Ne každý je ale schopen mluvené řeči. Nemám teď na mysli handicap, který neumožňuje verbální komunikaci, ale intaktní populaci ve věku 6-18 měsíců, tzn. kojence a batolata. Jsou součástí společnosti, ale mluvenou řeč si začnou osvojovat až později a určitě to nepůjde ze dne na den. Proč bychom jim nemohli umožnit, aby se s námi mohli domluvit a dát najevo své potřeby a pocity, aniž bychom museli pobíhat po bytě a nabízet jim všemožné předměty jen proto, aby už konečně přestali křičet a vztekat se. Komunikaci s kojenci a batolaty nám umožňují programy znakování se slyšícími dětmi, které se pomalu dostávají do povědomí mladých maminek. Pokud mezi laiky zmíníme znakování se slyšícími dětmi, každému se ihned vybaví právě znakový jazyk neslyšících.
Většina maminek je ale vůči této metodě nedůvěřivá a klade si množství otázek. Často se bojí, že znakování u dítěte zbrzdí rozvoj mluvené řeči. Je ale důležité si uvědomit, že i my v běžné komunikaci znaky, resp. gesta používáme a je to zcela přirozené. Gesta jsou pro nás v některých situacích naprosto samozřejmá a jen zdůrazňují, podtrhují či doplňují význam mluvené řeči. Nikdo z nás nepřemýšlí o tom, že by gesta omezovala naši komunikaci, tak proč o tom uvažovat u těch nejmenších.
Neverbální komunikace
V úvodu ani nemusíme připomínat, že tento způsob komunikace je mnohem starší než komunikace verbální.
Děti se postupně učí a osvojují si určitá gesta, která si spojují s danou činností. Tato gesta pak využívají při komunikaci s rodiči, a aniž by ze sebe vydaly hlásku, všímaví rodiče pochopí, co si jejich dítě přeje.
Neverbální komunikace má i složku nevědomou, která při komunikaci prozrazuje to, co většinou chceme skrýt. A také u dětí bychom si měli všímat jejich řeči těla, která nám mnoho napoví o jejich současné náladě nebo potřebě. Díky tomu, že se neverbální komunikace řídí podvědomím, ji můžeme považovat za pravdivější ukazatel skutečných myšlenek.
Mezi prvky neverbální komunikace můžeme zařadit gesta, pohyby hlavy, postoj těla, tvář a mimiku, pohled očí, tělesný kontakt a změnu komunikační vzdálenosti, tón hlasu… (Vybíral, 2009).
Gesta jsou pohyby rukou a jsou pro komunikaci velmi významná. Někteří autoři upozorňují na velmi úzkou vazbu mezi řečí a gesty - výzkumy prokázaly, že řeč se vyvinula z posunkové komunikace.
Pohled a výraz obličeje nám sdělí mnoho informací. Při bližším zkoumání lidského pohledu se můžeme zaměřit na několik faktorů, a to vzájemnost pohledu, roztažení zornic a mrkání. Vzájemnost pohledu charakterizuje, jakou dobu během rozhovoru člověk upírá svůj pohled na osobu, se kterou komunikuje. Malé děti si sice prohlížejí lidský obličej hned od narození, ale vzájemný oční kontakt se objevuje až kolem třetího týdne. Roztažení zornic je čistě mimovolní a tento proces nemůžeme nijak ovlivnit. Proces rozšiřování i zužování zornic je odrazem kognitivního i emočního stavu a také odrazem sympatií ke komunikačnímu partnerovi. Mrkání oka souvisí jak s okolními podmínkami, tak např. i s mírou soustředěnosti - při soustředění mrkáme méně, naopak při pocitu úzkosti mrkáme více.
Podle výzkumů se všichni lidé rodí se schopností vyjádřit obličejem šest základních výrazů - štěstí, smutek, překvapení, strach, hněv a odpor. Ne všechny se objevují hned po narození, ale s postupným dozráváním mozku se objeví všech šest výrazů, aniž by se je novorozenci nějak učili.
