Lákadlům alternativní medicíny propadá stále více lidí, ale Češi marně bojují o její oficiální uznání
Oficiální hlas nám říká, že jde o prvotřídní blud. Přesto v České republice, podobně jako všude na Západě, čím dál více lidí vyhledává v běžném životě nejrůznější alternativy, s jejichž pomocí se lze léčit ve chvíli, kdy oslnivá západní medicína selhává nebo jednoduše není nezbytná. Právníci z ministerstva spravedlnosti se nedávno pokusili tuzemskou divokou cestu k alternativě vydláždit jednoduchými pravidly. Vlivní lékaři i ministerstvo zdravotnictví se ale postavili proti a dál trvají na tom, že nic kromě klasické západní léčby neexistuje. O co tedy v alternativní medicíně jde? A proč je okolo ní tolik křiku?
Pestrá společnost
Přijít o hodinu dřív, našel by člověk čekárnu nacpanou k prasknutí. Maličká předsíň pražského bytu bývá obsazená do poslední židle a občas je problém se sem vejít i vestoje. V obou ordinacích leží vedle sebe několik polonahých pacientů, lékařka pobíhá mezi nimi s baňkami a akupunkturními jehlami a svižně ordinuje. Změří tep, okoukne jazyk a hned ví, co má dělat. „Co děláš? Játra špatný, srdce špatný, všecko špatný. Lehnout,“ tradují se mezi pacienty její stručné diagnózy.
Teď je ale poledne, během kterého si žena v bílém plášti nikdy neodepře několikahodinovou pauzu. Je čas oběda a pravidelných modliteb: paní Guo Li přivře novinářské návštěvě dveře a prosklenou vitrínou je v předsíni vidět jen její silueta. Činžovním letenským bytem proměněným v ordinaci se nesou monotónní mantry a čínská lékařka provádí dlouhou sérii úklonů před oltářem s Buddhovou sochou. „Je silně věřící,“ vysvětluje polohlasem tlumočnice z čínštiny, „a léčení je pro ni jen práce. Je to otázka soucitu.“
Paní Guo Li se řadí mezi místní vyhledávané zástupce oboru, kterému se na západní polokouli souhrnně říká alternativní medicína. Početnou množinu léčitelských disciplín a lidí nabízejících své schopnosti uzdravovat spojuje jiný pohled na příčiny a způsoby léčení potíží lidského těla, než jaký prosazuje oficiální lékařství. Ale jinak jde o značně nesourodý spolek. V rodině alternativců najdeme vedle sebe bylinkáře, mystiky s léčitelským darem, psychotroniky, podvodníky všeho druhu, maséry, šamany i promované lékaře, kteří uvěřili v účinky akupunktury či homeopatie.
Jsou mezi nimi propastné rozdíly a mají různě daleko k uznání současnou lékařskou vědou a manažery, kteří ve zdravotnictví rozdělují peníze. Jisté ale je, že mezi veřejností získávají nekonvenční metody silnou přitažlivost. Nejnovější data nejsou k dispozici, ale můžeme se opřít o výzkum socioložky Evy Křížové z 3. lékařské fakulty UK. V roce 2000 jí více než 36 procent českých pacientů odpovědělo, že v posledním roce využilo služeb nekonvenční medicíny.
Návštěva léčitele či homeopata dnes ale především nebývá posledním zoufalým krokem po selhání všech oficiálních metod, ale promyšlenou volbou. Na jejím začátku bývá především potřeba najít někoho, kdo je schopen věnovat pacientovi čas a dívat se na něj z širší perspektivy, než zpravidla činí úzce specializovaní lékaři na klinice.
