Americké zdravotnictví patří beze sporu mezi ty nejkvalitnější na světě. Nejenže se v něm objevují nejmodernější metody, léky, přístupy, ale je i nebývale profesionální a lidské. Veškerý zdravotnický personál je vzděláván na vysoké odborné úrovni, ale také náležitě poučen v psychologii a sociální inteligenci. Lékaři i sestry jsou bez výjimek citliví, seriózní, pozorní a korektní.
Všechna tato péče je ovšem velmi nákladná. Pacient je vnímán jako zákazník, úkony a léky jsou produkty. Nemocný či zraněný člověk, jehož by sociolog zařadil do nižší platové třídy, se tak může dostat do potíží: samotný vstupní poplatek u obvodního lékaře se pohybuje od dvaceti do čtyřiceti dolarů - to jest kolem jednoho procenta průměrného příjmu. Komplexní vyšetření vyjde na stovky a navzdory kompletnímu pojištění jej musí pacient zpočátku hradit z vlastní kapsy.
Jak je to možné? Stěžejním prvkem zdravotního pojištění je takzvaný deductible, neboli odpočet - částka, či lépe roční finanční kvóta, do jejíhož dovršení pojišťovna za pacienta úkony a služby nehradí. Teprve když je kvóta překročena, začne pojišťovna část úkonů, respektive léků, hradit sama. Roční deductible se různí. Například u mého, poměrně kvalitního pojištění, za nějž platím dvě stě dolarů měsíčně, je stanoveno na pět set dolarů ročně.
A jsou tu i další poněkud nepříjemná překvapení. Z vlastní zkušenosti: návštěva pohotovosti s horečkou - tři čtyři hodiny v přeplněné čekárně, protože nemocniční pohotovost ošetřuje pacienty v ohrožení zdraví či života a není rozčleněna na ORL a ostatní. (Pohotovost navštěvují sociálně slabší lidé, kteří si nemohou zdravotní pojištění dovolit. Pouze zde je musí dle zákona ošetřit.) Nakonec je návštěvníku změřen tlak a teplota, prohlédnuta ústní a nosní dutina a konstatováno, že trpí zánětem hltanu.
Doktor předepíše antibiotika a za měsíc přijde účet na tři sta padesát dolarů. Když navštívíte chirurgii se zlomeným prstem, ukazováček je zrentgenován, ošetřující chirurg okomentuje během tří minut snímek a sestra za pět minut zafixuje prst triviální dlahou. První účet je dvanáct set dolarů.
Pojišťovna následně smlouvá s nemocnicí, aby nemusela tolik platit. Z výsledné částky sedmi set dolarů zaplatí pět set pacient (z odpočtu), sto šedesát pojišťovna (dle smlouvy hradí osmdesát procent nad odpočet do výše pět tisíc dolarů ročně a až potom hradí vše) a zbytek znovu pacient, tedy já.
Práce lékařů si vážím a z plného srdce jim přeji zasloužený výdělek. Přesto se jich často jako kolegů v biomedicínském výzkumu ptám: „Proč stojí triviální úkony tolik peněz? Kde je zakopaný pudl předražené lékařské péče? Jsou to hrabivé pojišťovny, hrabivé nemocnice, nebo obojí, kdo udržuje rozjetý stroj na peníze v chodu? Byli byste pro zavedení povinného zdravotního pojištění? Je správné, aby neurolog dostával plat přes dvě stě tisíc dolarů ročně a neurochirurg sedm set a více? Neobáváte se pak, že jsou studenti hlásící se na medicínu motivováni spíše vyhlídkou na jisté zbohatnutí, neži snahou pomoci bližním?“
Kolegové argumentují nejčastěji oklikou: tvrdí, že nákladnost úkonů je daná započítaným ručením proti případnému poškození pacienta. Jinými slovy viní americký právní systém precedenčních žalob, který umožňuje nespokojeným nebo poškozeným pacientům zažalovat lékaře, respektive nemocnice, o astronomické částky. Upřímně přitom zřídka přiznají, že především nemocnice jsou pod tlakem hlavního managementu, který se snaží pro své majitele či akcionáře vydělat co nejvíce s co nejmenším počtem lékařů. Proto je v nemocnicích mnohonásobně více ostatního personálu a lékaře uvidíte jen na pár minut.
Svůj plat američtí lékaři odůvodňují potřebou splatit dluh za vysoké školné na medicíně. To se pohybuje od dvanácti do patnácti tisíc dolarů ročně na nadprůměrných státních školách (jako je třeba University of Texas) až po dvojnásobek této částky na prestižních soukromých universitách (jako je třeba Harvard nebo Baylor Medical School). Většina půjček pro mediky počítá alespoň se třiceti až čtyřiceti tisíci dolary ročně (včetně životních nákladů) na čtyřleté studium.
Výsledná částka působí astronomicky. Aprobovaný lékař ji ovšem splatí za pár let. Jestliže přátelům v lékařských kruzích tuto skutečnost připomenu a doplním třeba, že evropští lékaři zřídkakdy pracují za více než trojnásobek průměrného platu dané země (zatímco jejich americké protějšky nezřídka za deseti až dvacetinásobek), dostane se mi konečné odpovědi: „Proto také všichni dobří lékaři prchají z celého světa do Států “ Těžko reagovat.
David Petřík (autor je biofyzik, působí na University of Texas ve Spojených státech)
Literární noviny