Když se nové ministryně zdravotnictví Daniely Filipiové zeptáte, čemu opravdu v životě věří, nezaváhá: „Ve schopnost člověka dosáhnout svého cíle.“ Její příběh ukazuje, že nejde jen o prázdnou frázi.
Šok
I když má teplotu devětatřicet a leží právě doma v posteli, srší senátorka Daniela Filipiová (ODS) dobrou náladou. „Ráda vás slyším, ptejte se, na co potřebujete,“ pobízí tazatele do telefonu. Na většinu otázek pak odpovídá přímo a k věci, což u zdejších politiků není stále ještě moc obvyklé.
A otevřená je i v momentě, když má mluvit o osudové chvíli svého života - chvíli, kdy se dozvěděla, že už nikdy nebude chodit a bude navždy připoutaná na invalidní vozík. Ne vždy tomu ale tak bylo. Byly doby, kdy se Daniela Filipiová o této bolestivé kolonce ve svém životopise nechtěla bavit vůbec.
Že má zdravotní problémy, Daniela Filipiová zjistila poprvé ve svých patnácti letech. Zcela nečekaně ji začaly hodně bolet nohy a po sérii vyšetření vyšlo najevo, že má vzácné onemocnění míchy. Následovala úspěšná léčba a velmi slibný rozjezd kariéry.
Po absolutoriu na pražské architektuře nastoupila mladá, krásná a energická blondýnka do Krajského projektového ústavu (KPÚ) a vysněná práce jí dávala velký pocit štěstí. Idyla však netrvala dlouho. Tři roky po nástupu do projekce se mladé architektce vrátily staré bolesti a prohlídka přinesla nepříjemnou zprávu: někdejší lékaři přehlédli polovinu problému a mícha pacientky byla opět zásadně ohrožena.
Noví doktoři ovšem měli z operace strach, rok ji kvůli „nejistotě“ odkládali. Ve chvíli, kdy k ní nakonec přece jen přikročili, bylo už pozdě: váček tlačící na míchu už byl příliš velký a operace se nezdařila. Když se Daniela Filipiová probudila z narkózy, zjistila, že ochrnula.
„Byl to pro mě šok. První vozíčkář, co jsem v životě viděla, jsem byla já,“ vzpomíná ministryně. „Ve vteřině se mi zhroutil svět. Nevěděla jsem, co dál.“ Unést osudovost onoho zjištění bylo pro ni tenkrát dvojnásob obtížné. Krátce před operací se totiž rozvedla se svým mužem a pobyt na nemocničním lůžku jí navíc znemožnil starat se o svou tříletou dceru Kateřinu.
V komunistických ozdravovnách, kde rok pobývala, nepřipadalo v úvahu, že by mohly být dlouhodobě spolu. „O dceru se mi starali rodiče, a já tak vlastně zůstala nadlouho sama se sebou a svými myšlenkami,“ vzpomíná Daniela Filipiová.
„Vůbec jsem nevěděla, jak se s tou situací vyrovnat. Chvíli jsem dokonce přemýšlela o tom, nějak to skončit.“ Být vozíčkářem v Československu uprostřed osmdesátých let se rovnalo v podstatě být vyřazen z normálního života. Například po Praze nebyly - na rozdíl od dneška - bezbariérové byty, a tak se většina vozíčkářů stěhovala do několika sídlištních bloků na okraji města, kde stát tento „luxus“ nabízel.
Dostat se přitom odsud třeba jen na nákup do města bylo pro člověka bez auta takřka nemožné. Většina chodníků v Praze neměla bezbariérový přístup, podobně jako metro nebo tramvaj. Mimo jiné to znamenalo zůstat odkázán na život na sociálních dávkách bez šance získat jakoukoli smysluplnou práci. Vzepřít se takovému osudu a dobrovolně si nezvolit život ve vozíčkářském ghettu vyžadovalo velkou dávku vnitřní síly.
