Co je barvoslepost?
Co se dozvíte v článku
Jako barvoslepost lékaři označují jakoukoliv poruchu barevného vnímání (poruchu barvocitu), která v menší či větší míře ovlivňuje zrak člověka. Ačkoliv název napovídá, že postižený nedokáže rozlišovat žádné barvy, přítomnost této oční vady ve skutečnosti nemusí znamenat naprostou ztrátu citu pro barvy. Mnohem častěji totiž pacienti nejsou schopní vnímat pouze některé složky barevného spektra.
Latinsky se porucha barevného vnímání označuje jako daltonismus. Své jméno získala podle anglického přírodovědce Johna Daltona, jenž se s touto vadou sám potýkal a jako první ji vědecky popsal. Pokud jde o výskyt barvosleposti, celkem se s tímto problémem potýká zhruba 9 % mužů a pouze 0,4 % žen.
Druhy barvosleposti
Dělení daltonismu se v dnešní době odvíjí od několika různých kritérií. Podle závažnosti se rozlišuje úplná barvoslepost (achromatopsie), kdy je člověk schopný vnímat pouze odstíny šedi v různých stupních jasu (vidí tedy takzvaně černobíle), a částečná barvoslepost. V takovém případě je u pacientů narušeno vnímání pouze některé z barev, a to buď úplně, nebo pouze částečně.
Typy barvosleposti dle vnímaných barev:
- Protanopie – neschopnost vnímat červenou barvu (částečná porucha: protanomalie),
- Deuteranopie – neschopnost vnímat zelenou barvu (částečná porucha: deuteranomalie),
- Tritanopie – neschopnost vnímat modrou barvu (částečná porucha: tritanomalie).
Porucha rozlišování barev v červenozelené oblasti (protanopie či deuteranopie) je gonosomálně recesivně dědičná, což znamená, že gen zodpovědný za schopnost vnímat tyto odstíny leží na chromozomu X. Právě proto jsou poruchy vnímání červených a zelených odstínů nejčastější, přičemž s neschopností rozlišovat odstíny modré, která není dědičně podmíněná, se lékaři nesetkávají zase tak často.
Aby se porucha vnímání červené a zelené barvy přenesla na muže, stačí, když touto poruchou trpí pouze jeden z jeho rodičů. Na ženy se však tato anomálie přenáší pouze ve chvíli, kdy se s daltonismem potýkají oba rodiče. Žena má totiž na rozdíl od muže dva chromozomy X, takže pokud je jeden poškozený, stále jí zůstává druhý, který poškozený není. Je pak ale přenašečkou a poruchu barvocitu tak může zdědit některý z jejích potomků.
Jaké má barvoslepost příčiny?
Díky třem druhům čípků (světločivné buňky v oku), které se nacházejí v lidském oku a posílají zprávy o konkrétních barvách pozorovaných objektů do mozku, má většina pacientů schopnost vnímat a rozlišovat velké množství barev a barevných odstínů. Takové vidění se pak označuje jako trichromatické.
Jsou-li však některé čípky poškozené, nebo pokud některé z nich zcela chybí, možnost barevného vnímání bývá u pacientů omezená. Barvoslepost tedy může být vrozená, což zahrnuje mnohem větší procento případů daltonismu, ale v některých případech také získaná.
Vrozené poruchy vnímání barev pak lékaři dělí do jednotlivých kategorií podle toho, o jaký stupeň poruchy barevného vidění se jedná. Pokud způsobuje daltonismus genetika, rozlišujeme následující poruchy:
- Anomální trichromazie – snížené vnímání jedné ze základních barev. V sítnici jsou sice přítomné všechny tři druhy čípků, ale jeden z nich nefunguje správným způsobem.
- Dichromazie – pacient není schopný rozlišit jednu ze tří základních barev a v sítnici se nachází pouze dva druhy funkčních čípků. Tento typ barvosleposti je nejčastější.
- Monochromazie – nemocný nerozlišuje žádnou barevnost, což znamená, že se jedná o úplnou barvoslepost. Čípky jsou buď nevratně porušené, nebo se u pacienta vůbec nevyvinuly.
Získané poruchy barvocitu nejsou příliš časté. U pacientů se mohou rozvinout na základě některých chronických onemocnění, jako jsou poruchy funkce žluté skvrny, poruchy očního nervu, diabetes mellitus nebo zelený zákal, ale také vlivem úrazu, poranění, užívání léků či kontaktu s chemikáliemi, které škodlivě působí na lidský organismus.
Jak vidí barvoslepí lidé?