Tohle zvládáme
Její dědeček byl lékařem na císařském dvoře, v souladu s čínskou tradicí své znalosti předal potomkům a ti zase dál. Paní Guo Li ale navrch získala ve svém oboru i formální vysokoškolské vzdělání. Vyrůstala v éře Mao Cetunga, který se z dědictví čínské medicíny rozhodl udělat „vědecký systém“, schopný konkurovat západním úspěchům. Založil univerzitu, kde se vyučovala souhrnná teorie i praxe léčení, vycházejícího původně z taoistické mystiky. Lidské zdraví podle starých Číňanů spočívá na známé rovnováze principů jin a jang a pěti základních elementů (dřevo, oheň, země, kov a voda), k nimž náleží různé orgány v těle. Diagnóza se provádí analýzou tepu a jazyka, léčba spočívá v přikládání baněk, píchání jehel do akupunkturních drah, úpravě stravy a podávání bylinných směsí.
Guo Li po studiích patnáct let sbírala zkušenosti v jedné z nejlepších státních nemocnic. Specialistka na chronické problémy. (Guo Li ve své ordinaci) „V Číně jsou v lékařském systému dodnes oba systémy – čínský i západní – rovnocenné a doplňují se,“ vysvětluje doktorka, „ale tenkrát byly nemocnice chudé, takže řada věcí se musela řešit jen pomocí tradičních metod. Nebyly peníze na anestezii, takže při operaci se pacientovo tělo znecitlivovalo pomocí akupunktury.“
Do východní Evropy přijela přednášet po roce 1990 a brzy si všimla, že řada zdejších lékařů i pacientů se marně potýká s potížemi, které Číňané zvládají. Jsou specialisté na chronické problémy jako revma, astma, různé druhy alergií nebo neplodnost. „Těžké otoky, které tady končí amputací, běžně léčíme,“ uvádí Guo Li příklad.
Pocit, že má co nabídnout, a touha po dobrodružství ji přivedly k rozhodnutí zůstat v Česku. Nebylo to snadné. Zkušená lékařka z prestižní nemocnice, která doma patřila mezi elitu, nemohla v Česku sehnat bydlení, začínala po čtyřicítce znovu v malém kamrlíku a bez pacientů, navíc v situaci, kdy je čínská medicína považovaná řadou kapacit za pavědu.
Potrápil ji především fakt, že podle českých zákonů se akupunkturou může živit jen lékař s diplomem ze západní medicíny. Žena s mnohaletou praxí ze země, kde se akupunktura zrodila, ji proto nemůže oficiálně nabízet a musela si udělat „krycí“ masérský kurz.
První pacienty jí doporučil místní přítel sinolog, další přišli po doporučení těch prvních. Za pár let měla Guo Li plnou ordinaci.
Stejně jako řada jiných alternativních směrů zdůrazňuje čínská medicína „celostní přístup“. To znamená, že se snaží pracovat s příčinami, a nikoli symptomy nemocí. „Je vynikající diagnostička a její komplexní přístup ke zdraví mi úplně vyhovuje,“ říká Gabriela Langošová, slovenská psychoterapeutka, žijící v Praze. Guo Li začala navštěvovat s autoimunitním onemocněním, dnes ji vyhledává téměř s každým zdravotním problémem. Spřátelily se, párkrát do roka spolu zajdou na večeři. „Kromě toho je úplně realistická, neslibuje zázraky, a když je potřeba, neváhá pacienta poslat na rentgen nebo k onkologovi,“ vysvětluje Langošová. „Pro mě je především poctivá a moudrá. To u doktora vždycky nezažijete.“
Služby léčitelů a alternativců u nás pojišťovny neproplácejí, takže pacient občas na účtenkách narazí na tisícové částky. Guo Li volí opačný přístup. „Léčení nemá být jen kšeft,“ vysvětluje, proč už deset let nezvýšila ceny a nehodlá to zatím udělat, takže patří k nejlevnějším v Praze (v současnosti bere 310 korun za sezení). „Není možné brát peníze v životě úplně vážně,“ směje se Guo Li a dodává, že starým nebo chudým lidem občas pomůže i zadarmo.