Vrozené signály
„Vzrušující výzkumy z posledních let svědčí o něčem pozoruhodném: Vaše dítě přichází na svět vybaveno schopností vyjadřovat pocity a reakce za použití neverbálního jazyka devíti vrozených signálů. Tyto signály jsou vyjádřeny kombinací výrazů v obličeji, zvuků a řeči těla… A byly zaznamenány u dětí a dospělých všech kultur až doposud sledovaných.“ (Holinger, 2005, s. 28) Mezi tyto vrozené signály patří zájem, potěšení, překvapení, tíseň, hněv, strach, zahanbení, znechucení a averze vůči zápachu.
Stěžejním místem pro pozorování těchto signálů je lidský obličej. V obličeji je dostatek svalů pro vyjádření emocí, a navíc právě lidský obličej nejvíce upoutává pozornost dětí, dokonce více než barevné a zajímavé hračky (Holinger, 2005; Doherty-Sneddon, 2005). K tomu, abychom byli schopni číst z dětské tváře, je výhodné držet se několika zásad dětské komunikace. Nejdůležitější zásadou je, aby dospělí byli pozorní. Jako další uvedeme zásadu vizuálních signálů - ty jsou pro dětskou komunikaci velmi významné a důležité (pohled, výraz obličeje, gesta). Další je zásada záměrnosti - děti se sice rodí vybaveny převážně reflexy, které jsou nezáměrné, ty však postupně vyhasínají a mění se v záměrné chování (např. uchopovací reflex). Kojenci se naučí tedy používat určité typy chování záměrně za účelem komunikace a je důležité povzbuzovat záměrnost jejich chování, a tím i komunikace. Zásad je samozřejmě více, např. komunikace je vrozená, komunikace je naučená, schopnost reakce, opora (Doherty-Sneddon, 2005).
Vrozené signály * Zájem: Hlavními projevy zájmu je ohmatávání, ochutnávání a pozorování. Pokud dítě o něco projeví zájem, je nežádoucí, aby mu dospělí zakazovali tuto činnost dělat. Někdy může být pro dospělé projevování zájmu na obtíž. Třeba právě když dítě bouchá neustále kostkou o jiný předmět, líbí se mu zvuky, které to vydává, a můžeme na něm pozorovat zájem o tuto činnost. Rodiče se často neudrží a dítěti řeknou: „Nedělej to.“ Děti se cítí zklamané a zahanbené. Nejvhodnější je odvést pozornost dítěte k jiné činnosti nebo mu dát jinou věc, kterou svým objevováním nezničí. Zájem dítěte můžeme samozřejmě odpozorovat z jeho tváře. Děti mají většinou pozvednuté obočí a mírně otevřená ústa a předmět zájmu buď fixují pouze očima, nebo se za ním samy vydávají.
Potěšení: Potěšení můžeme pozorovat v několika úrovních od pousmání k výbuchu smíchu. U dětí se obvykle střídá zájem a potěšení a potěšení obvykle nastupuje po prožitém překvapení nebo strachu. Dětem se velmi líbí, pokud rodiče sdílí jejich potěšení s nimi a mají rády, pokud to rodiče dávají dostatečně najevo. U malých dětí se maminka často dostává do situace, že to, co je pro dítě potěšující, je pro něj zároveň i nebezpečné. V této situaci je důležité, aby maminka zachovala klidnou hlavu, sdílela potěšení s dítětem a vzápětí vzbuzovala potěšení předmětem nebo činností, která už nebude nebezpečná. U nejmenších dětí je potěšení zajištěno uspokojením základních potřeb (nakrmení, přebalení), ale čím je dítě větší, tím náročnější je potěšení vyvolat, protože už nestačí uspokojení potřeb, ale je třeba použít např. vizuální nebo slovní žerty (hra na schovávanou apod.).
