Supervizor prostřednictvím supervize má možnost poskytnout supervidovanému jiný pohled na danou problematiku. Supervize napomáhá sociálním poradcům, sociálním pracovníkům zkvalitňovat samotný výkon sociální práce ve prospěch klienta. Potřeba celoživotního vzdělávání sociálních a zdravotnických pracovníků nejen v sociálních službách prostřednictvím supervize vyplývá z profesních stereotypů v práci, která je zaměřená na člověka.
V odborné literatuře nacházíme více pohledů na definici supervize, která je jednou z metod i sociální práce. Supervize v sociální práci si klade za úkol vzdělávání sociálních pracovníků, prostřednictvím kterého je možné zvyšovat odborné kompetence sociálních pracovníků. Primárním cílem supervize v oblasti sociální práce je podněcovat sociální pracovníky, aby v práci s klientem hledali nové možnosti řešení nepříznivé sociální situace. Z pohledu etymologie je supervize spojením dvou latinských slov, a to „super“ a „videre“. Uvědomíme-li si význam uvedených latinských slov, vidíme, že supervize je pohled někoho „shora“ na stejnou skutečnost, která je vnímaná někým „zdola“, a to ve prospěch klienta sociální práce.
I když supervizi zařazujeme mezi moderní metody sociální práce, Strieženec (1999) uvádí, že supervize historicky vychází z tradice sociální práce. Supervize jako metodická pomoc vznikla v 19. století. Uvedený autor dále uvádí, že za rozhodující se v supervizi považuje zvládnutí teorie a praxe, vedení při dalším zdokonalování v odbornosti, osvojování si samostatného přístupu v rozhodování.
Gabura (2003) uvádí, že první odborná publikace o supervizi je datovaná rokem 1904 s názvem Supervision and Education in Charity od autora Baracketta. Dalším významným momentem, o kterém se uvedený autor zmiňuje, je rok 1911, kdy se v USA konal první kurz supervize na podnět Charity Organization Department of the Russell Sage Foundation. V uvedeném období se supervize uskutečňovala ve většině případů individuální formou, prací na konkrétním případě.
O supervizi jako neformálních pohovorech méně zkušeného se zkušeným kolegou hovoří Oláh (2005) a uvedené konstatování spadá do začátku minulého století. Psychoterapie byla jednou z prvních vědeckých disciplín, které si osvojily principy supervize.
K významným představitelům a zakladatelům supervize patří Michael Balint, maďarský lékař, který se později stal britským psychoanalytikem. Balint v roce 1957 vydal dílo Lékař, jeho pacient a choroba. V uvedeném díle autor zdůrazňuje význam vztahu mezi lékařem a pacientem. Hovoří o terapeutickém vztahu, kde důležitou součástí pro zvrácení choroby anebo samotné vyléčení pacienta je právě vztah mezi pacientem a terapeutem. Balint si uvědomoval význam pomáhajících skupin pro své kolegy lékaře, jakož i ostatních pracovníků londýnské Tavistocké kliniky, kde spolu se svou manželkou začátky supervize zaměřil na manželské problémy. Balintovské principy, které vedou supervidované k uvědomění si, co z vlastních postojů a zážitků brání profesionálům, jakými sociální pracovníci nesporně jsou, v účinnější pomoci svým sociálním klientům, jsou uplatňované v praxi i v současnosti.
Zákon o sociálních službách v legislativě Slovenské republiky vymezuje program supervize, což v sociální oblasti vnímáme jako nesmírný pokrok, vzhledem k dosavadním poznatkům, kde jsme si uvědomovali význam supervize pro kvalitu poskytovaných služeb.
Vzhledem ke skutečnosti, kterou je mechanické získávání zručnosti sociálních pracovníků v průběhu jejich odborné praxe, dochází k určitému stereotypnímu až zautomatizovanému poskytování sociální pomoci. Problémy se často řeší pouze ve věcné rovině, ze které se vytrácí lidský faktor. Dostáváme se do situace, kdy se stáváme méně citlivými a vnímavými k potřebám našich klientů. A právě supervize je možností, jak stále pracovat s klientem bez toho, abychom se stali k jeho potřebám méně citlivými anebo až necitlivými.
