Poláci zajdou k lékaři pětkrát ročně, Američané šestkrát, Češi patnáctkrát. Vojenský doktor Bautze ze Švejka možná nebyl dalek pravdy: „Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande.“
K lékaři chodíme dvaapůlkrát častěji než je evropský průměr
Otázka je, jsme-li skutečně takoví, a pokud ano, proč. Patří-li v něčem Češi mezi skutečné světové špičky, pak je to frekvence návštěv u lékaře.
Ve statistice OECD se v této disciplíně už několik let dělíme s Maďary o „pěkné“ druhé místo. Lepší jsou jen Japonci.
V konečném důsledku to znamená, že k lékařům chodíme zhruba dvaapůl až třikrát častěji, než je běžný evropský průměr.
Cestičky k bílým plášťům máme vyšlapané s mravenčí důkladností a každodenní obrázek z čekáren praktických lékařů to jen dokládá. Desítky posmrkávajících, klábosící důchodci, vějíře receptů s neschopenkou v rukou pacientů vycházejících z ordinace.
Ve chvíli, kdy praktici po poledni zavřou dveře, přesouvají se fronty k ambulantním specialistům. Statistiky, které se zabývají zdravotním stavem Čechů, nepřinášejí žádná povzbuzující čísla.
Loni se prodloužila délka pracovní neschopnosti na devětadvacet dní v roce, skoro o den více oproti roku předcházejícímu. V zaměstnání najednou chybí přes tři sta tisíc marodících lidí: jako kdyby naráz nepřišli do zaměstnání obyvatelé tří Liberců.
Není se co divit: pouze dvacet procent mužů a osm procent žen totiž říká, že se cítí zcela zdrávi. A tak zatímco světem hýbe trend samoléčby, u nás to vypadá, že ordinace praktických lékařů co nevidět zaplaví celý národ a následně ulehne do postele.Samozřejmě že s neschopenkou pod polštářem.
Submisivní pacienti
Jsme ale skutečně také tolik nemocní, kolik úředně promarodíme? Nebo jsme naopak třikrát zdravější než třeba Nizozemci, kteří zaskočí k lékaři jen pětkrát do roka? Nesimulujeme jenom? Nic z toho. Pouze máme sklon chodit k lékaři s každou prkotinou, přičemž současný zdravotní a sociální systém nás k tomu dokonce přímo nutí.
Bývalý náměstek ministra zdravotnictví a dnes ředitel zdravotního úseku Všeobecné zdravotní pojišťovny Antonín Pečenka je v hodnocení poměrně ostrý:
„Český národ je submisivní, lidé mají nízké sebevědomí, bojí se rozhodovat sami o sobě, natožpak o tom nejdůležitějším, o svém zdraví. Drtivá většina lidí nedokáže usoudit, že když má rýmu, tak si stačí koupit kapky do nosu.
Ono skutečně platí, že neléčená trvá sedm dní a léčená týden.“ Připouští, že Češi byli k nerozhodnosti po čtyřicet let přímo vedeni komunistickým režimem: „Byli dokonce strašeni, že něco pokazí, vezmou-li běh událostí do svých rukou. A tak je to i s návštěvami u doktora.“ Nicméně ani lékaři nejsou jen trpiteli, kteří na svých bedrech statečně nesou břímě přecpaných poliklinik.
Do značné míry si totiž za ně mohou sami. „Lékaři se ještě nenaučili vtahovat pacienty do děje, nechávají je v pasivitě,“ dodává Pečenka. Jednoduše předepíší prášky, řeknou, aby ty žluté brali třikrát denně a červené jen ráno, ale jen málokdo se namáhá vysvětlit cokoliv navíc. Nemocný nakonec o chorobě ví pouze tolik, kolik léků má užívat.
Pro lékaře je to pochopitelně výhodné, neztrácí čas a vyhne se kritice. Pro pacienta už méně. Kdyby o nemoci něco věděl, mohl by si s ní v řadě případů napříště poradit sám. Takhle si zase poběží sednout do čekárny a dá šanci lékaři vydělat.
Souvisí to rovněž s tím, co pacienti vlastně od lékaře očekávají. Podle poznatků Všeobecné zdravotní pojišťovny devadesát devět procent lidí, kteří překročí práh ordinace, předpokládá, že jim doktor předepíše recept, případně jim vystaví neschopenku. Ve Francii k lékaři přichází s tímto přáním pouze šedesát procent lidí.
