Halucinace jsou klamné vjemy vznikající bez reálného podnětu. Jaké druhy existují?

Co jsou halucinace?

Halucinace představují klamné vjemy, které vznikají bez reálného vnějšího podnětu (na rozdíl od iluzí), zatímco je pacient v bdělém stavu. Halucinující člověk je přitom nezvratně přesvědčený o pravdivosti vnímaných jevů, považuje je za realitu a jedná v souladu s nimi. Jde tedy o závažnou kvalitativní poruchu vnímání.

Pacient, kterého trápí halucinace, vidí, slyší nebo jinak pociťuje vjemy, které ve skutečnosti neexistují. Jeho mozek se ovšem chová, jako by dané podněty opravdu vnímal, což znamená, že se aktivují příslušná centra (zrakové, sluchové, čichové a další). Ačkoliv však tyto smyslové zážitky vypadají pro postiženého reálně, jsou vytvářeny pouze v jeho hlavě.

Na základě pacientovy reakce pak lékaři rozlišují pravé halucinace a pseudohalucinace. Rozdíl je v tom, zda si je člověk vědomý, že to, co vnímá, není skutečné. V případě pravých halucinací je postižený celou dobu přesvědčený o pravdivosti svých vjemů a není radno mu je vyvracet. Pokud si je ale člověk neustále vědomý toho, že je klamán, hovoříme o pseudohalucinacích.

Jaké mají halucinace příčiny?

Pravé halucinace bývají často známkou poruchy duševního stavu, ale jejich rozvoj může souviset také s užíváním alkoholu a drog, s užíváním některých léků, s výskytem neurologických a psychiatrických onemocnění nebo třeba s poškozením mozku vlivem úrazu. Mezi nejčastější příčiny těchto obtíží se tedy řadí například:

• schizofrenie,
• demence,
• delirium,
• migréna,
• úraz hlavy,
• závislost na alkoholu,
• závislost na drogách
• organická onemocnění mozku,
• narušení vnitřního prostředí organismu.

Smyslové halucinace může vyvolat celá řada drog, které se označují jako halucinogeny. Sem patří například různé deriváty LSD, extáze nebo lysohlávky. Kromě toho může za rozvojem halucinací stát i předávkování jinými drogami, jako je pervitin či kokain.

Halucinace může vyvolat také alkoholismus, konkrétně poškození mozku, které často doprovází také alkoholová demence. V tomto případě se jedná především o zrakové halucinace z alkoholu, přičemž nejčastěji mají pacienti dojem, že vidí bílé myšky nebo jiná malá zvířátka. Problém pak představuje i náhlé vysazení alkoholu, které může vyvolat delirium tremens.

Různé halucinace a bludy představují také běžné příznaky schizofrenie, což je závažné duševní onemocnění, které se řadí mezi psychotické poruchy. Lékaři tyto zdravotní komplikace většinou popisují jako rozdělené myšlení, jelikož pacienti ztrácí kontakt s realitou, chovají se nesrozumitelně a trápí je stavy, kdy se jim něčeho nedostává, nebo naopak pociťují něco navíc oproti realitě.

Schizofrenie má mnoho různých forem, které se od sebe liší svými projevy. Nejčastější je však paranoidní schizofrenie, pro niž jsou typické bludy a halucinace, přičemž pacienti často mívají pocit, že je někdo ohrožuje nebo pronásleduje a vytváří si různé bizarní konspirační teorie. Vzhledem k tomu, že se tento typ objevuje hlavně ve vyšším věku, mohou halucinace ve stáří souviset právě se schizofrenií.

Pokud jde o halucinace u starých lidí, zde hraje důležitou roli také demence. Ta se vyskytuje například v rámci Parkinsonovy choroby a doprovází také nemoc s Lewyho tělísky. Dále se pak halucinace vyskytují u dalších neurodegenerativních onemocnění, jako je Alzheimerova choroba, a často souvisí také s rozvojem deliria, což je závažný klinický syndrom s poruchou osobnosti a akutní kognitivní dysfunkcí.

Kromě toho se může jednat také o vedlejší účinky užívaných léků (například na deprese a psychózy) a na vině bývá někdy i migréna. Před rozvojem těchto prudkých bolestí hlavy se objevuje špatně definovaný stav označovaný jako aura, který doprovází primitivní zrakové halucinace (záblesky). Na vině pak mohou být také organická onemocnění v centrálním nervovém systému, kam patří:

• nádory,
• epilepsie,
• cévní postižení,
• roztroušená skleróza,
• záněty mozkové tkáně,
• záněty mozkových blan,
• mozková mrtvice,
• stavy po úrazech.

