OTÁZKA: Co vás vedlo k rozhodnutí dát se na medicínu?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.
Přivedl mě k ní zřejmě jakýsi „spasitelský“ komplex. Vždycky jsem měla představu, že bych měla v životě „něco“ významného učinit, stát se „svatou“, a zdálo se mi, že medicína je k tomu dobrá cesta. Ale na studiu medicíny jsem viděla ještě jiné přednosti. Především fakt, že i za socialismu to byl obor málo zatížený politikou. Myslím, že řada studentů, kteří měli sklony studovat humanitní vědy, nakonec zvolila medicínu. To je za všech režimů nedeformovatelná disciplina a zároveň představuje určitou vnitřní svobodu, která je s touto profesí spojena.
17.5.2011 10:22:37
OTÁZKA: Jak vzpomínáte na svá studia?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.
Promovala jsem v roce 1985 a měla samé jedničky. Řekla bych, že to asi byla známka nějaké „obsedantní neurózy“. Moje počínání snad ani žádné jiné racio nemohlo mít. Rodiče mě za to kárali. Vysvětlovali mi, že pokud chce člověk něčeho v životě dosáhnout, musí se zaměřit určitým směrem, tomu se plně věnovat a ostatní věci nedělat tak naplno, protože se tím rozptylují schopnosti. Za příklad mi dávali spolužáka mého tatínka, který měl na gymnáziu samé jedničky. Stal se učitelem v Děčíně, celý život seděl na jedné židli až do důchodu a vlastně nic „pořádného“ nedokázal. To mě ale od samých jedniček neodradilo. K panu učiteli jsem pociťovala určitý obdiv, přestože jsem se s ním jako studentka nikdy nesetkala.
17.5.2011 10:22:37
OTÁZKA: Usnadnil vám „červený diplom“ začátek profesní dráhy?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.
Za své studijní výsledky na medicíně jsem dokonce od tehdejšího ministra školství pana Vondrušky dostala pamětní vázu. Ale nijak zvlášť mi to vstup do praxe neusnadnilo. Moji rodiče se za mě skoro styděli a vůbec na ten ceremoniál nepřišli. A tak nějak se vyplnilo jejich varování. Když před deseti lety umřel můj tatínek, jako nejstarší dcera jsem organizovala pohřeb a před kostelem vítala přicházející. Některé jsem znala, některé ne. Ke kostelu přicházel také takový úhledný dědeček a představil se mi se slovy: „Já jsem tatínkův spolužák, vy mě asi neznáte…“ A já si najednou uvědomila, že je to „ten“, o kterém jsem celý život poslouchala. Měla jsem velké nutkání toho člověka obejmout a říci mu: „Pane učiteli, my jsem ti dva jedničkáři, kteří takhle dopadli, vy sedíte v Děčíně a já na poliklinice na Karláku.“ To jsem ale samozřejmě neřekla nahlas. Naopak jsem pana učitele přivítala a řekla mu, že o něm tatínek velmi často mluvil a že ho ráda poznávám. Ten oblouk se tak nějak sklenul a já nakonec „svůj vzor“ potkala. To už jsem ale věděla, že rodiče měli do určité míry pravdu, že jsem dopadla jako pan učitel. No, a když třeba tak trochu žehrám na studijní výsledky svých dětí, říkají mi: „Mami, přece nechceš, abychom dopadly jako ty!“
17.5.2011 10:22:37
OTÁZKA: Ale nakonec jste získala místo na prestižní klinice a věnujete se onkologii.
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.
Moje cesta k onkologii byla trochu „klopotná“. Už při studiích jsem chodila jako pomocná vědecká síla na I. interní kliniku VFN. Zabývala jsem se hepatologií a chtěla tam po promoci pokračovat. Jenomže získat místo na klinice nebylo tak jednoduché. Nebyla to ani tak věc politická jako spíše genderová. Se mnou tam chodili tří moji spolužáci a ti místo na klinice dostali. Já musela nastoupit na interní oddělení nemocnice v Benešově, které vedl pan primář Havlík. Ráda na to vzpomínám, pracovala jsem tam krátce, ale hodně jsem se naučila. Byla to taková terénní medicína. A to také byla jediná doba, kdy se mnou byla spokojená i moje maminka, protože měla představu, že by se mělo začínat od píky. Pro mne ale bylo velmi komplikované dojíždění z Prahy.
