Nedoslýchavost postihuje skoro půl miliardy lidí na celém světě. Výjimkou nejsou ani malé děti

Co je to nedoslýchavost?

Nedoslýchavost představuje buď samostatné zdravotní postižení, nebo symptom nějakého onemocnění. Odborně se pak definuje jako kvantitativní či kvalitativní porucha sluchové ostrosti, přičemž v některých případech se u pacientů objevuje nedoslýchavost na jedno ucho, zatímco jindy jsou postiženy oba dva sluchové orgány (tzv. oboustranná nedoslýchavost).

Toto postižení přitom může být částečné i úplné a dočasné či trvalé. Obvykle se u pacienta projeví až v průběhu jeho života, konkrétně spíše ve stáří, ale někteří lidé se s tímto problémem už narodí. K poškození sluchového systému však může dojít také náhle v důsledku nějaké nemoci, zranění nebo vystavení extrémně hlasitému zvuku.

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) trpí částečnou nebo úplnou ztrátou sluchu přibližně 430 milionů lidí na celém světě, přičemž nejvíce případů je zaznamenáno v zemích s nízkými a středními příjmy. Toto postižení se zpravidla vyskytuje u osob starších 60 let, a to kvůli postupnému opotřebení sluchového ústrojí.

Poruchy sluchu jsou však relativně časté také u malých pacientů. Lékařské statistiky dokonce uvádějí, že zhruba 2 děti z tisíce nově narozených trpí nějakým sluchovým postižením. Oproti případům nedoslýchavosti u seniorů se však jedná o zanedbatelné číslo, jelikož částečná nebo úplná ztráta sluchu postihuje údajně až polovinu osob nad 75 let.

Struktura ucha

Sluchové ústrojí člověka se skládá ze tří částí, a to zevního, středního a vnitřního ucha. Vnější ucho tvoří ušní boltec a zevní zvukovod v podobě trubice o délce přibližně 2,5 cm zakončené ušním bubínkem. Tento bubínek odděluje vnější část sluchového ústrojí od středního ucha, které je tvořeno třemi malými sluchovými kůstkami (kladívko, kovadlinka a třmínek) a středoušní dutinou, jež je prostřednictvím Eustachovy trubice propojena s nosohltanem.

Uvedené sluchové kůstky pak slouží k přenosu zvuku do takzvaného hlemýždě, což je spirálovitě stočená trubice, která je součástí kostěného labyrintu nacházejícího se ve vnitřním uchu. Právě vnitřní ucho je centrem sluchu a zároveň také rovnováhy, za kterou jsou zodpovědné tři polokruhové kanálky, jež tvoří společně s hlemýžděm zmíněný kostěný labyrint. [1, 2, 3, 4, 5, 6, 7]

Jaké má nedoslýchavost příčiny?

Ke zhoršení nebo ztrátě sluchu dochází v momentě, kdy některá složka sluchového aparátu nefunguje tak, jak má. Lidské uši jsou neustále vystavovány různým zvukům, z nichž některé mohou být škodlivé. K úplné ztrátě sluchu pak dochází, jsou-li vystaveny hlasitosti nad 140 dB, což je intenzita odpovídající hlasitému výbuchu.

Pakliže zvukové vlny poškodí bubínek či vnitřní nebo střední ucho, hovoří se o takzvaném akustickém traumatu. Toto postižení bývá zpravidla dočasné, ale někdy může extrémní hlasitost způsobit i trvalé následky. Zároveň si lze chronickou ztrátu sluchu zavinit dlouhodobým posloucháním méně hlasitých zvuků (nad 90 dB). Typicky se jedná o poslech hlasité hudby přes sluchátka nebo o práce s některými velmi hlučnými stroji bez ochranných pomůcek.

Za poruchou sluchové ostrosti však mohou stát i různé nemoci či jiné stavy a jevy postihující sluchové ústrojí. Z lékařského hlediska se můžete setkat se dvěma základními typy nedoslýchavosti, a to periferní a centrální, přičemž první zmíněná porucha se ještě dále dělí na takzvanou převodní a percepční nedoslýchavost.

