Za němými svědky vývoje nemocí

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Bylo to složitější. Moji rodiče si přáli, abych šel ve šlépějích otce a stal se lékařem. Sám jsem tíhnul k archeologii. Bylo v tom určité napětí, trochu boj, ale protože jsem byl poslušné dítě, nakonec jsem podlehl. Otec mi říkal, že archeologii mohu vždycky dělat jako koníčka, když mě to bude bavit.

První tři roky jsem navštěvoval obojí, ale protože v 50. letech bylo zakázáno studovat více škol najednou, chodil jsem na archeologii víceméně načerno, po dohodě s profesory, kteří tam učili. Po dvou letech jsem si podal žádost, abych na ni mohl přejít oficiálně, protože mě medicína moc nebavila. Ministerstvo mi sice přechod po roce váhání povolilo, ale musel bych znovu nastoupit do prvního ročníku, protože netušili, že už ty tři roky archeologie vlastně mám za sebou. Říkal jsem si, že přece neztratím tři roky života, a raději jsem zůstal na medicíně.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Ano, to byl poslední rok, kdy jsem se věnoval výhradně lékařské činnosti, i když pak jsem se ještě léčením a prevencí chorob zabýval několik let v Núbii jako lékař naší egyptologické expedice. Proto když se mě lidé ptají, kterému oboru jsem se věnoval, říkám, že jsem byl praktik.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Já tehdy začal v Plzni na fakultě v biologickém ústavu u profesora Bohumila Krajníka, kde už jsem tenkrát šilhal po antropologii, on sám byl biolog-antropolog. Společně jsme se tedy zabývali antropologickým výzkumem, strávil jsem tři roky po jeho boku a tento obor se mi zdál velmi nosný. Jenže potom profesora Krajníka z kádrových důvodů vyhodili. Já vydržel ještě měsíc po jeho odchodu, ale pak už tam bylo takové dusno, že to dál nešlo. Pročítal jsem inzeráty a našel jediné místo – v Endokrinologickém ústavu.

Ovšem nikoli přímo na endokrinologii, ale v motolské nemocnici na detašovaném radioizotopovém pracovišti, kde se aplikuje radioaktivní jód při léčbě chorob štítné žlázy. Tam jsem strávil rok a mohl si při tom udělat kolečko po nemocnici. Vyzkoušel jsem si vše, bral noční služby, asistoval při operacích na chirurgii... Zároveň už jsem se připravoval na činnost v Egyptě, protože jsem vyhrál konkurz na místo v Čs. egyptologickém ústavu, a za rok jsem z Motola odešel.

Byl jsem opravdu šťastný, že jsem pryč, pracovní podmínky byly dost hrozné, především kvůli ozáření. Chodil jsem za docentem Šilinkem, aby nám objednal injekční stříkačky, kterými neprochází záření. Měli jsme sice zástěry, přece jen to však ozářilo ruce, obličej, denně jsme překračovali radiační dávky. Rok po mém odchodu zemřel náš pan primář na rakovinu... Byl jsem tam tedy dosti nespokojený, ale říkal jsem si, že je třeba vydržet – jednak se skutečně něco naučím, jednak za rok budu končit.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Až v době, kdy jsem měl hotovou medicínu a byl zaměstnán, jsem v archeologii pokračoval jako externí posluchač, to tenkrát možné bylo. Stal se ze mne promovaný lékař i promovaný historik a takto vybavený jsem byl přijat do egyptologického ústavu. Díky tomu jsem v letech 1961 až 1968 zvládal dvě funkce zároveň – jak archeologa, který pracuje přímo ve výkopech, tak lékaře, který ošetřuje naše pracovníky i obyvatele tamních vesnic, hluboko v Núbii. Večer jsem tedy měl ordinační hodiny, které se někdy protáhly až do půlnoci, pacienti se sjížděli z okolních vesniček na lodích... A ráno v šest jsem už musel být zase na nohou.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Ani ne. Jeden případ malárie, pak různé dysenterie, které jsou pro tuto oblast typické. Většinou šlo spíš o drobné věci. Pokud se jednalo o život, většinou u malých dětí, takové případy jsem pochopitelně léčit nemohl, protože jsem na to neměl ani prostor, ani vybavení, takže jsem je posílal do asuánské nemocnice...

