Obecně se dočasnou pracovní neschopností rozumí stav, který pro poruchu zdraví nebo pro jiné ve výše uvedeném zákoně stanovené důvody neumožňuje pojištěnci vykonávat dosavadní pojištěnou činnost. Trvá-li porucha zdraví déle než 180 kalendářních dní, je dočasnou pracovní neschopností i takový stav, který pojištěnci neumožňuje vykonávat jinou než dosavadní pojištěnou činnost či plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání podle zvláštního právního předpisu, vznikla-li dočasná pracovní neschopnost v ochranné lhůtě nebo trvá-li dočasná pracovní neschopnost po skončení dosavadní pojištěné činnosti, a to i když pojištěnec není uchazečem o zaměstnání.
Pojištěnou činností se rozumí zaměstnání vykonávané za podmínek zakládajících účast na nemocenském pojištění, dále samostatná výdělečná činnost, pokud se osoba samostatně výdělečně činná sama dobrovolně přihlásila k účasti na pojištění. Za dočasnou pracovní neschopnost se naopak nepovažuje ošetřování pojištěnce v nočním sanatoriu, ošetřování pojištěnce v době detoxikace po požití alkoholu, omamných látek, s výjimkou případů, kdy pojištěnec požil tyto látky bez vlastního zavinění. Dočasná pracovní neschopnost nenastává ani při poskytování zdravotní péče v jeho osobním zájmu z kosmetických nebo estetických důvodů za úhradu pojištěncem.
Z pohledu pracovního práva je dočasná pracovní neschopnost důležitou osobní překážkou v práci na straně zaměstnance a zaměstnavatel je povinen omluvit zaměstnancovu nepřítomnost v práci po dobu jeho pracovní neschopnosti. Pokud jde o finanční důsledky dočasné pracovní neschopnosti pro zaměstnance, zákon stanoví, že zaměstnanci, který byl svým ošetřujícím lékařem uznán dočasně práce neschopným, náleží v době prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti náhrada mzdy nebo platu, a to ve výši 60 % průměrného výdělku. Uvedená náhrada mzdy však nepřísluší za první 3 dny pracovní neschopnosti, nejvýše však za prvních 24 neodpracovaných hodin z rozvržených směn.
Vznik dočasné pracovní neschopnosti
Rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti, běžně označované jako „neschopenka“, vydává ošetřující lékař. V praxi se vyskytují problémy spočívající v interpretaci pojmu „ošetřující lékař“ a následné nejasnosti ohledně toho, který lékař o vzniku pracovní neschopnosti rozhoduje v případě, kdy pacient se svým zdravotním problémem navštíví jak svého praktického lékaře, tak specialistu. Typickým případem je situace, kdy pacient ošetřený po úrazu na chirurgii či ortopedii je za účelem vystavení neschopenky odkázán na svého praktického lékaře, u něhož je registrován.
Tento praktický lékař však vydání neschopenky odmítne s odůvodněním, že léčbu provádí specializované pracoviště, v popisované situaci chirurgie či ortopedie. Zákon č. 187/2006 Sb. definuje pojem „ošetřující lékař“ v ustanovení § 54 tak, že ošetřujícím lékařem se rozumí zdravotnické zařízení, které svými lékaři poskytuje pojištěnci nebo jiné posuzované osobě ambulantní, ústavní nebo lázeňskou péči, s výjimkou zařízení záchranné a pohotovostní služby.
Uvedené ustanovení zákona dále stanoví, že lékař, který provádí posuzování zdravotního stavu za účelem rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti, je oprávněn tuto činnost vykonávat jen v rozsahu své odbornosti. Obecné členění ošetřujících lékařů nalezneme v ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, jež rozlišuje praktické lékaře, praktické lékaře pro děti a dorost, zubní lékaře, ženské lékaře, dále pak lékaře poskytující pojištěncům specializovanou ambulantní zdravotní péči a lékaře poskytující pojištěncům zdravotní péči v zařízeních ústavní péče.
Ošetřujícími lékaři se tak rozumějí lékaři zdravotnických zařízení, kteří v rámci svých odborností (zde se může jednat o praktického lékaře, chirurga, ortopeda, neurologa, psychiatra atd.) v konkrétním případě u konkrétního pacienta léčbu provádějí. Vrátím-li se k výše uvedenému příkladu týkajícímu se úrazu pacienta, je nutné rozlišit, zda tento pacient po ošetření, respektive stanovení diagnózy u zmiňovaného chirurga či ortopeda, jím bude nadále léčen, či zda bude odeslán do péče svého praktického lékaře. Například v případě komplikované zlomeniny, která bude vyžadovat další kontroly či léčebné zásahy u specialisty, je tento specialista příslušný k vydání neschopenky i k dalšímu vedení evidence dočasně práce neschopného pojištěnce, jakož i změnám režimu dočasně práce neschopného a k ukončení dočasné pracovní neschopnosti.
V případě lehčího zranění, které si sice vyžádá klidový režim a s ním související pracovní neschopnost, avšak další léčba pacienta a kontroly zdravotního stavu jsou v rámci odbornosti praktického lékaře, vede evidenci práce neschopného, včetně následného ukončení dočasné pracovní ne
schopnosti, jeho praktický lékař. I v takovém případě je však odborný lékař povinen, zjistí-li při vyšetření, že zdravotní stav pro nemoc nebo úraz pojištěnce neumožňuje takovému pojištěnci vykonávat dosavadní pojištěnou činnost, rozhodnout o vzniku dočasné pracovní neschopnosti a pacientovi neschopenku vystavit. Jinými slovy, pokud specialista po provedeném ošetření či ošetření zjistí takový zdravotní stav pacienta, který vyžaduje klidový režim, je povinen pacientovi neschopenku vystavit. Z povinnosti, respektive pravomoci vystavit neschopenku, jsou vyňata pouze zařízení záchranné a pohotovostní služby.
Režim dočasně práce neschopného
Režim dočasně práce neschopného pojištěnce je stanoven ošetřujícím lékařem při rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. Ošetřující lékař může v průběhu pracovní neschopnosti tento režim měnit tak, jak to vyžaduje aktuální zdravotní stav léčeného pacienta. Zákon stanoví, že režim dočasně práce neschopného pojištěnce zahrnuje stanovení léčebného režimu, povinnost zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu, dále mohou být v rámci tohoto režimu povoleny vycházky, včetně určení jejich rozsahu a doby.
Pokud jde o místo pobytu, ve kterém je pojištěnec povinen se v době dočasné pracovní neschopnosti zdržovat, nemusí jím být striktně trvalý pobyt pojištěnce uvedený v jeho občanském průkazu, nýbrž jde o jakékoli místo, které pojištěnec při vzniku dočasné pracovní neschopnosti ošetřujícímu lékaři sdělí.
V průběhu dočasné pracovní neschopnosti může pojištěnec dříve jeho sdělením určené místo pobytu změnit, avšak pouze se souhlasem ošetřujícího lékaře.
Pokud by však změna místa pobytu směřovala do ciziny, mohl by ošetřující lékař takovou změnu povolit pouze s předchozím písemným souhlasem příslušného orgánu nemocenského pojištění.
O autorovi: Připravil: JUDr. Tomáš Tuza, advokát