Překvapení: Překvapení je důležité jako signál pro změnu pozornosti. Překvapení přichází nečekaně a obzvlášť děti na něj neumí reagovat. V tomto okamžiku může dospělý reagovat dvěma způsoby. Prvním způsobem je ocenění, kdy dítě ujistíme, že jsme u něj. Druhým způsobem je činnost, kterou můžeme ještě rozdělit na dva typy. Prvním je, že se snažíme dítě ochránit před podnětem, který tento signál vyvolal, druhou variantou je, že překvapení přiměřenou reakcí přetransformujeme na zájem. Překvapení je v dětském obličeji velmi dobře rozpoznatelné - dítě zdvihne obočí, otevře ústa, má doširoka otevřené oči a mrká.
Tíseň: Tento signál dává rodičům najevo, že dítě něco potřebuje, je to jakýsi způsob volání o pomoc. Projevy tísně se postupně mění s tím, jak dítě roste, od vzlyků a kňourání až po rozhazování hraček okolo sebe. Nejčastěji je tíseň způsobena hladem, bolestí, odloučením od blízké osoby nebo také nudou. Je důležité, aby se rodiče alespoň pokusili vcítit do pocitů dítěte a poskytli mu oporu v jeho momentální těžké situaci. Pokud je tíseň způsobená nudou, je vhodné dítěti poskytnout nějaký předmět, jenž by jej zaujal a zabavil. Mnohé psychologické výzkumy ukazují, že u dětí, které nemají dostatečné množství podnětů, dochází ke zpomalení vývoje myšlení, řeči apod.
Hněv: Všichni rodiče se jistě ocitli v situaci, kdy má dítě zatnuté rty, jeho obličej mění barvu do výrazné červené barvy a nepomáhá vůbec nic. To se právě ocitli v situaci, kdy jejich dítě prožívá hněv. Hněv většinou následuje po veliké tísni a je vlastně jejím vystupňováním. Děti se narodí s tím, že umí hněv vyjádřit, ale nedokážou ho ovládat, což se postupně učí od svých rodičů. Je vhodné zmínit, že hněv je velice nakažlivý, a pokud se hněvá dítě, brzy se k hněvu nechají strhnout i rodiče. Mnoho rodičů nechá své dítě tzv. vyvztekat. Je dobré pokusit se dítěti vysvětlit celou situaci a nenechat ho jen se vztekat.
Strach: Strach je signálem, který nám dospělým pomáhá v nebezpečí, varuje nás. Malé děti se nedokážou samy bránit. První reakcí by měla být snaha dítě strachu zbavit - podnět působící strach odstraníme z dosahu dítěte, dítě odvedeme jinam nebo předmět přeměníme v předmět zájmu. Musíme si také uvědomit, že každé dítě je jedinečná osobnost a to, co je pro jedno dítě předmětem zájmu, může být pro jiné zdrojem strachu. V žádném případě bychom jako rodiče neměli dítěti dávat najevo, že se něčeho bojíme, a svůj strach mu tak vštěpovat. Dítěti bychom se měli snažit pomoci strach zvládat a v žádném případě ho nevyužívat jako jednu z výchovných metod („Jestli neposlechneš, přijde čert!“).
Zahanbení: Pokud se dítě cítí zahanbeně, sklopí víčka, odvrátí hlavu a u některých dětí můžeme pozorovat i červenání se. Zahanbení vzniká na základě střetů dvou odlišných názorů, a to názoru rodiče a dítěte. Pro dítě je vše nové, zajímavé a chce všechno poznat, např. se dítě pokusí zjistit, co se stane, když otočí plný hrnek dnem vzhůru, a potom má radost z nového objevu - čaj teče na podlahu. Rodiče ale jeho radost z objevu nesdílejí, vidí jen katastrofu a spoušť a dítě napomenou. Tento střet je podstatou vzniku zahanbení. Příliš časté zahanbení může napáchat velké škody v oblasti emocionálního vývoje a narušit vnímání vlastního já a sebeúctu dítěte.