Zároveň ale nemá nouzi o „lepší“ klientelu. Jednou za čas ji před ordinací vyzvedne limuzína a odveze ji k jejímu asi nejslavnějšímu pacientovi, jehož osobní poděkování zdobí ordinaci. „Spřátelili jsme se, chodíme spolu občas i na večeře nebo mě pozve na Hrádeček. A taky jsme založili společnou nadaci,“ objasňuje Guo Li svůj vztah k bývalému prezidentovi Václavu Havlovi. V kritických chvílích mu prý její lékařské dovednosti pomohly, podrobnosti však čínská lékařka říkat nechce. Havel byl tou dobou ve vážném stavu v nemocnici a nehodilo se mluvit o jeho zdraví.
Bez pravidel
Usměvavá doktorka si nemůže Česko a jeho obyvatele vynachválit. Jsou prý milí a přátelští, jen jedí moc masa a málo pijí horkou vodu, která je pro lidské tělo spolu se zázvorovým odvarem tím nejlepším nápojem. S předsudky vůči svým dovednostem se nesetkává. Naopak – řada lékařů k ní posílá pacienty, s nimiž si nevědí rady. „Jsou akutní potíže, se kterými si naše medicína neporadí, a chronické, které zase neumí léčit ta vaše,“ shrnuje situaci čínská doktorka a dodává: „Nejlepší je spolupracovat.“
Vypadá to skvěle, ale skutečnost je o dost zapeklitější. Nekonvenční metody narážejí na silný odpor uznávaných kapacit a pro pacienty je zase alternativa velmi nepřehledným světadílem, v němž je obtížné se orientovat. Jsou tu obory se zavedenou tradicí a srozumitelným systémem znalostí, jako homeopatie či akupunktura, i techniky, u nichž se lze spolehnout jen na to, že léčitel je obdarován kontaktem s vyššími silami. Léčitelství je rájem pro podvodníky a zároveň výzvou pro ty, kterým bylo skutečně shůry dáno. V tradičních společnostech se dar léčení vždy rozvíjel v konkrétní tradici a pod dohledem starších medicinmanů, kteří dbali na to, aby adeptovi příliš nenarostlo ego. V podmínkách západní společnosti podle psychologů hrozí, že „obdarovaný“ člověk zpychne a stane se arogantním diktátorem, který na pacientech bezuzdně vydělává, zakazuje jim návštěvu konkurence či lékaře a ve výsledku jim může uškodit.
Skutečným problémem je, že pokud se nemocný rozhodne svěřit do péče alternativců, nemá po ruce kromě vlastní intuice mnoho vodítek, jak se zorientovat a chránit. V praxi to vypadá tak, že v této zemi zasahují desetitisíce lidí do našeho zdraví a životů a přitom za to nenesou odpovědnost. Většinou se schovávají za nic neříkající označení „rozvoj osobnosti“ nebo „poradenství pro životní styl“. Ne že by chtěli zákazníky klamat. Do této role je dotlačil stát, protože během let odmítl jejich práci jakkoliv upravit v zákonech.
Léčitelé usilovali o regule od začátku devadesátých let. Dílčí úspěch slavili v roce 1996, když je poslanci zařadili mezi volné živnosti. Dostali oficiální status a stát získal páky, jak nad nimi uplatnit alespoň nějaký typ dohledu. Když třeba někdo poskytoval tyto služby bez oprávnění, mohl dostat až půlmilionovou pokutu. S odstupem času se sice už nedá zjistit, nakolik úředníci svých pravomocí využívali, ale jak známo, často samotná hrozba působí preventivně. Na přelomu tisíciletí však poslanci na nátlak ministerstva zdravotnictví vyškrtli léčitelství ze živnostenského zákona úplně.