„Dnes je situace taková, že pokud vás lékař vyšetří a nepošle na neschopenku nebo nedá nějaké léky na recept, tak je asi nějaký špatný a neumí léčit,“ analyzuje Lumír Kroček, výkonný ředitel České asociace farmaceutických firem, sám povoláním lékař.
Funguje to i opačně. Lékař si je dobře vědom toho, že pokud pacientovi něco nepředepíše, tak od něj uteče k někomu jinému; k tomu, kdo mu bude pilulky psát jak na běžícím pásu. Jinými slovy, jen hrstka odvážlivců se dnes osmělí nachlazenému člověku říci, aby se přes víkend vyležel, pil horký čaj, v lékárně si koupil něco proti horečce, a pokud mu bude v pondělí dobře, ať jde do práce. Pacient si totiž automaticky pomyslí, že k doktorovi šel zbytečně.
Dostane-li však antibiotika, má pocit, že je kvalitně léčen. Z českých ordinací si odnáší recept 95 procent lidí, zatímco například v Nizozemsku jen šest z deseti pacientů. U lidí starších šedesáti let připadá u nás na každého návštěvníka ordinace nejméně jeden, ale spíše dva až tři předpisy.
Mazaní na hostině
Říci, že obrovský počet návštěv u lékařů spočívá pouze v naší neschopnosti vyléčit běžné choroby sami, by však bylo značně zjednodušené. Stejně jako je mnohými odborníky český národ považován za stádo poslušných oveček, řada dalších expertů vidí příčinu v tom, že lidé jdou až tak daleko, kam jim je dovoleno, a že chytře a účelově využívají systému sociálního a potažmo zdravotního zabezpečení.
„Dalo by se to přirovnat ke švédskému stolu a pacienti k hostům na velké party. Mohou si brát, co hrdlo ráčí, aniž by to jakkoli pocítila jejich peněženka,“ srovnává místopředseda profesního Sdružení praktických lékařů Jan Jelínek. Lidé podle jeho slov zatím nemají nikterak velký zájem kontrolovat ekonomickou stránku léčebného procesu, systém je rozdrobený do řady návštěv u lékařů, které jsou zadarmo, takže proč si tím lámat hlavu?
Zázračné slovo „zadarmo“ funguje také v případech, kdy chceme získat nějaký lék. Většině z nás stojí za to, jít si sednout do čekárny. Stejné léky, které jsou v lékárnách volně prodejné, je totiž možné získat na předpis.
„V roce 2000 byla průměrná cena volně prodejného léku necelých padesát korun. Za dvě balení už je to stokoruna a lidé ji samozřejmě nechtějí vyhazovat, když mohou jít k lékaři a peníze ušetřit. To nemá nikde obdoby a v tom vidím nesmyslnost celého systému. Přitom by stačilo, aby v každé skupině léčiv byl jeden pevně stanovený medikament za plnou úhradu,“ zlobí se Pečenka.
Cesty pacientů po pevně utkaných doktorských sítích vedou od praktického lékaře do lékárny, pak ke specialistovi, od něj k dalšímu a odtud zase zpátky k praktikovi. Nejde jen o honbu za medikamenty.
Případ jedné ženy z Prahy, která dlouhou dobu trpěla nesnesitelnými bolestmi hlavy, ukazuje, jak se u nás snadno statisticky významně zvýší procento návštěv ordinací.
Praktický lékař totiž Pražanku poslal s urputnými migrénami k neurologovi, ten na rehabilitace. Když léčba nezabrala, šla na tomograf a podrobila se léčbě s nespočtem pilulek.
Mezitím absolvovala mnoho dalších vyšetření. Proces trval měsíce, bolesti neustupovaly. Nakonec úplnou náhodou zcela jiný praktický lékař přišel na to, co jí skutečně je: potřebovala předepsat brýle. Na druhou stranu si ale ani my sami příliš nelámeme hlavu tím, kolik lékařů navštívíme.