Znechucení a averze vůči nepříjemnému pachu: Tento signál je u dětí velmi dobře pozorovatelný v situacích, které jsou spojené s jídlem. Znechucení dává dítě najevo pliváním jídla a averzi vůči pachu pokrčením nosu a odvrácením hlavy. Opět by rodiče měli tyto signály respektovat a dítěti nevnucovat jídlo, které mu nevoní. Málokterý rodič si uvědomuje, že malé děti jsou na pachy a vůně mnohem citlivější než dospělí. Citlivost na pachy a vůně se postupně upravuje, ale rozhodně nelze tento proces zrychlit vůlí rodičů (DohertySneddon, 2005).
Programy znakování pro slyšící batolata
Původním záměrem bylo shrnout co nejvíce poznatků o různých programech znakování pro slyšící batolata. Po podrobnějším prostudování literatury a elektronických zdrojů jsem zjistil, že jediným programem, který je vědecky podložen a jehož autorkami jsou odbornice, je program Baby Signs®. Z tohoto programu vycházejí všechny ostatní programy. Většinu těchto programů vytvořili laici či maminky, které znakování se svými dětmi praktikovaly.
U zrodu programu Baby Signs® stály profesorky vývojové psychologie Linda Acredolo, Ph. D., a Susan Goodwyn, Ph. D., už v 80. letech 20. století, kdy odstartovaly svůj výzkum. Tyto psycholožky si všimly, že kojenci ve věku 10-24 měsíců používají ke komunikaci gesta pro zjednodušení své komunikace s dospělými. Začaly tedy zkoumat, zda děti přijmou rozšíření této znakové zásoby od rodičů a jestli na ně znakování bude mít pozitivní vliv.
Vybráno bylo asi 140 rodin, které rozdělily do dvou naprosto si rovných skupin (věk dětí, počet sourozenců, pořadí dítěte v rodině, socioekonomická úroveň rodiny apod.). Postupně byly u dětí prováděny testy jazykových dovedností, a právě ty dokazovaly pozitivní vliv znakování. Děti, se kterými rodiče znakovali, uměly ve 24 měsících komunikovat jako neznakující děti ve 27-28 měsících. V dalším období (36 měsíců věku) byly znakující děti v oblasti komunikace na úrovni 47měsíčních neznakujících dětí a tvořily podstatně delší věty než jejich vrstevníci. Výzkum pokračoval i po několikaleté pauze. V té době bylo zúčastněným dětem 8 let. Těmto dětem byl předložen test WISC III (Wechslerova inteligenční škála pro děti; nejpoužívanější inteligenční test v dětské populaci). Výsledky testu také mluvily ve prospěch programu Baby Signs® - děti, které jako malé znakovaly, dosahovaly v testu průměrně o 12 bodů lepších výsledků.
Ve stejné době jako Linda Acredolo, Ph. D., a Susan Goodwyn, Ph. D., si gest u dětí všiml také Joseph Garcia. Tento muž se zabýval znakovým jazykem a později se stal tlumočníkem pro neslyšící, a právě při této práci gesta u dětí pozoroval. Během tlumočení zjistil, že slyšící děti neslyšících rodičů dokážou mnohem dříve vyjádřit svá přání či potřeby. V roce 1987 tedy započal svůj výzkum - na slyšící děti aplikoval americký znakový jazyk a výsledky byly překvapující. Děti, které byly vystaveny znakování mezi 6. a 7. měsícem, dokážou vyjádřit své potřeby okolo 8. a 9. měsíce. Tímto odstartovala jeho snaha vytvořit takový program, který usnadní rodičům komunikaci s kojenci a batolaty. V roce 1999 konečně vzniká program SIGN with your BABY® a do prodeje se dostává kompletní sada pro rodiče, kteří chtějí program se svými dětmi vyzkoušet - SIGN with your BABY® Complet learning kit. Kromě této sady je Garcia také autorem publikace Sign with your baby, která obsahuje rady a návody a samozřejmě také příběhy rodin, které si znakování vyzkoušely.
I přesto ale zůstává program amerických profesorek vývojové psychologie světově nejrozšířenější. Program Baby Signs® se tedy postupně dostal do všech koutů světa.
