Žena s rytířským erbem

prof. MUDr. Radana Königová, CSc.

Abych pokračovala dále a předávala zkušenosti mladým kolegům, tak jako jsem se sama vždy učila od uznávaných odborníků.

23.10.2009 10:24:22

prof. MUDr. Radana Königová, CSc.

Můj otec a dědeček byli lékaři, teta, bratr, i švagrová také (úsměv), ale mým vzorem a ideálem byl hlavně otec. Ten dělal medicínu, protože to bylo jeho hobby. I když v té době fungovaly soukromé ordinace, on o nich nikdy nepřemýšlel. To mi imponovalo a vždy jsem se snažila věnovat pacientům a oboru i z té druhé, lidské stránky.

23.10.2009 10:24:22

prof. MUDr. Radana Königová, CSc.

Feminizace medicíny je na postupu, ale ženy se věnují spíše oborům, jež nejsou tak vyčerpávající. Čas od času se objevují i názory, že ženy k tomuto oboru nemají dispozice. Nemyslím si, že by jim chyběly schopnosti, obvykle jim to nedovolí spíš rodina a ekonomická situace. Ale pokud by o toto povolání měly hluboký zájem, neměl by to být problém.

23.10.2009 10:24:22

prof. MUDr. Radana Königová, CSc.

Po promoci v roce 1955 jsem dostala umístěnku do Karlovarského kraje, na tamním zdravotnickém odboru mi pak dali další „distribučenku“ (jak se tomu za minulého režimu říkalo), a sice do Podbořan. Takže jsem odjela do okresní nemocnice, kde jsem nejdřív prošla všechna oddělení, stejně jako každý mladý lékař. Začínala jsem na interně, v porodnici a poté na chirurgii. Za studií jsem chtěla dělat porodnictví, ale když jsem se dostala k chirurgické práci, rozhodla jsem se pro tento obor a nelituji toho.

Strávila jsem v Podbořanech dva roky a odtamtud byla přeřazena do krajské nemocnice v Karlových Varech, na chirurgii, kde jsem prožila dalších pět let. V té době mě tamní primář Wachtfeidl poslal na školení. Zřejmě viděl, že mě baví rekonstrukční výkony, a já se tak asi řízením osudu ocitla na dlouhodobé stáži u profesora Františka Buriana. Tím jsem se vlastně dostala do oboru nadstandardního. Měla jsem již základy v kritické medicíně, zde jsem se však seznámila se složitými rekonstrukčními výkony a naučila se je.

23.10.2009 10:24:22

prof. MUDr. Radana Königová, CSc.

Když jsem se z této stáže vrátila, pan primář Wachtfeidl mi navrhl, abych v krajské nemocnici v Karlových Varech vybudovala ordinariát plastické chirurgie a popálenin, protože ty se předávaly do velkých nemocnic. Po letech jsem požádala o přeložení s tím, že bych ráda přešla do Prahy na kliniku pana profesora Buriana. 1. ledna 1962 jsem nastoupila na popáleniny v Legerově ulici. Tam právě již v roce 1953 František Burian (jako první na evropském kontinentě) založil popáleninové centrum. Součástí jeho koncepce bylo věnovat se jak vrozeným vadám, plastické chirurgii, tak i úrazům, které vyžadují komplexní a kontinuální péči.

Ve Velké Británii už fungovaly popáleninové jednotky u velkých nemocnic, které vznikaly za války, kdy byla vybombardována řada nemocnic, aby byly k dispozici další. Jinak popáleninová centra neexistovala a na myšlenku, aby se popáleninová medicína stala samostatným oborem a aby se tomuto úrazu věnovala intenzivní péče od nehody až po transplantace a rekonstrukční výkony, vznikla po válce ve Spojených státech, v Michiganu, kde byl založen Institut popáleninové medicíny. Podle tohoto vzoru jsem se snažila, abychom se osamostatnili, s řádnou erudicí plastické chirurgie, která je zapotřebí v poslední fázi péče o popálené, tak aby se člověk mohl vrátit do rodiny, do života a uplatnit se pracovně i soukromě.

Měla jsem štěstí, že mě profesor Burian nechal asistovat u svých operací a ještě za svého života mě poslal za panem profesorem Wallacem, plastickým chirurgem z Edinburghu, kde jsem pracovala v letech 1966 a 1967. K řešení popáleninových úrazů je zapotřebí multidisciplinární přístup i zkušenosti. Mám dlouhodobě sledované pacienty na diapozitivech, na kterých učím studenty. Jsou to lidé, které jsem léčila jako děti, dnes mají rodiny a pracují. Vždyť to dělám přes čtyřicet let, vlastně celý život...

23.10.2009 10:24:22

prof. MUDr. Radana Königová, CSc.

