Moje nejoblíbenější knížka byla anatomie. Jak všechno v našem těle funguje a všechno vypadá. Listoval jsem v ní s dědou. Mohly mi být tak čtyři roky. Díky tomu jsem se naučil číst už v předškolním věku. Od těchto let jsem si začal uvědomovat sám sebe. Jako bytost, která je schopna přijímat informace. Vnímal jsem okolní svět a ten vnímám dodnes. Každý jsme výjimečný a jedinečný. Každý máme možnost nasměrovat osud tím správným směrem. Proč je někdo slavný a úspěšný a někdo bez domova?
Všichni jsme se stali součástí toho velkého kolotoče. Svět je divadlo a my jsme herci. Hrajeme si tu naši roličku a přemýšlíme. Já přemýšlím nad tím, jak být lepším člověkem. Nejde o peníze a slávu, ale o harmonii v duši. Cestuji společně s vámi. Při psaní těchto řádků mám možnost zabývat se dalšími otázkami. Tento příběh nekončí. Příběh nikoho z nás nekončí.
Každý toužíme někoho milovat a sdílet s ním osud. Je těžké najít někoho, kdo je vám souzen, ale je to možné. Obklopujeme se věcmi, které nám jsou milé. Taky se družíme s lidmi, kteří nám jsou něčím blízcí. Jsou to rodina a přátelé. Já se na svoji rodinu mohu ve všech ohledech spolehnout. Stála a stojí za mnou ve chvílích příjemných i těžkých. Podporuje mě.
Jsem muzikant. Tedy dá se říct umělec, ale taky jsem zdravotník. Odmalička jsem tíhl k tomu někomu pomáhat. Chtěl jsem na medicínu, ale osud mě zavál jinam. Vystudoval jsem fyzioterapii a tím se také živím. Už při studiích, shodou okolností na lékařské fakultě, jsem si uvědomil, že jsem souzen pomáhat starým lidem. Je to velice zajímavá práce a naplňuje mě.
Hudbou projevuji svoje pocity, nálady. Vzhledem k tomu, že hraji v kapelách, tak se do celku projevují pocity všech muzikantů. Hrajeme pro zábavu.
Všechno dává smysl
Věříme, že je něco nadpozemského, něco, co nelze vysvětlit. Moje cesta byla a je trnitá. Věřím. Co mě k tomu vedlo? Asi moje nemoc. Mám diagnostikovanou maniodepresivní psychózu. Neberu to jako nemoc, ale součást sama sebe. Hodně lidí trpí obdobnými problémy jako já. Všechno dává smysl, všechno do sebe zapadá. Vidíme to, co jiní lidé NEVIDÍ? V určité etapě života to pocítí každý z nás. Záleží na intenzitě. Někdo slyší hlasy, někdo má vizuální halucinace, někdo chodí podle větru, někdo se schovává za stíny.
Já jsem měl stavy, které jsou těžko popsatelné a budu se snažit je přiblížit světu. Jedu vlakem a vnímám, zjišťuji, že to, co se kolem mě děje, jsem ještě nikdy neviděl, i když jsem tu trasu dokonale znal. Byl to zvláštní pocit. Sedím ve vlaku, najednou mám pocit, že jsem úplně vyrovnaný. Nepotřebuji na toaletu, nepotřebuji jíst, nepotřebuji sex. Vystoupím z vlaku a kolem mě je neviditelný kruh a nikdo z kolemjdoucích ho neporuší. Zastavuje mě bezdomovec a říká, že už mě dlouho neviděl a jestli nemám na pivko, prý už obědval. Jdeme ke kiosku a on se ptá, jestli nekoupím taky kávu. Částka 34 Kč. Mám posledních 34 Kč. Zaplatím a pokračuji dál. Musím se dostat do Karlových Varů a do Lokte. Vybírám nějaké peníze a chci si zjistit, co mi vlastně jede. Jsem zmatený, nikdo mi nepodává jasné informace. Nakonec jsem se dostal do autobusu směr Vary. Koukám na hodiny v autobuse a dávají mi jasně najevo, co mám dělat. Z čísel se stávají písmenka odrazem v okně. Je to úžasný pocit. Přijíždíme do Varů a já si vytahuji batoh. V zavazadlovém prostoru zůstal ručník, beru ho také. Musím se dostat do Lokte, kde na mě čeká přítelkyně. Zastavuji taxi jedoucí kolem. Nasedám a bavím se s řidičem. V Lokti zjišťuji, že nemám na zaplacení. Hledáme bankomat. Nenašli jsme. Potkáváme přítelkyni, vypomáhá mi s placením. Mám zastřenou mysl. Pokřivené vnímání. Překračuji hranice. Otevírám Pandořinu skříňku? Bojím se toho všeho, co se na mě valí. Plno informací, bez jakéhokoli vysvětlení. Já si svojí myslí dávám vše do kupy. Bavím se s přítelkyní a dospívám ke zvláštním závěrům. Mám špatný pocit, jako by se v Lokti něco událo, něco strašného. Malá buňka na spaní, malý prostor. Snažím se něco dokázat. Bylo to velice nepříjemné. Celou noc jsme nespali. Bolelo to a nejen duševně, ale i tělesně.