Za odmítavým stanoviskem ministerstva a poslanců se dá vyčíst rukopis spolku skeptiků Sisy fos, známých profesorů a lékařů (patolog Jiří Heřt, bývalí ministři zdravotnictví Pavel Klener a Ivan David, někdejší předseda Akademie věd Rudolf Zahradník), kteří se už léta snaží vštípit veřejnosti, že alternativní medicína je podvod, který zdraví lidí nepomáhá, nebo ho dokonce poškozuje. Pokud ale chtěli odpůrci nekonvenčních metod léčení ochránit důvěřivé pacienty, dosáhli pravého opaku. Tím, že léčitelství úplně vypadlo ze zákona, smazala se hranice mezi zodpovědnými léčiteli a šarlatány, kteří pacienty skutečně mohou i ohrozit. Případů nespokojených klientů je celá řada (soudě například podle četnosti otázek v internetových právních poradnách), ale nechtějí se o těchto zkušenostech šířit a už vůbec se neobracejí na soud. Mimo jiné i proto, že se nelze opřít prakticky o žádné paragrafy.
Jednou z nespokojených pacientek je Petra Němcová z Uherského Hradiště (kvůli citlivosti informací jsme na její žádost jméno změnili), která vyhledala léčitele s bolestmi v zádech. Působil důvěryhodně a slíbil, že jí bude přikládat ruce na bolestivá místa. Trval ale na tom, že u výkonu nesmí být nikdo třetí. „Jeho dotyky byly velmi intimní, s léčbou neměly nic společného,“ vzpomíná Petra Němcová na první a poslední návštěvu u léčitele. Už kvůli dalším pacientkám to nechtěla nechat jen tak a obrátila se na právníka. „Advokát mi řekl, že nemám šanci.“ Jde o to, že když pacientovi ublíží lékař, může ho klient žalovat podle zákona o zdravotní péči. Potom se zkoumá, jestli lékař dodržel schválené metody či ne. V případě léčitelů existuje asi taková ochrana, jako když si necháte od známého kutila opravit auto. To je situace velmi odlišná třeba od anglosaského světa, kde běžně nespokojení pacienti vedou proti léčitelům soudní pře o vysoké odškodné. Ani české právní vakuum tu ale jistě nebude věčně.
Chceme vás chránit
Změna by mohla přijít s novým občanským zákoníkem, který projednala vláda a chce ho předložit sněmovně před prázdninami. Ministerstvo spravedlnosti v něm chce vnést do léčitelského světa jasnější pravidla. Každý poskytovatel léčby by podle něj měl se svým klientem uzavřít smlouvu o léčebném výkonu. Díky smlouvám (ať ústním nebo písemným) se klient bude moci lépe u soudu dovolávat splnění toho, co léčitel sliboval. „Když řekne, že vyléčí rakovinu přikládáním kamenů na čakry, a nepodaří se mu to, porušil smlouvu,“ říká jeden z autorů předlohy, profesor práv na Západočeské univerzitě v Plzni, Karel Eliáš. Za průlom se považuje, že léčitel bude muset upozornit pacienta na všechna rizika.
Návrh si vysloužil potlesk u pacientských organizací. Je důležitý nejen proto, aby nemocní měli lepší ochranu před podvodníky, ale i proto, že tradiční medicína rozšiřuje paletu možností léčení.
A nejsme v tom sami. V červnu 2007 navrhl Evropský parlament, aby členské země zkoumaly metody alternativní medicíny a rozhodly se, které z nich jsou bezpečné a účinné, které mají provozovat jen lékaři, které nelékaři a s jakým vzděláním. Státem financovaná organizace pro výzkum alternativy existuje ve Spojených státech a podobně se vyjadřuje i Světová zdravotnická organizace (WHO). Legislativci z rezortu ministra Jiřího Pospíšila z tohoto pohledu vstoupili do světa nekonvenční medicíny jen jednou nohou. Vylepšují právní postavení pacienta, ale nedotýkají se zásadní otázky, jak regulovat a garantovat celý systém léčení nekonvenčními metodami. To druhé totiž spadá pod pravomoc ministerstva zdravotnictví. A tady velice opatrnou změnu stávajícího stavu rozhodně nevidí rádi. „Lékaři poskytují garance svých výkonů, můžete je ověřit, změřit a reklamovat,“ prohlásil v této souvislosti (dnes už bývalý) mluvčí rezortu Tomáš Cikrt. „U léčitelských praktik to nelze. Jakmile by dostali placku, že léčí, navěsilo by se na ně víc lidí.“
Zastánce alternativy toto odmítání samozřejmě rozčiluje. „Doktoři se bojí o chleba, proto se nám dosud každý ministr zdravotnictví snažil ztížit život,“ říká ve své kanceláři předseda České psychoenergetické společnosti Vlastimil Bažant. „Pokoušeli jsme se mnohokrát na ministerstvu prosadit, aby nás zařadili do seznamu profesí, ale pokaždé to ztroskotalo na terminologii – podle úředníků nesmíme používat termíny jako terapeut nebo biomedicína, protože jsou vyhrazeny jenom lékařům.“ Bývalý vojenský pilot a programátor Bažant zastupuje jednu z největších léčitelských skupin. Říkají si psychoenergetici či biotronici a působí prý na lidi tak, že přikládají na správná místa ruce a vyzařují skrz ně léčivou energii.