Legislativní ukotvení supervize ve Slovenské republice
V legislativě Slovenské republiky je supervize ukotvena v ustanoveních zákona č. 305/2005 Z. z., o sociálnoprávnej ochrane detí a o sociálnej kuratele (zákon o SPO a SK), a v zákoně č. 448/2008 Z. z., o sociálních službách a o změně a doplnení zákona č. 455/1991 Zb., o živnostenskom podnikaní (živnostenský zákon) v znení neskorších predpisov (zákon o sociálních službách). V ustanoveních §§ 47, 73 a 93 zákona o SPO a SK je uvedené: * § 47, ods. 7 – ustanovuje výkon opatření sociálněprávní ochrany dětí a sociální kurately v zařízeních dětského domova, dětský domov pro nezletilé bez doprovodu, krizové středisko, resocializační středisko, jiná zařízení. „Za účelem zvyšování profesionality práce v zařízení se vypracuje a uskutečňuje program supervize. Součástí supervize je i způsob zabezpečení tohoto programu.“ * § 73, ods. 1 je ustanovená působnost orgánů sociálně-právní ochrany dětí a sociální kurately. Úřad práce, sociálních věcí a rodiny „organizuje a zabezpečuje odbornou přípravu zaměstnanců orgánů sociálně-právní ochrany dětí a sociální kurately v oblasti sociálně-právní ochrany dětí a sociální kurately a supervize“.
§ 93 ods. 8 (společné ustanovení) uvádí, že „program supervize na účely sociálně-právní ochrany dětí a sociální kurately mohou vykonávat jen fyzické osoby, které skončily odbornou akreditovanou přípravu supervizora v oblasti sociální práce anebo poradenské práce“.
Jak jsme již uvedli výše, supervize v legislativě Slovenské republiky je ukotvena i v zákoně o sociálních službách. Zákon vymezuje druh sociální služby, formu sociální služby, jakož i rozsah poskytování sociální služby. Sociální služby podle druhu jsou v zákoně o sociálních službách obsaženy v § 12 následovně:
a) Sociální služby k zabezpečení nezbytných podmínek pro uspokojování základních životních potřeb v zařízeních, kterými jsou:
noclehárny,
útulky,
domovy na půl cesty,
nízkoprahová denní centra,
zařízení nouzového bydlení.
b) Sociální služby na podporu rodiny s dětmi, kde zákon ustanovuje:
pomoc při osobní péči o dítě a podporu slaďování rodinného a pracovního života,
poskytování sociální služby v zařízeních dočasné péče o děti,
poskytování sociální služby v nízkoprahovém centru pro rodinu a děti.
c) Sociální služby pro řešení nepříznivé životní situace z důvodu těžkého zdravotního postižení, nepříznivého zdravotního stavu anebo z důvodu dovršení důchodového věku, které definuje zákon jako poskytování sociální služby v zařízení pro fyzické osoby, jež jsou odkázány na pomoc jiné fyzické osoby, a pro fyzické osoby, které dovršily důchodový věk. Zařízeními pro výkon sociální služby jsou:
zařízení podporovaného bydlení,
zařízení pro seniory,
zařízení pečovatelské služby,
rehabilitační střediska,
domovy sociálních služeb,
specializovaná zařízení,
denní stacionáře,
pečovatelská služba.
d) Sociální služby s použitím telekomunikačních technologií, ke kterým patří: monitorování a signalizace potřeby pomoci, krizová pomoc, která je poskytovaná prostřednictvím telekomunikačních technologií.
e) podpůrné služby, které zákon o sociálních službách vymezuje jako:
odlehčovací služba,
pomoc při zabezpečování opatrovnických práv a povinností,
poskytování sociální služby v integračních centrech.