„Řada pacientů tutéž proceduru absolvuje u několika specialistů, kteří o sobě vzájemně nevědí. Přitom od tří různých specialistů mohou dostat tři druhy léků, což bývá velice často škodlivé,“ upozorňuje Jelínek. Kontrola neexistuje. Projekt internetových zdravotních knížek, kam by mohl nahlížet každý lékař, se rozbíhá jen velice rozpačitě a čipové karty, na nichž by byla uložena základní zdravotní dokumentace pacienta, se budou prát o místo v ordinacích určitě ještě mnoho měsíců, spíše však let.
Podle šetření Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) lidé nejčastěji navštěvují praktického lékaře a nejméně často lékařskou pohotovost. Nejvíce lidí, kteří loni ambulantního lékaře navštívili, bylo ve skupině důchodců (70 procent) a žen v domácnosti (56 procent).
U důchodců lze jejich časté návštěvy skutečně zdůvodnit zhoršujícím se zdravotním stavem a potřebou lékaře. Ženy v domácnosti se zřejmě více pozoru jí a hodina či dvě strávené na návštěvě u lékaře pro ně může být společenskou událostí či náhražkou sociálních vazeb, jak se v odborných kruzích říká touze popovídat si.
Co Čech, to simulant?
Tvrzení, že jsme národem simulantů, tak zčásti berou zasvé. „Neplatí to ani náhodou,“ říká rozhodně zástupce praktických lékařů Jelínek. Přestože podle některých statistik předstírá nemoc zhruba každý desátý pacient, podle Jelínka se to nedá vůbec odhadnout.
Simulanti totiž zůstávají obvykle neodhaleni. Přijde-li šedesátiletý muž k lékaři s tím, že ho strašně bolí žaludeční vředy, a v minulosti už jej opravdu trápily, pak se dá těžko přesně určit, jestli si nevymýšlí. Ví, jak to bolí, ví, jaké má hlásit příznaky.
„Buď mu řeknu, ať zůstane několik dní doma v klidu, anebo ho pošlu na drahé vyšetření, na fibroskopii žaludku. Jenže to stojí moc peněz, a kdybych tam posílal každého, komu se vředy ozvou, pak se nedoplatíme. Pravda ovšem je, že vyšetření je tak nepříjemné, že by si simulování každý asi honem rozmyslel,“ připomíná Jelínek.
To je asi také důvod, proč se simulanti obloukem vyhýbají ordinacím stomatologů. Ovšem ani skuteční simulanti nemají vždy vyhráno. Jeden pražský lékař, který s ohledem na lékařské tajemství zůstane v anonymitě, líčil, jak léčil pacientku stěžující si na bolesti kloubů. Sotva chodila a jen naříkala. Podstupovala různá vyšetření, bolesti ne a ne zeslábnout. Jenže štěstí jí nepřálo.
Lékař totiž čirou náhodou ženu jednoho dne spatřil, kterak téměř atleticky dobíhá tramvaj… S čím se lékaři v ordinacích často setkávají, jsou otevřené žádosti o neschopenku od lidí, kteří mají problémy v práci.
„Není výjimka, že přijde člověk, který to má za pár do důchodu, a zaměstnavatel mu chce dát výpověď. On začne škemrat, ať mu napíšeme neschopenku. Jenže to už je vydírání! Když nepomohu, přivodím mu třeba velké životní potíže, když ano, dopustím se trestného činu podvodu,“ potvrzuje Jelínek.
Obecně platí, že čím vyšší mají lidé příjem, tím méně stojí o marodění, a naopak. Zejména lidé s nízkými platy a nezaměstnaní jsou na neschopence častěji, protože rozdíl mezi mzdou a nemocenskou není tak výrazný.
Také pro to jsou pravděpodobně nejméně nemocní lidé v Praze, nejvíce pracovních neschopností připadá na moravské a slezské kraje a severní Čechy, kde je vysoká nezaměstnanost a nízké platy.
Při čisté mzdě 13 802 koruny je nemocenská za měsíční chorobu 12 222 koruny, což je ale také maximální nemocenská, kterou l zde pobírat. Od této platové hranice se už stonat nevyplácí. Trend dokresluje statistika ÚZIS, který zjistil, že loni byli nejméně nemocní podnikatelé (36 případů pracovních neschopností na sto pojištěnců).
