékaři nevědí proč.
Otázek okolo deprese je vůbec mnoho. Především co se týče jejích příčin. Nejde jenom o „porouchaný“ mozek, ale spíše o kombinaci dědičných a jiných příčin, jakou jsou traumatické zážitky, například ztráta někoho blízkého. Tajemství smutku zůstává neznámé a vědci stále hledají cesty, jak pod jeho těžký závoj nahlédnout. Jednu z nich nečekaně prošláply i myšky doktora Debonnela.
Ty měly pomoci při popisu mechanismu funkce serotoninu v mozku. Ale jejich umělý genetický defekt (odstranění genu Trek-1) z nich překvapivě učinil „depresivzdorné“ nebojsy. Vědci to ověřili sérií pokusů.
Myši s „knokautovaným“ genem Trek-1 se odmítaly vzdát a podlehnout splínu i v nejzapeklitějších situacích: „Pokud dáte myš do nádoby s vodou, ze které není úniku, normální myš své pokusy o záchranu vzdá,“ popisuje Debonnel. Ale geneticky upravené myši nikdy plavat nepřestanou.
„Optimismem“ myši oplývaly i v situaci, kdy byly dlouhodobě zavěšeny za ocas. Stále bojovaly, i ve chvíli, kdy ostatní hlodavci zplihle čekali na svůj osud. „Pokud byste chtěli, aby se podobně chovala normální myš, museli byste jí tři týdny podávat antidepresiva,“ přibližuje Debonnel. Taková doba - několik týdnů - je totiž u léků skupiny SSRI zapotřebí k dosažení plné účinnosti.
Rozdíly byly patrné i při přímém měření aktivity serotoninového systému. U myší bez genu Trek-1 byla dvakrát až třikrát vyšší než u jiných myší. Debonnel se domnívá, že genetici myším nevědomky a nečekaně „odstranili serotoninovou brzdu“.
Protože serotoninový mechanismus je u myší a lidí relativně podobný, objev genetické brzdy serotoninu v podobě genu Trek-1 by mohl vést k vývoji nové generace antidepresiv účinných pro pacienty, kterým současné léky nedokážou pomoci. A těch není málo. Během svého života totiž depresemi trpí přibližně každý desátý obyvatel vyspělých zemí.
Lidovky.cz