Ménièrova choroba může způsobit ztrátu sluchu. Jak se tomu bránit?

Co je Ménièrova choroba?

Ménièrova choroba je onemocnění vnitřního ucha, které sice pacienta neohrožuje na životě, ale může výrazně zhoršit kvalitu jeho života. Konkrétně má vliv na sluchově rovnovážný orgán, přičemž ve většině případů zasahuje pouze jedno ucho, ale vzácněji může zasáhnout obě. Nejvíce pak bývají postiženi lidé ve věku 20–50 let (někde se uvádí 30–60 let), obvykle bez ohledu na pohlaví.

Lidské ucho je smyslový orgán, jenž sestává ze tří částí, kam patří vnější, střední a vnitřní ucho. Konkrétně to vnitřní představuje složitý párový orgán, který se nachází v lebce a tvoří jej dva labyrinty – kostěný a blanitý. Ten první představuje komplex drobných dutinek v nitru skalní kosti, je vyplněný perilymfou a částečně kopíruje labyrint blanitý, který je tvořený souborem dutin vystlaných epitelem.

Uvnitř se nachází hlemýžď, což je ústrojí zachycující zvuk, tři polokruhovité kanálky a dále pak vejčitý váček s kulovitým váčkem, které fungují jako ústrojí rovnováhy a pohybu. Celý tento blanitý labyrint je pak vyplněn endolymfou (vnitřní míza), přičemž daná tekutina podporuje přenos zvukových signálů na smyslové buňky a dráždí receptory statoakustického aparátu.

Za normální situace je objem endolymfy v blanitém labyrintu i koncentrace elektrolytů, které jsou v ní obsažené (draslík, chlór, sodík a další), poměrně konstantní. Pokud ovšem dojde ke změně objemu této důležité tekutiny, což lékaři označují také jako tzv. endolymfatický hydrops, mohou se objevit závažné obtíže, které pacientovi výrazně ztěžují běžný život. [1, 2, 3, 4, 5]

Příčiny Ménièrovy choroby

Pokud jde o to, co má rozvoj obtíží na svědomí, u pacienta dochází k hromadění endolymfy a rozpínání blanitého labyrintu. Nárůst objemu tekutiny spojený se zvyšováním tlaku později způsobí jeho prasknutí a endolymfa bohatá na draslík se vylije do okolního prostoru v labyrintu kostěném. Změní se tak koncentrace obsažených elektrolytů a dojde k porušení funkce nervových buněk.

Ačkoliv je tedy zřejmé, že za narušení sluchového a rovnovážného ústrojí je zodpovědné rozlévání endolymfy do míst, kde by se vůbec objevit neměla, přesný mechanismus rozvoje Ménièrovy choroby prozatím není zcela jasný. Na vině je pravděpodobně nerovnováha mezi tvorbou a vstřebáváním endolymfy, ale co má tento jev na svědomí, lékaři nevědí.

V případě, kdy ke změně objemu endolymfy dochází z neznámých důvodů, lékaři hovoří právě o Ménièrově chorobě. Svůj vliv zde pravděpodobně mohou mít některé rizikové faktory, jako je kouření, nezdravé stravování nebo zvýšený cholesterol, který má na svědomí aterosklerózu (kornatění tepen). Spekuluje se ovšem také o vlivu dědičnosti.

Je-li však na vině jiné specifické onemocnění vnitřního ucha, kam patří například dlouhotrvající či opakující se infekce labyrintu (virové či bakteriální), nebo vrozená anomálie, označujeme problém jako Ménièrův syndrom. Příznaky jsou stejné, ale příčina je na rozdíl od předchozí varianty známá. Změna objemu endolymfy přitom může být způsobena také zlomeninou kosti skalní, degenerativními změnami krční páteře, alergickou reakcí či různými endokrinními chorobami. [6, 7, 8, 9]

Jaké má Ménièrova choroba příznaky?

Jelikož toto onemocnění postihuje vnitřní ucho, jeho projevy zahrnují poruchy sluchu rovnováhy. Typickým znakem Ménièrovy choroby jsou přitom prudké, nečekané záchvaty, během kterých pacient pociťuje řadu nepříjemných obtíží. Konkrétně se Ménièrova choroba vyznačuje triádou charakteristických příznaků, kam patří:

• rotační závrať (vertigo),
• fluktuující percepční nedoslýchavost (hypakuze),
• hučení a pískání v uších (tinnitus).

Dominantním aspektem Ménièrovy choroby zpočátku bývají záchvaty závratí. Ty se objevují náhle a doprovází je silné motání hlavy (vertigo), přičemž nemocný mívá pocit subjektivní nebo objektivní rotace. Velice často není schopný chodit ani se udržet na nohou, takže může upadnout na zem. Pocit točení hlavy u něj navíc může vyvolat také nevolnost a zvracení.

Těmto záchvatům často předchází tzv. aura, což je nepříjemný pocit tlaku v postiženém uchu nebo zvláštní pocit plnosti, kterého se pacienti nemohou zbavit. Samotné ataky pak mohou trvat desítky minut, ale klidně i několik hodin (ne však déle než 24 hodin). Někdy se objevují bez jakéhokoliv varování, ale jindy mohou být reakcí na celkovou únavu nebo následkem nadměrného stresu.

