Dysmúzie má negativní vliv na pacientovy hudební schopnosti. Jak ji poznáte?

Specifické poruchy učení

Tímto termínem se dnes označují poruchy, které žákům a studentům způsobují potíže v rámci vzdělávacího procesu. Pacienti trpící některou z nich se potýkají s nedostatečně rozvinutými schopnostmi v konkrétní oblasti, což má na svědomí výukové a často i psychické problémy. Postiženi přitom bývají jedinci všech intelektových skupin (nejedná se tedy pouze o děti s nižším intelektem).

Druhy specifických poruch učení:

• Dyslexie – specifická porucha čtení, která omezuje schopnost rychlého a přesného čtení i schopnost porozumění psanému textu,
• Dysgrafie – specifická porucha psaní, která má negativní vliv na grafickou formu pacientova projevu (řazení písmen, napodobování tvaru, rychlost psaní),
• Dysortografie – specifická porucha, která způsobuje, že si pacient obtížněji osvojuje pravopis (hláskování, gramatická pravidla, interpunkci),
• Dyskalkulie – specifická porucha počítání a matematických dovedností,
• Dyspraxie – specifická porucha motorických funkcí, která má na svědomí narušení pohybového vývoje a potíže při získávání komplexních pohybových dovedností,
• Dysmúzie – specifická porucha s negativním dopadem na hudební schopnosti pacienta,
• Dyspinxie – specifická porucha, jež negativně ovlivňuje pacientovy kreslící schopnosti. [1, 2, 3, 4, 5, 6]

Co je dysmúzie?

Jedná se o specifickou poruchu učení, která narušuje schopnost vnímání a reprodukce hudby. Člověk trpící dysmúzií pak typicky mívá problémy třeba s rozlišováním jednotlivých tónů, nepamatuje si melodii, kterou někde zaslechne, nebo není schopný reprodukovat rytmus. Protože hudbu nechápe a neumí identifikovat, nemívá o ni žádný zájem.

Dysmúzie se řadí mezi relativně časté poruchy učení. Na rozdíl od jiných typů se ovšem vyskytuje izolovaně a nijak tedy nesouvisí s výkony pacienta v jiných oblastech, jako je čtení, psaní nebo matematika. Zároveň nemívá tak výrazné dopady na výukový proces jako třeba dyslexie, dysgrafie a dyskalkulie. Přesto je dobré o ní vědět, protože někdy způsobuje lidem psychické problémy.

Obecně totiž může být pacient ochuzený o příjemné estetické zážitky, které hudba lidem běžně nabízí. Nevnímá melodie, není schopný správně přečíst notový zápis nebo manipulovat s hudebními nástroji a o hudbu se nezajímá. Kvůli tomu se však může cítit ve společnosti izolovaně, protože hudba představuje jeden z mnoha způsobů komunikace a časté konverzační téma. [7, 8, 9, 10, 11]

Jaké má dysmúzie projevy?

Dysmúzie jako porucha hudebních schopností představuje krajní úsek spektra, na jehož opačném konci stojí absolutní hudební sluch. Může se přitom jednat o poruchu ve složce receptivní, nebo naopak ve složce expresivní, ale také o jejich kombinaci. Podle toho se pak samozřejmě liší i jednotlivé projevy, s nimiž se pacienti ve svém životě potýkají.

Receptivní dysmúzie představuje neschopnost správně rozpoznat jednotlivé melodie a tóny nebo třeba při pouhém poslechu identifikovat konkrétní hudební nástroje. Pacient tedy neumí rozlišit hudební celky, určit sled tónů, zapamatovat si je a poznat je, když se opakují. Hudbu pak poslouchá pouze z toho důvodu, že se mu líbí její rytmus nebo dynamika, ačkoliv mu melodie nic neříká.

Expresivní dysmúzie se projevuje hlavně ve chvíli, kdy se pacient snaží hudbu reprodukovat. To znamená, že není schopný správně hlasově vyjadřovat tóny, melodie nebo písně a při zacházení s hudebními nástroji je neobratný (například v rámci prstokladu nebo používání smyčce). Na rozdíl od receptivní dysmúzie si ovšem člověk umí jednotlivé melodie zapamatovat.

Možné příznaky dysmúzie:

• narušený smysl pro rytmus,
• neschopnost hudbu reprodukovat,
• neschopnost naučit se číst noty,
• narušení hudebního sluchu nebo motoriky,
• snížená schopnost hudebně se projevovat (zpěv),
• nesprávné určování výšky tónu,
• neschopnost uvědomit si chyby při reprodukci hudby,
• neschopnost najít chyby v hudební produkci druhých,
• problémy při určování známých melodií,
• neschopnost zapamatovat si texty písniček,
• potíže s určováním hudebních nástrojů podle zvuku,
• špatná manipulace s jednoduchými hudebními nástroji,
• celkový nezájem o hudbu.

U pacientů s dysmúzií je možné zaznamenat problémy v oblasti řeči (výslovnost, artikulační neobratnost a podobně), dále pak problémy s jemnou motorikou (například neobratnost rukou) nebo narušenou schopnost koordinace pohybů horních a dolních končetin. Kromě toho mívají potíže při propojování pohybových prvků se zrakovými vjemy nebo sluchových vjemů s pohybem ruky.