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

První pocity v Egyptě byly fantastické. Káhira ještě byla nádherné město plné vůně, my tam přijeli v dubnu, příroda v plném rozpuku, už všechno vonělo a kvetlo, nádherné nábřeží s malými restauracemi... připadal jsem si jak v ráji, v neskutečném světě. Když jsem ráno otevřel okno, viděl jsem Velkou pyramidu. Dopravní ruch byl větší jen ve špičkách. S dneškem, kdy je Káhira jedním z nejšpinavějších a nejpřelidněnějších měst, se to nedá srovnat.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Zpočátku jsem pracoval především jako archeolog – až do poslední etapy, kdy jsme našli takovou spoustu kosterních pozůstatků, že se mým hlavním úkolem stala antropologie.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Propojilo se to právě díky antropologii. Seznámil jsem se s profesorem Jindřichem Valšíkem z Bratislavy, který byl dětským lékařem a antropologem. Dozvěděl jsem, že je světovou kapacitou, zatímco v Praze antropologie skomírala. Především proto, že se přímo napojila na polskou antropologii a ta byla úplně na scestí. Studovala u člověka rasové skupiny, podskupiny, individuální diagnostiku rasového typu u Evropanů, což je naprostý nesmysl. A když jsem poznal profesora Valšíka, který mi to všechno okamžitě vyvrátil, z hlediska biologa i lékaře, hned jsem věděl, v čem spočívá antropologie moderní.

Slováci měli opravdu štěstí, vybudoval jim skvělou antropologii. Stal jsem se mimořádným aspirantem a měl možnost externě studovat a skládat zkoušky při zaměstnání osm let, psal jsem dost složitou a obtížnou práci, která vlastně vznikala už za našich výkopů v Egyptě. Bylo pro mne úžasné, že práci, kterou bych musel stejně napsat, jsem mohl zároveň obhájit. Váže se k tomu i jedna zajímavá maličkost. Obhajoval jsem 28. února 1968. Poté, co se Husák dostal do čela a začal normalizaci, zrušil všechny hodnosti dosažené po tomto datu. Takže kdybych obhajoval pouze o jeden den později, už by mi titul kandidáta věd vzali a musel bych vše dělat znova.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Ano, například mne zvali ke vstupu do komunistické strany, čemuž jsem se samozřejmě bránil, protože mi bylo od 50. let jasné, co to znamená. Kvůli neochotě stát se straníkem jsem pak koncem roku 1968 musel odejít, ale udělali jsme dohodu, že nebudu vyhozen, nýbrž že si sám požádám o odchod. Přešel jsem do Náprstkova muzea, kde byl ředitelem můj velmi dobrý známý, doktor Erich Herold.

V muzeu jsem nakonec strávil 24 let, zpracoval jsem sbírkový fond oddělení pravěku a starověku, s radiologem a paleopatologem profesorem Lubošem Vyhnánkem vědecky prozkoumal 168 staroegyptských mumií a jejich částí z celého území Československa, dal jsem dohromady osm velkých výstav, podílel se každý rok na dvou, třech menších výstavách a napsal za tu dobu několik knih. Bylo to velmi uvolněné prostředí – jediný straník byl náš truhlář, který skutečně věřil, že se dosáhne sociální spravedlnosti...