Určitou dávku skepse k „exotičtější“ skupině léčitelů lze v civilizaci, založené na západní vědě, pochopit. I rozum otevřených lidí se mnohdy vzpírá pochopit, že třeba biotronik může uzdravit na dálku pacienta jenom z fotografie. V Česku, kde lidé rádi věří titulům, potom nedělá skeptikům z řad vědců potíže všechno smést do jednoho pytle. Dnes se v tuzemsku podstatě těchto jevů – v rozporu s doporučením WHO – nikdo nevěnuje. Zodpovědné alternativce to zlobí, protože už dnes upozorňují na rizika a omezení své metody. A když pochopí, že nemocnému nemohou pomoci vůbec, prostě ho nepřijmou. Jakákoli pravidla jim tedy neuškodí, zato by mohla pročistit scénu od těch, kteří jim kazí jméno. „Jako v každé profesi jsou i mezi námi lidé, kteří se snaží využít nemoci druhého ve svůj prospěch,“ připouští Bažant.
Na cestě k lepším pravidlům je inspirativní třeba německý model. Tamní takzvaný „heilpraktiker“ může získat živnostenské oprávnění. Podmiňují ho dvě zkoušky. První absolvuje u zdravotního rady místního úřadu a prokazuje při ní znalosti anatomie nebo první pomoci. Pokud uspěje, skládá druhou zkoušku u konkrétních odborníků na daný směr (například bylinkářů). Pak musí podepsat klauzuli, že jakmile si není zdravotním stavem pacienta jist, musí kontaktovat lékaře. Vše vychází z filozofie, že stát musí zajistit v první řadě, aby léčitel pacientovi neublížil.
V Česku jakákoliv úprava chybí. Přesto je tu scéna, která má potenciál mírnit emoce, jež u oficiální medicíny vzbuzuje jakýkoli náznak, že neuchopitelná alternativa léčí v některých případech stejně – či lépe – než sofistikovaná medicína. Pokud má někdo v Česku potenciál dotlačit alternativní medicínu k uznání, pak to nejspíš budou „obojživelníci“. Jinými slovy lékaři, kteří si ke své původní specializaci přibírají ještě alternativu: akupunkturu, homeopatii nebo další odvozené metody. Nový občanský zákoník se na ně nevztahuje, ale pokud provozují alespoň částečně uznávanou lékařskou praxi, musejí dodržovat všechny povinnosti podle zdravotnických zákonů.
Dobrý doplněk
Lékaři Pavlu Bělešovi nelze upřít, že by neuměl pracovat s pocity. Jeho ordinace nad pražskou lékárnou U Zlaté koruny je postavená tak, aby se v ní člověk od prvního okamžiku „uvolnil“. Na stěnách visí obrazy populárních léčivek jinanu dvoulaločného či třapatky nachové, z polic napěchovaných lékařskými knihami se spouštějí listy pokojových rostlin. Skrytý přístroj v pravidelných intervalech rozprašuje po místnosti opojnou vůni. Vysoký distingovaný muž s pečlivě střiženým bílým plnovousem mluví dlouze a vše podrobně probírá, neboť i tím se jeho živnost odlišuje od klasických ordinací.