Periferní poruchy sluchu

V případě periferních poruch sluchu se zpravidla jedná o poškození zevního ucha nebo jader sluchového nervu. Tento typ postižení přitom bývá výrazně častější, než je tomu v případě centrální nedoslýchavosti. Jak bylo výše uvedeno, periferní poruchu sluchu pak lékaři ještě dále rozdělují na dva následující subtypy:

• Převodní nedoslýchavost: je způsobena ztrátou energie zvuku během jeho převodu z vnějšího prostředí do vnitřního ucha. Nejčastěji je původcem potíží ucpání vnějšího zvukovodu například mazovou zátkou. Může se však také jednat o následek perforace ušního bubínku, zánětu středního ucha, otosklerózy a mnoha dalších zdravotních stavů.
• Percepční nedoslýchavost: je způsobena poškozením vnitřního ucha či sluchového nervu a podle místa poškození se dále dělí na takzvanou kochleární a retrokochleární.

Centrální poruchy sluchu

Centrální postižení sluchu bývá nejčastěji přítomné u takzvané presbyakuze, což je odborný název pro stařeckou nedoslýchavost. Tento stav je zodpovědný za špatné porozumění řeči a je vyvolán poškozením sluchové dráhy a sluchových mozkových center zpravidla v důsledku traumatu nebo tumoru. Někdy však bývá v rámci stanovení diagnózy nesprávně zaměňován za poruchu intelektu nebo fatickou poruchu. [7, 8, 9, 10, 11]

Nedoslýchavost: stupně podle závažnosti

Nedoslýchavost se rozlišuje nejen podle výše uvedených typů, ale také podle míry závažnosti postižení. Ta se hodnotí na základě takzvaného sluchového prahu, což je úroveň hlasitosti, při níž je lidské ucho schopno zaznamenat zvuk. Jeho hodnota je přitom závislá na stavu, v jakém se nachází sluchový aparát pacienta.

Obecně platí, že s rostoucím věkem dochází k poškození vláskových buněk v hlemýždi, v jehož důsledku se sluchový práh posouvá. Nicméně, jak bylo výše zmíněno, příčin, které vyvolávají posunutí tohoto prahu, je daleko více. V závislosti na stupni závažnosti postižení se pak nedoslýchavost dělí do následujících pěti kategorií:

1. lehká nedoslýchavost: pacient rozumí řeči ze vzdálenosti do 4 m při hladině intenzity sluchového prahu do 30 až 40 dB,
2. středně těžká nedoslýchavost: pacient rozumí řeči ze vzdálenosti 2 až 4 m při hladině intenzity sluchového prahu do 41 až 60 dB,
3. těžká nedoslýchavost: pacient rozumí řeči ze vzdálenosti méně než 2m při hladině intenzity sluchového prahu do 61 až 80 dB,
4. praktická hluchota: pacient není schopen rozumět řeči, ale slyší zvuky při hladině intenzity sluchového prahu od 81 dB výše,
5. totální hluchota: pacient neslyší vůbec, to znamená, že na jeho postiženém uchu není možné změřit hodnotu sluchového prahu. [12, 13, 14, 15, 16]

Nedoslýchavost u dětí

Nedoslýchavost u dětí lze rozdělit na vrozenou a získanou. Vrozená nedoslýchavost přitom může být dědičná či zapříčiněná určitými infekcemi prodělanými během těhotenství (např. zarděnkami), zatímco získanou nedoslýchavost obvykle způsobují infekční onemocnění, kam patří třeba meningitida, zánět v uchu, prodělaná traumata a případně také některé léky.

Novorozenci a kojenci reagují na zvukové podněty mnohem dříve, než sami začnou verbálně komunikovat. Jejich reakce, respektive ignorace některých zvukových signálů, pak může značit problémy se sluchem. Příznaky nedoslýchavosti u dětí se zpravidla liší v závislosti na tom, jak je malý pacient starý. Typicky se tak u nich postižení sluchového aparátu projevuje následujícími symptomy:

• novorozenci se nenechají rozrušit nebo vyděsit hlasitými zvuky,
• kolem 3 měsíců života nerozpoznají hlasy svých rodičů,
• v 6 měsících se neotáčejí za zvuky,
• kolem prvního roku se nesnaží napodobovat zvuky ani jednoduchá slova,

U batolat a starších dětí by měli rodiče zpozornět v případě, že u nich zaznamenají opožděné jazykové dovednosti, potřebu poslouchat televizi nebo jiné přehrávače při vysoké hlasitosti nebo potíže s učením. Stejně tak je varovným signálem i zjištění, že dítě nereaguje, když někdo volá jeho jméno, nebo nevnímá při rozhovorech.