Když na to vzpomínám, byla to vlastně nejšťastnější léta mého života. Dokonce jsem se z Náprstkova muzea dostal jak na stipendium do Ameriky, tak do Vídně, kde jsem byl i zaměstnán. Pak se ale začaly utahovat šrouby a možnosti se značně zredukovaly. Chtěli mne například znovu pozvat do Vídně, abych učil na tamní univerzitě, ale nebylo mi to povoleno. Nebo jsem měl letět do Etiopie na pozvání tamních nejvyšších orgánů, ovšem na poslední chvíli mi naše úřady sebraly pas a řekly, že kvůli státnímu zájmu nesmím odletět.

V roce 1976 jsem zase začal spolupráci s britskou expedicí, povolili mi tři výjezdy, a když jsem žádal o čtvrtý, už to nešlo, protože se o mě rozšířila fáma, že jsem se stal britským špionem. Prý že tady vyzvídám pro zájmy těch ubohých anglických archeologů, dokonce jsem kvůli tomu musel na pohovor do Bartolomějské. Do Egypta jsem směl jezdit na výkopy jenom s českou expedicí, v tom mi udělali výjimku.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Materiálem, jejž kdysi přivezl z Egypta náš krajan, humpolecký rodák Aleš Hrdlička – zakladatel americké muzejní antropologie. Hrdlička jej vykopal, přivezl a všeobecně popsal, ovšem zůstal nezpracovaný. Takže to byl můj hlavní úkol. Postupně jsem si ho rozšířil o další egyptské sbírky – na Harvardu, na Kalifornské univerzitě v Berkeley, všude jsem strávil dva tři měsíce.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Bylo a nebylo. Na jedné straně si Hrdličky velice považuji, byl to velmi pečlivý člověk, ale jeho přístup k materiálu z Egypta mě jako muzejníka a hlavně antropologa neuspokojil. On totiž lidské kostry rozděloval dle druhu kostí. Jednotlivé kosti však bohužel nebyly označené číslem hrobu. Tím pádem se nedali sestavit konkrétní jedinci. Celý materiál se tím značně znehodnotil. Mohl jsem zpracovat všechny lebky, které číslo hrobu měly, ale už jsem k nim nedohledal například pánve. Přitom pánev prozradí pohlaví spolehlivěji než lebka – u řady lebek nebylo zřejmé, zda byla mužská, nebo ženská.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Že jsem během něj našel svůj první nádor – najednou jsem zjistil, že dokážu poznat rakovinu na kosti. Šlo o lebku, podle katalogu „poškozenou“. Dva významní antropologové ji nedokázali sestavit. Já si k tomu sedl a po večerech, když už jsem byl unavený a nechtělo se mi měřit, jsem se ty úlomky snažil dát k sobě. Sestavil jsem je a zjistil, že není poško- zená, ale „užraná“ od kostní rakoviny. Vznikla v nosní sliznici a šířila se na patro, na alveolární výběžky, v nichž sedí zuby (takže ten člověk jich hromadu ztratil), ale také na spodinu lební. Je to velmi typické právě pro oblast Egypta – tento typ rakoviny se tam dodnes vyskytuje nejčastěji.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Od té doby ano. Tam jsem se to naučil a vznikl tak můj zájem o paleopatologii – řekl jsem si, že právě zde je pojítko mezi archeologií a medicínou. Antropologie mi dávala možnost poznat stáří a pohlaví, což je při bádání také velice důležité, ale teprve paleopatologie se zaměřuje přímo na chorobné změny.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Zabýval jsem se všemi druhy kostních změn. Například mám velkou publikaci o zraněních, která jsem pozoroval na jednom núbijském souboru. Ale je pravda, že nádory mi stále připadaly jako nesmírně zajímavé a nosné téma, takže jsem si na začátku 90. let požádal o grant. Přišla změna poměrů, bylo možno získat peníze na výzkumy a já viděl možnost vydat se do zemí, kde je spousta materiálu ke studiu, rozvinutá antropologie a tehdy už i paleopatologie.