Naopak nejvíce marodili zaměstnanci v soukromém sektoru (96 případů) a zaměstnanci firem se zahraniční kontrolou, kde onemocněli všichni a někteří i vícekrát (sic!). Cesta ze začarované moci neschopenek začíná u státu.
Stále častěji se ozývají hlasy, že je nutná zásadní reforma celého systému. Padly návrhy na sloučení zdravotního a sociálního pojištění, díky čemuž by bylo možné lékaře zainteresovat na tom, aby nemocné nenechávali zbytečně dlouho na neschopence. Kudy ven Naposledy alibisticky vyrukoval ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach s ideou, aby první dny pracovní neschopnosti platili zaměstnancům přímo zaměstnavatelé, kteří by za to naopak získali určité daňové úlevy.
Mohlo by to fungovat v praxi? „Myslím, že ministr Škromach hledá náhradní autoritu; když to nezvládá stát, tak ji hledá v zaměstnavateli, který má kratší pupeční šňůru,“ říká Pečenka z VZP. „Co ale v případech, kdy jsou lidé skutečně hodně nemocní? Pak je začnou zaměstnavatelé vyhazovat! Jak se budou chovat potravinové řetězce třeba k pokladním, jejichž sociální výhody se rovnají nule? Tady je riziko vysoké,“ varuje.
Za určitých okolností by však podle Kročka z České asociace farmaceutických firem Škromachův návrh převést do praxe šlo. Způsobů, jak se vyhnout neschopenkám, je podle něj řada. „Jedním je, že se do hry angažuje zaměstnavatel, který by měl být nějakým způsobem odměňován za to, že na pracovišti vytváří dobré pracovní podmínky, že podporuje preventivní programy. Za nízkou nemocnost dostane bonus z nemocenské pokladny. To je v cizině poměrně obvyklá praxe,“ říká. Pak je možné, aby podřízený, který zavolá, že tři dny nepřijde do práce, protože se musí vyležet, dostal mzdu právě z mimořádné odměny. Je na zaměstnavateli, aby rozpoznal, zda mu člověk lže, nebo zda je skutečně nemocný a má zájem na tom, aby se rychle uzdravil. „Pokud by toho zneužíval, mohl by zaměstnance vyhodit, ale copak to náš zákoník práce umožňuje? To je další moment, který tlačí lidi do simulantství. Prostě se nemusejí bát, že o zaměstnání přijdou,“ stěžuje si Kroček. Za levicové vlády mohou zaměstnavatelé na odměny v podobě bonusů zapomenout. Hlavním Škromachovým motivem je totiž ušetřit peníze státní pokladny, a teprve vedlejším vymýtit z národa notorické simulanty. Jedinou odměnou pro zaměstnavatele za převzetí výplat nemocenské by byly daňové úlevy. Jaké? Ani k tomu se ministerstvo nevyjadřuje.
Některé firmy nemocnost zaměstnanců zkoušejí obejít jinou cestou, jež je poměrně obvyklá například v Americe. Začaly pro ně připravovat různé ozdravné programy a platí jim zvláštní příplatky za to, že nejsou nemocní, popřípadě vyčleňují kromě dovolené ještě pět až deset placených dnů na léčení nebo regeneraci. Pokusila se o to například nemocnice v Třinci-Podlesí, jenže její vedení opět narazilo na všeobjímající zázračnou sílu neschopenek.
Zaměstnanci měli k dispozici pět placených dní v roce k tomu, aby se buď vyleželi doma v posteli, nebo si třeba vyřídili osobní záležitosti na úřadech. „Zkoušeli jsme to rok, jenže se to bohužel vůbec neosvědčilo,“ zhodnotila akci personalistka nemocnice Emilie Dokoupilová. Pracovníci si totiž dny navíc jednoduše přidali k dovolené, a když onemocněli, stejně běželi pro neschopenku.
Co s osvíceností
Přiznávat pracovní volno na regeneraci se odhodlalo rovněž vedení opavské strojírny Ferram, jejíž případ je téměř kuriózní. „Máme tady rekordmany, kteří byli za dva a půl roku přes dvě stě kalendářních dnů na nemocenské, tedy skoro rok nepracovali,“ postěžoval si Jindřich Pater ze strojírny.