Před 25 lety jeho praxe vypadala úplně jinak. Na oprýskaných nemocničních sálech se skoro denně setkával se smrtí, jako onkolog léčil pacienty cytostatiky, což jsou chemikálie, které ničí rakovinné buňky, ale i buňky zdravé. „Když někomu dáte ránu chemoterapií, objeví se u něj spousta nežádoucích účinků, zvrací, má průjmy, vypadávají mu vlasy,“ shrnuje bolestné zážitky svých pacientů. Uvědomil si, že právě u rakoviny hodně záleží na psychice, a rozhodl se ji zlepšovat tím, že tyto nežádoucí účinky omezí. Začal pacientům podávat speciální mořské řasy, které pomáhají chemikálie rychle odbourat a dodávají tělu minerály a bílkoviny. Nebyla to zásadní změna léčby, ale na pacienty výborně zabírala. „Díky řasám mohli vstát z postele, začít chodit na procházky, dostali chuť k jídlu a cítili se líp,“ podotýká Běleš. Prošlo mu rukama tolik nemocných, že mohl srovnávat. Šedesáti lidem řasy nepodával, šedesáti ano: ve druhé skupině se prý zlepšil index životní aktivity o třetinu.
Tato zkušenost doktora Běleše přivedla k dalšímu studiu přírodní léčby. Když po roce 1989 nastal hlad po alternativních metodách, dokázal se rychle zorientovat. Založil časopis Regena, kde dostává prostor všechno, co lékařská věda buď odsouvá na okraj zájmu, nebo se přímo snaží potírat. Kromě bylinkářství, ezoteriky a studia čaker začal sbírat informace i o homeopatii, ale události ho předběhly. „V roce 1991 mi volal tehdejší ministr zdravotnictví Martin Bojar, zda bych se nechtěl přidat ke vznikající homeopatické společnosti.“ Ministerstvo bylo tehdy alternativní léčbě příznivě nakloněné a hledalo možnosti, jak ji dostat do širšího povědomí. Běleš začal spolu s podobně naladěnými kolegy chystat sérii školení pro lékaře, na kterých vystupovali homeopati ze zemí, kde má metoda delší tradici (Německo, Rakousko, Francie). Sám absolvoval kurzy v Rakousku a u homeopatie už zůstal: dodnes ji používá v praxi a kromě toho si udržuje dosavadní odbornost jako onkolog.
„Na rozdíl od voltarenu a ibalginu se vám nemůže stát, že byste si homeopatiky nebo akupunkturou přivodil žaludeční vřed,“ říká Běleš. Logika je jasná: pokud to jde, měly by se užívat jemnější metody, ale když do ordinace přijde člověk s oboustranným zápalem plic, nasazují se antibiotika. Podobně jako v případě čínské medicíny se homeopatie dle Běleše víc hodí na chronické nemoci jako alergie, lupénka nebo kloubní onemocnění (západní medicína má zase navrch u akutních stavů a diagnostických metod, jako je magnetická rezonance). Oba druhy medicíny se tak mohou výborně doplňovat. Kdyby to však v jejich vztazích tak neskřípalo.
Velká změna
Už bylo naznačeno, že česká homeopatie a akupunktura na začátku devadesátých let prožívaly rozkvět a schylovalo se dokonce k jejich vědeckému uznání. Nakonec ale v oficiální linii převážila skepse a strach z konkurence. V devadesátých letech bylo registrováno asi 2000 lékařůakupunkturistů, dnes jich je 700, kurzy homeopatie od revoluce prošlo 5000 doktorů, ale stabilně ji ve své praxi užívá asi tisícovka (z celkového počtu 35 tisíc lékařů). Homeopatická společnost byla v roce 1996 pro údajnou nevědeckost vyloučena z České lékařské společnosti (alternativci za tím opět vidí vliv spolku Sisyfos).