Sestavili jsme tým a celá knížka, která nyní vychází, je vlastně výsledkem jeho práce. Kromě mne coby paleopatologa v něm byl ještě radiolog profesor Vyhnánek a histoložka doktorka Alena Němečková, která založila jedinečnou paleohistologickou laboratoř na lékařské fakultě v Plzni. Už v 70. letech po návratu z Ameriky jsem si totiž uvědomil, že ve výzkumech zcela schází paleohistologická složka. Všichni publikovali jen na základě zevního popisu a radiologie, my k tomu přidali ještě histologii, což bylo novum. A najednou se ukázalo, jak je to důležité při rozhodovaní o diagnóze. Je zde jasná analogie s moderní medicínou, kde to, když se jedná o rakovinu, bez histologie také nejde.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Metoda je jediná – číst, číst a číst. Procházet antropologické a archeologické dokumenty a publikace a hledat. V naší knížce je asi 400 citací, to vše je výsledek tohoto vědeckého screeningu, díky kterému jsem si vytvořil základnu mnohem větší a širší, než kdybych pracoval jen se 40 jež mi byly fyzicky dostupné. Shromáždil jsem takto údaje asi o 250 případech zhoubných nádorů. Vedle toho i o řadě nezhoubných, které mám zdokumentované, ale zatím jsem je ještě nezpracoval.

Jen jsem v této knížce tři z nich ukázal pro porovnání, jak vypadá nezhoubný nádor. Jde o velice častou věc, která nám dokazuje, že jak zvířata (i vyhynulá), tak lidé jsou náchylní k vytváření nádorů, především osteomů. Ty jsem samozřejmě nesbíral, ale pokud se ve zkoumaných materiálech vyskytl nějaký jiný nezhoubný nádor, který mohl výrazným způsobem ovlivnit zdraví člověka, mám jej zdokumentovaný.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Podle vzoru, který vychází ze tří oborů, jež byly v našem týmu zastoupeny. Napřed jde o zkoumání zevní, poté pomocí zobrazovací metody a nakonec histologie, jež prokáže, zda tam jsou či nejsou známky agresivního destruktivního růstu. Histolog má víceméně poslední slovo. Je fakt, že některé nádory z těch 250, které jsem v literatuře našel, se ověřit nedaly, protože v příslušném muzeu jsem je už nedohledal, respektive pro mne nebyly snadno dostupné (nacházely se mimo Egypt nebo Evropu).

V tom případě jsem se řídil podle publikace. Text a dokumentace prozradí, jestli se dá podstata nádoru poznat; případy, u nichž to nebylo možné, jsem vyloučil a zbylo mi přesně 188 nálezů. S tím už se dalo pracovat a poprvé v paleopatologické literatuře přistoupit k jakési statistice výskytu v průběhu věků. Je to ale jen první pokus. Tímto se budou zabývat ještě děti našich dětí, pokud budou dělat paleopatologii, protože těch případů budou muset být řádově stovky až tisíce – pak to dá mnohem ucelenější obraz.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Začínáme neolitem, což v Evropě znamená 5. tisíciletí před Kristem. Mezi staršími nálezy se našel jeden jediný údajně zhoubný nádor – velice vzácná věc, půl milionu let stará, pocházející z Afriky. Odebrali jsme vzorky, ale nakonec jsme my i jihoafričtí vědci nezávisle na sobě histologicky prokázali, že o nádor vůbec nejde – byl to pouze svalek po zlomenině, který tu kost vyklenoval. Čili zatím nemáme jediný doklad nádoru z doby starší než pět tisíc let před naším letopočtem, což samozřejmě neznamená, že tehdy nebyly.

V Egyptě jsou nejstarší nádory právě z této doby, v Evropě vše začíná až tak v době mladšího neolitu mezi lety 4000–3500 před naším letopočtem. Vždy se jedná o moment, kdy se člověk usadil, měl vesnice, domy, změnil způsob výživy (ta se stala trochu umělou, jídlo se vařilo), nebyl tolik v pohybu jako předcházející kočovníci, změnil se celý styl života. Nelze vyloučit, že se nádory ojediněle vyskytovaly i dříve, u lovců a sběračů, protože obecná tendence k nim už přítomna byla. Nezhoubné nádory se objevují již ve svrchním paleolitu, ale zatím není dokázaný žádný maligní z této doby.