Podle větru jsem chodil i na Slovensku, kde jsme byli na praxi. Byly to nádherné okamžiky. Byli jsme ubytovaní v pěkném domečku. Ten dům tam stál a byl asi nejstarší z domů, co tam byly okolo. Měl nádhernou velkou zahradu. Bylo o nás postaráno,cítili jsme se jako v bavlnce. Vypadal jako boží dům. Byl jsem tam já a dalších 8 lidiček. Šli jsme na praxi a já měl dojem, že kamarádky jsou boží stvoření, že jsou to andělé a já jejich vůdce bůh. A pak už to šlo ráz naráz. Spirály a opouštění těla. Myšlenka na přítelkyni. Pohyboval jsem se jako bůh. Bylo to příjemné, ale asi jenom pro mě. Okolí mě začalo vnímat, jako že se se mnou něco děje. A dělo! Měl jsem opět pocity pouze těžko popsatelné. Znovu jsem šel podle větru a dorazil jsem, i když se zpožděním. Všechno se to zdá být zmatené a taky bylo.
Síla a moc interakcí
Vědci se po celá staletí snaží vše objasnit. Co je to atom? Jak jsme na to přišli? Co je to molekula? A jak funguje? Buňka? Jak to všechno vzniklo? Velký třesk?
Interakce mezi lidmi jsou jako mezi buňkami, mezi atomy a molekulami. Člověk nabyl vědomí, snaží se všechno dokázat. Dnešní přetechnizovaná doba se zrychluje. Ale už dříve si lidé předávali informace. Dnes používáme mobily, internet. I zvířata mezi sebou komunikují. Dorozumí se někdy lépe než člověk. Je plno jazyků. Každá země, každý stát má svoji řeč. Proč? Proč nemluvíme všichni stejným jazykem? Pomatení řečí? Ale dokážeme se i přesto dorozumět. Že by inteligence? Nebo je v tom něco víc? Něco, co nedokážeme vysvětlit.
Narodil jsem se ve středu Evropy. Naše malinkatá země odolává náporům z okolí. Ale jak dlouho. Podřizujeme se jiným mocnostem. Česká země byla vždy silnou zemí a dokázala se přizpůsobovat. Interakce mezi státy.
Dokážeme opustit naše tělo? Co je to sen? Jak funguje lidský mozek? Když sníme, jsme součástí našeho těla? Zamysleme se nad tím vším. Otázky budu klást pořád, protože na ně hledám odpovědi společně s TEBOU, čtenáři. Dostáváme se k pojmu myšlenka. Je to jen nějaký elektrický výboj? Je to možné. Mají myšlenky i zvířata, či rostliny? Také je to možné. Má myšlenku naše planeta? Či vesmír? Čeho jsme součástí? Sama sebe, nebo všeho?
Země se otáčí kolem své osy a ještě kolem Slunce. Otáčí se sluneční soustava ještě kolem něčeho. A neotáčí se vše kolem nás? Nebo lépe řečeno, otáčí se to navzájem.
Já měl vize trojúhelníku. Na vrcholu božstvo, pod ním já a moje partnerka. K nám přidružené rodiny. To božstvo symbolizovalo malou holčičku. Naše komunikace s partnerkou probíhala prostřednictvím téhle holčičky. Věřím v ni a můžu si na ni sáhnout. Byla jakýmsi filtrem mezi tím, co jsem dělal já a moje partnerka. Dobře jsme si rozuměli do doby, než jsem se dostal do nemocnice. Celý trojúhelník se zbortil. Pořád mám vize pyramidy.
V mé další manické atace jsem už božstvem nebyl, byl jsem jeho nástrojem. Máme tu vůli ovládat svou vlastní mysl a myšlenky. Když v něco věříme, funguje to. Jak se říká, víra tvá tě uzdraví. Já jsem začal věřit. Teď se ptám, v co?