17.5.2011 10:22:37
OTÁZKA: Z benešovské nemocnice jste se pak přeci jen na vytouženou I. interní kliniku dostala.
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.
K tomu mi možná tak trochu nakonec opravdu dopomohly studijní výsledky na medicíně, i když nepřímo. Měla jsem totiž za celý náš ročník přednést projev na promoci. Tenkrát to byl takový prefabrikovaný a dost otřesný text a já se ptala na příslušných místech, jestli bych ho mohla trochu pozměnit. Bylo mi řečeno, že ano, ale opravdu jen „trochu“. Tak jsem si text připravila a přečetla doma svému otci. Když uslyšel moji verzi projevu, téměř klečel na kolenou a zapřísahal mě, abych tam vrátila věty o straně a vládě. Kladl mi na srdce, že mám ještě dvě mladší sestry, které chtějí studovat, a kdybych udělala nějaký průšvih, mohlo by to pro ně mít nepříjemné důsledky. Řekl mi, že toto není to správné hrdinství. S tím jsem souhlasila a text měla připravený v původním znění. Jenomže pak jsem v tom stresu v Karolinu zpanikařila a přednesla projev podle své původní představy. Nemyslela jsem to nijak zle, ale už se stalo. Naštěstí si toho asi nikdo nevšiml, kromě pana profesora Dienstbiera. Ten za mnou po skončení ceremoniálu přišel a říkal mi, že jsem měla hezký projev, takový odvážný, a zeptal se, co chci po promoci dělat. Zmínil, že možná bude mít jedno volné místo, že se specializuje na léčbu Hodgkinovy choroby a prý kdyby mě to téma zajímalo, že bych u něj mohla pracovat. To pro mě byla velmi dobrá zpráva. Vždycky jsem chtěla dělat onkologii – považuji to za velký úkol. Takže když bylo místo volné, odešla jsem z Benešova a nastoupila na I. interní kliniku VFN, kde jsem původně chtěla pracovat. Věnovala jsem se tam hematologii a absolvovala předatestační přípravu z interny.
17.5.2011 10:22:37
OTÁZKA: Pak vaši profesní kariéru přerušilo mateřství. Jak moc náročný byl návrat zpět?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.
Na klinice jsem se seznámila se svým manželem. Postupně se nám narodily dvě starší děti a já si po mateřské dovolené řekla, že bude třeba, abych se v onkologii řádně vzdělala, a nastoupila jsem proto na nově vznikající onkologické oddělení Thomayerovy nemocnice v Krči, které vedla dnešní profesorka Jitka Abrahámová. Byla to „drsná“ škola, ale mě to od rozhodnutí stát se onkoložkou neodradilo. Připravila jsem se k atestaci z onkologie. Pak se mi ovšem naskytla příležitost pokračovat v hematologii, a tak jsem se vrátila na I. interní kliniku do VFN a připravila se i k atestaci z hematologie. Tu jsem stihla ještě před tím, než se mi narodilo třetí dítě a odešla jsem znovu na mateřskou dovolenou. Když jsem pak uvažovala, co budu dělat po mateřské, uvědomila jsem si, že bych nechtěla od dítěte pospíchat do zaměstnání tak, jak jsem to musela udělat v prvních dvou případech. Atestace jsem měla hotové, a tak jsem chtěla nastoupit do práce na zkrácený úvazek. Na hematologii zkrácený úvazek nepřicházel v úvahu, tak jsem využila nabídku nastoupit na polikliniku na Jižním městě, kde bylo malé ambulantní onkologické centrum patřící pod ILF. Tam jsem postupně začala pracovat i na plný úvazek. U polikliniky byla dokonce školka, takže mám „čisté svědomí“, že jsme to s nejmladší dcerou docela dobře zvládly. Onkologické centrum ILF bylo po nějakém čase sloučeno s Onkologickou klinikou 1. LF UK a VFN, a proto od roku 2000 pracuji znovu zde.
17.5.2011 10:22:37
OTÁZKA: Vzpomínáte na některé lékaře-pedagogy?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.
