KomentářZdraví.Euro.cz
Rozhodnutí ústavního soudu jsme se nedočkali. Je škoda, že politici nedokážou na jeho výrok počkat, aniž by přitom dělali hlouposti.
Ústavní soudci minulý týden nerozhodli o osudu Julínkovy zdravotnické reformy. Je to špatná zpráva, protože každý den, o který se prodlužuje nejistota ohledně ústavnosti poplatků i dalších prvků nového zdravotnického systému, nahrává nevkusným a zbytečným politickým tahanicím a exaltovaným populistickým gestům či prohlášením.
Veřejné (dokonce televizí přenášené) zasedání nejvyšší české soudní instance, které se konalo minulou středu, sice poskytlo obrázek o tom, jak vypadají jednající soudci, ale z hlediska informační obsažnosti to žádný zázrak nebyl. Spíš to místy zavánělo další politickou show z dílny sociálních demokratů, kteří si Topolánka a Julínka pozvali před ústavní soudce proto, aby předseda poslanců ČSSD Michal Hašek mohl znovu do kamery zopakovat tisíckrát slyšené argumenty a výtky na adresu Julínkovy reformy. Některé dotazy, pravda, směřovaly do větší hloubky, ale na ty zase často ministrovi chyběly odpovědi.
Raději písemně?
Na druhé straně je třeba přiznat, že jako televizní prezentace argumentů a protiargumentů ke zdravotnické reformě byl přenos z Ústavního soudu skutečně nadprůměrný. Zúčastnění se drželi meritu věci, odpovídali na otázky a vůbec dělali věci, které jindy při veřejných vystoupeních dělají jen zřídka. Jenže kvůli tomu se celý sedánek nekonal.
Pokud zasedání sledoval televizní divák, je docela možné, že si odnesl dojem, že některé aspekty své reformy Tomáš Julínek neumí vysvětlit nebo je vysvětlit nechce. Celkový dojem z ministrova vystoupení byl pohříchu rozpačitý. Je to ale v zásadě pochopitelné. I kdyby absolvoval před výslechem celonoční přípravu, není v lidských silách vysypat veškeré podrobnosti, které se reformy týkají, z hlavy. Dalo by se uvažovat o tom, zda místo osobního výslechu před televizními kamerami neměli ústavní soudci poslat na ministerstvo své otázky písemně, aby na ně dostali odpovědi vypracované podle všech dostupných informací. Ústavní soud se ale rozhodl podle svých kompetencí a je třeba to respektovat.
Suverenita není měřítkem ústavnosti
Tomáš Julínek by ale měl doufat, že dojem, který u soudu zanechal, se nestane hlavním kritériem, podle kterého se budou soudci rozhodovat. Doufat by ale neměl jen on. I ti, kteří by reformu raději viděli na politickém smetišti, by měli mít pochopení pro základní principy. I sebehloupější politiku, kterou její autor neumí takříkajíc „z koule“ vysvětlit nebo obhájit, totiž lze provozovat v souladu s ústavou. Suverenita vystupování ministra není měřítkem ústavnosti, stejně jako jím není schopnost či neschopnost odpovědět na oprávněnou otázku, za co platí dítě v inkubátoru regulační poplatek. Soud rozhoduje o zákonu, ne o ministrovi.
Rozhodování ústavních soudců bude složité. Bylo by zajímavé zjistit, jak velkou váhu při něm bude mít právě Julínkovo vystoupení. Poplatky jsou závažný a kontroverzní problém, byť z hlediska systému jde o úpravu dílčí. Takové či onaké rozhodnutí soudu by každopádně mělo aspoň částečně racionalizovat debatu nad zdravotnictvím. V tom spočívá hlavní úloha nejvyšší soudní instance. Čím dřív její rozhodnutí přijde, tím lépe.
Neraďme soudcům
Politici, kteří již dnes rozhodnutí soudu předjímají, jsou hloupí. Platí to například pro předsedu komunistů Vojtěcha Filipa, který se nechal slyšet, že podle konečného rozhodnutí Ústavního soudu se pozná, zda jsou v naší zemi ještě zbytky ústavnosti, nebo zda už ji zcela ovládla arogance moci. I někteří sociální demokraté se vyjadřují v tomto duchu a ani ministr Julínek si předjímání soudního rozhodnutí neodpustil.
Je to zhoubné. Soudní systém, i se svými nešvary, je v našem politickém systému instancí, jíž náleží nezávislost. Její evidentní zpochybňování je necitlivým zásahem do samé podstaty demokracie, která se svými chybami v naší zemi funguje. Bavme se o soudním systému, o ochraně či ohrožení nezávislosti soudců, o vhodnosti konkrétního uspořádání soudní hierarchie. Ale respektujme soudní rozhodnutí a neraďme soudcům, co si mají myslet. Soudy potřebujeme. Nic lepšího nemáme.
Martin Čaban, Zdravotnictví a medicína