Stál jsem u lampy. Byla to lampa na jedné benzince. Všechny ostatní byly zhasnuté, jen tahle svítila. Když jsem měl otázku, tak zhasla, nebo se rozsvítila. Můžeme se ptát knih, můžeme se ptát lidí, a co takhle energie? I my fungujeme na bázi přeměn energie. Vydáváme tepelnou energii, přeměňujeme chemickou na tepelnou, elektrickou na pohybovou. Kde je počátek těch energií. Ten prvotní impulz? Ve spojení dvou pohlavních buněk? Bylo dříve vejce, nebo slepice? Nebo byla nejdříve jedna částečka a ta se rozmnožila? Existují různé studie. Ptám se světa kolem sebe a snažím se vychytat určité informace. Každý jsme studentem celý život, ale plno otázek zůstává nezodpovězených. Můžeme se tímto obrátit na víru? V co věříme? Já věřím v sama sebe a v energie. Jsem fyzikálně založený a vše se snažím dokázat, ale někdy se vyskytne něco, co je nepopsatelné, nevysvětlitelné.
Beru léky, které mají mou mysl urovnávat. Zdá se, že se daří. Ale je to správně? Duševní choroby mají takovou nálepku. Je blázen. Ale když se vrátíme do minulosti, tak šašek byl taky blázen a byl nejblíže k panovníkovi, ba dokonce jeho rádcem. Kdo je to blázen a proč se toto slůvko objevilo? Je to člověk, který se chová jinak v souladu se společností. Jak to vnímá blázen. Jako že se společnost k němu chová divně a opět jde o interakci mezi bláznem a společností. Ale proč se tak chová, kde je příčina? Co to způsobilo? Hormony v mozku? Přesněji řečeno serotonin, dopamin nebo noradrenalin? Co když to vylučování je správné? Věříme tomu? Teď se díváte na svět očima blázna, který si tím prošel jak z jedné strany, tak ze strany druhé.
Možná se někde budu opakovat, ale to k tomuto článku patří, protože „opakování je matka moudrosti“.
Člověk toho má někdy na srdci víc, než se dá sdělit pouhými slovy. Kniha či článek nedokážou přesně vystihnout pocity a prožitky, které nás potkaly. Neberte to jako autobiografii, ale spíše jako jeden odkaz tomuto světu. Jeden život z dalších šesti a půl miliardy životů. Každý z těchto životů nějakým způsobem zasahuje do životů nás ostatních. Máme plno náboženství. Islám, křesťanství, buddhismus. Každé náboženství ukazuje boha. To něco, co je nevysvětlitelné. Je to vysvětlitelné, když uvěříte. Sám ještě přesně nevím, v jakou sílu věřím, ale věřím, že tu nejsme nadarmo a že každý život má smysl.
Někdy žijeme jenom v přítomnosti. Ale zasáhla nás minulost. Měli bychom ji respektovat. Když někoho respektujeme, díváme se do minulosti a na té stavíme. Jeden kolega mi také pravil, že bychom se neměli dívat do minulosti, ale na čem bychom potom stavěli?
Jedu autem se svojí přítelkyní a ptám se jí, jak to vidí a ona řekne, že vidí všechno. Představil jsem si to, jako že má radar někde nad zemí a přes něj vidí. Opustil jsem jak svoje tělo, tak vůz, a přesto jsem byl dobrým řidičem, i když ona měla strach. Nevěděl jsem, co přesně dělám, ale byl to takový instinkt. Žil jsem v domnění, že jsem jí dal tu schopnost vidět a ovládat ostatní. Nejen lidi, ale i stroje a jsem přesvědčen, že to uměla. Pak jsme se rozešli a ta schopnost vyprchala. Teď je do mne zamilovaná žena a opět mám filozofickou náladu. :-) Mám ji také rád. Je to bytost, o kterou jsem se vždycky mohl opřít. Patří do mého života jako rodina.
Celý život něco hledáme. Někdo slávu, někdo bohatství, někdo právě onu zmiňovanou lásku. Můžeme hledat společně. Avšak o slávu a bohatství nejde, jde o spokojenost. Právě tím bych se chtěl dotknout duše. Tělo máme jako nástroj bytí, ale to, co se skrývá v duši, nikdo neví. Co je to duše? Snad je to to, co řídí naše pozemské schránky. Ale musí to být v symbióze. Tělo musí naplňovat duši a naopak. Odborně je to psychosomatika. Psýchou se zabývala už řada vědců, ale jsou to jen pouhé náznaky toho, co to vlastně duše je, když můžeme v mysli opustit naše tělo. Je duše spjatá plnou vazbou s tělem?
Máme pět smyslů - zrak, sluch, chuť, čich a hmat. Máme ještě duši. Tu bychom mohli zařadit jako smysl šestý. Jakési třetí oko. Podle chování dokážeme odhadnout, co člověk cítí. Jak se má jeho duše. Mágové dokážou obelstít naše smysly, tedy hlavně ten zrakový. Umí vytvořit iluzi, kterou my vidíme. Ale jak to vnímáme, snažíme se přijít na to, jak to udělal. Většinou zůstáváme u té iluze.
