Jak jsem přežila státnice a vivat promoce… aneb Není cesty zpět
Jak probíhal den D, na který jsme čekali pět dlouhých let? Státnice. Noc před tím… jako dlouhá, tmavá chodba… na konci osudné ráno, žaludek na vodě… Pokouším se zlehka prodýchat všechny pocity, které se se mnou už pár dní bijí. Zamykám dveře od bytu v naději, že domů už se vrátím jako magistra. A co když ne? Stále dokola si pokládám otázky a zároveň konstruuji odpovědi na tyto dvě alternativy (ještě že jich nebylo více). Neúprosný čas mi organizuje dnešní den, není cesty zpátky. Odcházím z domu.
Šla jsem na řadu hned první den státnic jako šestá. Po přečtení členů komise jsem si oddechla… celkem dobrá kombinace… Osudná hodina odbila, vše vypuklo. Vchází první skupinka spolužáků, začíná obhajoba diplomových prací. Nervozita, stres, nejistota postupně ovládají každý kousek mého těla, dívám se na hodiny, které svým tikáním protínají ticho na chodbě. Ven ze zkušební místnosti vycházejí první šťastlivci, jeden s úsměvem, druhý s výrazem zklamání. Třetí se loučí, možná příště… I takové jsou státnice… Je to tu! Nadechnu se, otevřu dveře, vcházím, slabým, roztřeseným hlasem pozdravím a představím se, v pár sekundách probírám vše, co mám říct, postoj, chůze, celkový dojem. Po chvíli zapomínám, že jsem vlastně na poslední zkoušce, přednáším své téma, které reprezentuje mé nabyté vědomosti. Po pár otázkách, na které je třeba „vědecky“ odpovídat, vycházím na chodbu s úsměvem na tváři. Je to pravda? Obhajoba je za mnou. Vycházím ven na čerstvý vzduch, šum listí je tak nádherný, tráva krásně zelená, všechno je jaksi jiné, hezčí než včera.
Druhá část státnic. Po krátké přestávce začíná vědomostní soutěž… tahám tři otázky, odcházím se připravit. Mezitím odpovídají tři studenti. Podívám se na otázky - to by šlo, jdu na to. První otázka je management, super výběr, druhá jako na objednávku a třetí teoretická, sice výborná, ale dva z pěti členů komise vyučují tento „skvělý předmět“. Hned mi problesklo hlavou, že otázka je to sice výborná, ale jeden ze členů zkušební komise tento předmět dokonce učil přímo nás, což mě trošku znejistilo. Naštěstí moje odpovědi uspokojily, proběhlo to bez větších problémů, komise byla fantastická, vládla uvolněná atmosféra. Vycházím ven s úsměvem. Hurá, zvládla jsem to. Stále nějak nevěřím tomu, že po dlouhých pěti letech už nejsem studentka. Cestou domů se mě začíná zmocňovat nostalgie, že už nepůjdu do školy, už nebudu mít „spolužáky“ a profesory a prázdniny…
Honorabilita, spektabilita a jiné důležité věci… Je slyšet hudbu. Jak kráčím hlavní chodbou, tóny hymny jsou stále zřetelnější. Mám zpoždění. Zdolat labyrint chodeb Domu kultury trvá déle, než jsem čekala. Najednou stojím na pódiu a poprvé v životě do sebe nasávám tu neopakovatelnou atmosféru. Stojíme vedle sebe slavnostně oblečení, někteří více, jiní méně. Před námi postavy v černých talárech. Hudba dohrála, ceremoniál začíná. Poslouchám oslovení „honorabilita“, „spektabilita“, slavnostní proslovy, vše v tento den věnované nám, úspěšným absolventům… Ovládají mne slzy dojetí, nedá se to zastavit… zvláštní pocit. Potí se mi ruce, třesou kolena. Čekám na okamžik, kdy zazní moje jméno. Opakuji si pokyny, kroky, přísahu, přebrat diplom, podat ruku děkanovi, otočka, poklona… Nezakopnout! Nevidím svoji rodinu, nevnímám ostatní hosty, pouze sem tam blesknutí fotoaparátů. Nervozita dělá svoji práci… Jsem v této chvíli vděčná dnešní době, že existují kamery, fotoaparáty, které nám všem tyto okamžiky zvěční.
Promoce jsou celkem příjemná událost, množství proslovů, při kterých jsou rodiče a členové rodiny zvyklí plakat. Studenti tento den vnímají jako odměnu za svoji výdrž, vědomosti a úspěšné složení státních zkoušek.
Věřte tomu, anebo ne, ale promoce je takové blues pro každého, kdo tento pocit zažil na vlastní kůži. Zní to bláznivě? Pro někoho asi ano. Divíte se, proč by někdo měl mít smutné pocity po takovém úspěchu? To je právě ono. Jakmile dosáhnete cíle, přichází čas podívat se dopředu na cíl nový.
Takže dobrá rada, jak úspěšně absolvovat toto promoční blues: Kontrolujte své emoce, dovolte si být smutný, ale i veselý, napnutý i uvolněný, ale nezapomínejte, že za tím vším stojíte vy a vaši blízcí. Díky vám všem! A jdeme dál…
Pozn. red.: Příspěvky jsou redakčně upravovány, případně kráceny, a nevyjadřují stanovisko redakce.
O autorovi: Mgr. Edita Bírešová, Senica, Slovensko