Využití programu v České republice
Jak jsme se již zmínili, program spatřil světlo světa v 80. letech 20. století. Do České republiky se ale dostává až v roce 2008, kdy jej z Ameriky přiváží dnešní jednatelka programu pro Českou a Slovenskou republiku Ing. Michaela Tilton, MBA.
Program je v ČR nový a důvěru maminek si získává velmi postupně. Na některé rodiče může působit pouze jako další americký „výmysl“, ale pokud se nad komunikací se svým dítětem zamyslí, musejí i oni uznat, že určité znaky, resp. gesta v komunikaci s dětmi používají i bez programu. Obyčejné vyjádření souhlasu či nesouhlasu je doprovázeno pohyby hlavy, při loučení jsou slova „pá pá“ také doprovázena pohyby. Program Baby Signs® je tedy pouhým rozšířením běžné a přirozené znakové zásoby dětí (Acredolo, Goodwyn, 2008; Briant, 2009).
V České republice je v současné době v nabídce jednorázový kurz pro rodiče. Během tohoto kurzu, který trvá 2 hodiny, se maminky dozvědí vše podstatné o programu od certifikované instruktorky. V ceně kurzu je i kompletní sada pro znakování, která obsahuje knihu pro rodiče, DVD pro rodiče, DVD pro děti, leporela pro děti a magnetickou tabulku znaků. Kurz je určen všem rodičům kojenců, kteří chtějí tuto metodu komunikace s dětmi vyzkoušet. Kromě kurzů, které jsou určené pouze pro rodiče, jsou samozřejmě nabízeny i kurzy pro rodiče s dětmi. Tyto kurzy se skládají ze šesti šedesátiminutových lekcí, jež probíhají pravidelně každý týden. Náplní kurzů je jak teorie pro rodiče, tak i hry pro děti. Tyto kurzy dnes probíhají na dvou úrovních, které se liší probíranými tématy.
Kurz I se zabývá tématy u jídla, koupání, před spaním, v parku, oblékáním, zvířátky.
Kurz II se věnuje tématům pocity, na farmě, venku, bezpečnost, v zoo, narozeniny.
Vliv programů na rozvoj dítěte
Vědecký výzkum amerických profesorek potvrdil, že program: * Snižuje frustraci, a to jak na straně rodičů, tak na straně dětí - děti si velmi brzy začínají uvědomovat své potřeby, ale nemají možnost se o své pocity s dospělými podělit jinak než nespokojeným pláčem a rodiče poté bezradně přemýšlejí, co jejich dítěti chybí. Děti, se kterými rodiče znakují, si brzy osvojí zejména znaky vyjadřující jejich potřebu (např. znak „jíst“, „pít“ apod.). Využití těchto znaků v adekvátní situaci pak snižuje stres dětí i rodičů, který pramenil z původního nedorozumění.
Umožňuje dětem podělit se o své dojmy, zážitky - malé děti si velmi pečlivě a se zájmem prohlížejí svět okolo sebe, všímají si dokonce i takových maličkostí, které dospělého už ani nezaujmou. Děti ovšem chtějí rodiče na zajímavý objekt upozornit, ale kromě křiku či ukazování do prostoru nemají jinou možnost. Právě tuto jinou možnost jim může poskytnout využití programu.
Posiluje sebedůvěru dětí - k posilování sebedůvěry dochází u dětí stejně jako u dospělých, a to zažitím vlastního úspěchu. Právě tento úspěch zažívají znakující děti v okamžiku, kdy vidí, že ostatní lidé jim rozumí a reagují na jejich sdělení.
Zpevňuje pouto mezi rodiči a dítětem - „obě strany“ si rozumí, nevznikají nedorozumění a doma panuje pozitivní a klidná atmosféra, která podněcuje vytváření pevnějšího pouta mezi rodiči a dítětem. Dr. Claire Valloton provedla výzkum interakce mezi rodiči a dítětem znakujícím a neznakujícím. Matky, které s dítětem znakují, vnímají své dítě schopnější, vnímavější a lépe se orientují v jeho emocích. Co se týká dětí, u znakujících dětí byla pozorována větší chuť ke komunikaci oproti neznakujícím vrstevníkům.