Přitom někteří jsou podle jeho slov zásadně nemocní v létě a dovolenou si vybírají hned v září. To je jeden z typických pozůstatků dob minulých: hodím se marod a opravím barák nebo půjdu „na melouch“. Ve Ferramu proto budou dostávat pět dní navíc k dovolené ti zaměstnanci, kteří nebyli na nemocenské déle než pětadvacet dnů v roce.
Osvícenější firmy si však za snahu podporovat zdravý životní styl zaměstnanců nekoupí zhola nic. Snad jen dobrý pocit z toho, že na pracovištích vládne příjemnější klima a že se jim nemocný pracovník vrátí dřív do práce. „To jsou ale prvky, které by fungovaly i v případě, kdy by existovaly bonusy za zdraví, jež by dostávali jak zaměstnavatelé, tak zaměstnanci,“ podotýká lékař Kroček. To by podle něj přeplněné čekárny lidí toužících po neschopence určitě vyprázdnilo. Díky regeneračnímu volnu by si také lidé mohli a hlavně chtěli mnoho banálních onemocnění léčit sami.
„Jde o obvyklé nemoci, které v pětadevadesáti procentech případů probíhají standardně a nekončí komplikacemi. Jsou to nachlazení, chřipky, střevní potíže, což může tvořit šedesát až osmdesát procent nemocí, s nimiž se dnes běhá do ordinací.
Základní informace jsou lidé schopni vstřebat a není nutné z nich dělat hlupáky. K tomu, aby se dokázali kurýrovat sami, potřebují jen informace a telefonický servis,“ dodává Pečenka.
Pokud si myslíme, že žijeme v říši neschopenek, že jsme simulanty, není to úplně přesné: děláme, co je nám systémem dovoleno, co musíme.
Jsme zvláštním druhem, simulanty administrativními.
Běhání po doktorech nahrazuje telemedicína Jeden z lékařských oborů, který se ve světě rozvíjí bleskovou rychlostí, je takzvaná telemedicína neboli lékařské konzultace a zákroky na dálku. Měla by se stát obrovským přínosem zejména pro země se stárnoucí populací.
Dobré zkušenosti s ní už má například Velká Británie, kde byl před ne celým rokem uveden do provozu systém umožňující starým a málo pohyblivým pacientům zůstat doma namísto v ústavní péči. Přitom jsou pod neustálým lékařským dohledem. Pacient je vybaven televizí s přídavnou linkou umožňující kdykoliv se spojit s domácím lékařem nebo potřebným odborníkem. Nejdále asi postoupila v oblasti telemedicíny Kanada a Spojené státy.
Mnoho pacientů je tu vybaveno přístrojem připevněným na ruku: monitoruje základní údaje o činnosti srdce a plic a kontroluje puls a tlak. Hlasový simulátor navíc připomíná, že si nemocný vzít léky nebo si píchnout inzulin. Pacient na výzvu musí reagovat, a pokud neodpovídá ani po několikátém upozornění, přístroj uvědomí ošetřovatelku nebo přímo lékaře. Systém v Americe využívají i tam, kam se lékař nemůže z nějakého důvodu dostat.
Takové lidi má na starosti například místní zdravotní sestra, která jednou za týden pořádá ve zdravotním středisku telekonferenci s lékařem vzdáleným až několik set kilometrů. Přístroje, jimiž je středisko vybavené, zaznamenávají základní zdravotní údaje pacienta a přenášejí je přímo k lékaři. Pokud data signalizují komplikace, jsou automaticky odeslána dalšímu specialistovi, který se pak postará o léčbu. Telemedicína má využití také v oční chirurgii, péči o těhotné matky a o děti. Široce se rovněž uplatňuje v kožním lékařství, kdy například praktický lékař pořídí digitální fotografii postiženého místa a pošle ji ke konzultaci odbornému dermatologovi. Výsledkem je rychlejší diagnóza a ušetří se čas všech; pacienti nemusejí obíhat lékaře, objednávat se k vyšetření a nadto prosedět půl dne v čekárně.
Hypochondr není simulant
O Češích se často hovoří jako o notorických hypochondrech. Spíše by se pro ně ale hodilo označení simulant; ti mají k hypochondrům daleko. Simulanti jsou totižlidé, kteří chorobu vědomě předstírají, hypochondři mají naopak skutečné problémy. Trpí psychickou poruchou, která spočívá v tom, že se přehnaně zaměřují na svůj organismus.