Přemýšlím, kdo vlastně jsem. Hledám se. Teď jsem ve fázi útlumu. Určitou mírou k tomu přispívají psychofarmaka. Jaký bych byl, kdybych je neužíval? Co by se vlastně stalo? Asi to, co už dvakrát v mém životě. Otevřel by se ten pomyslný šestý smysl a já bych viděl, cítil a vnímal svět kolem sebe plnými barvami. Nebo by to bylo naopak? Dostal bych se opět do depresivní fáze? Medicína je krásný obor a složitý. Měl jsem tu možnost nahlédnout pod pokličku při svých studiích. Nádherná anatomie, fyziologie, neurologie, ortopedie a další. Mě fascinovaly hodiny strávené v pitevně. Zní to asi trošičku morbidně, ale mě to naplňovalo. Když zavzpomínám, je mi trošičku smutno, že už se tam nevrátím, ale po pravdě, můžu se tam vrátit ve vzpomínkách.
Život
Jako kluci jsme hrávali různé hry. V létě jsme využívali prázdninové pohody k hrám na vojáky. V zimě jsme stavěli pevnosti a koulovali se. Co si pamatujeme, to nám nikdo nevezme. S bráchou a kamarádem jsme jednou lezli v lomu a brácha uklouzl a sesunul se o patro níž. Být to o metr dál, spadl by až na dno lomu. Měl obrovské štěstí. Já jsem za ním ihned slezl, abych mu pomohl. Měl roztrženou bradu. Měl jsem strach, že už ho nikdy neuvidím. Žil, a to bylo důležité. S životem bychom si neměli zahrávat, měli bychom ho brát vážně.
Snad jako každý kluk jsem si hrával s autíčky. Podporovalo to taky mou fantazii. Přemýšlel jsem o rychlosti, o točení koleček, motorech, světlech. Taky nám starší bratr udělal z papíru rodinný dům, takže jsme mohli přemýšlet o rodině, o postavení otce a matky, dětí.
Ve školce se dostává člověk poprvé do kontaktu se stejně starými dětmi. Pořádaly se školky v přírodě, chodili jsme na společné vycházky. Taky první lásky.
Můj výklad může působit zmateně, až útržkovitě. Je to záměr, abyste si udělali představu o tom, že všechno nemusí mít daný systém, aby to mohlo fungovat a my se do toho systému dostáváme tím, že žijeme. Berme to jako takovou brožurku, průvodce toho, co se může přihodit každému, i když já si tenkrát myslel, že jsem víc než bůh. Proto taky vznikly tyto řádky. Třeba se dostanou i tobě do rukou. Můžeme si přečíst psychiatrickou příručku. Ve většině případů se najdou podobnosti, ale napsal to někdy „pacient“ svými slovy?
Teď momentálně poslouchám hudbu. Je to nadupaný rock. Dostává se mi až dovnitř. Je to pro mne až romantické. Hudba nás obklopuje a já se jí obklopuji ještě víc. Mám doma kytary a komba a bedny. Každý muzikant je asi svým způsobem ulítlý :-)
Deprese je stav, kdy vás nic nebaví, nemáte o nic zájem, nic nejde tak, jak by mělo. Když to trvá rok a půl, stojí to opravdu za to. Nedokážu se plně soustředit. Ale jak mi jeden človíček řekl: „Užívej si to.“ Snažím se držet téhle věty a je to mnohem lepší. Inspirací je mi pocit. Já sám poznám, jak mi je. Ale jeden lékař v nemocnici to taky poznal a viděl to na mně. Teď co je správné? Jestli deprese, nebo mánie? Věřím, že vše má svůj smysl. Patří to ke mně.
Když se na sebe podívám do zrcadla, vidím vousatého, vlasatého pána, tak kolem třicítky. Díky lékům nabírám i nějaké to kilo navíc. Působím na sebe vyrovnaným dojmem. Nechtěl bych nic vracet. Ničeho se nemá litovat. Nelituji ničeho, co jsem udělal. Se vším se vyrovnávám. Používám k tomu také autogenní trénink a meditace. Nechávám vše plynout, soustředím se na svoje tělo.
Potkal jsem člověka. Lépe řečeno ženu. I teď mi píše. Jsme na sebe napojeni. Je to můj opěrný bod. Vždy jsem se na ni mohl spolehnout. Podpořila mě ve chvílích špatných i dobrých. Je na ni spolehnutí. Je úžasná a nádherná. Mohu o ní napsat pár řádků. Vždycky na mně pozná, jak se cítím, něco jako ten doktor v nemocnici. Ale ona má ještě větší „čuch“. Má mě ráda a já ji. Jak vidíte, hodně příběhů se motá kolem žen a mužů. Taky to patří do našich životů.