Dané příznaky mohou však signalizovat také jiné poruchy, než je nedoslýchavost. Potíže se sluchem navíc u malých pacientů často způsobuje špunt z ušního mazu nebo nějaký předmět zaseknutý ve zvukovodu. Vždy je proto potřeba konzultovat případné podezření na zhoršený sluch dítěte s lékařem, který provede nezbytná vyšetření, aby mohl stanovit přesnou diagnózu. [17, 18, 19, 20]

Nedoslýchavost u seniorů

Až 50 % seniorů nad 75 let se potýká s určitou formou nedoslýchavosti. Takzvaná presbyakuze je stav, kdy dochází ke stárnutí vnitřního ucha, v jehož důsledku pacient hůře slyší. Toto postižení způsobené věkem bývá obvykle mírné nebo středně těžké. Mezi typické příznaky stařecké nedoslýchavosti patří například tinnitus neboli ušní šelest, hypakuze (tj. percepční porucha v oblasti vyšších tónů) a celkový úbytek schopnosti sluchové analýzy.

Osoby, u nichž se rozvinula presbyakuze, slyší mluvenou řeč, ale mají problém jí porozumět. Vzhledem k tomu, že orgány v těle staršího člověka nejsou už dostatečně zásobeny krví, jako je tomu u mladých lidí, dochází s věkem nejen k opotřebení vnitřního ucha, ale také k oslabení vláken sluchových nervů a sluchových center v mozku.

Nejvíce přitom seniorům dělá potíže porozumět řeči v prostorech, kde jsou slyšet nějaké další zvuky na pozadí, nebo při rozhovorech s více lidmi najednou. Na vině je v tomto případě zhoršená schopnost rozpoznat vyšší tóny. Kromě toho ve stáří čelí lidé také atrofii mozkové kůry, která daný stav ještě zhoršuje.

Presbyakuze bohužel není léčitelná, ale její projevy se dají mírnit pomocí sluchadel, což jsou nástroje, které zesilují zvuky a přenášejí je do pacientova ucha. Ačkoliv tato pomůcka nedokáže obnovit sluch, může výrazně zlepšit kvalitu života pacienta, jelikož mu umožní snáze komunikovat s ostatními lidmi a zapojit se tak znovu do společenského života. [21, 22, 23, 24]

Diagnostika a léčba nedoslýchavosti

Stanovení diagnózy poruchy sluchové ostrosti se provádí několika různými testy. Prvním z nich je fyzikální vyšetření, kdy lékař pohledem zjišťuje, zda se ve zvukovodu pacienta nenachází nějaký objekt či mazová zátka nebo jestli nedošlo k perforaci ušního bubínku. Dále se sluch testuje pomocí hlasité řeči, šepotu nebo ladiček.

Při vyšetření prostřednictvím hlasité nebo normální řeči lékař na pacienta mluví v různých zvukových frekvencích, přičemž nejprve otestuje zdravé a poté postižené ucho. Zároveň se při vyšetření od pacienta různě vzdaluje, aby vyzkoušel, na jakou vzdálenost dotyčná osoba slyší ještě dobře, a kdy jí to už naopak začíná dělat potíže.

V případě zkoušky šepotem se pak zdravé ucho zakryje, aby nic neslyšelo, a testuje se pouze problematický orgán. U ladiček se zase hodnotí, jak daná osoba slyší jednotlivé tóny, které tento nástroj vydává při jeho rozkmitání. Dalším běžným testem při vyšetření nedoslýchavosti prováděným audiologem je takzvaná tónová audiometrie, při níž se zjišťují hraniční frekvence, které pacient ještě slyší.

Co se týká samotné léčby nedoslýchavosti, ta se vždy odvíjí od toho, co je příčinou potíží. V případě převodní nedoslýchavosti spočívá léčba v podávání léků, které mají eliminovat ušní infekci, odstranění mazové zátky nebo provedení určitého chirurgického zákroku, jako je tympanoplastika (oprava prasklého bubínku), tympanostomie (zavedení ventilační trubičky) či odstranění nádorů.

Percepční ztráta sluchu se někdy léčí pomocí určitých medikamentů, jako jsou například kortikosteroidy. Dále se doporučuje používat sluchadla, nebo se do pacientova vnitřního ucha zavede kochleární implantát, což je zařízení, které má nahradit lidský sluch. K této variantě se přistupuje, když už ani klasická sluchadla nepomáhají. [25, 26, 27, 28, 29, 30, 31]

Zdroje: solen.cz, internimedicina.cz, wikiskripta.eu, who.int, cpzp.cz, mayoclinic.org, nzip.cz, medicinapropraxi.cz, hopkinsmedicine.org, childrenshospital.org, betterhealth.vic.gov.au, ncbi.nlm.nih.gov, cdc.gov, my.clevelandclinic.org, is.muni.cz, stefajir.cz, orl-praha.cz, farmaciepropraxi.cz,