Navrátit smrti její místo

S poslední etapou života zákonitě souvisí umírání a smrt. Staří lidé dříve umírali převážně doma. V závěru 20. století až do současnosti se však smrt postupně přesunula z domovů do zdravotnických zařízení… V minulosti nebyly možnosti vyléčit nemoci, chyběly tišící prostředky ke zvládnutí bolesti a nebylo také tolik nemocnic jako dnes. Člověk a jeho blízcí se obraceli k Bohu, hledali útěchu a vysvětlení. Chápali utrpení jako trest za své hříchy. 19. století bylo pokusem vysvětlit svět bez Boha a náboženský pohled na nemoc se ztratil. Technické vymoženosti světa oslnily člověka a společnost se snaží mít moc i nad smrtí. Dříve se dítě narodilo a rodina s nadějí čekala a doufala, že přežije. Dnes se dítě narodí a málokoho napadne, že může zemřít, předpokládají se zázraky medicíny. A totéž se mnohdy stává i v případě smrti starých lidí. Lidé se obracejí na lékaře, hledají u nich pomoc a často jejich roli zaměňují za bohy, kteří smrt dokážou oddálit a umějí jejich blízkého uzdravit. Je smutné, že někteří lékaři tuto roli přijímají a nedokážou sdělit, že jejich moc nad životem končí, že je nutné stanovit zahájení geriatrické paliativní péče a následně okamžik terminální fáze onemocnění. Ano, chápu, že je nesmírně obtížné převzít tuto zodpovědnost a sdělit pravdu o své bezmoci nad životem, sdělit nevyhnutelné, že jsem boj se životem prohrál. A tak stále znovu a znovu, v řadě případů, kdy je na prvním místě zvládnout příznaky a podívat se pravdě do očí… Někteří lékaři stále zatě