Základ je pár
A já si myslel, že jsem potkal tu pravou. Tu, o které jsem psal, s tím trojúhelníkem. Možná že to byla ta pravá, ale už to skončilo. Mně se ale neulevilo. Nedokážu tak rychle zapomínat. Neženu se už do žádného vztahu. Určitou měrou k našemu rozchodu přispěla právě ta zmiňovaná nemoc. Měl jsem vidění a bral to jako realitu. Teď jsem se dostal do fáze, že věřím, že se to stalo a mělo se to stát. Asi se někde stala chyba a já ji měl napravit. Jenže všechno špatné je k něčemu dobré.
Nebudu zakládat sektu, ani nezačnu chodit do kostela. Ale budu meditovat a budu vnímat také sám sebe. Nechávám na sebe působit okolní svět, ale i svoji duši. Dostávám se dovnitř svého nitra. Kdo uvěří sám v sebe a bude se tím zabývat, zjistí, že vše kolem je hned krásnější. Je to velice příjemný pocit a ne každý to dokáže. Někdo se o to snaží celý život. Víra je záležitostí každého z nás. Někdo uvěří až na sklonku života. Někdo uvěří, když se mu stane něco nevysvětlitelného.
Máme strach ze smrti? Nebo z umírání? Smrt je jen koncem pozemského života. Naše energie se zákonitě přesune do jiné podoby. Jakou ale bude mít formu, nikdo neví a nikdo to zatím ještě nedokázal. Jestli je to dokazatelné, nevím. Jenže schizofrenici popisují stavy halucinací, kdy vidí postavy, slyší zvuky. Jak funguje jejich mozek? Dokážou vnímat věci, které nejsou. Nejsou měřitelné. Mohou být pro ně nepříjemná setkání tohoto třetího druhu. Někdo dokonce popsal, že mu někdo vidí do mozku. Jsou to bludy? Je to konstrukce těchto mozků?
Zaposlouchejme se do vážné hudby. Tam všechno funguje. Vše řídí dirigent. Každý z hudebníků má notový záznam. Musí mít výborný sluch a být schopen orientace v notách. Jaké jsou interakce mezi těmito hudebníky. Hudba. Hudba léčí. Když jsem byl v nemocnici v depresivní fázi, poslouchal jsem Český rozhlas 3, kde pouštějí také vážnou hudbu. Zaposlouchával jsem se do jednotlivých tónů nástrojů, ale bral jsem to jako hudební celek. Ta přesnost a vyrovnanost tónů je fascinující. Já se na to dívám z pohledu muzikanta. Nevím, co to řekne laikovi.
Děti dospívají mnohem rychleji. Přispívají k tomu mobily, internet, televize? Nebo je to součástí změny společnosti. Děti dříve mluví, dříve chodí, dříve se dostávají do kontaktu s okolním světem. Možná je také může něco brzdit. Další složka systému. Každý z nás se snaží využít systém k tomu, aby ho mohl porušit. Hormonální změna v pubertě přispívá k porušování pravidel společnosti. Můžeme se tím dostat do průšvihu.
Sport a jiné možnosti interakce se světem
Nejsem zrovna nadšenec do sportu, ale občas se podívám třeba na hokej. Všechno tam tak zajímavě funguje. Každý hráč má svoje místo a každý hráč spolupracuje s jinými hráči, aby dospěli k nějakému výsledku. Jsou jednostranně zaměřeni a dělají to, co nejlépe umí. Orientují se v prostoru. Není to jenom hokej, ale i fotbal. Nejkrásnější na tom je ta spolupráce. Ale jsou tam hráči, kteří jsou lepší než ti druzí a vymykají se.
Tenis jsem hrál 7 let a nedokázal jsem se nikam dostat. Bral jsem to spíš jako zábavu. Je pravda, že jsem se občas dost vztekal, když jsem prohrával. Tenis je nádherný sport. I když hrajete proti sobě, tak tomu druhému můžeme nahrát.
Televize je mocné médium. Tím se dostává celý svět do našich domovů. Ať až se jedná o zprávy, nebo o filmy. Zprávy zachycují to, co je. A je to tak. Bulvární kanály skutečnosti přibarvují. Dělají je senzačními. Dostávají se k nám tak zkreslené informace? A co filmy? Zachycují určitý děj, kterým autor chce ukázat, co ho napadlo?