Podporuje rozvoj řeči - zde mluvíme o tzv. prarodičovském mýtu, kdy jsou maminky přesvědčeny převážně svými prarodiči, že znakování vývoj řeči neurychlí, a naopak tento vývoj zbrzdí. Prarodiče se svými dětmi neznakovali, a proto byly tyto děti nuceny začít mluvit co nejdříve. Výzkumy však dokazují naprostý opak. Děti nejprve znakují, protože jinak se dorozumívat neumějí, v okamžiku, kdy se jim podaří vyslovit slovo, zjistí, že komunikace slovy je snazší a často také účinnější. Ve vědeckém základu programu je tato situace popisována na příkladu vývoje hrubé motoriky - dítě nejdříve leze, později se naučí chodit a zjistí, že tento způsob pohybu je snazší, rychlejší a pohodlnější, a proto od lezení upouští.
Znaková zásoba navíc podporuje rozvoj slovní zásoby a tyto děti pak nemají problém objekty pojmenovat, protože znaky mají spojené se slovy.
Vliv na vývoj řeči má i reakce rodičů na dětský znak - v okamžiku, kdy dítě znakuje, rodiče objekt ihned komentují a dětem tak poskytují mnoho příležitostí k „naposlouchání“ gramatiky a syntaxe daného jazyka. Nespornou výhodou je také to, že téma hovoru si vlastně zvolilo samo dítě podle toho, co ho zrovna v jeho okolí zaujalo (Warburton, 2006).
Znaková zásoba programu
Základní znaková zásoba programu kopíruje témata jednotlivých kurzů, které už jsem zmínil výše. Na DVD pro rodiče je natočen i znakový slovník, jenž obsahuje 100 různých znaků. Znaky jsou pouze doporučené a není nutné je striktně dodržovat. Některé znaky mohou rodiče pro dítě upravit sami, jiné znaky si upravuje dítě, nebo si dokonce mohou rodiče s dětmi vymýšlet vlastní znaky podle potřeby.
Znaky programu vycházejí z amerického znakového jazyka (ASL) a jsou upravovány. V každém znakovém jazyce rozeznáváme několik druhů znaků. V programu najdou nejširší uplatnění znaky tzv. vizuálně motivované neboli ikonické, tedy ty znaky, které mají určitou vizuální podobu se znakovaným objektem (Šustová, 2008).
Mgr. BcA. Pavel Kučera Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc (kuceraenator@gmail.com)
Literatura
ACREDOLO, L., P.; GOODWYN, S. Znaková řeč pro batolata: kompletní sada pro začátečníky: Baby Signs program. Kněžmost: Nuerasoft, 2008. 139 s. ISBN 978-80254-1185-8.
BRIANT, M., Z. Baby Sign Language Basics: Early Communication for Hearing Babies and Toddlers. United States of America: Hay House Inc., 2009. 480 s. ISBN 9781-4019-2159-0.
DOHERTY-SNEDDON, G. Neverbální komunikace dětí: jak porozumět dítěti z jeho gest a mimiky. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 197 s. ISBN 80-7367-043-7.
HOLINGER, P.; DONER, K. Co říkají děti, než se naučí mluvit: devět signálů, jichž nemluvňata užívají k vyjádření svých pocitů. 1. vyd. Praha: Triton, 2005. 222 s. ISBN 80-7254634-1.
VASILOVČÍK-ŠUSTOVÁ, T. Jak se domluvit s kojencem a batoletem: komunikujeme přirozenými znaky a gesty. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 144 s. ISBN 978-80-2472336-5.
VYBÍRAL, Z. Psychologie komunikace. 2. vyd. Praha: Portál, 2009. 319 s. ISBN 978-80-7367-387-1.
WARBURTON, K. Baby Sign Language: For hearing children. United States of America: Penguin Putnam Inc., 2006. 146 s. ISBN 978-03-9953-260-3. www.babysigns.cz www.sign2me.com
R