Během svého studia na medicíně jsem potkala řadu osobností, kterých si dodnes velmi považuji. Řekla bych, že za studií si to člověk moc neuvědomuje a dělá si ze „starců“ – docentů a profesorů – spíše legraci. Teprve když sám stárne, docení zkušenosti, které od nich získal. Pak také oceňuje určitou historickou kontinuitu oboru, kterému se věnuje, a zjišťuje, že zde působili předchůdci, na jejichž práci navazuje. Rozhodně bych chtěla vzpomenout na pana profesora Marka, který byl přednostou 3. interní kliniky 1. LF UK a VFN. Vážila jsem si ho už za svých studií. Vedle jeho vysoké odborné erudice si velice cením i jeho lidských kvalit. Dělala jsem u něj státnici z interny, hovořili jsme spolu o mých problémech s hledáním místa a on byl tak hodný, že mi po promoci poslal nějaké nabídky na místa, která byla volná. Šťastnou shodou okolností jsme se potkali po mé atestaci z onkologie. Ptal se mě, kde působím, vzpomínal, že jsem byla při studiu medicíny hodně úspěšná, a zmínil se o volném místě na hematologii, kam jsem posléze z Krče skutečně přestoupila. Na hematologii pracovala také dcera pana profesora. Vzniklo mezi námi hezké přátelství.
17.5.2011 10:22:37
OTÁZKA: Váš manžel je rovněž lékař. Vnímáte to jako výhodu?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.
Musím říci, že manžel je můj velký vzor a zároveň i velký pomocník. Vážím si ho jako odborníka a kromě toho oceňuji, že má pro medicínu cit „od pánaboha“. Samozřejmě mě nepřekvapovalo, že když jsem se učila na atestaci z interny, uměl toho daleko víc než já, protože je internista. Ale když jsem se připravovala na atestaci z onkologie, trochu mě znepokojilo zjištění, že i zde jsou jeho znalosti opravdu obdivuhodné. On má v medicíně nesmírně široký záběr. Musím také ocenit, že mi nejen umožnil vzdělávat se v oboru, ale že mě v tom podporoval. Já jsem ještě z té generace žen, které by dělaly „kariéru“ opravdu spíše v uvozovkách. Avšak manžel mi umožnil neuvěřitelné věci. Mám řadu spolužaček, které byly velmi chytré, ale atmosféra v rodině nebyla příznivá tomu, aby se věnovaly práci lékařky naplno. Medicínu pak musely dělat v takové „osekané“ podobě. Kdyby nebylo mého muže, rozhodně bych nemohla dosáhnout toho, čeho jsem dosáhla. Je to pro mě asi nejdůležitější člověk jak v osobním, tak v profesním životě. Oba se naplno věnujeme medicíně, a máme tudíž vzájemné pochopení pro to, kolik času nám naše zaměstnání a aktivity s ním související zaberou. Myslím si, že partner s jinou profesí by pro mě asi tolik pochopení neměl.
17.5.2011 10:22:37
OTÁZKA: Jak byste popsala úroveň zdravotní péče a její vývoj za poslední čtvrtstoletí, co se medicíně věnujete?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.
Nejdříve několik slov obecně. Pokud se má člověk v osmnácti letech rozhodnout, co bude dělat, může se mu stát, že se ve výběru povolání netrefí. Podle mého soudu má medicína tu přednost, že se v ní člověk může uplatnit nehledě na typ povahy. Vědecký typ se může věnovat vědě. Když jste „k lidem“, můžete dělat medicínu na ambulanci nebo u lůžka, když jste introvert, můžete pracovat třeba v laboratoři… To je myslím velká výhoda. Pro člověka, který není v době rozhodování nijak vyhraněný, jde o ideální obor. Po roce 1989 se naskytly neuvěřitelné podmínky pro rozvoj zdravotnictví. Reálně se jevila možnost, že by si lékaři mohli polepšit z hlediska svých příjmů, ale pravděpodobně na úkor samotné medicíny, která by se měla rozvíjet. U nás se věc vyvinula tak, že se více investovalo do rozvoje medicíny, zato lidský faktor ve zdravotnictví byl bohužel značně podceněn. Dnes se to jeví jako velký problém, ale v tehdejší době to asi bylo dobře. Po roce 1989 jsme mohli velmi brzy v relativně nuzných podmínkách dělat medicínu na takové úrovni, jaká byla srovnatelná s úrovní v západoevropských zemích. Mohli jsme se vzdělávat stejně jako oni, jezdit na kongresy, používat stejné medikamenty, takže jsme poměrně rychle dohnali Evropu i svět třeba zrovna v onkologii, která je specifická v tom, že se rozvíjí skutečně velmi rychle. Je to obor, ve kterém není jednoduché „chytit vlak“ po delší přestávce, například po mateřské dovolené. Považuji za ohromné štěstí, že jsem byla „postižená“ socialismem jen do svých osmadvaceti let. Po změně režimu se podmínky pro moji práci za velmi krátkou dobu srovnaly. Možná nemůžu jezdit v takovém autě jako moji kolegové ze Západu, nemohu si dovolit oblékat stejné modely, ale můžu dělat stejně dobrou práci jako oni. A to považuji za fantastické.