Co se týče horní hranice, naše rozpětí končí v 17. století, nic novějšího jsem nebral, protože to už patří historii, nikoli archeologii. Lze se odkázat na novodobé dějiny léčby, například na nemocniční dokumentaci, kde jsou záznamy o nemocech a jejich léčení, ale to už je metodologicky úplně jiný druh studia.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

V Egyptě panovaly během oněch pěti tisíc let trvání klasické egyptské civilizace, to znamená do začátku našeho letopočtu, přibližně stejné podmínky, pokud jde o způsob života i zevní prostředí. A ani nádorová křivka neroste strmě, spíš se jeví jako vlnitá – sice tak trochu stoupá, ale v podstatě ve vlnách. Její vrcholy odpovídají vrcholům období Staré, Střední a Nové říše. Oproti tomu v Evropě máme ve stejné době minimální výskyt nádorů. Křivka začíná stoupat teprve od římské doby a vzestup se zrychluje do vrcholného středověku, po němž následuje zdánlivý pokles pro klesající počet zkoumaných pohřebišť.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Závěrečnou kapitolu naší publikace jsme nazvali „Karcinogenní vlivy dnes a dříve“. Chceme ukázat, které ze škodlivin, jež dnes známe, se mohly uplatňovat už v pravěku a starověku. Tak například sluneční záření – lidé kdysi samozřejmě měli srst, potom nosili kožešiny, vytvářeli si přístřešky, čili vliv záření postupně ustupoval. Ovšem s neolitem člověk-zemědělec nebo rybář, zvláště v oblastech, kde slunce svítí hodně, například na Blízkém východě a v Egyptě, šaty často odhodil. Pokud jde o využití jeskyní, některé horniny vyzařují radon, čili opět byl vystaven záření.

Trvalá obydlí zase znamenala hromadění odpadu, což mělo vliv na nárůst nemocnosti – ta v neolitu oproti paleolitu ohromně stoupla, lidé byli nahromaděni na jednom místě a předávali si nemoci. Velkou roli měl způsob úpravy jídla – oheň a samotný proces vaření či pečení, kdy se uvolňují polycyklické aromatické uhlovodíky. Lidé si začali potraviny rovněž skladovat ve vykopaných jamách nebo sýpkách, kde lze předpokládat přítomnost plísní, které mají rakovinotvorný účinek. S postupující civilizací dále docházelo k většímu využití těžkých kovů – nejen že se olovo používalo při okování lodí nebo při výrobě trubek, ale Řekové si ho dokonce dávali do vína jako konzervační prostředek, čili řecké víno vlastně bylo toxické a při dlouhodobém užívání mohlo vyvolat rakovinné bujení.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

V době, kdy jsme tyto výzkumy dělali, tedy v letech 1992 až 1994, jsme ještě tyto možnosti neměli. Samozřejmě by bylo ideální zjišťovat přítomnost stopových prvků, proto to pociťuji jako veliký nedostatek. Ale zase to má svá pravidla – nádor je třeba na lebce, já však musím mít pro stanovení těchto hodnot k dispozici krček kosti stehenní, protože veškeré normy jsou vypracované pro něj. Pokud budu měřit jinde, už to nemám s čím srovnat. Mohli bychom se o to pokusit dodatečně, v případech, u nichž se zachovala celá kostra.

