Co je agorafobie?
Pro agorafobii je typické, že pacient má strach chodit na místa, odkud je těžké se dostat pryč nebo kde by bylo obtížné získat pomoc v případě nějakých zdravotních obtíží. Název agorafobie má původ ve dvou řeckých slovech, a to agora (tam, kde se shromažďují lidé) a fobos (hrůza, děs). Označuje nemoc, která se řadí do skupiny úzkostných neurotických poruch, kam dále patří také tyto problémy:
- Obsedantně kompulzivní porucha
- Sociálně úzkostná porucha
- Generalizovaná úzkostná porucha
- Posttraumatická stresová porucha
- Panická porucha
- Specifické fobie
Agorafobie údajně postihuje více než 3 % populace, přičemž ženy se s tímto onemocněním potýkají dvakrát častěji než muži. Obvykle se projevuje kolem třicátého roku života a jen velmi zřídka vzniká v dětství nebo pacienta začne trápit až po dosažení 45 let. Průběh této poruchy je chronický, intenzita projevů však přitom kolísá. Až v 95 % případů je přitom agorafobie spojená s panickou poruchou.
Příčiny vzniku agorafobie
Přesné příčiny vzniku této poruchy nejsou dodnes známé. Lékaři jsou však přesvědčení, že významnou roli hrají genetické dispozice. Pacienti přitom obvykle nezdědí konkrétní poruchu, ale spíše dispozice, podle kterých člověk reaguje na různé stresové situace a zátěž. Svou roli nicméně hrají také vlastnosti temperamentu a odolnost osobnosti vůči vnějším vlivům, jelikož agorafobie se často rozvíjí právě ve chvíli, kdy je člověk vystaven většímu stresu.
Příznaky agorafobie
Pokud se pacienti trpící agorafobií dostanou na místo, kde se shromažďuje větší množství lidí a oni se tam cítí být lapeni v pasti a nedostatečně chráněni, ztrácejí kontrolu nad situací a mívají těžké záchvaty paniky. To samé se ovšem může stát i při nepříjemném očekávání či pouhé vzpomínce na stresovou situaci.
Člověka trpícího touto poruchou obvykle pronásledují myšlenky na to, že se mu někde něco stane, bude potřebovat pomoc, která ovšem v danou chvíli nebude k dispozici, že na místě omdlí, nějak se ztrapní nebo dokonce zemře. Zároveň se u něj může projevit celá řada tělesných příznaků, které souvisí s panickým záchvatem, jako jsou například:
- Zrychlený puls, bušení srdce
- Zrychlené dýchání
- Bolest na hrudi
- Pocit nedostatku vzduchu
- Závratě
- Křeče v břiše
- Návaly horka či chladu
- Nadměrné pocení
- Mravenčení v prstech
- Silná úzkost, psychické napětí
- Sucho v ústech
- Nevolnost, zvracení
- Třes nebo silné chvění
- Potíže se spánkem
Lidé s agorafobií jsou velmi často přecitlivělí a přehnaně reagují na zcela běžné situace. Záchvat paniky u nich proto může vyvolat třeba cestování hromadnou dopravou, nakupování ve větších centrech i menších obchodech, návštěva kina a v těžších případech dokonce jakákoliv cesta z bezpečí domova bez doprovodu.
Úleva se obvykle dostaví ve chvíli, kdy člověk trpící touto poruchou opustí místo, které v něm vyvolává úzkost, nebo pomine jeho nepříjemné očekávání. Ačkoliv dojde k bezprostřednímu snížení napětí a fyzické potíže odezní, z dlouhodobého hlediska se problém spíše posiluje a prohlubuje. V pacientovi se totiž upevňuje přesvědčení, že daná situace mu vždy přivodí nepříjemné pocity, a je tedy třeba se jí vyhýbat.
Následky
Jelikož mají pacienti trpící agorafobií strach z pohybu ve veřejných prostorách, odkud by nemohli okamžitě uniknout a kam by se za nimi nedostala žádná pomoc, obvykle se snaží vyhnout situacím, které v nich nepříjemné obavy a úzkost vyvolávají. Z toho důvodu třeba volí nákup ve vzdálenějším obchodě nebo jiné způsoby dopravy, přestože pro ně mohou být tyto alternativy časově i finančně méně výhodné.
Kromě toho se může stát, že se tyto osoby bojí opustit domov a svou bezpečnou zónu, nebo to dokonce zcela odmítají. Většinou jim to však nebrání pracovat z domova nebo zde přijímat návštěvy. Pokud se člověk s agorafobií neléčí, často kvůli svému onemocnění ztrácí sociální kontakty v osobní i pracovní sféře, což vede k životu v ústraní. Někteří lidé zároveň trpí depresemi, mají potíže s běžným fungováním a mohou se v nejhorším případě pokusit o sebevraždu.
Diagnostika poruchy
Lékaře je vhodné vyhledat ve chvíli, kdy pacient začne pociťovat strach na veřejných prostranstvích, na místech, kde se pohybuje větší množství lidí, nebo při očekávání takové situace a jeho úzkost mu tak znemožňuje normální fungování nebo s sebou přináší nepříjemné projevy. Vyšetření se obvykle skládá z pohovoru s odborníkem, který podle speciálních diagnostických kritérií stanoví, zda se opravdu jedná o agorafobii.
Léčba agorafobie
K léčbě agorafobie se v dnešní době využívá kombinace farmakoterapie a psychoterapie. Co se týče léků, pacienti podobně jako u panické poruchy obvykle užívají antidepresiva ze skupiny SSRI a SNRI. Ty jsou účinnější než benzodiazepiny, na kterých může při pravidelném užívání vzniknout závislost. Pomocí antidepresiv se však dá omezit pouze úzkost a některé tělesné příznaky, vyhýbavé chování nicméně nedokáží spolehlivě ovlivnit.
Pokud jde o psychoterapii, dobře se osvědčila metoda postupného vystavování pacienta obávané situaci. Člověk trpící agorafobií je proto cíleně uváděn do situací, které u něj vyvolávají úzkost a obavy, a to od stavů působících nejmenší problémy až po ty nejhorší. Tato terapie se zakládá na tom, že úzkost nemůže nikdy růst do nekonečna. Pokud je tedy pacient v kontaktu s obávanou situací dostatečně dlouho, úzkost začne pomalu klesat.
Kromě této metody je vhodná také kognitivně behaviorální terapie, která učí pacienta porozumět úzkostným myšlenkám a pocitům a postupně je zvládat. V některých případech se využívá také terapie EMDR neboli Eye Movement Desensitisation and Reprocessing, která je efektivní například při zpracovávání úzkostných stavů, které se dostavily jako reakce na nějaký traumatický zážitek.
Pomoc blízkých
Agorafobie představuje závažný problém, a proto je pro pacienta důležitá také velká podpora a pomoc okolí. Příbuzní a přátelé nemocného by nikdy neměli zlehčovat jeho stav, negativní pocity nebo dokonce sebevražedné výhrůžky. Naopak je třeba zjistit si o agorafobii více a podpořit pacientovo rozhodnutí navštívit odborníka. Zároveň je důležité pacientovi poskytnout dostatek porozumění a trpělivosti, aby se necítil izolovaný a bezmocný.
