DENÍK IVANA HOFFMANA
Absolvent medicíny po šesti letech obtížného studia bere nástupní plat čistého 14 tisíc a plat lékaře ve státní nemocnici po 32 letech praxe je asi 23 tisíc měsíčně.
Vysvětlení tohoto stavu je prosté. I u lékařů platí zákon nabídky a poptávky. Pokud si lékaři sami neřeknou o přiměřenou odměnu za svou práci, nikdy se jí nedočkají.
Proč by jim stát, respektive zdravotní pojišťovny platily víc, když jsou ochotni léčit i za míň?
Nyní řada státních lékařů podává demonstrativně ke konci roku výpovědi, aby se domohli lepší mzdy. Že by ale reálně hrozilo, že z našich nemocnic doktoři odejdou, se říct nedá.
Aby mladý absolvent medicíny našel práci v cizině, musí vedle oboru perfektně zvládnout i cizí jazyk, což se ne každému podaří. Pro staršího lékaře, který už má rodinu a je uvyklý domácímu prostředí, je stěhování za prací ještě náročnější.
Dále pak jsou lékaři, kteří svou práci berou spíše jako poslání než jako šanci zbohatnout a své pacienty by neopustili.
A doktorů, kterým se podaří místo léčení lidí podnikat ve zdravotnictví a například výnosně lobovat za nějaké výrobce léčiv či zdravotních pomůcek, bude vždy menšina.
Lékař stojí v našem zdravotním systému na samém okraji zájmu. Než na platy doktorů putují peníze raději do investic, za přístroje a za léčiva, tedy tam, kde je šance na nějakou provizi pro úředníka s razítkem.
Lékaři to vědí, ale jako zaměstnanci jsou téměř bezmocní. Stejně jako občané, kteří do černé díry jménem české zdravotnictví sypou miliardy.