Chtělo by to však zkoumat z tohoto pohledu i pravěké ostatky, a těch je jen hrstka. Kniha obsahuje ještě jeden nedostatek (jsem zvědav, jestli na to recenzenti přijdou). Je jím stáří, kdy se tumor objevuje. Některý roste rychle, jiný může vznikat dlouho, zvláště ty nezhoubné. Ještě jsem kompletně nezpracoval staří těch lidí. Jde přibližně o 180 osob, přesný věk znám asi u 150; u ostatních je uváděno jen „starší“ nebo „střední věk“. To by se ještě dalo statisticky zpracovat a zjistilo by se, zda v té době začínalo konkrétní nádorové onemocnění ve stejném věku, dříve, či později než dnes. Soubory by nebyly veliké, ale tak kolem 30 případů by k některým diagnózám stačilo. Tak to jsem si dal ještě za úkol teď na penzi.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Vůbec ne, ovšem vycházíme z toho, že pracujeme jen s kosterními ostatky. Takže můžeme očekávat jen kostní nádory, které jsou i dnes velmi vzácné. Díky moderní medicíně totiž nemoc až do „kostního stadia“ často nedospěje. Buď se pacient uzdraví, nebo umírá v počátečním stadiu tvoření metastáz. Kdežto dřív to bylo přesně naopak – neměli žádné prostředky, kterými by chorobný proces zastavili, pouze tlumili bolest.

Čili více než polovinu nálezů v jedné z popsaných sestav tvoří metastázy. To je z dnešního pohledu neobvyklé a medicína se na tom může učit. Lidé tehdy museli být odolnější – nebyli léčeni, a přesto žili s rakovinou déle. Někdy úplně žasnete, co dokázali vydržet, například jsme viděli obrovské defekty na bazi lební nebo na klenbě lební. Teď právě publikuji podobný nález z Egypta.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Někdy ano, protože i prvotní nádor může kromě měkkých tkání také nahlodat kost. Týká se to primárních rakovin v oblasti obličeje, kde nádor nosu, patra či vedlejších dutin „rozvrtá“ kost, do níž vniká svými výběžky. Je to i makroskopicky velmi nápadná věc a mikroskop pak malignitu potvrdí. Druhým typem jsou nádory v blízkosti pánve, které většinou nahlodají přední stěnu kosti křížové. Tam nevíme, o jaký typ nádoru mohlo jít. U ostatních rakovin víme, že když se jedná o typ, který tvoří osteoplastické metastázy, kost není ale naopak se vytváří patologická kost.

U mužů jsou to nádory prostaty – proto se prostatikům, kteří mají metastázy, málokdy zlomí třeba obratel, protože je nádorovou hmotou zpevněný. Takže tyto se dají rozpoznat, i když jde původně o nádory měkkých tkání. U žen jde zase o nádory prsu, které můžeme rozpoznat podle smíšených metastáz. V současné době lze z kosterních pozůstatků určit asi 15 diagnóz. Jednou se toho snad zjistí více pomocí DNA – zatím takto umíme detekovat třeba TBC, lepru, mor a řadu dalších nemocí z dávných dob, pro nádory to však zatím nefunguje.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Ne, to vždy dělali skuteční patologové stejným způsobem, jakým prohlížejí dnešní zemřelé. Hlavní úlohu hraje histologie. Ale není to snadné – aby mohli s preparáty pracovat, musí je zavodnit, poněvadž jsou zcela vyschlé. Potíž je, že s našimi zkoumáními se to příliš nekryje, protože málokterý z patologů, kteří se tímto zabývají, zkoumá i kostru. Když jsem sám hledal oporu u patologů, příliš jsem ji nenašel. Chtěli, abych jim přinesl nějakou měkkou tkáň, teprve pak by mi řekli, o co jde. Jsou to spíš dvě téměř nezávislé linie výzkumu.