Mobilní telefony jsou úžasnou věcí. Urychluje se komunikace mezi lidmi. Vrtá mi hlavou, jak se po nějakých vlnách může přenášet hlas. Plno muzikantů používá bezdrátové systémy. Myslím tím mikrofon bez kabelu. Já používám bezdrátový systém na kytaru. Je to přenášené na rádiových vlnách. Rádio byl úžasný objev. Na podobných principech funguje plno zařízení. I komunikace lidí mezi sebou zahrnuje interakce molekul vzduchu. Řeč je přenášená pomocí vln. Také můžeme komunikovat s člověkem na druhé straně Země. Jak to dělají kosatky nebo delfíni? Vydávají jakýsi ultrazvuk, který se dostane až na druhou stranu Země. Jak to, že oni to dokážou bez použití mobilu :-)
Asi nemám v hlavě ještě jasno. Myšlenky se mi honí sem a tam. Skládám nové skladby. Tenhle vývoj nebyl poprvé tak rychlý. Asi je to tím, že jsem to už jednou zažil. Zajímá mě parapsychologie. Ve škole jsem měl také rád psychologii. Je to vědní disciplína, která je fascinující. Jak se člověk chová? Proč to dělá? Každý jsme jiný. Každý jsme jedinečný. Uvědomujeme si to? Chtěl bych znát odpovědi a nedělat ukvapené názory. Každý máme nějaký názor a jen s někým o tom můžeme diskutovat. Mám rád filozofické úvahy. Takové hovory mohu vést jen s jedním člověkem na zemi. Nebo s vámi všemi prostřednictvím těchto řádků? Chci se ptát, chci studovat. Opět listuji anatomií. Nejen v mojí mysli, ale i v knížce. Dívám se, dívám na ta všechna spojení a propojení v našem těle. Jak to krásně funguje. Chtěl bych tomu rozumět ještě víc. Věřit v něco víc. A to já věřím! Snažím se přiblížit svoji víru. Ale může to být víra nás všech. Přidejte se ke mně a ptejte se mě.
Nevím, jak to dělám, ale tyto řádky se ze mne sypou úplně samy. Pracuji na tomto textu a přitom se zamýšlím. Zamýšlím se nahlas. Je to jako rychlost blesku. Mozek vyšle signál prstům, aby naťukaly písmenka. Co mě k tomu vede? Je to inspirace životem. Věřím v život nejen lidský, ale i nadpozemský. Někdo tomu říká nebe, druhý to nazve peklem. Co je nebe a co je peklo? Už od nepaměti se tímto tématem lidé zabývají. Je to snad dobro a zlo? Jsou to protipóly jako jin a jang. Černá a bílá? Máme tomu rozumět nebo věřit, že něco takového je? Na černou a bílou si můžeme sáhnout, tak k čemu důkazy.
Bavily mě fyzikální důkazy. Když jsme poprvé rozsvítili žárovku. Když jsme pustili pírko ve vakuu. Taky mě zaujala teorie relativity. Rychlost světla mě fascinuje. Rychlost jednoho fotonu je neskutečná, nepředstavitelná, nádherná.
Proč se lidé na smrtelné posteli obracejí k bohu? Mají strach, že budou zatraceni někde v pekle. I nevěřící začne věřit. Člověk má strach ze smrti nebo z umírání. Někdo si smrt dokonce přeje a spáchá sebevraždu. Já jsem nikdy na sebevraždu nemyslel. Jen jsem se potácel v beznaději. Cítím kolem sebe pořád tu bublinu. Ještě chvíli to bude trvat. Ale jak píšu, ten vývoj je rychlejší než poprvé.
Vycházet s každým v dobrém, být milý, usměvavý. Aspoň se o to pokusit. Zkusit něco nového. Věřící národy jsou milejší a otevřenější. Mám kamaráda z Jemenu. Je to muslim. Vždy, když jsem k němu přišel na kolej, byl milý, usměvavý a pohostinný. Když jsme šli někam posedět, s každým se znal, každý ho zdravil. Jako by kolem něj byla nějaká vlna dobra. Doufám, že ho ještě někdy uvidím a budeme si moci zase popovídat.
Jsme v lodžii a zapaluji si cigaretu. Pozoruji oheň a pak první nátah. Vyfukuji. Cítím tu vůni. Před Slovenskem jsem rok nekouřil, ale okolnosti mě vedly k tomu, že jsem začal.
Vše nasvědčuje tomu, že to bylo všechno v mojí hlavě. Bylo to takové pomotané a zároveň to zapadalo do sebe. Někdo si zapálí jointa a někomu hrábne. Jenže co vedlo k takovému zmatku? Nebo pořádku? Nějaký hormonální výkyv? Já nevím, ale vím to, že v tom má prsty láska k bližnímu svému. Přesněji láska k dívce. Proč to u mě vyvolalo takovou reakci? Nevím a budu na to hledat odpověď celý svůj dosavadní život.
Vyhrabejte se z depresí. Vyhrabejte se z mánií nebo schizofrenií. Jak to máme udělat? A co je vlastně realita? Přes dno půllitru je svět taky pokřivený a nikdo se tomu nediví a nejdete se léčit. Kofeinem se taky člověk snaží udržet pozornost a vybičovat se k lepšímu výkonu.