Aby toho nebylo málo, halucinace mohou být způsobeny také narušením vnitřního prostředí organismu. U starších lidí vznikají například vlivem dehydratace nebo odchylky v koncentraci minerálů a výjimkou není ani halucinace při horečce. Kromě toho se však objevuje i halucinace z horečky u dětí, přičemž zmatenost a halucinace mohou být také důsledkem hypoglykémie.

Lidé si pak někdy stěžují také na halucinace z nedostatku spánku. Spánková deprivace má přitom celou řadu různých příznaků, které zahrnují hlavně nesoustředěnost, útržkovité myšlení, poruchy paměti, potíže s koordinací a v těžkých případech také halucinace.

Druhy halucinací

Kromě rozdělení na pravé halucinace a nepravé halucinace (pseudohalucinace), které se odvíjí od toho, zda si člověk uvědomuje, že se jedná o nereálné vjemy, nebo je naopak o jejich pravdivosti skálopevně přesvědčen, lékaři ustanovili také další typy halucinací, a to na základě několika různých faktorů.

Simplexní a komplexní halucinace

V první řadě se halucinace dělí dle jejich složitosti, a to na simplexní, komplexní a kombinované halucinace. V prvním případě lékaři hovoří o jakýchsi elementárních vjemech převážně na úrovni čití, které se manifestují jako samostatné podněty, tóny nebo třeba záblesky. Podle toho, s jakým smyslem tyto halucinace souvisí, se dále vyčleňují:

• akoasmata – jednoduché sluchové vjemy (cinkání, klepání, rány, pláč, smích),
• fotony – jednoduché optické vjemy (záblesk, paprsky, jiskry),
• fonémy – pacient slyší pořád stejné slovo,
• olfakce – jeden čichový vjem (například zápach spálené gumy),
• gustace – jeden chuťový vjem.

Komplexní halucinace představují klamné vnímání reality opět v rámci jednoho smyslu, přičemž už se nejedná o jednoduché zvuky, obrazy či pachy, ale spíše o celkové vjemy. Pacienti tak například vidí různé předměty, celé postavy a zvířata nebo vnímají srozumitelné věty.

Kromě toho pak existují také halucinace kombinované, které nemocný vnímá hned několika různými smysly najednou. To znamená, že postižený vidí například mluvící postavu nebo krávu, která bučí. Dále se mohou objevit také asociované halucinace (domyšlené ke komplexní halucinaci), kdy člověk například vidí postavu, která na něj mluví, a zároveň ví, že mu chce ta postava ublížit.

Pravé smyslové halucinace

Pokud jde o povahu halucinací, na základě toho, jaké smysly hrají při rozvoji halucinací hlavní roli, lékaři rozlišují několik druhů klamných vjemů. Sem patří halucinace sluchové, zrakové, čichové a chuťové, ale také halucinace taktilní neboli dotykové.

SLUCHOVÉ HALUCINACE – Tento druh halucinací je nejčastější, přičemž většina pacientů slyší hlasy jedné nebo více osob, které jim něco našeptávají nebo si o nich povídají. Tyto hlasy pak mohou náležet jeho blízkým, ale i zcela neznámým osobám. Existují tři hlavní typy těchto auditivních vjemů a několik dalších subtypů, jejichž obsah si lidé pamatují a které mezi sebou mohou přecházet, ale nikdy se neobjevují všechny najednou. Patří sem:

• imperativní halucinace – hlasy pacientovi přikazují, co má dělat (poroučejí mu, něco mu zakazují, ale mohou mu i nařizovat, aby o nich nikomu neříkal, aby nejedl, nepil, skočil z mostu nebo třeba někomu ublížil),
• teleologické halucinace – hlasy pacientovi radí, ale většinou mají vstřícný obsah (jsou milé, chlácholí ho, podporují ho s tím, že všechno bude lepší),
• antagonistické halucinace – dva protichůdné hlasy diskutující o pacientovi, který vnímá jejich rozhovor či hádku (jeden z nich bývá dobrý, pacienta brání a chválí, druhý je naopak zlý, kritizuje ho a haní),
• komentující halucinace – hlasy komentují, co člověk právě dělá,
• devalvující halucinace – hlasy člověku nadávají, urážejí ho, jsou sprosté.