Porovnání s našimi výsledky je těžké i vzhledem k tomu, že mumie leckdy nejsou přesně datované. Oni třeba řeknou, že pocházejí z období Nové říše až pozdní ale to už je rozpětí jednoho a půl tisíciletí. Zkrátka s naší křivkou se tyto výsledky nedaly nijak srovnat. Spíš mi šlo o konkrétní druhy chorob, které zjistili, poněvadž pracují s primárními nádory a mohou tak samozřejmě říci mnohem víc. Našli nádory střev, močového měchýře, v jednom případě italský kolega identifikoval krevní nádor.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Velmi zřídka. Našel jsem například zlomeninu holenní a lýtkové kosti u té samé ženy, která měla onen pro nás slavný nádor. Zlomenina velmi těžce hnisala, ale nakonec se vyhojila bez jakýkoli zákroků, osa kosti srostla spontánně jen s nepatrnými úchylkami. Předpokládám, že byly použity dlahy a naprosté znehybnění. Což podle mého názoru nemohl znát kněz, kouzelník nebo léčitel, ale jedině staroegyptský lékař.

Měli celý systém medicíny – různé specializace, kterými se honosili ve svých titulech: chirurgii, oční, zubní medicínu... Pacientka pocházela z vyšší společnosti, proto měla takovou péči. Její příbuzný, kněz, v jehož hrobovém komplexu byla pohřbena, musel být (podle obrovských rozměrů šachtové hrobky) předurčen k významným velekněžským funkcím. Bohužel zemřel ještě jako předčitatel, který recitoval posvátné texty, ve věku pouhých 25 až 30 let.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Objev učiněný v rámci zkoumání neporušené hrobky kněze Iufaa z egyptského Abusíru na jedné z pěti nalezených koster. Měl jsem ideální podmínky. Jednak proto, že jsem měl kostru k dispozici celou. Původně to totiž byly mumie, a jak ležely v hrobce dva a půl tisíce let, samovolně se rozpadly, protože tam bylo vlhko a horko, čili když jsme otevřeli rakve, viděli jsme kostru. Mohl jsem ji celou sestavit, nic mi nechybělo. Šlo o ženu jménem Imachetcherresnet, u níž jsem našel spoustu zajímavých patologických změn, ale především nádor v křížové kosti.

Už při zevním zkoumání, jak kost vypadá a jak je vydutá, jsem tušil, o co půjde: nezhoubný neurilemom. Na jednom místě se mu podařilo prolomit kost velkým otvorem, a jak se organismus růstu nádoru přizpůsoboval, vznikl zcela hladký okraj otvoru. Mohl jsem stanovit diagnózu hned po první sezóně. Ze způsobu narušení povrchu se dalo zjistit, že jde o benigní nádor, a z jeho laločnatosti jsem odvodil typ.

Poučila mne učebnice patologie od Ferdinanda Škorpila z roku 1950, která tento nádor popisuje tak plasticky, že jsem v něm svůj nález poznal. Proto také profesora Škorpila všude cituji, dávám do publikací vždy aspoň kousek z jeho popisu. Usuzoval jsem dle toho, jak byl a že vytvářel charakteristické laloky všemi směry, to už jsem viděl i na rentgenu. Ze začátku to musela být bolest, která tu ubohou ženu sužovala tlakem nádoru na senzitivní nervy, a protože nádor blokoval i otvor, jímž vedou motorické nervy ovlivňující hybnost dolních končetin, později mohla mít problémy s chůzí.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Ano, bylo to rok poté. Znovu jsem přijel na místo, vzal si nález a meditoval nad ním, jestli jsem přeci jen ve svých odhadech nepřestřelil, a teď si představte tu náhodu... Kosti totiž nebyly důkladně očištěné (díky za to, že egyptští dělníci vždy nejsou pečliví). Takže když jsem se znovu pořádně podíval, zjistil jsem, že na okraji velkého otvoru ulpěly nepatrné zbytky tkáně. Říkal jsem si, že to snad ani není možné a že to asi stejně bude na histologii málo.

