„Primární je, aby se pacient dostal k těm léčivým přípravkům, které potřebuje,“ uvedla na adresu léků s pseudoefedrinem ministryně zdravotnictví. Nejprve tedy osobní pohled na věc. Asi jako každý člověk občas prodělám nějaký ten respirační infekt a v případě obtěžujících příznaků zvolím symptomatickou léčbu.
Kupodivu mi zatím vždy stačil paralen nebo lék na podobné bázi. Potřebu čehokoli jiného jsem opravdu akutně nepociťoval, byť mne samo ministerstvo (s vervou reklamních a marketingových mágů) přesvědčuje, že přípravky s pseudoefedrinem jsou „moderní léčiva s velmi silným efektem na potlačení sekundárních příznaků chřipkového onemocnění“.
Nějak jsem se bez nich zatím dokázal obejít a se mnou asi řada dalších pacientů stižených nachlazením či „rýmičkou“. Že mne v takové chvíli bolí hlava nebo „celý člověk“, mám teplotu, necítím se dobře atd., to už patří k věci a je jasné, že za den dva příznaky pominou, ať s tabletkou, či bez ní. A i s tou kongescí nosní sliznice si člověk nakonec nějak poradí…
Nějak se mi pořád nechce věřit, že jedině přípravek s pseudoefedrinem (coby přídatnou látkou) je všespásný a jako mávnutím kouzelného proutku zafunguje tam, kde jiné léky nikoli. Jistě, dovedu si představit, že někteří lidé (ať už skutečně, nebo v rámci jakéhosi placebo efektu) cítí, že na ně nic jiného neúčinkuje a že při úporných příznacích potřebují právě a jenom lék s PSE.
Troufám si však odhadovat, že takto „akutních“ pacientů s takto specifickou potřebou je skutečně menšina – a pokud s nimi v tomto bodu bude souhlasit třeba jejich praktický lékař, nic mu nebrání vypsat jim příslušný recept.
Ochrana, či ohrožení?
Tím se dostáváme k zásadnímu sporu, který začíná v českém zdravotnictví posledních dnů a týdnů nabývat snad fatálnějšího významu než otázky typu „Být, či nebýt?“, případně „Slepice, nebo vejce?“. Totiž „ochrana soukromí vs. ochrana lidského zdraví“.
Opravdu je v takovém rozporu s ochranou lidského zdraví zvýšit práh dostupnosti pseudoefedrinu? Pokud 80 % těchto prostředků končí ve varnách pervitinových alchymistů, není spíše ochranou veřejnosti a potenciálních obětí drog ztížit přístup k základní surovině?
Domnívám se, že posoudit, zda je v tak eminentním zdravotním zájmu pacienta dostat se k těmto lékům a pravidelně je užívat, by měl především lékař, nikoli úředníci MZ či SÚKL a asi už vůbec ne samotný needukovaný pacient.
Je navíc třeba brát v potaz hlasy, které tvrdí, že mezi přípravky (ve stejné indikaci) obsahujícími a neobsahujícími pseudoefedrin žádný zásadní rozdíl v účinku není, pokud pomineme větší adiktivní potenciál vyplývající ze samé podstaty léku. A pak jsou tu samozřejmě zájmy výrobců léků, kterým není milé, že v rámci bitvy dvou státních orgánů jim zákonitě klesají tržby. Za koho tedy kope MZ a SÚKL, za koho ÚOOÚ a proč?
Není kouře bez ohýnku
Kauza pseudoefedrin je další dokonalou ukázkou (jakých se v českém zdravotnictví našlo za poslední roky požehnaně), kterak jeden malý kamínek spustí lavinu a ještě se přidruží řada vedlejších efektů.
Vše začalo spytlíkovanou snahou SÚKL (s posvěcením MZ) vytvářet jmenovité, adresné registry pacientů a léků, které užívají. Celá nešťastná akce, kritiky označovaná vesměs za „orwelovštinu“, byla důkladně proprána i na stránkáchZdraví.Euro.cz, počínaje nepovedeným výběrovým řízením na dodavatele softwaru a zázemí pro celou databázi přes různé posuny a nedodržování termínů a pravidel a konče vzpourou lékárníků, kteří nejsou ochotni se k datovému úložišti za těchto okolností připojovat a používat elektronickou preskripci, pomocí níž může „velký bratr“ sledovat cenné údaje (a pak že „statistika nuda je“!), případně je poskytovat dál.
Bylo poměrně jasné, že situace je neudržitelná a skončí jedním velkým fiaskem. Ještě tento týden se přitom vysocí představitelé MZ snažili na setkání s novináři mlžit, že v databázi jsou již statisíce elektronických receptů, ale přesné číslo nebyli schopni dodat, zatímco prezident lékárnické komory jednoznačně tvrdí, že v úložišti zatím „nula od nuly pošla“.