Fungují-li všechny druhy čípků v sítnici správně, člověk je schopný normálního barevného vidění, které se označuje jako trichromatické (základní barvy zahrnují červenou, modrou a zelenou). Pokud ovšem některý z přítomných typů čípků nepracuje tak, jak by měl, nebo se vůbec nevyvinul, počet vnímaných barevných kombinací radikálně poklesne.
Jestliže pacienta trápí porucha barvocitu v červenozelené oblasti, většinou jen s velkými obtížemi dokáže rozeznat jednotlivé odstíny červené, oranžové, žluté, hnědé a zelené. Tyto barvy pak daná osoba vidí nezřetelně, přičemž někdy dochází také k záměně červené a černé. V případě modrožluté barvosleposti pak nemocní nejsou schopní rozlišovat některé odstíny modré, zelené, žluté a případně i fialové.
Zatímco většina pacientů se na tuto situaci dokáže dobře adaptovat, jiným může působit nepříjemné obtíže. Postižené osoby mohou mít problémy ve škole, při vaření (rozeznávání dostatečně uvařeného masa, nezralého ovoce, zkažených produktů) nebo při užívání léků, kdy si mohou snadno splést jednotlivé tabletky stejného tvaru. Barvoslepost pak ovlivňuje i možnost získat řidičský průkaz.
Barvoslepí lidé mívají potíže také se čtením různých tabulí, bezpečnostních upozornění a symbolů. Kromě toho nesmějí vykonávat některá povolání, jako je například pilot letadla, elektrikář nebo strojvedoucí, a problémy se mohou dostavit i v rámci jiných zaměstnání, především v uměleckém, módním či jinak kreativním průmyslu, kde barvy hrají důležitou roli.
Diagnostika
Nejčastěji používaný screeningový oční test barvosleposti je Ishiharův test, který byl pojmenován podle japonského oftalmologa Shinobu Ishihary. Ten dané vyšetření a jeho postup navrhnul, přičemž jako první publikoval jeho popis v roce 1917. Barevné Ishiharovy testy jsou dnes shromážděny v příručce, kde každá strana obsahuje kulatý obrazec (tabulku) složený z teček.
Ishiharovy testy se proto někdy označují také jako pseudoizochromatické tabulky. Jedná se o kruhové obrázky tvořené body různých barev, různého jasu a různé velikosti. Tyto body pak dohromady skládají číslice, písmena nebo třeba geometrické tvary, které se rýsují na pozadí jinak zbarvených bodů. Úkolem vyšetřovaného pacienta je úspěšně identifikovat ukryté znaky. Zdravá osoba v obrázku dokáže rozeznat skryté symboly, pro barvoslepého to však bude problém.
Podrobnější rozbor barvosleposti a schopnosti přesně vnímat jednotlivé barvy nebo jejich odstíny je možné provést díky kvantitativním testům daltonismu. Nejčastěji se používá Farnsworth-Munsell 100 Hue Test, jenž se skládá ze čtyř boxů, které obsahují malé terčíky různých odstínů. Testovaná osoba přitom musí seřadit jednotlivé terčíky takovým způsobem, aby na sebe měnící se odstíny postupně navazovaly.
K otestování barvosleposti pak slouží také speciální přístroj označovaný jako anomaloskop. Konkrétně se jedná například o Nagelův anomaloskop s nastavitelnou směsí zeleného a červeného světla míchanou vyšetřovaným pacientem.
Pokud máte daltonismus v rodině, mohla by se projevit také barvoslepost u dětí, což je dobré konzultovat s ošetřujícím lékařem. A jak poznáte barvoslepost u dítěte, jestliže se nikdo z rodiny s tímto problémem dosud nesetkal? Důležité je všímat si toho, jak dítě reaguje na různě barevné předměty, zda je schopné správně barvy popsat (ve věku, kdy by toho být schopné již mělo), nebo se při jejich určování plete.
Léčba barvosleposti
Jaká existuje pro barvoslepost léčba? Pro pacienty trpící vrozenou poruchou barvocitu bohužel v současné době není dostupný žádný způsob, pomocí kterého by bylo možné jejich vadu zcela odstranit. Léčit jde pouze nemoci, které mohou být ve vzácných případech zodpovědné za rozvoj získané barvosleposti.
Do určité míry je ovšem možné daltonismus korigovat prostřednictvím různých optických pomůcek. V dnešní době existují například brýlové a kontaktní čočky určené ke korekci defektů barvocitu, ale i speciální brýle pro barvoslepé, které nemocným usnadňují rozeznávání jednotlivých barev a zvyšují jejich sytost. Jelikož se jedná o poměrně drahou záležitost, je vhodné se o nákupu této pomůcky nejprve poradit s ošetřujícím lékařem.
Zdroje: nzip.cz, wikiskripta.eu, refrakcnicentrum.cz