ZRAKOVÉ HALUCINACE – Tyto halucinace jsou druhé nejčastější a většinou mají komplexní charakter. Pacienti tak vidí například osoby, zvířata nebo dokonce i celé scény (například různé přírodní jevy). Optické halucinace přitom doprovázejí spíše akutní stavy než chronické. Lékaři rozlišují několik druhů zrakových halucinací, kam se řadí:

• mikropsie – pacient vnímá předměty, osoby a jevy menší, než ve skutečnosti jsou,
• makropsie – pacient vnímá předměty, osoby a jevy větší, než ve skutečnosti jsou,
• mikrozoopsie – nemocný vidí malá zvířata (nejčastěji hmyz nebo bílé myšky v rámci deliria tremens),
• flashback – spontánní halucinace u pacientů po intoxikacích, jež trvají pouze několik sekund, představují vzpomínku na stav prožitý pod vlivem drogy a rozvíjí se na základě podnětů, které člověku danou zkušenost připomněly,
• autoskopické halucinace – pacient vidí sám sebe, jako by byl nad sebou nebo třeba vedle sebe, tělo vnímá jako bezbarvé nebo průhledné (tento jev může být i součástí aury při migrénách nebo epilepsii),
• extrakampinní halucinace – pacient vidí věci mimo své zorné pole (například co se děje v extrémní vzdálenosti nebo za jeho zády).

ČICHOVÉ A CHUŤOVÉ HALUCINACE – Pokud jde o čichové halucinace (olfaktorické), jejich obsahem bývají nejčastěji různé nepříjemné pachy. Pacient tedy mívá pocit, že cítí plyn, hnilobu, spáleninu nebo třeba tlející maso. Chuťové halucinace (gustatorické) pak obvykle souvisí právě s rozvojem halucinací čichových, kdy má nemocný dojem, že jeho páchnoucí jídlo je zkažené nebo otrávené.

TAKTILNÍ HALUCINACE – Tento druh halucinací se týká vnějšího kontaktu s pacientovou pokožkou. Nemocný může pociťovat dotyky, svědění, píchání, svírání nebo třeba sexuální dráždění, přičemž někdy halucinace doprovází také bludy a iluze.

Pravé mimosmyslové halucinace

Kromě smyslových halucinací, které se pojí se zrakem, sluchem, chutí, čichem a hmatem, lékaři rozeznávají také další druhy klamných vjemů, které se označují jako pravé mimosmyslové halucinace. Sem patří především pohybové, orgánové, intrapsychické a inadekvátní halucinace.

POHYBOVÉ HALUCINACE – Tento druh obtíží, který se označuje také jako kinestetické halucinace, souvisí s pohyby pacientova těla. Nemocný často vnímá pohyby, ačkoliv je naprosto v klidu, nebo se dokonce skutečně začne pohybovat. Může nabýt dojmu, že je schopný šplhat po zdech, lézt po stropě nebo třeba létat a někdy si také myslí, že se společně s ním pohybují také okolní předměty. Pohybové halucinace přitom mají několik typů:

• verbálně-motorické halucinace (Seglasovy halucinace) – pacient je přesvědčený, že někdo promlouvá jeho ústy, a často je v tu chvíli patrná také změna intonace,
• graficko-motorické halucinace – nemocný má dojem, že někdo používá jeho ruku ke psaní, přičemž může v tu chvíli měnit rukopis,
• halucinace posedlosti – pacient má pocit, že je posedlý ďáblem nebo třeba zlými duchy, kteří jsou zodpovědní za jeho pohyby.

ORGÁNOVÉ HALUCINACE – Jako orgánové (viscerální) halucinace se označují falešné orgánové změny v útrobním systému, které pacient domněle pociťuje. Může mít například dojem, že mu chybí žaludek, nebo naopak tvrdí, že mu někdo vložil do mozku implantát. Kromě toho pacienti často mívají jasnou představu o změně svých orgánů (například jejich odumření, zkamenění). Dále se lékaři setkávají s těmito problémy:

• negativní orgánové halucinace – nemocný popírá existenci některého orgánu nebo části svého těla, ale může je také umísťovat zcela mimo tělo (domněle ukládá své orgány pod polštář),
• virtuální orgánové halucinace – objevují se při bludech, které se týkají vlastní anatomie (žena si například stěžuje na testikulární bolest, kterou způsobují nesestouplá varlata),
• halucinace se sexuálním podtextem – muži mohou mít pocit, že jsou kastrováni, ženy zase mívají pocit znásilnění.