Vertigo ovšem může vyvolat i nystagmus, což jsou trhavé pohyby očí, a pacienti si často stěžují také na silné bolesti hlavy. Dalším typickým symptomem Ménièrovy choroby je tinnitus, tedy stav, kdy člověk ve svém uchu slyší zvonění, pískání, hučení, klepání, šumění, syčení, bzučení nebo třeba skřípání. Kromě toho se pak v rámci Ménièrovy choroby pacienti potýkají se zhoršováním sluchu.

V časných stádiích se nemoc pojí s poruchou sluchu především v oblasti nízkých tónů. Distenze labyrintu totiž nejprve postihuje apikální část hlemýždě, která má na starosti vnímání tónů o nízkých frekvencích. Mezi jednotlivými záchvaty Menièrovy choroby pak většinou všechny příznaky nemoci zpočátku vymizí, ale s každou další atakou se nedoslýchavost prohlubuje a postihuje i vyšší frekvence.

Stádia Ménièrovy choroby:

• 1. stádium – práh sluchu se mezi záchvaty vrací na normální úroveň,
• 2. stádium – práh sluchu se průběžně mění, kolísá a klesá, ale k normálu se nevrací,
• 3. stádium – práh sluchu klesá pod 60 decibelů.

Zatímco u některých pacientů se záchvaty projevují jednou za několik měsíců, jiní je mohou pociťovat mnohem častěji, v intervalu několika týdnů nebo dokonce dnů. Délka trvání záchvatů a intenzita obtíží se liší případ od případu. Poruchy sluchu se nicméně postupem času zhoršují a stávají se nejnápadnějším příznakem Ménièrovy choroby.

Minimální klinické projevy v období mezi jednotlivými záchvaty mohou skrýt skutečnost, že se jedná o chronické progresivní onemocnění, které má devastující následky pro vnitřní ucho a pacientův sluch. Po opakovaných záchvatech totiž může docházet k úplné ztrátě sluchu (jednostranné i oboustranné). Kromě toho se rozvíjí také trvalá porucha rovnováhy.

Záchvaty navíc člověka oslabují, takže si po nich často musí jít lehnout a na několik hodin si odpočinou nebo se vyspat, protože se cítí naprosto vyčerpaný nebo pociťuje silné bolesti hlavy a bušení srdce. Motání hlavy navíc zvyšuje riziko dopravních i jiných nehod, přičemž u pacienta může dojít také k rozvoji depresí a úzkosti. [10, 11, 12, 13, 14]

Diagnostika

Aby bylo možné určit, že se skutečně jedná o Ménièrovu chorobu, je nutné provést několik různých vyšetření. Lékaře nejprve budou zajímat pacientovy obtíže, jejich četnost a intenzita. Bude se ptát například na to, zda pacient neměl v poslední době nějaký úraz, při němž mohlo dojít k poškození sluchu, nebo zda se u něj neprojevilo nějaké infekční onemocnění.

Pokud má lékař podezření na Ménièrovu chorobu, provede kromě fyzikálního vyšetření také řadu dalších testů. Součástí diagnostiky je především audiometrie, kdy se prokazuje posun sluchového prahu o více než 10 dB. Kromě snížení sluchu musí být ovšem přítomna také další kritéria, a sice alespoň dvě spontánní epizody záchvatů trvajících déle než 20 minut a vyloučení jiných příčin.

Jelikož existuje řada nemocí, které mají podobné projevy jako Ménièrova choroba, je nutné provést testy, které pomohou vyloučit další možné příčiny popisovaných obtíží. Proto může lékař doporučit vyšetření na ORL (ušní-nosní-krční), neurologické vyšetření, ale i řadu zobrazovacích metod, jako je rentgen, magnetická rezonance, CT nebo třeba angiografie. Kromě toho se ale uplatňuje také posturografie, stabilometrie a kraniokorpografie.

Mezi onemocnění, která mohou mít podobné projevy jako Ménièrova choroba, se řadí například choroby postihující mozek a mozkové nervy, nádor sluchového nervu (neurinom akustiku) nebo nedostatečné prokrvení mozkového kmene. Vertigo pak může signalizovat také mozkovou mrtvici, roztroušenou sklerózu nebo třeba některé nemoci srdce a cév. [15, 16, 17, 18]

Léčba Ménièrovy choroby

Vzhledem k tomu, že lékaři přesnou příčinu Ménièrovy choroby dosud neznají, není možné onemocnění vyléčit. Z toho důvodu dnes terapie spočívá hlavně ve zmírňování příznaků během záchvatu. Pacient by si měl ihned lehnout a pokusit se zůstat v naprostém klidu. Kromě toho by měl neustále při sobě nosit své léky proti závratím a nevolnosti, které by si měl okamžitě vzít.