Přílišným sledováním sebe sama dospívají k přesvědčení, že je postihla nějaká vážná nemoc, a současně subjektivně pociťují příznaky onemocnění, ačkoli z medicínského hlediska vůbec neexistuje. Hypochondrie (z řeckého „pod chrupavkou“, kdysi pokládanou za sídlo chorob) postihuje bez rozdílu ženy a muže nejčastěji mezi dvacátým a pětatřicátým rokem života. Začíná nenápadně, postupně se však zhoršuje. Vsugerovaných nemocí časem přibývá a „nemocný“ se jim ochotně podřizuje. Totéž ovšem vyžaduje také od okolí, což bývá zejména pro nejbližší utrpením.
Jakmile totiž začnou chorobu akceptovat, hypochondr si okamžitě začne vynucovat další a další ohledy. Namísto babiček internet Co dělat, když nás trápí nějaká běžná choroba? Dříve lidé běhali pro radu k babičkám, dnes mohou získat informace na internetu. Právě díky řadě internetových stránek mohou průkopníci samoléčby ušetřit peníze a čas sháněním lékaře.
O tom, že informace o zdravotní péči z internetu jsou stále žádanější, vypovídají statistiky ze Spojených států. Elektronickou cestu jako pomoc při řešení zdravotních obtíží využívá více než třetina Američanů, ačkoliv je nutné podotknout, že z práce, domova, škol či veřejných kaváren se k internetu připojuje pravidelně přes 11,5 milionů dospělých Američanů. U nás obdobná statistika není k dispozici, nicméně českých internetových stránek na téma zdraví existuje nespočet, ať už specializovaných, anebo i obecných o nemocích a lécích. Každý, kdo si chce s nemocí poradit sám, by však měl být při internetovém kurýrování ostražitý. Ne všechny stránky totiž poskytují přesné informace.
U některých lze jen obtížně rozeznat, zda jde o věcnou radu, nebo skrytou reklamu. Řada stránek provozovaných nemocnicemi a zdravotnickými centry nabízí rovněž velice slušný servis, některé včetně onlinových konzultací. Jsou však vhodné spíše pro ty, jež trápí nějaká neakutní choroba. Odpovědi totiž zpravidla bývají zpracovány za den až dva, někdy i za týden, což by například v případě chřipky znamenalo zbytečné prodlení.
Návštěvy u lékaře za rok průměrný počet návštěv u lékaře, evidováno od roku 1990:
Japonci 16 Češi 15 Maďaři 15 Slováci 12 Ukrajinci 10 Rusové 8 Kanaďané 7 Rakušané 6 Francouzi 6 Američané 6 Britové 6 Němci 6 Bulhaři 5 Nizozemci 5 Poláci 5 Zdroj: OECD S čím chodí k lékařům simulanti 1. bolesti: lékař je může těžko posoudit, protože jde o individuální a objektivně nezměřitelný pocit 2. kašel a teplota: kašel může mít i člověk, u něhož není zřejmý poslechový nález na průduškách, teplotu pak ve chvíli vyšetření nemá proto, že ji od rána „sráží“ lékem proti horečce 3. střevní potíže: průjem a pocit na zvracení se v ordinaci obtížně prokazují a vyvracejí 4. ozval se žlučník, bolí křečové žíly, žaludeční vředy, migréna: „pacient“ si bere na pomoc nemoc, která jej už několikrát postihla a jejíž příznaky dobře zná.
JAK SE U NÁS STONÁ Jestliže v roce 1999 bylo v republice denně 272 628 práceneschopných lidí (z toho 141 191 žen), v roce 2000 to bylo 291 613 (z toho 146 851 žen) a loni již 302 551 (z toho 154 023 žen). průměrné procento pracovní neschopnosti v roce 2001 v jednotlivých krajích Karlovarský 6,5 Ústecký 6,7 Liberecký 7,6 Plzeňský 7,0 Středočeský 6,0 Praha 5,3 Jihočeský 6,8 Vysočina 6,7 Pardubický 6,8 Královéhradecký 7,0 Jihomoravský 7,1 Zlínský 7,9 Olomoucký 7,2 Moravskoslezský 7,8 Zdroj: ÚZIS |
KATEŘINA SVOBODOVÁ, Týden, 9.12.2002