Ostrov Capri má sladký život prostě v krvi. A jeho stejnojmenné hlavní město taky. Už od přelomu letopočtu, kdy se sem uchýlil římský císař Tiberius. Jméno ostrova prý pochází buď z řeckého slova „kapros“, což znamená kanec, nebo z latinského výrazu pro kozy „capreae“. Ať je to jak chce, podle vyprávění Tiberiových kronikářů o zhýralých orgiích v císařských palácích by se názvy „Prasečí ostrov“ i „Kozí ostrov“ hodily jako ulité.
Privátní záležitosti však podle všeho utvářely tvář Capri i mnohem později. Přesně počátkem století vznikla točitá pěší ulička Via Krupp, kterou dal postavit stejnojmenný německý průmyslník. Často na ostrově pobýval a cesta, která zdolává převýšení přes sto metrů, měla spojovat jeho hotel se zálivem, kde kotvila jeho jachta. Možná však vedla spíš k jeskyni Grotta di Fra Felice, kde si měl dávat časté schůzky s místními mladíky. Nikdy se to sice nepotvrdilo, ale Krupp krátce po zveřejnění celé věci spáchal sebevraždu. Jeho cesta tu však stále je a za století své existence už se stačila zařadit k místním památkám.
Středobodem města Capri je však náměstí Piazza Umberto Primo. Místním se asi ten název zdál zbytečně komplikovaný, takže celý prostor překřtili na La Piazzetta - tedy Náměstíčko. Dlužno říct, že to dlážděný plácek s hodinovou věží, kostelem svatého Stefana a několika restauracemi s nezbytnými stoly pod širým nebem vystihuje mnohem trefněji. Je to místo s kouzelným nábojem. A to doslova. Ať se vydáte kteroukoli z úzkých uliček, které z náměstí vybíhají, po nějaké době bloudění tunýlky nebo cestami širokými sotva pro dva lidi vedle sebe se opět vynoříte na stejném místě, kde jste s procházkou začali. Město Capri je skutečně malebné místo. Tedy - bylo by, kdyby se úzkými uličkami neprodíraly davy lidí zírajících do výloh luxusních butiků. Derou se v poledním vedru oběma směry a v očích mají výraz říkající „když už jsem sem na jeden den připlul, tak to přece musím všechno stihnout“.
Slabá baterie v hodinkách způsobila, že nám nepozorovaně odjela poslední loď zpět na ostrov Ischia. Sehnat ubytování na jednu noc pod sto eur na osobu sice dalo velkou práci, ale nakonec to všechno stálo za to. Kouzlo neplánovaného zážitku vyšlo na sto procent. Dostali jsme příležitost zakusit, jak se městečko Capri večer promění poté, co v lodích odpluje těch asi deset tisíc turistů, kteří se zde v letní sezoně každodenně vylodí. A kteří tím dočasně počet obyvatel městečka Capri více než zdvojnásobí. Teprve když uličky konečně ztichnou a butiky zavřou, začne člověk chápat, proč tohle místo láká tolik umělců a v poslední době i celebrit z celého světa.
Víska jako malovaná
O tři kilometry dál po silnici a sto padesát metrů výš na vápencovém útesu je to však něco zcela jiného. Krčí se tu druhá a s výjimkou hlavního městečka spolu s jeho přístavem taky jediná další osada. Jmenuje se Anacapri - asi proto, aby se to místním nepletlo. Nebo spíš proto, že řecká předpona „ana“ znamená „vyšší“. A to Anacapri skutečně je. Stačí se cestou ze silnice ohlédnout zpátky k hlavnímu městu ostrova. Téměř letecký pohled na hemžení tam dole nenechá nikoho na pochybách.
Vydáváme se zdejší hlavní a kromě výpadovky vlastně jedinou větší ulicí dolů k malému náměstí s kostelem. Lemují ji sice výlohy několika krámků, v porovnání s ruchem v Capri tu však panuje dokonale venkovská atmosféra. Během pomalé procházky nás upoutal pohyb v jednom z obchůdků. Vzadu se činí tmavovlasý muž skloněný nad stolem. Kolem sebe má různobarevné kelímky a jediný pohled do výlohy prozrazuje, čím se tak usilovně zabývá. Malované talíře, vázy nebo dekorační kachle mluví samy za sebe. Do své tvorby se právě pustil jeden z mistrů typické capréské keramiky.