Nastoupila proto kouřová clona – aby se vůbec nějak ospravedlnil raison d’etre, tedy důvod bytí monstrprojektu za desítky milionů z kapes daňových poplatníků, převedla se pozornost na pseudoefedrin – hle jak je to jednoduché, máme krásnou databázi, budeme moci sledovat narkomany, dealery a jejich dodavatele.
...až se ucho utrhlo
Výsledkem dění v posledních dnech je každopádně nepřehledný chaos – MZ a SÚKL, ač varovné signály přicházely dlouhou dobu, do poslední chvíle „chodily se džbánem pro vodu“, až přišel definitivní verdikt ÚOOÚ (který byl stejně dlouhou dobu na spadnutí a bylo poměrně jasné, jak vyzní).
Přišlo tedy lehké podivení, ublíženost a demonstrativně ostentativní likvidace databáze spolu s temnými proroctvími o tom, že teď konečně zločin pokvete kvůli zvůli zlovolného Úřadu na ochranu osobních údajů (ministryně dokonce mluví o vítězství zájmů organizovaného zločinu – že by jím byl ÚOOÚ prolezlý?). MZ a SÚKL, místo aby měly připravený plán B, na poslední chvíli improvizují, lékárníci pak musí řešit „nápor podezřelých existencí“.
Mluví se o urychlené novele zákona (no potěš! – ad hoc flikovaných legislativních zmetků vypracovávaných, až když teče do bot a navíc v zájmu kdovíkoho, je český právní řád plný). Dále se argumentuje evropskou směrnicí, která členským státům ukládá povinnost provést taková opatření, aby bylo možné sledovat cestu přípravku až ke koncovému uživateli.
Opět mi přijde, že není nic jednoduššího než tyto léky důsledně nechat na předpis (stejného názoru je podle všeho skupina poslanců, kteří již – v kontrapunktu ke snahám ministerstva – připravují iniciativu v tomto smyslu).
Ano, existují země s kultivovaným právním prostředím a společenským povědomím, například Velká Británie či skandinávské země, kde lze progresivní nápady, jako je ePreskripce a centrální úložiště realizovat. Banánové Česko však zatím do tohoto stadia nedorostlo. Ne nadarmo funguje podobný systém, za jaký horuje MZ, zatím jen ve čtyřech evropských státech.
Aby koza zůstala celá...
Dalším rozměrem standardního českého chaosu a Kocourkova je, že lékárníci sami s klasickou českou vynalézavostí kreativně uchopili nepřehlednou situaci a řeší si to po svém – tím pádem vlastně testují jednotlivé varianty řešení přímo v praxi.
Jedni prodej léků s pseudoefedrinem evidují alespoň u sebe a zároveň nikomu nedají více než jedno balení (pojmenujeme si je „ministerští“ a nebo „odvážní“, protože se zřejmě setkávají i s agresivními „pacienty“ dožadujícími se více tabletek). Druzí se rozhodli vydávat jen na lékařský předpis (jsou to tedy lékárníci „sněmovní“).
A třetí skupina léky s pseudoefedrinem raději vůbec nemá na skladě a v případě zájmu doporučí pacientům jiný lék (dle úhlu pohledu je můžeme označit za „skeptiky“ nebo „realisty“). Mezi tím vším létá pacient jak „nudle v bandě“ a neví, čí je, protože pravidla hry se mění s každým dnem…
Přitom řešení celého gordického uzlu by mohlo být triviální a demokratické zároveň. Kdo chce být evidován a užívat pseudoefedrin, nechť sám podepíše informovaný souhlas se zařazením do adresné databáze – vlk se nažere a ÚOOÚ na to neřekne ani popel.
Kdo nechce, nechť si koupí jiný lék (a bude ho vedle teploty hřát i dobrý pocit, že nepřišel o část svých svobod) nebo ať si zajde k lékaři pro recept. Právě to je podstatou svobodné společnosti – mít na výběr (ale s vědomím, že vždy je „něco za něco“) a rozhodnout se na vlastní odpovědnost.
P. S.: SÚKL si stále nedá říci a jak to malé děcko stále zkouší generovat všemožné databáze, i kdyby dostal přes prsty třeba každý týden. Poslední zpráva praví, že už znovu vystrkuje růžky a zkouší to dalšími cestičkami. Připravovaná změna vyhlášky o registraci léčiv by mu měla umožnit shromažďovat hlášení o nežádoucích účincích léků nikoli anonymně, ale s uvedením konkrétního pacienta a jeho potíží (nehledě na zbytnost takového shromažďování). O čí zájmy jde tentokrát?