V akutní fázi je často nutné pacienta hospitalizovat. Přestože neexistuje pro Ménièrovu chorobu léčba kauzální, je možné podávat antivertiginóza (léky proti závrati), kortikoidy či antiemetika (léky proti nevolnosti). Ke zmírnění nepříjemných pocitů během jednotlivých záchvatů je ale možné podávat také tlumivé léky (sedativa) a protizánětlivé léky, přičemž je nutné dbát také na obnovení iontové rovnováhy.

Zatímco akutní léčba slouží hlavně k tlumení bouřlivých projevů během jednotlivých záchvatů, cílem profylaktické léčby je pak udržovat stálý objem a složení endolymfy, snížit frekvenci zánětů, a tím pádem zabránit sluchovým ztrátám. Dlouhodobě pak může pacient užívat třeba diuretika, betahistidin, vazoaktivní látky nebo extrakty ginkgo biloby.

Pokud záchvaty přetrvávají, pacientovi způsobují závažné zdravotní komplikace a medikamentózní terapie nevykazuje žádné pozitivní efekty, je nutné přistoupit k léčbě invazivní (zhruba v 10 % případů). Ta spočívá například v injekční aplikaci steroidů či gentamicinu do vnitřního ucha. Kromě toho existuje několik chirurgických zákroků, které se je možné při selhání léků vyzkoušet:

• sakotomie – chirurgické otevření saccus endolymphaticus,
• vestibulární neurektomie – protětí vestibulárního nervu,
• chirurgická labyrintektomie – odstranění celého labyrintu (vestibulární i kochleární část).

Tyto chirurgické zákroky mají různý rozsah a různou efektivitu. Vzhledem k tomu, že jejich účinnost může být omezená, se provádějí pouze výjimečně a jen na specializovaných pracovištích, která se danou problematikou zabývají. Nejradikálnější je přitom zničení labyrintu, které se sice pojí s vymizením závratí, ale také s výpadkem sluchu (provádí se, pokud je sluch výrazně omezen).

Nezastupitelnou roli v léčbě Ménièrovy choroby hraje také rehabilitace. Pacient by měl být seznámen se cvičením, které napomůže vestibulárnímu aparátu, aby se zklidnil. Jedná se například o různé pohyby hlavou, očima i celým tělem (vsedě, vestoje, při chůzi). Konkrétní cviky je ovšem nutné přizpůsobit individuálním potřebám pacienta na základě jeho obtíží a zdravotního stavu.

Další důležitou součástí léčby je pak samozřejmě i psychoterapie. Ta se snaží chránit pacienta před negativními vlivy Ménièrovy choroby na jeho psychiku. Opakující se záchvaty totiž mohou nemocného stresovat a vystavovat úzkostem, stejně jako skutečnost, že se jedná o chorobu, kterou není možné vyléčit.

Pokud je příčina nemoci sekundární (jde o Ménièrův syndrom vyvolaný například infekcí, alergickou reakcí, vrozenou anomálií, jinou chorobou nebo poraněním), je nutné soustředit se na to, co rozvoj obtíží u pacienta způsobilo, a léčit základní onemocnění. [19, 20, 21, 22]

Život s Ménièrovou chorobou

Jelikož jsou typickým příznakem tohoto onemocnění epizodické záchvaty spojené s motáním hlavy a ztrátou sluchu, je nutné, aby na sebe pacienti dávali dobrý pozor. Například Menièrova choroba a řízení auta nejdou v některých případech dohromady, protože zde hrozí riziko rozvoje záchvatu. Každý případ je nicméně nutné monitorovat a posuzovat individuálně.

V některých případech je pak Ménièrova choroba předpokladem k získání invalidního důchodu. Co se týče pracovní schopnosti, vždy ovšem záleží na tom, jaké povolání pacient vykonává. Podaří-li se rozvoj daného onemocnění prokázat, není například možné, aby člověk pokračoval ve výkonu zaměstnání, které klade extrémní nároky na rovnovážný systém (práce ve výškách, pilot, řidič).

Pokud se u vás prokáže Ménièrova choroba, důležité je poradit se s lékařem o dodržování režimových opatření, která mohou mít na váš zdravotní stav pozitivní vliv. Součástí léčby by měla být především úprava životosprávy a některých návyků. Konkrétně je dobré dbát na následující rady:

• omezte přísun soli v potravě,
• dbejte na správný pitný režim,
• omezte konzumaci kofeinu,
• vyhněte se pití alkoholických nápojů,
• zcela vyřaďte nikotin (přestaňte kouřit),
• dopřávejte si dostatečné množství spánku,
• snažte se vyhýbat stresovým situacím,
• zařaďte vhodnou pohybovou aktivitu.

Co se týče vhodných sportovních činností, lékaři doporučují třeba míčové hry, tenis nebo stolní tenis. Pacienti by se naopak měli vyhnout výkonnostní vysokohorské turistice a nedoporučuje se ani cyklistika. Jedná se totiž o aktivity, které kladou nároky na vizuo-vestibulární segment rovnovážného ústrojí. [23, 24, 25, 26]

Zdroje: wikiskripta.eu, fyzioklinika.cz, metabolimed.cz, stefajir.cz, menieres.org.uk, nhs.uk, mayoclinic.org, nemoci.vitalion.cz, angis.cz, rehabilitace.info