Seškrábl jsem je pinzetou a doktorka Němečková, bez které bych neudělal krok, udělala báječný preparát a diagnózu potvrdila i na základě srovnání se současným případem neurilemomu z patologie. To bylo skutečně úžasné – jakmile jsme k tomu připravili hlavní publikaci, vzali nám ji v Americe do nejprestižnějšího časopisu, který v našem oboru existuje a který v roce 1920 založil Aleš Hrdlička.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Před třemi roky publikoval kolega profesor Schutz senzační objev na pozůstatcích vládce z oblasti Dálného východu. Mohl plně využít možností histologie protože vlivem proudění teplého vzduchu se zachovaly měkké tkáně. Šlo o zhoubný nádor, u něhož se dokonce našel primární zdroj.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Je to skutečně takové shrnutí. Původně jsem chtěl tato bádání publikovat co nejdříve, ale ještě že jsem to neudělal, protože celý ten materiál předtím nebyl úplně vyzrálý. Publikovali jsme však spolu s několika našimi i zahraničními badateli řadu kazuistik nově nalezených případů zhoubných nebo i zajímavých nezhoubných nádorů. V literatuře jsem dohledal všechny případy, které by naši práci nějakým způsobem doplnily. Nejprve jsme zpracovali sami v rámci svého vědeckého úkolu asi 20 případů, jež byly v našem dosahu. Další případy jsem sesbíral v Británii a Egyptě, zbytek je výsledkem screeningu literatury.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Za prvé jsme chtěli odborné i laické veřejnosti ukázat, zda se tehdy nádory vůbec vyskytovaly, jak často a jakého byly typu. Nemohli jsme ale ve všem postupovat stejně, jako bychom to učinili u případů z dnešní doby. Nelze například zjistit prevalenci, k níž je nutné znát počet nemocných k počtu zdravých. Nikdy nevím, jestli v té které pohřební sérii jsou všichni členové komunity z daného okamžiku, nebo jde o pohřby, které tam přibývaly sto, dvě stě let. Většinou bývá nalezen nádor jen u jedné osoby z určité série; máme výjimky, kdy se najdou až u tří, čtyř. Každá série je také různě dlouhá, jednou padesát let, jednou dvacet, jindy dvě stě...

Vyvozovat z toho nějaké závěry by bylo věštění, hra s čísly, do které jsem se nepouštěl. To, co mohu zpracovat, jsou počty nálezů v daném období a oblasti a z toho vyplývající křivky. Důležité je, aby byly všechny nálezy správně datovány. Omezili jsme se také geograficky, a to na Starý svět – zvláště na Evropu a starověký Egypt s Núbií. Zjistili jsme, že nádory skutečně v čase přibývají. V období pravěku byly škodliviny v Evropě minimální, ovšem v Egyptě už paralelně s naším pravěkem fungovala velmi rozvinutá civilizace a lze jasně vystopovat její vlivy. Měli tedy před námi náskok i z hlediska nemocí; my tyto trendy kopírovali se zpožděním. Šířily se k nám postupně z Egypta přes egejskou oblast, starověký Řím až do období evropského středověku.

23.10.2009 11:21:10

prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.

Ano, posvátná úcta se vás zmocňuje ve chvíli, kdy otvíráte rakev nebo poprvé vstupujete do hrobky a otevíráte zapečetěnou pohřební komoru. Je to pocit určité slavnostnosti a možná i trochu výčitka, že rušíte klid zemřelého. Jakmile se však pustíte do práce, toto vše přestane. Některé kostrové pozůstatky se musejí doslova „vydolovat“ z velmi rozrušeného materiálu, který sestává hlavně ze zbytků textilií, jež někdy čas změní v nevábnou kašovitou hmotu. Kosti dobývám pomocí skalpelu a pinzety a je třeba je okamžitě napustit konzervačním prostředkem, jinak by se rozpadly... Nezdá se mi o tom, nestraší mě to. Ovšem jakmile skončíme, vždy se snažíme, aby ostatky byly decentně uloženy. Nejradši jsem, když je dáme zpět do hrobky.

23.10.2009 11:21:10