Současná velmi dynamická doba přináší nové trendy v oblasti medicíny, ale i ošetřovatelské péče. Medicína založená na důkazech, kvalita života v souvislosti s léčením, souhlas s léčbou maximálně informovaného pacienta či miniinvazivita zásadním způsobem mění nároky na způsob myšlení zdravotníků i jejich přístup k nemocným. Nedílnou součástí léčebného procesu se také stala snaha o maximálně možné zachování kvality života. Nemocní jsou podrobně informováni o svém zdravotním stavu i možnostech léčby úměrně svému vzdělání i psychickému stavu a mají konečné slovo při její volbě. Cílem zdravotníků je snaha o co nejrychlejší návrat nemocného do běžného života nebo alespoň zlepšení jeho zdravotního stavu, aniž by byl vystaven větším útrapám. Průvodním jevem rychlého rozvoje medicíny a s ní souvisejícím ošetřovatelstvím jako vědy je obrovský nárůst informací. Jejich zpracování a následná realizace klade mimořádné nároky na všechny zdravotnické pracovníky při vlastním přenášení poznatků do klinické praxe. Proto je nutné, aby na všech úrovních medicínskoošetřovatelské činnosti pracovali odborníci připravení zvládat tyto náročné úkoly s vysokou profesionalitou a ohledem na nemocného člověka.
Období hospitalizace
Pobyt člověka v nemocnici sám o sobě představuje náročnou životní situaci, která bývá spojená se stresem z neznámého prostředí, z odloučení od rodiny a přátel, s očekáváním bolesti u diagnostických a terapeutických zákroků, se strachem a úzkostí při sdělování informací o výsledcích vyšetření či vyrovnávání se se špatnou prognózou nebo s nutností dodržovat léčebný režim. Onemocnění zvyšuje nároky na adaptaci pacienta, jeho úsilí o motivaci. Nemocný se musí vyrovnat s vlastním zdravotním stavem a připravit se na všechna diagnostická a terapeutická vyšetření a výkony. Onemocnění se tak stává obtěžující záležitostí. Z psychologického hlediska se jedná o mimořádně náročný emoční a vztahový problém. Způsob léčby a nezbytná hospitalizace znamenají pro pacienta výraznou změnu životních podmínek, která v mnoha případech přichází náhle a nečekaně. Zasahují člověka v oblasti tělesné, psychické i sociální, zpravidla bez přípravy, a vyřadí jej ze sociálních rolí, jež doposud vykonával. Mimořádně zatěžující jsou z psychologického hlediska všechna invazivní vyšetření a výkony vyvolávající v nemocném větší strach nebo úzkost. Bývají spojeny s nepříjemnými pocity a zpravidla znamenají zásah do integrity těla, eventuálně ovlivňují organismus po stránce fyzické a funkční.
V okamžiku realizace jakékoli formy radikálního zásahu do organismu při realizaci odborného výkonu dochází u nemocného k reakcím, které mohou ovlivnit celý průběh léčby. Chirurgický výkon spojený s rizikem vážných komplikací představuje zátěž pro každého člověka. V jednotlivých obdobích perioperační péče se u pacientů mohou vyskytovat tělesné, psychické a sociální problémy, které na léčebný proces působí. Proto je psychologická problematika pacientů velmi složitá a rozmanitá. Zdravotníci musejí počítat s řadou faktorů, jež zásadním způsobem ovlivňují průběh diagnosticko-terapeutického a ošetřovatelského procesu. Patří mezi ně například věk pacienta, jeho sociokulturní začlenění, rozsah odborných medicínských znalostí, intelektové schopnosti, orientace v problematice léčebně-ošetřovatelské péče, ale i kvalita informovanosti o připravovaném zákroku. Operační výkon je téměř u všech pacien tů spojen s pocity strachu a úzkosti. Nemocný člověk se dostává do neznámého prostředí, do situace, kterou svým jednáním nemůže ovlivnit. Je plně odkázán na péči zdravotníků a musí jim důvěřovat. Operační výkon je pro organismus stresem i z biologického hlediska, a pokud se připojí i velká zátěž psychogenního původu, může dojít k různým komplikacím.