Musím to zaklepat, ale já mám spánek dobrý. V mániích jsem málo spal. Neměl jsem potřebu spát. Užíval jsem si to. V depresích jsem naopak zase hodně spal. Jsou to protipóly. Chceme být normální nebo abnormální. Snaží se vás brzdit. Cpou do vás antipsychotika. Léky na zklidnění, ale proč? Chci být normální, chci být výjimečný, nebo co vlastně chci? Chci na to všechno přijít bez hospitalizace. Léky beru pravidelně. Řídím se tím systémem. A chci to tak? Chtěl bych překračovat hranice? Sám nevím.
Stroj času
Nasedám do auta a vše v něm je takové zastaralé. Myslím si, že je to stroj času. Že se to auto dostalo nějakou časovou smyčkou až ke mně. Je to auto od rodičů. Bude se mnou, jako já s ním. Myšlenka na to, že se jedná o stroj času, byla až tak silná. Když jsem jel rovných 70 km/h na 5. převodový stupeň, otáčkoměr ukazoval 2000 otáček. A dál mě to nepustilo. Nic kolem se nedělo, jen ubíhal čas. Ale jak ubíhal? Co je to čas? Domníval jsem se, že se z mého auta stává stroj času. Bylo to asi jenom ve mně.
Jedinečnost
Jsem sám. Je mezi námi člověk, který dokáže vše ovládat? A ani o tom neví. Je to jedna z možností. Jedinečný člověk dokáže ovládat. Nesmí to být ale sobec. Jak vlastně ovládat? Celý svět je založený na systému. Zvířata se řídí instinkty, ale musejí umět také improvizovat, uniknout tomu systému. Pozorujme svět kolem nás. Všude jsou pravidla, etické kodexy atd. A každý z nás je jednou začas porušuje. Jedeme v obci víc, než je zapsáno v pravidlech silničního provozu atd. Zakázané ovoce nejvíc chutná. Zpytujme svědomí. Každý je jedinečný a každý občas šlápne vedle. Jsme za to vždy potrestáni?
Člověk toho má na srdci… Jen se stačí zamyslet. Učím se lidem naslouchat. Dříve jsem více mluvil. Teď poslouchám. Nejkrásnější je se zadívat kolem sebe. Ve všem mám hnedka jasno. Tedy naoko. Nelze porozumět všemu, ale snaha se cení. Oceňuji lidi, kteří se dokážou zamyslet, kteří jsou otevřeni názorům druhých. Na škole jsem se seznámil s mnoha lidmi různého vzdělání. Taky jsme si chodili posedět. Bylo to fajnové období. Rád na něj vzpomínám. Myslím, že jsem byl hodně středem pozornosti.
Déjávu aneb Již viděno
Stává se mi, že se situace opakují. Čím je to způsobeno? Jednou už jsme to zažili. Časoprostorová smyčka? Chyba v systému? Teď asi cituji některé části z filmu Matrix. Můj oblíbený film, který mě inspiruje. Ale ta inspirace není jen z filmů. Je to v každém z nás. Chceme vidět to, co vidíme? Když svítí sluníčko, nasadíme si tmavé brýle. Už tím zastíráme podstatu dění. Sluníčko svítí, aby nás nabilo. Nabíjí celou planetu. Je to život, ale také to může být smrt, proto se před ním chráníme.
Byl jsem středem pozornosti, nebo jsem si to jenom myslel? Jako hudebník vystupuji na pódiu. Poslední dobou zjišťuji, že až tak středem pozornosti nejsem. Mám vousy a dlouhé vlasy. Možná mě někdy uvidíte někde na akci. Máme určité vzory, se kterými se ztotožňujeme. Mým vzorem je Slash. Je to kytarista. Dokonce jsem si pořídil typ kytary, na kterou hraje i on. Splnil jsem si sen. Ale s postupem času zjišťuji, že jsem jiný. Můj pohled na svět se mění. Každý se měníme. Rosteme.
Moje cesta k víře byla dlouhá. Věřím ve vše kolem sebe. I na to, na co si nemůžu sáhnout. Postupem času si uvědomuji, že jsem nedílnou součástí toho všeho. Jaké mám postavení. Moji přátelé jsou mi oporou. Nemám rád přetvářku, pomluvy, války. Jsem mírumilovný člověk. Tyto řádky se píšou samy. Dalo by se říci, že jsem se do toho dostal. Víra v boha a v to, co stvořil. Kdo to stvořil? Kdo stvořil vesmír, hvězdy, planety, slunce? Kdybych měl stroj času, chtěl bych to všechno zjistit. Chtěl bych se podívat na úplný začátek, abych vám mohl všechno sdělit. Prosadit se je těžký úkol. Následujte moje kroky a zamýšlejte se nad tím vším, abychom mohli být lepšími lidmi. Krásné jsou mezilidské přátelské vztahy. Žijeme jen jednou? Určitě ne. Vezměte si vzpomínky na zesnulé. Žijí v nás dál. Vzpomínky z dějin. Dějepis jsme měli všichni. Panovníci, vojevůdci. Jsou nesmrtelní. Jejich aura je mezi námi pořád. Věřme sami v sebe. Chtěl bych se s vámi všemi sejít a diskutovat. Nejsem kněz, jsem obyčejný člověk z masa a kostí. Moje duše je však jinde. Lítá někde mezi planetami. Snad těmito slovy někoho neurazím. Čtěte pozorně sami sebe. Vnímejme dění a lidi kolem sebe. Budeme pak lepšími lidmi? Věřící národy jsou vstřícnější.
