Když historik Josef Pekař hodnotil bitvu na Bílé hoře, potlačil své sympatie věřícího katolíka a památně přiznal: „Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší.“
Totéž cítí obhájce poplatků ve zdravotnictví. Ve středu je Ústavní soud těsně podpořil - jen nezvítězila strana s lepšími argumenty.
Pardon, jsme jako Bulhaři
Mluvčí osmičlenné většiny, soudce-zpravodaj Stanislav Balík napsal perfektní, uvážlivou, důkladnou odpověď. Ale bohužel na otázku, kterou nikdo nepokládal.
Balíkův nález říká, že je brzy soudit. Poplatky ještě nikoho o zdravotní péči nepřipravily (nebo o tom zatím neexistují důkazy). Copak může v návštěvě lékaře zabránit suma, která se v Praze blíží ceně za přestupní lístek MHD?
Zdá se také, že poplatky zabírají jako regulace. V Česku, kde se ročně vrací nepoužitá léčiva za čtyři miliardy korun, spadly náklady za léky za první čtvrtletí o 15 - 20 procent. Systém se tak může stát solidárnější než předtím: lidé s chřipkou zaplatí více, aby lidé s rakovinou mohli platit méně.
Jenže… Balík a spol. argumentují, jako by cílem bylo zachovat dostupnou zdravotní péči. Bohužel, na to se nikdo neptal. Problém byl přece od počátku v tom, že Česká republika je jednou ze tří zemí EU (spolu se Slovenskem a Bulharskem, jak uvádí expert na medicínské právo Radek Policar), které si přímo do ústavních základů vytesaly nárok na bezplatnou péči na základě veřejného pojištění.
Tady doktoru Balíkovi nepomohl ani jeho efektní historický výklad, podle nějž platby lékařům znal už Chamurappiho zákoník (deset šekelů).
Sanitka, nejlevnější taxi
A přitom by se určité poplatky klidně obhájit daly.
U základních a středních škol také existuje právo na „bezplatné vzdělání“, a přitom rodiče berou jako samozřejmé, že dětem kupují penál, tužky, papuče a aktovku. Když chtěli komunisté ze strouhátek a penálů dělat součást „bezplatného vzdělání“, minulý Ústavní soud je s tím v roce 1995 vyhodil.
| DÁLE ČTĚTE: Pes jitrničku sežral... Další neformální autorita padla Poplatky jsou útokem na důstojnost Poplatky možná znovu zamíří k soudu |
O názory této generace velkých soudců se v květnu 2004 opřeli Slováci. Tamní soud schválil poplatky za stravu v nemocnici nebo za sanitku; zkrátka za servis, který přímo nesouvisí se zdravotní péčí. (Slovenský systém měl nadto mnohem víc výjimek než český.)
Dnes je nemocnice nejlevnější hotel a sanitka nejlevnější taxi. Placení za podobné služby by se dalo vyložit v souladu s Listinou. Tuto šanci ministr zdravotnictví Julínek nevyužil - i když mu to soudce Balík při dubnovém výslechu napovídal, jak mohl.
Přehlasovaná menšina si proto vládu i své kolegy vychutnala. Citují Julínkova prohlášení, že cílem poplatků je regulovat péči. Soudce Jiří Nykodým (mimochodem: jeho manželka je praktická lékařka) v asi nejlepším stanovisku vyložil, proč měl soud podnět odmítnout: Nemá devět hlasů na zrušení paragrafů, ale ani devět hlasů na překonání svých starších názorů na bezplatnost.
Zdravý nemocnému nevěří
V nálezu víc než jindy hrála roli životní dráha soudců: někdejší stranická příslušnost, rodinné zázemí … Ale možná nejvíc věk.
Celý komentář si můžete přečíst na serveru Hospodářských novin iHNED nebo ZDE.
Tomáš Němeček, Hospodářské noviny