Akupunkturu sice uznává více lékařských kapacit než homeopatii, ale stejně není hrazena ze zdravotního pojištění (v roce 1997 ji poslanci z plateb vyřadili jako nadstandardní péči). Na vysokých školách se dnes žádný z těchto předmětů na rozdíl od zahraničí neučí. „Když jsem studovala medicínu v Hamburku, měla jsem v rámci farmakologie i přednášky o homeopatii,“ říká pražská lékařka Linda Čapková. „Nikdo se nepouštěl do úvah, jestli se tomu dá věřit nebo ne, prostě to věcně vykládali. Tady dělají, že nic takového neexistuje.“ Pavel Běleš má opačnou zkušenost. Od roku 1996 do roku 2001 přednášel homeopatii na lékařské fakultě v Praze. Umožnil mu to tehdejší šéf farmakologie Jan Švihovec, který sice nebyl homeopat, ale připustil, že studenti by měli vědět, o co se jedná. „Jeho nástupce sérii zrušil,“ vzpomíná Běleš. Anketa mezi lékařskými fakultami potvrzuje, že žádná z nich dnes přednášky alternativní medicíny nepořádá.
„Na lékařských fakultách a ve vědeckých radách má ještě silné slovo starší, trochu rigidnější generace. Až tito lidé odejdou, pravděpodobně se naše postavení zlepší,“ odhaduje Pavel Běleš.
Alternativa si ale pozvolna razí cestu na nižších úrovních. Její zastánci odhadují, že dva až tři tisíce lékařů dnes předepisují homeopatika jako standardní léčivo. Pojišťovnám sice tyto výkony zakazuje hradit zákon, ale některé na ně přispívají v rámci preventivních programů. Běžné hovory s lékaři v terénu odhalují, že tradiční lékaři se vůči nekonvečním metodám nijak ostře nevymezují. „Udělala jsem si homeopatický kurz, ale léčím tak jenom pacienty, kteří si to sami přejí,“ říká Jevgenia Truhlářová z Hradce Králové. „Já sám to neprovádím, ale toleruji, myslím, že se těmito metodami dají dobře léčit třeba bolesti páteře,“ doplňuje obrázek Emil Wagner z Prahy 7. „Za deset let, co v téhle branži působím, se situace hodně změnila. Tenkrát třeba onkologové odmítali léčit pacienta, pokud chodil na alternativu, a naopak léčitelé zakazovali klientům chodit k lékaři,“ říká doktorka Táňa Bretyšová, která kombinuje akupunkturu a homeopatii s klasickou léčbou. Od té doby si vybudovala – jak říká – síť lékařů i léčitelů, se kterými pravidelně spolupracuje. „Vzájemně si posíláme pacienty s místní fytoterapeutkou, naproti je poliklinika, tam posílám klienty na neurologii či alergologii. Podle mých zkušeností je dnes větší procento lékařů, kteří si tyto metody dostudovávají a snaží se je kombinovat s tím, co se naučili na fakultě.“
Zajímavé je, že alternativci v první řadě neusilují o to, aby jim výkony hradila pojišťovna. „Medicína je čím dál dražší, co není nutné, to pojišťovna neplatí. Když si pacient může zaplatit lék na chřipku, může si hradit i homeopatické vyšetření. Není to život zachraňující zákrok,“ připouští Pavel Běleš. Hlavním cílem je, aby úřady uznaly akupunkturu nebo homeopatii jako lékařskou metodu, kterou je možné vyučovat a zařadit do zdravotního plánu lékařské péče.
Nic než placebo
Skutečné uznání je ale nejisté i mimo hranici České republiky. Všichni sice znají nečekaná uzdravení neřešitelných problémů, které pacienti prožili díky alternativě, ale otázka, jak to vlastně funguje – od níž se odvíjí plnokrevná existence – je pořád otevřená.
Lékaři se s homeopaty a léčiteli na Západě hodně sbližují, ale o to, zda má mít alternativa nárok na peníze z veřejné kasy, se stále vedou zuřivé boje.