Z ustanovení uvedeného zákona vyplývá, že „poskytovatel sociální služby je povinný za účelem zvyšování odborné úrovně a kvality poskytované sociální služby vypracovat a uskutečňovat program supervize“. Tato povinnost se týká veřejných i neveřejných poskytovatelů sociálních služeb. Sociální služby, které jsou prostřednictvím sociální práce poskytovány osobám, jež splňují nárok na uplatnění poskytnutí některé uvedené sociální služby, kladou na zaměstnance těchto zařízení vysoké nároky jak vzdělanostní, tak i osobnostní. Právě vykonávání kvalitní supervize je předpokladem zvládání zátěžových situací samotných sociálních pracovníků, zdravotnických pracovníků, a to vždy ve prospěch klienta, v našem případě příjemce sociální služby. Zákon o sociálních službách ukládá povinnost vypracovat program supervize, jak bylo uvedeno výše, ale vymezuje i sociální služby, kde veřejní i neveřejní poskytovatelé sociálních služeb nejsou povinni vypracovat program supervize. Zákonem jsou vymezené tyto sociální služby:
přepravní služba,
služba průvodce,
služba tlumočníka,
zprostředkování služby tlumočníka,
zprostředkování osobní asistence,
vypůjčení pomůcek,
sociální služba v denním centru,
sociální služba v jídelně,
sociální služba v prádelně,
sociální služba ve středisku osobní hygieny.
V souvislosti se supervizí jako jednou z moderních metod sociální práce je potřebné uvést, že zákon o sociálních službách ve svých ustanoveních uvádí i kvalifikační předpoklady pro výkon supervize. Ve smyslu uvedeného zákona a v ustanovení § 84 odst. 8 – kvalifikační předpoklady a další vzdělávání – je uvedeno: „Supervizi vykonává osoba, která splnila podmínku podle odstavce 4 písm. b) vysokoškolské vzdělání získané studiem v bakalářském studijním programu anebo magisterském studijním programu zaměřeném na sociální práci, sociální pedagogiku, speciální pedagogiku, léčebnou pedagogiku, psychologii, nebo uznaný doklad o takovém vysokoškolském vzdělání vydaný zahraniční vysokou školou, a absolvovala odbornou akreditovanou přípravu supervizora v oblasti sociální anebo poradenské práce.“ Z uvedeného vyplývá, že supervizi může vykonávat nejen absolvent magisterského stupně vysokoškolského vzdělání v uvedených studijních programech, ale i absolvent prvního stupně vysokoškolského vzdělání, tzn. bakalář. Podmínkou pro výkon supervize je ale akreditovaná příprava, kterou mohou uchazeči o výkon supervize absolvovat také na Vysokej škole zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislavě, a to prostřednictvím Inštitútu ďalšieho vzdelávania sociálnych pracovníkov.
Představuje supervize nějaká rizika?
Zodpovědět uvedenou otázku není jednoduché. Dovolíme si konstatovat, že každá z metod sociální práce má svá pozitiva i negativa. Z našeho pohledu považujeme za rizika supervize zneužití pozice supervizora. Oláh (2005) upozorňuje na zneužívání pozice supervizora, a to například pokud supervizor „sklouzne“ ve své pozici od učení k poučování, kde může dojít až k moralizování. Tento autor dále uvádí nesprávné uplatňování zpětné vazby, která se může stát kritizováním, jakož i riziko toho, že supervizor nebude spolu se supervidovaným hledat možná řešení, ale supervizor bude prosazovat svá vlastní řešení a návrhy.
Je nutné zdůraznit, že v každém pomáhajícím vztahu, a sociální práce je pomáhající profesí, nacházíme aspekt moci. Moc je schopností, kterou člověk prosazuje své požadavky, někdy i na úkor jiného. A právě moc může být dalším velkým rizikem supervizora vůči supervidovanému. Síla moci vyplývá z vyšší statusové pozice, kterou pozice supervizor je.