Odborná literatura uvádí a klinická praxe potvrzuje, že mezi společné problémové ukazatele pacientů před nebo po odborném operačním výkonu z oblasti psychické patří zejména strach, úzkost, nedostatek informací, bolest, obavy a nejistota, narušení osobnosti, závislost na okolí, méněcennost, deprese. Všechny tyto skutečnosti prožívá pacient individuálně a v konečném důsledku mají vliv na výsledek léčby.
Psychické problémy pacientů
• Strach a úzkost bývají z psychologického hlediska považovány za zásadní problém. Představa operace, výskyt komplikací, působení anestezie, úspěšnost operačního výkonu, obnovení funkce orgánu, očekávaná ztráta (radikální operace – amputace), někdy i obavy o život vyvolávají nepřiměřené reakce. Strach je emoce vznikající jako reakce na hrozící nebezpečí často doprovázená neurovegetativními projevy (zblednutí, chvění, zrychlené dýchání, zvýšení krevního tlaku). Úzkost je pak vnímána jako složitá kombinace emocí s projevy spojenými s bušením srdce, pocity nevolnosti, bolestí na hrudi apod. Zdravotníci zde musí volit individuální a vysoce profesionální přístup, který vede k uklidnění pacienta a následně ke spolupráci při zvládání nelehké situace. Významnou roli sehrává i pravidelné monitorování strachu se všemi jeho somatickými a psychickými projevy při bezprostředním kontaktu s nemocným.
• Nedostatek informací nebo neúplné informace vyvolávají negativní psychické reakce spojené s neklidem, nervozitou a strachem. Cílem psychologické péče poskytované formou konzultace, rozhovoru, předoperační vizity je podat pacientovi dostatečné množství informací ve snaze jej uklidnit a připravit na to, co bude následovat v období po operaci nebo odborném výkonu. Mimořádně důležitou roli ve vztahu pacient-zdravotník hraje rozhovor. Pomáhá k navázání vzájemného vztahu, vysvětlení dané situace, umožňuje navodit atmosféru důvěry, pomáhá při tlumení obav a strachu. Nezbytnou podmínkou rozhovoru s pacientem je projevená empatie a úcta, které jsou nutným předpokladem profesního chování zdravotníků. Důležité informace je potřebné vhodně načasovat, a pokud to situace dovolí, také aplikovat v dostatečném časovém předstihu.
• Bolest patří k důležitým oblastem vnímání. Jako multidimenzionální fenomén ležící na pomezí fyziologie a psychologie tvoří komplexní smyslový a emoční zážitek. Zážitek, jehož kvalita a intenzita jsou dány jedinečnou předchozí zkušeností individua s bolestí a způsobem, jakým se člověk naučil s bolestí vyrovnávat. Prožívání bolesti vyvolává nepřiměřené reakce a změny v chování, které jsou signálem pro profesionální pracovníky k využití dostupných prostředků k jejímu zvládání. Jako velmi vhodné a aktuální se jeví využití škál měření stupně bolesti pacienta s následným užitím lékařských forem tišení bolesti a psychologické podpory s aplikací účinných technik pomoci. • Obavy a nejistoty se vyskytují častěji v případech úrazů a náhlých akutních stavů. Pacienti velmi těžce prožívají obavy, které souvisí s prognózou a představami, jež si vyžadují změny životního stylu. I zde je důležité poskytování průběžných a pravdivých informací, vytváření emoční podpory a pomoc k začlenění rodiny do systému ošetřovatelské péče. • Narušení osobnosti bývá vnímáno velmi citlivě, zvláště v prvních dnech po zákroku, kdy dochází k problémům, které ovlivňují uspokojování základních potřeb nemocného člověka. Narušení osobnosti bývá spojováno i s konkrétním vnímáním vlastního těla a intenzivně prožívanou informací týkající se somatických změn a funkčnosti orgánů. Hovoříme také o tzv. prožívání anticipačního smutku. Profesionální a empatický přístup zdravotníků je zde proto nezbytný. Významnou roli sehrává i mezioborová spolupráce s ostatními členy zdravotnického týmu.
• Méněcennost jako neadekvátní kritizování sebe sama často svědčí o nevyřešeném problému pacienta, který způsobuje snížení sebehodnocení. Takovýto problém může být příčinou uzavírání se pacienta před okolím a bývá také spojen s výkony ovlivňujícími anatomickou strukturu nebo funkci orgánů. V některých případech vede až k suicidálním tendencím. Kvalitně realizovaná ošetřovatelská péče může pomoci nemocnému zvládat jeho nelehkou životní situaci a ze strany zdravotníků je v tomto případě považována za profesionální mistrovství.