17.5.2011 10:22:37
OTÁZKA: Jak hodnotíte současný systém onkologické péče u nás, zejména v souvislosti se vznikem akreditovaných onkologických center?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.
Problém vidím v tom, že se onkologie poněkud odlidšťuje. Hodně se zaměřuje na drahou léčbu, na přístrojové vybavení, ale lidi na obou stranách barikády, jak lékaři, tak pacienti, přicházejí tak trochu zkrátka. Lékaři proto, že vznikl systém onkologických center, ve kterých je centralizována drahá onkologická léčba. Ta musí být pečlivě indikovaná a musí být rovněž zajištěn i lepší dohled nad ní. To považuji za chvályhodné. Bohužel však došlo k tomu, že se onkologové rozdělili na dvě skupiny. Na ty „povolané“ z center a pak na terénní onkology „druhé třídy“. Ti sice mají stejné vzdělání, stejné znalosti a zkušenosti, jenom mají trochu jiný úkol v oblasti péče o onkologické pacienty. A tento úkol nebyl, podle mého soudu, dostatečně specifikován. Členěním onkologické péče bohužel do určité míry došlo k narušení vztahů mezi oběma skupinami onkologů. Práce terénních onkologů je do určité míry podceňována a chování onkologů z center není příliš vstřícné. A nakonec tím trpí pacienti. Obava z toho, že práce terénního onkologa bude předmětem kritiky, vede k tomu, že pacienti nejsou v dostatečné míře do onkologických center „referováni“. Tady vidím velký „dluh“ onkologie, který by se měl vyřešit. Určitě by z toho profitovali především nemocní, kteří by se mohli po úspěšné léčbě vrátit z centra do péče terénního onkologa. Bohužel dochází k situacím, že se za pacienty odeslanými do onkologického centra „zavře voda“. Na pravidelné kontroly stále dojíždějí do center, i když pro kvalitu jejich života by bylo vhodnější, kdyby se vrátili zpět domů k ošetřujícímu lékaři, který je dobře zná.
17.5.2011 10:22:37
OTÁZKA: Vidíte nějaké řešení a východisko ze stávající situace?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.
Podle mého soudu by onkologie měla být koncipována především z pohledu pacienta, jeho potřeb a očekávání. Často se stává, že pacienti přicházejí zkrátka v tom směru, že ze stávajícího systému péče neprofitují. Má to několik důvodů. Na léčbu v centrech jsou kladeny určité požadavky. Pacient se tam musí dostavit v „tu správnou dobu“ a dostat „tu správnou léčbu“. To by fungovalo v případě, kdyby úhrada léčby byla vázána na pacienta a centrum by „čekalo“, až tam pacient dorazí a přinese s sebou svoji diagnózu/indikaci včetně úhrady od pojišťovny. V současné době to funguje tak trochu v socialistickém duchu, kdy jsou naplánovány kvóty pacientů, kteří mohou být ošetřeni, na základě propočtu nějakých předchozích léčeb úplně jiných pacientů. A tak dochází k paradoxním situacím, kdy do některého z center nepřijde takový počet pacientů, jaký je plánován, do jiného centra jich naopak přijde více a řada z nich pak musí čekat, až na ně dojde řada. Jsou to spíše organizační problémy, ale je třeba je řešit. Musím však na druhé straně říci, že onkologická léčba jako taková zaznamenala obrovský pokrok. Pacienty, které jsme dříve považovali za odsouzené k smrti, dnes můžeme dlouhodobě efektivně léčit, i když finanční náklady na onkologickou léčbu jsou velmi vysoké. Já však doufám, že ještě než umřu, zažiju nějaký významný pokrok v terapii nádorových onemocnění.
17.5.2011 10:22:37
OTÁZKA: Vybrala jste si poměrně těžký obor medicíny. Kromě nutnosti vysoké odborné erudice léčba onkologických pacientů obnáší i jistou dávku frustrace z terapeutických výsledků…
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.