„Pojďte dál a podívejte se,“ mává na nás od stolu a odkládá štětec do skleničky s vodou. O chvilku později se dozvídáme, že se jmenuje Gennaro Tavassi a keramice se věnuje už od devadesátých let. „Inspiraci pro svou práci hledám kolem sebe - tady na ostrově,“ ukazuje na předměty na policích. Vzory v barvě pompejské červeni nebo mořské modři to mlčky dosvědčují. A také motivy, které keramická díla zdobí - romantická zákoutí přímo z uliček Anacapri nebo pohled na zdejší slavná vápencová skaliska Faraglioni v moři u jihovýchodního pobřeží ostrova. Při prohlídce vystavených kousků se cítíme jako v akváriu. Na talířích se usadily olihně, ježovky, krevety, chobotnice nebo třeba jedovaté ropušnice. Je vidět, že se spousta inspirace skrývá i pod hladinou okolního moře.
„Jestli chcete vidět fakt krásnou keramiku, zajděte do kostela svatého Michaela,“ radí nám Gennaro. „Je to hned tady za rohem.“ Poslechli jsme a nestačili koukat. Zvenku sice kostelík vypadá poměrně obyčejně, podlaha celého vnitřku je však jedinečným uměleckým dílem. Na patnácti stovkách malovaných keramických kachlí vyrůstá strom pokušení i s nezbytným hadem a pohoršený anděl právě vykazuje Adama s Evou z rajské zahrady. Vyhnání přihlížejí desítky nejrůznějších tvorů včetně mnoha druhů ptáků, slona, velblouda nebo třeba krokodýla a bájného jednorožce. Není divu, že se tu smí chodit jenom po dřevěném ochozu kolem zdí, a nikoli po samotné podlaze.
Sandály na pochod do dáli
Sandály z Capri jsou už skoro sedmdesát let skutečným pojmem. Jejich vynálezce Amedeo Canfora je začal vyrábět v roce 1946. Jiné takové na světě neseženete. Sandály samotné však mají historii skoro tak dlouhou jako lidstvo samo. Patrně byly vůbec prvním typem obuvi na světě a je víc než pravděpodobné, že v římských sandálech s řemínky kolem kotníků poprvé vstoupil na ostrov i sám zhýralý císař Tiberius. Od jeho dob se však podoba nejjednodušších ze všech bot pořádně změnila.
„Tydli-dá, buch. Tramtará, klep, klep.“ Kakofonické zvuky ozývající se z ševcovského krámku znamenají jen jedno. Světlo světa spatřují další sandály z Capri. A nejen jedny. Postarší muž si pobrukuje pod fousy a jeho prsty se míhají při práci, aby jen taktak uhnuly před odhodlanými údery kladiva v druhé ruce. Byl do své práce tak zabraný, že nám ani nestihl říct své jméno. Jenom se podíval na fotoaparát a kývl, že můžeme. Každých pár minut se z předpřipravených surovin zrodí jeden pár capréských sandálů s plochou koženou podrážkou a tenkými řemínky z jehněčí nebo telecí kůže.
Ty nejkvalitnější z nich poznáte snadno. Stačí obrátit podrážku vzhůru nohama. Jestli vidíte dole stehy, pak je několik tenkých vrstev kůže, které ji tvoří, sešitých, a nikoli jen slepených k sobě. Takové sandály prý vydrží i několik let. Musíte si však při koupi připravit dvě stě eur nebo i víc. Obzvlášť když jsou jejich řemínky zdobené kvalitní italskou bižuterií. Uvnitř podrážky se navíc většinou skrývá kovová výztuž, která její výdrž ještě prodlužuje. Capréské sandály jsou tedy podobné jako ostrov sám - nezdolné jako vápencové útesy, které ční z moře, a zároveň dostatečně ohebné jako místní obchodníci, kteří se dokážou každodenně vyrovnat s tisíci návštěvníků z nejrůznějších koutů světa.
(převzato z časopisu Lidé a Země 6/2013)
Z Piazza Umberto Primo, zvaného místními Náměstíčko, vybíhají uzounké uličky.
Sandály z Capri jsou hitem už 70 let. Tvoří je plochá podrážka z kůže a tenké zdobené řemínky. Prý vydrží i několik let, jsou ale dost drahé.