Velmi mi vadí, že se zneužívá lidského utrpení. To by se mělo zakázat cenzura-necenzura. Dále mi vadí, že řada oborů nemá pacienty, ale klienty a získává honoráře za někdy zbytečné výkony. Například v estetické chirurgii je to často spíš otázka psychiatrická. Odmítla jsem proto návrhy některých svých žáků, abych se věnovala tomuto oboru, protože bych opustila vše, co jsem se celý život snažila vytvořit.

23.10.2009 10:24:22

prof. MUDr. Radana Königová, CSc.

Ne, protože jsem chtěla zůstat u oboru, který jsem vlastně založila jako celek, ve všech fázích: intenzivní péče, odstranění mrtvých tkání, transplantace a řešení komplikací, jež nastávají až do poslední fáze. Co nelze rehabilitovat, je třeba rekonstruovat. To nás také učil profesor Burian – že nejde jen o funkční stránku, ale že je třeba věnovat se i stránce estetické, aby pacient byl společností přijat. Aby nepropadl takzvané sociální smrti, která často končí suicidiem.

Za oněch čtyřicet let jsem žádné suicidium kvůli deformacím viditelných částí těla neměla, ale existují publikace například ze Spojených států nebo i odjinud, že pacienti, kteří ve svém životě nevidí žádnou budoucnost, z něj nakonec dobrovolně odejdou. Plastičtí chirurgové většinou rekonstrukce jizevnatých deformací po popáleninovém traumatu nedělají, protože je to mnohaetapové řešení problému, které vyžaduje rehabilitaci i v období mezi jednotlivými výkony.

Navíc trvá řadu let, než je obličej vytvořen tak, aby se pacient mohl vrátit do práce nebo do školy a mít normální kontakt s okolím. Vyžaduje to trpělivost jeho, rodiny i operatéra. Postižení kontinuální péči, hlavně ti, co mají jizevnaté deformace obličeje a krku. Nejdůležitější je takzvaný faciální triangl – tito pacienti potřebují mít naději na zlepšení, protože ztráta obličeje vlastně znamená ztrátu osobnosti. Mají-li pocit, že je nutné „vylepšit“, musí se lékař podřídit přání pacienta, byť může považovat jinou deformaci za významnější.

23.10.2009 10:24:22

prof. MUDr. Radana Königová, CSc.

Jde o tým stálých spolupracovníků, jehož vedoucím je chirurg s plastickou erudicí. Dále je v něm internista, pediatr, anesteziolog, psycholog a rehabilitační pracovník. Dříve do týmu patřil ještě infekcionista, nyní máme spolupracovnici mikrobioložku, která sleduje infekční stav pacientů i pracoviště. Důležitou součástí popáleninového týmu je psycholog, ale z ekonomických důvodů bývá někdy jeho místo rušeno, přitom právě jeho péče je důležitá v mezietapách, kdy se pacient připravuje na další výkon. A když je psycholog dobrý, může zabránit tomu, aby pacienti třeba spáchali suicidium.

23.10.2009 10:24:22

prof. MUDr. Radana Königová, CSc.

Poté, co bylo zabezpečeno pacientovo přežití, je dalším úkolem zajistit jeho kvalitu života (a podpořit ji za pomoci psychologa). V této fázi musíte vidět hodně dopředu. Musíte vědět, že v určité chvíli lze provést určitý výkon a v příští zase další krok. Proto je důležité mít sled operací naplánován. A to je úkol popáleninového týmu, který je koordinován popáleninovým chirurgem. Transplantace očních víček, rtů, tváří, eventuálně rekonstrukce nosu jsou operace trvající tři čtyři hodiny.

23.10.2009 10:24:22

prof. MUDr. Radana Königová, CSc.

Kritická medicína se v posledních desetiletích vyvinula velmi rychle a do hloubky. Tím byli zachráněni pacienti, kteří dříve umírali třeba na popáleninový šok, protože například za 2. světové války byl tento děj teprve zkoumán. Tato válka byla válkou popálenin, byli popáleni piloti, námořníci i civilní obyvatelstvo při bombardování měst – tehdy teprve začal výzkum popálenin. Do té doby pacienti hojně umírali na popáleninový šok a infekci, takže se jednalo prakticky o smrtelný úraz. Když došlo ke ztrátě kůže v celé tloušťce, bylo potřeba provést nekrektomii a transplantaci. Tehdy se však popáleniny (hlavně ve střední Evropě) ošetřovaly na dermatologii, kde chirurgická stránka nebyla vůbec zajištěna, dokonce ani asepse a sterilní materiál.

23.10.2009 10:24:22

prof. MUDr. Radana Königová, CSc.