• Závislost na okolí bývá citlivě vnímána především v oblasti uspokojování biologických potřeb v návaznosti na osobnost a věk nemocného. V chování se objevují odmítavé postoje ke spolupráci a pomoci, spojené s potlačováním bolesti, ale i bagatelizujícím postojem k dané situaci. Pacient si plně uvědomuje svou závislost na okolí, jeho chování je spojeno s prvky bezmoci. V některých okamžicích může dojít vzhledem k typu léčby až k narušení vztahů v rodině a následně vzniká situační krize. Právě zde je potřebná důsledná informovanost pacienta i rodinných příslušníků.
• Deprese jsou doprovodným jevem při sdělování informací, které zásadním způsobem ovlivňují budoucnost nemocného člověka. Jedná se například o výsledky histologického vyšetření, změny funkce orgánu apod. Změny, které pacient není schopen akceptovat, vedou až ke ztrátě sebeúcty. Nežádoucí psychickou odezvou pacienta bývá i prožívaný stav bezmoci a beznaděje, který ovlivňuje další průběh léčby. I zde musí zdravotníci reagovat pohotově. Každý pobyt v nemocnici, obzvláště jedná-li se o zásah do integrity organismu, je spojován s obavami a strachem. Často zde dochází k subdeprivaci bio-psychosociálních potřeb nemocného a k následným problémům majícím vliv na průběh léčebného procesu. Proto je velmi důležité, aby zdravotnický personál, na který se nemocný obrací s důvěrou, zaujímal správný profesionální postoj podpořený psychoterapeutickým přístupem a komunikací.
Péče o pacienta v perioperačním období je velmi náročná a zároveň nemocnými málo oceňována s ohledem na jejich fyzický a psychický stav. Očekávaný operační či jiný odborný výkon bývá často spojen s negativními pocity, které se u velké většiny pacientů vytvářejí na základě předcházejících zkušeností nebo zprostředkovaných informací, že vzniklou situaci nemohou svým jednáním zásadně ovlivnit a že jsou tudíž plně odkázáni na péči zdravotníků a jsou nuceni jim důvěřovat. V současné klinické praxi je kladen důraz na kombinaci správně uplatňovaného psychologického přístupu k pacientovi a odborných vědomostí sestry spojených s aktivní realizací ošetřovatelského procesu. Touto kombinací se vytváří prostor pro zapojení zdravotníků do zvládání pacientovy nelehké situace.
Klíčová role rozhovoru
Pro vytvoření kvalitního profesionálního vztahu k pacientovi je potřeba uplatňovat: • pozitivní vztah, • individuální přístup, • úctu a nefalšovanost projevu, • empatické chování.
V profesionálním chování zdravotnických pracovníků má významné místo schopnost navazovat a udržovat s pacientem slovní kontakt. Slova představují značnou část sociální komunikace, mají velkou cenu a informační hodnotu. Citlivé, uvážlivé využití slova může navodit pocit důvěry, klidu a mnohdy pomoci při těžkém rozhodování pacienta. Nevhodná, nesprávná a neuvážená slova se mohou odrazit nejen na psychickém stavu pacienta, ale také ovlivňovat bio-psychosociální jednotu organismu. Pacient žije ve stavu citové ambivalence, střetávají se v něm pocity naděje a důvěry s pocity strachu a nejistoty. Zájem, pochopení, porozumění a podpora ze strany zdravotníků mu pomáhají ulehčit zvládání pro něj nové náročné situace, překonávat krizové okamžiky života a negativní pocity. Podmínkou léčebné síly slova je vzájemná důvěra.