Rájem všech vyznavačů jiné medicíny zůstává Německo. Zdejší systém zdravotního pojištění je nastaven velkoryse a proplácí všemožné formy terapie, aniž by se příliš ptal na názor expertů z lékařských či vědeckých ústavů. Každá lékárna je bohatě zásobena homeopatiky a přírodními preparáty a patří k dobrému tónu, že lékárník nemocnému nabízí obě varianty. Pojišťovny proplácejí nejen homeopatika, ale třeba také arteterapii, což je v jiných zemích nevídaná věc. Model nestojí na přísně kontrolovaných vědeckých studiích, ale vychází jednoduše z pacientského zájmu a jednoduché úvahy, že alternativní cesty jsou často levnější než klasická farmaka a v některých případech mohou být i bezpečnější.
Podobné přízni se alternativa těší i v Británii. Nebo alespoň na první pohled. Královna nikdy nevycestuje bez svého kufříku s homeopatiky, vládní ministr Peter Hain se před třemi lety označil za „skutečného konvertitu“ homeopatie a skalním vyznavačem alternativy je také následník trůnu princ Charles. Národní pojišťovna NHS financuje kliniky s homeopatickými odděleními, příznivý postoj k nekonvenční medicíně má vláda. A přesto se v posledních několika letech alternativní ideál otřásl v základech. Do stále populárnější – a díky počtu pacientů i dražší – homeopatie se totiž ostře pustili významní akademici, mezi nimi šest členů Královské vědecké společnosti a jeden nositel Nobelovy ceny. Prestižní lékařský časopis Lancet dal dohromady dostupné studie o homeopatii a prohlásil, že metoda funguje maximálně jako placebo efekt, shrnutý do slavné věty „víra tvá tě uzdravila“. Věda má s metodou problém zejména proto, že homeopatie spočívá na silném ředění účinných látek a ve výsledném preparátu velmi pravděpodobně není (kromě cukru coby nosiče) její ani jediná molekula. Z pohledu klasické farmacie jde tedy o nesmysl. Homeopati se zlobí na příliš úzké brýle kritiků a snaží se je přesvědčit o kvantových principech, energii a paměti látek, ale ti trvají na svém: homeopatie je léčba cukrem.
Jisté je, že rostoucí popularita homeopatie britské vědce podráždila. Požadují, aby lékárníci informovali pacienty, že v preparátech není vědecky vzato nic, co by mohlo léčit, protestují proti výuce na univerzitách, požadují zastavení státních podpor. A mají úspěch – během dvou let díky kampaním tituly ověnčených vědců klesly peníze, které NHS vydává na alternativu, o pětinu a jedna univerzita už ve vzrušené atmosféře zastavila homeopatické kurzy.
Navzdory rostoucímu zájmu veřejnosti i vládní podpoře zůstává tedy budoucnost jedné z nejjemnějších alternativ značně nejistá. Po neprůkazných studiích a nátlaku vědců ukončilo pojišťovací platby pro homeopatika Švýcarsko a značně je snížila Francie.
„Představte si, že do bazénu nalijete štamprli koňaku, vezmete z ní pár kapek a ty podáváte. Jako racionální lékař potřebuji kontrolní skupinu, tvrzení, že to funguje, mi nestačí,“ shrnuje výhrady v místním – ještě rigidnějším – prostředí předseda České onkologické společnosti Jiří Vorlíček. Jeho kolega z Fakultní nemocnice Brno, profesor Aleš Hep, však vybízí k opatrnosti. „Něco na tom být může. Věda se vyvíjí a v budoucnu se možná prokáže i způsob fungování homeopatik. Jak by se asi tvářil Vojtěch Náprstek, kdyby před něj někdo položil flashdisk s popisem všech exponátů jeho muzea?“
Jak tedy nakonec dopadne věčný spor mezi oficiální vědou a alternativou, zatím není jasné. Nová ministryně bez lékařského diplomu má každopádně po odchodu „Julínkovy gardy“ o čem přemýšlet.
Tomáš Pavlíček, Petr Třešňák
Respekt