Objektivní nález je zpočátku normální a bolesti bývají přehlédnuty, popřípadě se považují za vertebrogenní. Postiženo může být svalstvo, a to kdekoli, nejčastěji však v ramenním pletenci, v šíji, někdy jsou postiženy žvýkací svaly. Sval je později výrazně citlivý na palpaci. Současně se mohou vyskytovat známky postižení jiných orgánů, a to kůže (při dermatomyozitidě), kloubů (s typickou ranní slabostí) a periferních nervů. Může se vyskytovat i při lupus erythematodes, nebo jako projev maligního onemocnění.
Z laboratorních výsledků je typická vyšší FW, vyšší hladina CPK a revmatoidních faktorů. Rozhodující je svalová biopsie a EMG. V léčení se používají glukokortikoidy, v současnosti imunoglobuliny (Flebogamma) v infuzích. Prognóza onemocnění není dobrá – plná úprava je možná zřídka.
Mortalita pacientů je stále vysoká. Nedílnou součástí léčby je také rehabilitační péče. V jejím rámci si terapeut pacienta na začátku léčby musí vyšetřit a především zhodnotit jeho svalovou sílu, aby pak mohl podle výsledku navázat příslušnou pohybovou terapií.
Vyšetření a hodnocení svalové síly se provádí především pomocí svalového testu (Vladimír Janda) a orientačně potom pomocí různých funkčních testů. Pomocí svalového testu vyšetřujeme svalovou sílu nejen u jednotlivých svalů či svalových skupin, ale chápeme jej jako metodu, kterou vyšetřujeme určité, co nejpřesněji defi nované, poměrně jednoduché motorické stereotypy. Soustředíme se nejen na zjištění svalové síly, ale také na způsob provedení pohybu, ve kterém může být anomálie, například týkající se rozsahu pohybu. Pro co nejobjektivnější měření je třeba dodržet několik zásad:
* Svalový test by měl provádět jeden pracovník, a to i s časovým odstupem dalšího měření * Opakování měření by se mělo dít pokud možno ve stejnou denní dobu* Měření se neprovádí bezprostředně po jídle* Pacient by měl být vhodně sportovně oblečen* Měření neprovádíme bezprostředně po zátěži
Svalový test vychází z principu, že pro vykonání pohybu určitou částí těla v prostoru je třeba určité svalové síly a že tuto sílu lze odstupňovat podle toho, za jakých podmínek se vykonává.
Svalovou sílu hodnotíme pomocí 6 stupňů
Stupeň 5 (normální) – odpovídá svalu s velmi dobrou funkcí. Sval je schopen překonat při plném rozsahu pohybu značný vnější odpor.
Stupeň 4 (dobrý) – odpovídá přibližně 75 % síly normálního svalu. Tuto hodnotu má sval, který dokáže vykonat pohyb v plném rozsahu s překonáním zemské tíže a středně silného vnějšího odporu.
Stupeň 3 (slabý) – vyjadřuje asi 50 % síly normálního svalu. Tuto hodnotu má sval, který dokáže vykonat pohyb v celém rozsahu s překonáním zemské tíže. Neklademe vnější odpor.
Stupeň 2 (velmi slabý) – určuje asi 25 % síly normálního svalu. Sval této síly je schopen vykonat pohyb v plném rozsahu, ale nedovede překonat ani tak malý odpor, jako je váha testované části těla. Poloha nemocného musí být proto upravena, aby při pohybu byla vyloučena zemská tíže, tj. sunem po podložce.
Stupeň 1 (záškub) – vyjadřuje zachování přibližně 10 % svalové síly. Sval se sice při pokusu o pohyb smrští, ale jeho síla nestačí k pohybu testované části.
Stupeň 0 – při pokusu o pohyb sval nejeví nejmenší známky stahu. Ukazuje-li sval hodnotu přechodnou, můžeme tento stav vyjádřit znaménkem připsaným ke stupni, tj.
Hodnocení svalového testu probíhá u všech diagnóz stejně, s ohledem na momentální stav pacienta. U myozitid se svalový test v podstatě také příliš neliší. Pouze musíme brát zřetel na zvýšenou unavitelnost svalů a bolestivost. Takže pacienta při vyšetření zbytečně nezatěžujeme, umožňujeme mu během vyšetření přestávky na oddych a především vyšetřujeme pouze určité skupiny svalů, u kterých předpokládáme oslabení. Protože sval většinou reaguje na palpaci bolestivě, snažíme se fixovat a dotýkat se pacienta velmi šetrně a ohleduplně.
U řady onemocnění svalový test neukáže ty činitele, které jsou nutné pro posouzení funkčního stavu. Je to například u některých degenerativních a zánětlivých onemocnění svalových (myopatií, myozitid), dále také u centrálních obrn, postižení míchy. Tyto testy slouží k hodnocení hybnosti, která umožňuje časnou diagnostiku, sleduje postup nemoci, kontroluje léčbu a je základem pro pohybovou terapii.
Jedná se například o funkční testování u dětských progresivních myopatií podle Z. Škorpilové a H. Kavkové, které je složeno z 8 dílů a z orientačního hodnocení lokomoce. Klíč k testování je podobný jako u svalového testu. Hodnotí se od stupně 0 do stupně 5.
Dále o test Kraus-Weberová, což je šest jednoduchých testů pro hrubé hodnocení pohybové zdatnosti člověka. Tyto testy se mohou provádět kdekoli a jsou bez nebezpečí i pro nemocné s kardiovaskulárním onemocněním. Testuje se většinou vleže. Další testy se pak týkají základní sebeobsluhy na lůžku, soběstačnosti v rámci bytu a samostatnosti mimo byt.
SOUHRN
Autoři příspěvku čtenáře seznamují s onemocněním myozitida a s vyšetřovacími metodami, které naše rehabilitační pracovnice používají k vyhodnocení svalové síly pacienta. Zmíněná vyšetření jsou nezbytná a jejich použití vyžaduje dodržení standardizovaných postupů.
SUMMARY
The authors of the article acquaint the readers with myositis and examination methods that physiotherapists use to assess a patient's muscle strength. These necessary examinations are standardized.
O autorovi: Tereza Budková Gabriela Vincová, Revmatologický ústav, Praha