Pokud zaznamenáte, že má dítě problémy se čtením nebo se zápisem not, mějte však na paměti, že kromě dysmúzie by na vině mohla být také dyslexie a dysgrafie. Aby toho nebylo málo, děti trpící dysmúzií přitom mohou mít problémy také ve chvíli, kdy se snaží naučit se nějaký cizí jazyk. Neumí totiž spolehlivě zvukově rozlišovat přízvuky jednotlivých slov a potíže jim činí i další aspekty. [12, 13, 14, 15]

Dělení dysmúzie

Jak již bylo řečeno výše, typicky se rozlišuje, zda dysmúzie ovlivňuje složku receptivní, nebo naopak složku expresivní. Kromě toho ale existuje také další dělení, které mají na svědomí M. Novotná a M. Kremličková. Podle nich lze dysmúzii rozdělit do dvou hlavních skupin, což je konkrétně:

• Expresivní dysmúzie – pacienti nejsou schopní reprodukovat ani velice známé hudební motivy, které ale dokáží normálně identifikovat. Schopnost rozeznat falešný zpěv (u sebe i jiných osob) nicméně zůstává nedotčená.
• Totální dysmúzie (centrální dysmúzie) – v tomto případě se jedná o celkovou ztrátu hudebních schopností, což znamená, že pacient hudbu nechápe, není ji schopný identifikovat a nedokáže si ji zapamatovat.

Ačkoliv se v české vědě vždy objevoval hlavně termín dysmúzie (v oblasti speciální pedagogiky), hudební psychologie pracuje s termínem amúzie, který si během posledních let našel místo také v zahraniční odborné literatuře. Amúzii jako poruchu hudebních schopností pak definoval také psycholog František Sedlák, který rozlišuje dva specifické typy:

• Senzorická amúzie (impresivní) – je poměrně vzácná a vyznačuje se poruchami sluchového vnímání. K základním projevům se řadí hlavně problémy v oblasti sluchové diferenciace výšky tónů a vztahů mezi tóny, dále pak problémy s identifikací a reprodukcí hraných tónů nebo potíže při rozpoznávání barvy hudebních nástrojů a omezený smysl pro metrum, rytmus, tonalitu či harmonické cítění.
• Motorická amúzie (expresivní) – jde o častější problém, jehož základem je chybná koordinace mezi sluchovou percepcí nebo hudební představou a hlasem pacienta. Mezi typické příznaky patří špatná reprodukce rytmu a melodie či poruchy koordinace pohybů s hudebním rytmem a tempem. V praxi je ale velmi obtížné rozeznat daný problém od potíží, s nimiž se potýkají hudebně nerozvinuté nebo zaostalé děti. [16, 17, 18, 19, 20]

Diagnostika dysmúzie

Obecně není jednoduché určit, kde leží hranice mezi specifickou poruchou učení a opožděným vývojem hudebních schopností nebo situací, kdy zkrátka nejsou u pacientů rozvinuté. Pouze ve chvíli, kdy se podaří identifikovat konkrétní problém, je ovšem možné poskytnout pacientovi pomoc, kterou potřebuje, a proto je správná diagnostika velice důležitá.

Existuje-li podezření na dysmúzii, pacient by měl podstoupit vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně. Zde mohou pracovníci pomocí specializovaných testů určit, zda se skutečně jedná o tento problém, a případně odhalit jeho rozsah. Na základě této diagnostiky je pak možné určit metodické postupy, které by měly pacientovi s jeho obtížemi pomoci. [21, 22, 23, 24]

Reedukace dysmúzie

Pokud se podaří dysmúzii odhalit, je možné dosáhnout výrazného zlepšení situace pomocí reedukace. Existují přitom různé metody procvičování hudebních schopností, jako je například trénink rozpoznávání vlastností jednotlivých tónů (výška, barva, síla). Kromě toho se zařazují také dechová cvičení a pomoci mohou i rytmické struktury spojené s grafickým záznamem tónu.

Reedukační proces obecně znamená postupné zlepšování úrovně funkcí, které jsou u pacienta porušené nebo nevyvinuté. Vždy se jedná o individuální záležitost, která vychází z osobnosti pacienta, jeho aktuálního stavu a konkrétních projevů specifické poruchy učení. Jednotný proces reedukace, který by vyhovoval všem, tedy neexistuje.

Jak bude reedukace vypadat, vždy záleží na diagnostice poruchy, kdy je nutné odhalit podstatu konkrétní poruchy, její projevy, stupeň závažnosti a stav percepčně-motorických funkcí. Kromě toho se ale sleduje i stav intelektových schopností pacienta, které mají výrazný vliv na efektivitu a úspěšnost reedukační činnosti. Zpráva z pedagogicko-psychologické poradny by pak měla obsahovat veškerá potřebná doporučení pro reedukaci (vhodné metody, pomůcky a podobně).

U pacientů s dysmúzií je potřeba soustředit se na percepčně-kognitivní funkce, zrakové vnímání, sluchové vnímání, ale i vnímání a reprodukci rytmu. Provádí se různá cvičení pro rozvoj řeči, dechová cvičení, hlasová cvičení, ale i cvičení zaměřená na vnímání a diferenciaci zvuků, sluchovou orientaci nebo třeba sluchovou paměť. V hodinách hudební výuky je pak dobré soustředit se na rozvoj hudebního projevu, a to například pomocí her a pestrých hudebních aktivit.

Učitelé i rodiče by nicméně vždy měli mít na paměti, že ačkoliv může reedukace dysmúzie výrazně pomoci v problémových oblastech, není tak účinná, aby dítě sama o sobě naučila vytvořit si pozitivní vztah k hudbě. Důležitá je v každém případě i motivace pacientů s dysmúzií, podpora ze strany okolí a vstřícný přístup, kdy je člověk do ničeho příliš nenutí, aby se jim daná činnost zbytečně nezprotivila. [25, 26, 27, 28]

Zdroje: pedagogika.skolni.eu, wiki.rvp.cz, csppke.sk, vlavici.cz, theses.cz, wikisofia.cz, is.muni.cz, dspace.cuni.cz, theses.cz, pppnj.cz, specou.cz