Myslím, že díky tomu, že máme popáleninové centrum, teď tedy kliniku, spočívá naše přednost v tom, že se staráme i o rekonstrukční výkony, zatímco na jiných pracovištích předávají pacienty plastickým chirurgům. A ti to, jak již bylo řečeno, neradi dělají, protože tyto výkony jsou časově velmi náročné. Co se týká péče o pacienty, jsme na tom skutečně lépe, ale pokud jde o zdravotnické pracovníky, jsme na tom mnohem hůře. V mnoha západoevropských zemích i ve Spojených státech jsou tyto výkony honorovány daleko lépe, a to nejen v soukromé praxi, ale i státem.

23.10.2009 10:24:22

prof. MUDr. Radana Königová, CSc.

Částečně snad. Osobně považuji za správné, že u nás existují dvě kola přijímacích zkoušek – první ukáže výsledky výuky na gymnáziu a všeobecný přehled. Kontakt a pohovor s uchazečem ve druhém kole je stejně důležitý, neboť vycítíte osobnost kandidáta. V té chvíli se na něj snažím dívat jako na svého budoucího lékaře. Kdyby se chtěl věnovat klinické medicíně, musí mít kromě výborných studijních výsledků ještě jiné schopnosti.

Jde o zájem studentů na stážích, jak se ptají, na co se ptají, zda mají empatii vůči pacientům, to je jeden druh lidí. Z někoho může být skvělý odborník – vědec, ale cítit s pacientem nebude. Tady připomenu slova, která pronesl sir William Gull ke studentům již v roce 1855: Medicine requires not only the intellectual cultivation of science but the and practical skill of an art. Medicína vyžaduje nejen intelektuální kultivaci vědy, ale i trpělivost a praktickou dovednost.)

23.10.2009 10:24:22

prof. MUDr. Radana Königová, CSc.

Takto jednoduše se to nedá říci, jde spíše o etický problém. Mám na mysli pacienty, u nichž se prodlužuje jejich utrpení, i když nemají žádnou prognózu, šanci na přežití. se jim přitom věnuje maximální péče, která je jednak ekonomicky náročná a hlavně již Hippokratés přikazoval „neprodlužovat utrpení“. To bychom měli vždy zvážit, ale každý se bojí, aby ho potom média nekritizovala, že někoho „zabil“. Znamená to tedy neposkytovat těmto lidem to nejdražší a nejmodernější, když už jim to stejně nepomůže.

Jedná se o marnou léčbu (futile treatment). Ve Spojených státech se v roce 1998 objevily publikace, kde měl tento požadavek spíš ekonomické důvody, ale když jsme o tom diskutovali soukromě na kongresech, je tam důležitý i onen etický motiv. Mám to prohovořeno s vedoucím ústavu lékařské etiky a hovořili jsme o tom i na světové úrovni. Je třeba vidět rozdíl: eutanazie je aktivní ukončení, ale to, o čem hovořím, je nepodávat marnou, zbytečnou léčbu. Má to dva aspekty a oba jsou myslím stejně důležité.

23.10.2009 10:24:22

prof. MUDr. Radana Königová, CSc.

Měla jsem štěstí, že moje matka se mi starala o rodinu a vychovala oba syny až do jejich dvaceti let. Díky tomu jsem se mohla plně věnovat medicíně, a to včetně služeb a zahraničních pracovních pobytů. Důležité jistě bylo rovněž to, že tyto skutečnosti chápal i můj manžel. Ono pochopení však také byla jedna z mých podmínek souhlasu ke svatbě. Nevdávala bych se, kdybych nemohla pracovat. Mimochodem, sama moje matka mi říkala, že děti rozšiřují emocionální oblast. Mám dva syny, starší je doktorem přírodních věd a pracuje na studijním oddělení rektorátu Univerzity Karlovy (byl vždycky spíše nepraktický, vědecký typ), mladší je akademický malíř. Teď, když už jsou skoro padesátníci a já jim něco vytýkám nebo připomínám, říkají: „To jsi nám měla připomínat, když nám bylo třináct!“

23.10.2009 10:24:22

prof. MUDr. Radana Königová, CSc.

Vůbec ne. I když jsem sama vyrůstala v ryze lékařském prostředí (vůně ordinace mi vždy imponovala, vábila mě a hlavně jsem viděla otce, jak jedná s pacienty, což na mě velice působilo), synům jsem vždy říkala, ať dělají to, co jim dodá životní uspokojení.

23.10.2009 10:24:22

prof. MUDr. Radana Königová, CSc.

V práci, v přírodě, v péči o tři vnoučata. Mám je jako stupínky, od devíti do třinácti let. Před mnoha lety, v roce 1962, jsme koupili jedno zbořeniště v krásném Podještědí, pod hradem Lemberk. Starosta ho tehdy chtěl nechat převálcovat buldozerem, ale my se pustili do rekonstrukce a po mnoha letech z něj vybudovali místo, kam s dětmi pravidelně jezdím, kde si odpočinu a získávám energii.

23.10.2009 10:24:22