Když se zamyslím nad mojí vírou… Dospěl jsem k tomu dlouhou cestou. Mám rád cesty i ty paralelní. Věřím v to, co plno dalších lidí. Kdyby nás bylo ještě víc, mohl by svět být malinko jinačí. Bez válek, bez svárů, bez rozporů. Věřme, že věříme. Na tu cestu jsme se vydali všichni. Někdo chce a někdo nechce. Někdo tu cestu ukončuje předčasně. Ale ti, co věří, věří, že smrtí to nekončí, že duše cestuje dál. Nevíme nikdo kam a nevíme kdy, ale duše je to, co nás tvoří. Duše se prolínají od věků. Já uvěřil, už když jsem měl první ataku mánie, ale pak jsem se bránil a nedokázal jsem se otevřít. Moc přeji všem, aby si tu krásu také prožili. Z mého pohledu to byla krása, ale okolí mě nepochopilo. Možná je to přání zbožné. Také jsem přemýšlel nad tím, kdyby byli všichni maničtí, jaké by to bylo. Je to dar od boha a já si toho vážím. Tedy musím brát prášky, ale i s nimi se dá žít.
Propadám se v tomhle světě. Něco na mě napadá a brání mi v rozletu. Ale co mě drží nad vodou, je hudba. Teď poslouchám pomalou skladbu. Je to velice příjemné. Mám asi strach z povinností. Jsem sám a užívám si to. Jsem sám v sobě a světu dávám to, že se s ním rozdělím o svoje zkušenosti. Nejsem žádný pamětník, ale to, co prožívám, tu cestu, chci ukázat všem. Není to už deprese, jen dozvuky, ale cítím se sám. I když o mě moji nejbližší mají zájem, já si připadám opuštěný. Je to nepopsatelný pocit. Jde na mě pláč. Poslouchám, stále poslouchám pomalé, romantické skladby.
Zvuk je prý vlnění, světlo je tok fotonů
Chce se mi opět brečet. Uronil jsem hodně slz, když jsem byl v nemocnici. Co vyvolá pláč? Jaký elektrický impulz. Emoce, city. A co takhle pocity. Víme, kdy zemřeme? Kdo nám to řekne? Nikdo. Na to je jednoduchá odpověď. Sebevrah si smrt naplánuje. Věří tomu, že zemře. Také víra. V hodně případech se stalo to, že se člověk na smrtelné posteli začne modlit. Čím to je?
Opravdu je to dlouhá cesta. Teď jsem na ní sám. Vyčnívám snad? Snad moje dlouhé vlasy nebo vousy? Jdu po ní společně s vámi všemi. Není určeno, kdo je vlastně první. Já to nejsem. Jsem opravdu tak sám? Jeví se mi opět obraz pyramidy. Nahoře je TO nejvyšší, potom je pár a jejich rodiny a pak zbytek lidí. Zařaďme se někam. Je to jen na nás. V co věříte VY? Chtělo by to nějakou zpětnou vazbu. Při psaní jsem také sám. Nikdo mě nekontroluje, co vlastně vkládám do té bedničky zvané počítač. Neumím psát rychle, aspoň se můžu zamýšlet.
Mám rád sladké, také maso, pizzu, těstoviny. Sním úplně vše, co mi česká kuchyně nabídne. I když tedy pizza zrovna není moc česká :-)
Na všechno je plno úhlů pohledu. Vlastně nekonečně mnoho. Nic nekončí, nic nezačíná. Nebo je to naopak? Můžeme se nad tím zamýšlet společně. V dnešní době internetu je pomalu nesmysl vydávat knihu. Ale já to chci sdělit klasickou cestou papíru.
Víra v TO? Všichni v něco věříme. A cesta k té naší víře je trnitá. V co věříš TY? V co věřím JÁ? Já věřím v to, co jsem napsal. Věřím v harmonii, věřím v hudbu, věřím, že tento text nebude mým posledním.
O autorovi: Bc. Oldřich Rokyta, fyzioterapeut