INTRAPSYCHICKÉ HALUCINACE – Tento typ halucinací je typický pro schizofrenní poruchy. Pacient je přesvědčený, že mu někdo krade jeho vlastní myšlenky, nebo že mu někdo naopak vkládá do hlavy myšlenky cizí. Může mít také pocit, že jsou jeho myšlenky zveřejňovány, ozvučovány či komentovány. Nejde zde tedy přímo o hlasy, ale spíše o jeho vlastní myšlenkový proces (manipulace s myšlením).

INADEKVÁTNÍ HALUCINACE – V rámci těchto halucinací má pacient pocit, že vnímá svět jinými orgány a smysly, než jsou k tomu primárně určené. To znamená, že bude například tvrdit, že čichá nohama, slyší kolenem nebo vidí pomocí svých zubů.

Pseudohalucinace

Jak už bylo zmíněno výše, pseudohalucinace jsou takové klamné vjemy, u nichž si pacient uvědomuje jejich nereálnost. Zároveň se však může podle těchto halucinací chovat, což vede k rozpolcenosti. V rámci pseudohalucinací pak lékaři ještě rozlišují několik dalších typů, kam patří například:

• hypnagogní halucinace (hypnagogické halucinace) – jedná se o halucinace ve spánku (halucinace ze spaní či halucinace v noci), které nastávají při usínání a navazují na usínací rekaci,
• hypnapompní halucinace (hypnapompické halucinace) – jedná se o halucinace po probuzení, které navazují na probouzecí reakci,
• halucinace spojené s organickými změnami na mozku – objevují se hlavně v případě nádoru v oblasti Varolova mostu a způsobují, že nemocný vnímá křivé linie nebo má pocit, že se kolem bortí stěny.

Halucinace, bludy, nebo iluze?

Lidé si iluze, bludy a halucinace často pletou, nebo je považují za naprosto stejné problémy. Ve skutečnosti se však jedná o různé druhy obtíží, které je nutné od sebe důsledně odlišovat. Zatímco blud představuje poruchu myšlení, iluze a halucinace spadají mezi poruchy vnímání, jelikož v obou případech člověk vnímá reálný svět zkresleně.

Od iluze se halucinace liší tím, že vzniká bez vnějšího podnětu. Iluze naopak mají reálný podklad a jejich základem je podráždění některého smyslového receptoru, které si pacient mylně interpretuje. Vnímá tedy nějaký reálný objekt, ale mozek tento vjem špatně zpracuje. To může být například důsledkem únavy, úzkosti, velkých očekávání nebo omezených možností lidských smyslů.

Pokud jde o bludy, zde se jedná o nepravdivá, chorobně vzniklá a nevyvratitelná přesvědčení, jejichž základem je psychotická porucha. Klamná přesvědčení se většinou rozvíjí postupně a typické je, že pacient svým bludům zcela věří, podřizuje se jim a koná vždy v souladu s nimi. Velmi často přitom bludy souvisí s nějakým spiknutím, ovlivňováním nebo třeba s nadpřirozenými schopnostmi.

Jaká existuje pro halucinace léčba?

Pokud začnete mít pocit, že vaše vnímání může být zkreslené, nebo zpozorujete podivné chování u někoho ze svých blízkých, je nutné podstoupit speciální testy a případně zvolit léčbu adekvátní danému problému. Důležité je především neurologické a psychiatrické vyšetření, ale svou roli zde hraje také odebrání anamnézy a fyzikální prohlídka.

U rizikových jedinců se provádí základní toxikologické vyšetření, k vyloučení poruch vnitřního prostředí organismu slouží laboratorní testy a ze zobrazovacích metod dominuje CT či magnetická rezonance. Dále je možné podstoupit lumbální punkci nebo EEG vyšetření, přičemž další testy pak bývají indikovány na základě předchozích výsledků.

Co se týče léčby, zde hraje roli primární příčina obtíží. Terapie může zahrnovat užívání medikamentů, dodržování režimových opatření (omezení konzumace alkoholu, dostatečné množství spánku), elektrokonvulzivní léčbu nebo psychologickou pomoc (kognitivně behaviorální terapie). Důležitou roli pak samozřejmě hraje i podpora ze strany blízkých.

Zdroje: wikisofia.cz, psychiatriepropraxi.cz, stefajir.cz