Následující materiál zaslala Zdraví.Euro.cz Pavla Popelková z oddělení lékařské mikrobiologie, KNTB a.s. Zlín. Článek bude prezentovat příští týden v rámci odborného semináře v KNTB ve Zlíně. Za publikaci materiálu získává v rámci celoživotního vzdělávání nelékařských pracovníků další kreditní body. Více informací o této možnosti najdete ZDE.
Viry se liší od ostatních mikroorganismů nejen svými rozměry ( 20 – 300nm ), ale zcela zásadně svou biologickou povahou. Nerostou, nedělí se, nemetabolizují. Mají genetický kód pro vlastní replikaci. Genetická informace virů je zapsána vždy jen v jediném typu nukleové kyseliny. Podle toho je dělíme na DNA a RNA viry.
Viry se nemnoží, ale jsou pomnožovány hostitelskou buňkou. Nelze je běžně kultivovat v prostředí bez buněk
Původce onemocnění
EB – virus (DNA virus ), čeleď: Herpesviridae
Virus Epsteina – Barrové byl objeven r. 1964 v buněčných kulturách tkáně Burkittova lymfomu.
V roce 1968 byl identifikován jako původce infekční mononukleózy a má také vztah k nazofaryngeálnímu karcinomu.
Množí se primárně v lymfocytech B.
Může se replikovat také v epiteliálních buňkách hltanu a vývodu příušní žlázy. Infekce se šíří primárně slinami, inkubační doba je mezi čtyřmi až osmi týdny.
Velmi rychle, ještě v inkubační době, napadá ve tkáních nosohltanu lymfocyty B. Na to imunitní systém reaguje neobvykle silnou reakcí buněčné imunity: Tvoří velký počet lymfocytů T, jež mají za úkol infikované buňky B odstranit. Buňky T kolují v krvi ve velkém množství jako příznačné „atypické mononukleáry. Masivní lymfocytární infiltrace tkání může mechanicky poškodit např. jaterní buňky.
Klinický obraz a diagnostika
Infekční mononukleóza je klinický syndrom vyvolaný virem Epsteina – Barrové, který se často vyskytuje zejména u dospívajících a u dětí.
Výskyt viru je v populaci na celém světě běžný. Obyvatelé rozvojových zemí bývají nákaze vystaveni již v ranném dětství, kdy infekce probíhá nejčastěji inaparentně. V krajinách s vyšším hygienickým standardem dochází k primární infekci zhusta až v adolescenci nebo v ranné dospělosti a vede častěji k zjevnému onemocnění, infekční mononukleóze.
Diagnostika onemocnění je založena na klinickém obrazu a laboratorních testech hematologických a serologických.
Typické příznaky zahrnují horečku, faryngitidu, zduření uzlin, malátnost a atypickou lymfocytózu. U starších dospělých nacházíme častěji hepatomegalii a ikterus.
Typický krevní obraz na počátku nemoci leukocytóza, dále pak leukopenie (převaha lymfocytů až 50%) a výskyt atypických lymfocytů (až 20% ).
Serologická diagnostika
Přímý průkaz – konvenčními postupy nelze pěstovat
Stanovují se heterofilní a specifické protilátky. V séru pacienta jsou detekovatelné asi za čtrnáct dní po akutních příznacích.
Heterofilní protilátky – tvoří se u akutní infekce, aglutinují ovčí erytrocyty. Tato reakce tvoří podklad testu rychlé latexové aglutinace.
Přes svou relativní specifitu nevykazují testy heterofilních protilátek dostatečnou senzitivitu, a to zejména v prvním týdnu onemocnění. Také u pacientů mladších 12 let jsou tyto testy méně senzitivní.
Specifické protilátky – vhodnou možností průkazu infekce je stanovení protilátek tříd IgA, IgG a IgM proti jednotlivým antigenům EBV metodou ELISA. Tj. proti kapsidovému antigenu – VCA, nukleárnímu antigenu EBNA – 1.
Protilátky proti virovému kapsidovému antigenu se tvoří o něco dříve než protilátky heterofilní.
Pro primární nákazu je charakteristický vzestup protilátek anti – VCA IgM a anti – EBNA -1 IgM s jejich pozdějším poklesem.
Další fázi onemocnění provází vzestup hladiny protilátek anti – VCA IgG a pozdní vývoj protilátek anti –EBNA -1 IgG.
Protilátky anti – EBNA -1 IgG perzistují celý život u většiny pacientů.
V rozlišení mezi akutní a předchozí infekcí pomohou protilátky proti nukleárnímu antigenu EBNA -1, které nejsou běžně detekovatelné šest až osm týdnů po prvních příznacích. Předchozí infekce je pravděpodobná při pozitivitě EBNA -1 u pacienta s akutními příznaky.
Navzdory humorální i celulární imunitě EBV nevymizí z organismu úplně, přetrvává v latentním stavu a může se reaktivovat.
Léčba:
Nejdůležitější součástí léčby IM je podpůrná péče zahrnující přiměřenou hydrataci, nesteroidní antiflogistika nebo paracetamol u horečky a myalgií, pastilky nebo spreje aplikované do orofaryngu.
K plnému uzdravení jsou zapotřebí minimálně 3 týdny. Pokud se onemocnění včas rozpozná a pacient dodržuje léčebný režim, dochází většinou k úplnému uzdravení. Avšak u 5 – 9 %, byť správně léčených pacientů, dochází k chronické poruše jater.
Pokud onemocnění nebylo včas rozpoznáno a léčeno, přechází infekce do prolongované formy – dlouhodobě přetrvává mírně zvýšená teplota, sklon k infekčním onemocněním, zvětšení lymfatických uzlin, nechutenství, hubnutí, zvýšené hodnoty jaterních testů, výrazná únava, deprese. Chronická infekce EBV může být i příčinou chronického únavového syndromu.
Důsledkem infekční mononukleózy může být i porucha metabolismu tuků, která může vést k žlučníkovým onemocněním a žlučníkovým kamenům, poruše činnosti pankreasu, celiakii, zánětlivým procesům v tlustém střevě nebo k hormonálním poruchám.
Pavla Popelková, www.Zdravi.Euro.cz
autorka je zaměstnancem odd. lék. mikrobiologie, KNTB a.s. Zlín