Hlavní problém onkologa, který šel studovat medicínu s určitým „spasitelským komplexem“, je adaptovat se na situaci, že těch „spasených“ je relativně málo. Naopak si musí uvědomit, že i taková „drobečková“ politika může mít pro onkologicky nemocné velký význam. Zdravý člověk to asi nemůže ocenit, ale například zbavení se bolestí, únavy či zažívacích problémů při podávání některých léků je pro nemocného hodně důležité. Symptomatická léčba může být pacientem vnímána stejně jako záchrana života. Domnívám se, že tento postoj je v mé práci velmi důležitý. Je to opravdu náročný obor jak co do vyžadované odborné erudice, tak i počtu ošetřovaných pacientů. Bohužel terapeutické výsledky bývají relativně mizerné. Nelze tedy očekávat velkou satisfakci z hlediska léčebných výsledků ani vděčnost pacientů, popřípadě jejich příbuzných. V reálu je to tak, že zdraví je vnímáno jako určitá norma, a jakmile vzniknou nějaké problémy, jsou tu lékaři, od kterých se očekává, že to rychle dají do pořádku. To je ideální situace například v oboru fyzioterapie nebo chirurgie, kdy se provede nějaký zákrok a pacient je v relativně krátké době bez problémů a zdravý. To onkologie neumí. My umíme vyléčit zhruba 50 % pacientů, takže u nich ani jejich příbuzných moc velké nadšení nebudíme. Pak je tu ještě jeden moment, a to určitý pocit, že za každý „průšvih“ musí být označen nějaký viník. Rakovina je považována za velký průšvih a lékař je první po ruce – zpravidla to „schytá“ jak od pacientů, tak někdy i od příbuzných. Takže hostilita je zde dosti velká.
17.5.2011 10:22:37
OTÁZKA: Komunikace s pacienty a jejich příbuznými je asi rovněž velmi náročná na psychiku lékařů, ale i sester. Čekárna před vaší ordinací je vždy plná, čekání není příjemné ani pro jednu stranu…
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.
Zrovna nedávno jsem řešila takový případ mladé ženy s karcinomem prsu, svobodné matky se dvěma dětmi, která má už jen tatínka. Pacientka má metastázy v mozku, což je snad ta nejhorší varianta, jaká se může přihodit. A jak pacientka, tak hlavně tatínek byli hrozně nepříjemní. Všechno bylo špatně, v čekárně nemůžou čekat a tak dále. Sestřička se jich bála, já z nich byla také nešťastná… Po několika návštěvách jsem sebrala odvahu a s tatínkem si v klidu promluvila. Řekla jsem mu, že ač se mu to možná podle výsledků léčby nezdá, já se upřímně snažím, abych jeho dceři co nejvíce pomohla. Řekla jsem, že je mi jeho dcery hrozně líto, že se její nemoc vyvíjí nepříznivě. Zmínila jsem fakt, že mám v ambulanci velký počet pacientů a že se v té nepříliš optimální situaci snažím udělat, co je v mých silách, ale choroba je opravdu mocná a já mám jen omezené možnosti. No a za týden přišli opět na kontrolu a sestřička říkala: „Paní docentko, ta paní dneska přišla s jiným pánem, takovým hodným.“ To se mi moc nezdálo, protože jsem věděla, že nikoho jiného nemá. Byl to tatínek, přišel s kyticí a moc se omlouval, že prý o tom přemýšlel a že to přehnal. Naše vztahy se „pročistily“ a najednou se všechno začalo dařit. Zdravotní stav dcery se podařilo stabilizovat, už přes rok je s dětmi doma a s pomocí tatínka vše zvládá. V onkologii má tedy kooperace s pacientem a jeho rodinou velmi důležité místo, ale ne vždy se to povede.
17.5.2011 10:22:37
OTÁZKA: Co považujete za svůj největší profesní úspěch?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.
Mám asi trochu jiné ambice než řada mých kolegů. Myslím, že posty a tituly jsou spíše jen prostředkem k tomu udělat něco pořádného. Ráda bych působila na takové globálně osvětové úrovni. Musím říci, že si rozhodně cením některých svých terapeutických úspěchů. Toho, že jsem na něco včas přišla, něco odhalila nebo pomohla něčemu, co nikoho jiného nenapadlo. Mám ale v úmyslu více se věnovat oblasti dlouhodobých osvětových programů, které by směřovaly k určitému zrovnoprávnění vztahů mezi lékařem a pacientem. Ráda bych se zasadila o to, aby se zlepšila edukace nemocných, aby existovala nějaká možnost velmi rychle se zorientovat v diagnóze, která člověka vždycky šokuje a překvapí. Považuji za důležité, aby pacient měl určité penzum informací, na jejichž základě se může kvalifikovaně rozhodovat.