Supervizor, stejně jako sociální pracovník by měl dodržovat etický kodex. V souvislosti s uvedeným ale chceme podotknout, že sociální pracovníci mají etický kodex, zatímco pro výkon supervize v sociální práci na Slovenku nemáme etický kodex kodifikovaný. Gabura (1995) konstatuje, že hlavní součástí etického kodexu supevizora by měly být prvky, které jsou úzce spojeny s bezpečností klienta sociální práce, ochranou pomáhajícího a v neposlední řadě i ochranou profesionálního statusu supervize. Vansač (2011, s. 97) uvádí: „Ačkoli všem etickým kodexům hrozí určitý normativní schematismus, a tím i určité umrtvení živých hodnot, etické kodexy v zásadě mají orientační význam a přispívají k plnění regulativní funkce profesionální etiky. Takový kodex chrání sociálního pracovníka před neurčitostí a relativismem.“
Závěr
V našem příspěvku jsme chtěly poukázat na významnou změnu v oblasti sociální práce a zároveň sociálních služeb, kterou je legislativní ukotvení supervize v sociální oblasti. Možnosti využití supervize lze vidět ale i v jiných vědních oblastech, jako je sociální práce. Nejvýznamnějším a nejpodstatnějším cílem supervize v sociální práci je profesionálním přístupem podněcovat sociální pracovníky k hledání nových, efektivních řešení sociálních problémů klienta. Z uvedeného vyplývá potřeba celoživotního vzdělávání sociálních pracovníků a nezbytnost supervize v oblasti sociálních služeb. Základními předpoklady pro vykonávání supervizní činnosti je kromě uvedených v tomto příspěvku především lidský přístup ke klientovi, respektování jeho důstojnosti, potlačení jakýchkoli náznaků diskriminace etnického, sociologického, kulturního nebo ekonomického původu. Především znovuobjevení a posílení lidské důstojnosti, autonomie lidské zodpovědnosti k vlastnímu životu, hledání nových přístupů, náhledů na situaci, povzbuzení a posilnění odolnosti jedince vůči stresu, podpora jednání a chování jedince vycházející z tohoto uvědomění jsou základním obsahem supervizní činnosti. Díky těmto požadavkům klade supervize vysoké nároky na osobnostní, vzdělanostní a psychologické předpoklady jedince, holistický přístup ke klientovi, pacientovi je podmínkou profesionálního přístupu nejen v sociální práci, ale všech pracovníků v pomáhajících profesích.
LITERATURA BUJDOVÁ, N.; DANCÁK, F. Služba v láske. Bratislava: VŠZ a SP sv. Alžbety, 2011. 69 s. ISBN 97-80-8132-003-3. GABURA, J. Supervízia na Slovensku zatiaľ zostáva Popeluškou. In Sociálna práca. 2003, č. 3, s. 6-10. ISSN 1213-624. OLÁH, M. Supervízia v sociálnej práci. Prešov: Prešovská univerzita, 2005. 85 s. ISBN 80-8068-307-7. STRIEŽENEC, Š. Úvod do sociálnej práce. Trnava: AD, 1999. s. 192. ISBN. 80-8068-087-6. VANSAČ, P. Vybrané kapitoly z etiky. Prešov: Ústav sociálnych vied a zdravotníctva bl. P. P. Gojdiča, 2011. 128 s. ISBN 978-80-8132-030-9. Zákon NR SR č. 305/2005 Z. z, o sociálnoprávnej ochrane detí a o sociálnej kuratele a o zmene a doplnení zákona v znení neskorších predpisov. Zákon NR SR č. 448/2008 Z. z., o sociálnych službách a o zmene a doplnení zákona č. 455/1991 Zb., o živnostenskom podnikaní (živnostenský zákon) v znení neskorších predpisov.
O autorovi| Nataša Bujdová1, Anna Árpová2, PhDr. Šárka Tomová3 Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, Bratislava1,2, Ústav ošetřovatelství, 2. LF UK, Praha3 (sarka.tomova@lfmotol.cuni.cz)
R