Důvěryhodnost ve vztahu pacient – zdravotník vzniká na základě spolehlivosti informací, které jsou pacientovi předkládány. I zde svou významnou roli zaujímá rozhovor, který je v klinické praxi vnímán jako základní metoda psychologického působení na pacienta. Vzniká jako odpověď na chování zdravotníků, při němž významnou roli hraje rozhovor. V klinické praxi je vnímán jako základní metoda psychologického působení na pacienta. Aby komunikace byla úspěšná, měla by sestra mít v obecné rovině osvojeny hlavní prvky komunikačních dovedností. Základem je vědět, co chci říci, vybrat vhodné místo, hovořit jasně a srozumitelně, zvolit přiměřené tempo řeči a tón hlasu, brát v úvahu pocity pacienta, sledovat a zaznamenávat reakce pacienta (strach, úzkost, hněv, zmatek), udržovat dle možností oční kontakt, kontrolovat své neverbální projevy a emoce, rozhodnout se, kdy a jak informace poskytnout, myslet na skutečnost, že informace jasná pro zdravotníka nemusí být jasná pro pacienta, umožnit pacientovi, aby se mohl v dostatečné míře vyjádřit a v neposlední řadě se přesvědčit, zda pacient informaci přijal a pochopil. Podmínkou úspěšného rozhovoru je i aktivní naslouchání, které společně s nedirektivním empatickým rozhovorem považujeme za jednu z nejvýznamnějších profesních dovedností sestry v oblasti psychologického přístupu k nemocnému.
Psychosociální přístup a komunikace
Důležité požadavky v oblasti komunikace a psychosociálního přístupu k pacientům v perioperační ošetřovatelské péči ze strany zdravotníků: • dostatek informací o aktuálním zdravotním stavu, prognóze onemocnění či následné rekonvalescenci (informace poskytovat v dostatečném časovém předstihu, včetně posouzení schopnosti pacienta tyto informace přijmout), • pomoc s adaptací na nemocniční prostředí (kvalita spánku, léčebný režim, respektování individuálních zvláštností pacienta a intimity prostředí při realizaci odborné péče) a příprava pacienta po somatické i psychické stránce na invazivní vyšetření a další odborné výkony, • udržování účinného terapeutického vztahu, pravidelné hodnocení psychického stavu a reakcí v pooperačním období (působení na sebevědomí pacienta), • správná realizace efektivní komunikace s důrazem na složku verbální, neverbální, paralingvistickou, • posilování adaptačních mechanismů na toleranci stresu a úzkosti, • eliminace strachu a úzkosti pravidelným kontaktem a komunikací mezi sestrou a pacientem, • podpora pacienta k vyjádření emocí a myšlenek, kdykoli to potřebuje, posilování jeho sebevědomí vhodným rozhovorem a produktivním chováním zdravotníků, • posilování kladného sebepojetí nemocného a pomoc při překonávání pocitu méněcennosti (stomie, ablace, amputace), • pomoc nemocnému k překonání negativních pocitů, naučit jej pečovat o změněné funkce orgánů (stomie, amputace), upevňovat v něm vědomí zdravého sebehodnocení a uchování důstojnosti i přes vzniklé zdravotní problémy, • spolupráce s rodinou a blízkými nemocného při dodržování opatření souvisejících s pooperačním obdobím a zdravotním stavem, objasnění správných technik relaxace, nutnosti odpočinku a možnosti aktivit, které odpovídají jeho schopnostem, • zapojení rodiny pacienta do edukační činnosti v péči o tělesný vzhled a obnovení funkce orgánu (vhodný informativní a edukační rozhovor, tištěné materiály), • zabezpečení případné konzultace s psychologem, psychoterapeutem, fyzioterapeutem, asistentem výživy, sociálním pracovníkem v souvislosti s následky odborného výkonu, • projevení tolerance, úcty, porozumění (zejména v etapě emocionální lability), • získání rodinných příslušníků pro spolupráci, projevení zájmu o řešení problémů pacienta, které jsou spojené s ošetřovatelskou péčí po odborném výkonu.
Závěr
Pro moderní medicínu je příznačný bio-psycho-sociální přístup, který se prolíná celým léčebným i ošetřovatelským procesem. Při poskytování komplexní individuální ošetřovatelské péče je pak nezbytný i holistický pohled na člověka. Také ošetřovatelská péče o pacienta po odborném výkonu má svá specifika a vychází z aktuálních potřeb každého jedince. Zdravotničtí pracovníci, kteří se věnují tomuto úseku medicíny, musejí být na svou profesi odborně i lidsky připraveni. Vhodný profesionální přístup, správná komunikace, empatie, edukace a v neposlední řadě i spolupráce s rodinou pacienta může pomoci zkvalitnit ošetřovatelský proces v daném oboru.
Literatura u autorky
Doc. PaedDr. et Mgr. Eva Zacharová, Ph. D., Ostravská univerzita v Ostravě, Lékařská fakulta, eva.zacharova@seznam.cz