17.5.2011 10:22:37
OTÁZKA: V oblasti preventivních a osvětových projektů již delší dobu působíte. O jaké aktivity se jedná?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.
První kroky v tomto směru už jsme učinili. Pro pacientky s karcinomem prsu jsme natočili DVD, na kterém najdou všechny potřebné informace. Považuji za šťastnou náhodu, že jsem se potkala s Michaelou Tůmovou, která pracuje jako sestra a má takový praktický a blízký vztah k pacientům. Mluvily jsme spolu o různých dobročinných aktivitách a já zmínila své plány s edukací, která by byla více přiblížena pacientům. Ona vymyslela formu DVD a založily jsme obecně prospěšnou společnosti Dialog Jesenius, spolu s manželkou těžce nemocného pacienta a s další pacientkou. V edukačním materiálu se nám tak promítly čtyři pohledy: lékaře, sestry, pacientky a rodinného příslušníka. Paní Tůmová dává našemu snažení velkorysou podobu. Podařilo se jí získat ke spolupráci řadu známých osobností, například Helenu Třeštíkovou a Miloše Formana. Daří se jí rovněž ve fundraisingu. Já sama si kladu za zásluhu ani ne tak odbornou náplň DVD, kterou jsem měla na starost, ale fakt, že se nám podařilo oslovit jak lékaře, tak i pacienty po celé republice. Tento projekt má ohromný dopad.
17.5.2011 10:22:37
OTÁZKA: Vaší zásluhou se však pořádá i odborné sympozium „Prague onco“. Jaké je jeho specifikum?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.
Tuto odbornou akci považuji rovněž za „svoje dítě“. Je velmi úspěšná a vznikla spíše z takového mého „rozčarování“. Přednášela jsem před nějakým časem na Brněnských onkologických dnech a sklidila od svých kolegů tak trochu nefér kritiku za to, že se moje sdělení netýká samostatného výzkumu. Řekla jsem si, že z takových neúspěchů musím vytěžit něco pozitivního, a tak vzniklo sympozium Prague onco. První ročník jsem organizovala trochu osaměle, ale postupně jsem našla řadu spolupracovníků, kteří mi pomohli, a myslím, že jeho úroveň se bude stále zlepšovat.
17.5.2011 10:22:37
OTÁZKA: Podílíte se aktuálně na řešení nějakých výzkumných úkolů?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.
Aby mohl v tak malé zemi, jako je ta naše, existovat nějaký onkologický výzkum, musí zde fungovat určitá kooperace. U nás mohou fungovat výzkumné projekty v případech, kdy se spojí několik aktivit výzkumných center, teprve potom může vzniknout nějaký nezávislý výzkum. V našich podmínkách je to velký problém. Proto také vznikl „Projekt 35“. Bylo nám jasné, že jedině ve spolupráci s lékaři z celé republiky získáme podklady pro výzkum týkající se karcinomu prsu mladých žen do 35 let. Vedle tohoto projektu se zabývám především problematikou léčby karcinomu prsu, zvláště prognostickými faktory různých typů nádoru se zaměřením na mladé ženy. A v poslední době se věnuji vyšetřování minimální reziduální choroby pomocí sledování cirkulujících a diseminovaných nádorových buněk. Tento úkol řeším ve spolupráci s imunologickou laboratoří Ústavu klinické biochemie 1. LF UK a VFN a Akademií věd. Projekt běží několik let a je docela úspěšný.
17.5.2011 10:22:37
OTÁZKA: Jak trávíte volný čas, čím se nejlépe odreagujete od náročné práce?
ODPOVĚĎ:
doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.
Musím říci, že mám štěstí, že mám skvělého muže a děti. Moje práce mě baví. Děti odrůstají a já mám více času na čtení. Ráda poslouchám vážnou hudbu, preferuji operu. Kdysi jsem krátce studovala operní zpěv. Když si s manželem chceme udělat příjemný večer, jdeme do opery v Praze nebo jedeme do Vídně či Milána.
17.5.2011 10:22:37