Chuť bojovat
„Když poprvé kandidovala do Senátu, už od rána byla na ulici a oslovovala lidi, co šli do práce. A tak to šlo až do pozdního večera,“ vzpomíná na průběh první senátní kampaně Daniely Filipiové před osmi lety její stranický kolega Tomáš Kladívko.
„Nikdy si na nic nestěžovala a nechtěla, aby měla kvůli svému postižení nějaké úlevy. Naopak nás sama ještě vybízela k větším výkonům.“ Podobné zkušenosti mají se senátorkou Filipiovou i její další kolegové. „Před časem jsme byli na služební cestě v Jihoafrické republice a vždycky, když jsme někam jeli, byla ráno mezi prvními u auta,“ říká místopředseda Senátu Jiří Šneberger (ODS).
„Přitom kdyby přijela o deset patnáct minut později a řekla, že to kvůli svému handicapu dřív nezvládala, neřekli bychom samozřejmě nic. Jenže taková ona není, nechce ohledy nebo lítost. Je to typ bojovnice.“ Chuť bojovat v sobě Daniela Filipiová objevila během několikaměsíčního pobytu v léčebně v Kladrubech a pak v Jánských Lázních, kde po své operaci v roce 1986 podstoupila rehabilitaci - a jak sama říká, nebylo to vůbec snadné.
„Zlomila to ve mně moje dcera,“ říká senátorka. „Došlo mi, že právě kvůli ní to nemůžu a nesmím vzdát. A že musím dělat vše pro to, abych se zase rychle dala dohromady a mohly jsme být spolu.“ To poznání ji prý vnitřně hodně osvobodilo: objevená vůle „nepoddat se“ jí najednou umožnila vidět svět a svoji budoucnost v něm jinak než jen pasivně a bez šance na další plnohodnotný život.
„Začala jsem přemýšlet, jak si s dcerou najdeme společný byt, jak začnu zase pracovat. To, že jsem začala uvažovat pozitivně, mi dávalo sílu a energii a to mě vrátilo do života.“ Samozřejmě to nešlo všechno hned. Daniele Filipiové se nicméně díky „pozitivní strategii“ a pomoci blízkých postupně opět začalo pomalu dařit.
Díky podpoře kolegů začala opět pracovat v KPÚ (každé ráno jí někdo z nich držel parkovací místo, aby se vůbec mohla do práce dostat, a pomáhali jí, aby se mohla po bariérovém pracovišti pohybovat), potkala nového muže, narodila se jí druhá dcera.
A také se začala angažovat ve prospěch vozíčkářů. Oslovila například komoru architektů a kolegy z cechu začala přesvědčovat, aby při navrhování domů a bytů více mysleli na potřeby tělesně postižených, což do té doby nebylo vůbec běžné.
„Hodně o tom mluvila, vysvětlovala, proč je to důležité, psala o tom knížky,“ říká Jiří Plos z České komory architektů. „Nedá se to vyjádřit čísly, ale to, že se Česko proměnilo ve více bezbariérovou zemi, je hodně i díky ní.“ Od této své „vozíčkářské specializace“ Daniela Filipiová neutekla ani v politice (v roce 1997 vstoupila do ODS, aby - jak říká - podpořila Václava Klause, kterému tehdy část strany vypověděla loajalitu kvůli jeho nechuti řešit černé financování partaje).
V Senátu, kam byla poprvé zvolena v roce 2000, se až dosud věnovala hlavně tvorbě zákonů souvisejících s potřebami zdravotně postižených. V ODS je dnes zároveň nejvýše postavenou političkou a také jednou z mála, kterou strana na vrcholných místech má.
Jak se jí podařilo prosadit v prostředí, které je vstřícněji nastavené k postupu mužů než žen (třeba tím, že o nominacích se rozhoduje na dlouhých nočních schůzích a v neformálním prostředí víkendových golfových hřišť, kam ženy kvůli péči o rodinu většinou nemají čas chodit)? „Mám velké zastání v manželovi, který mi s řadou věcí pomáhá,“ říká ministryně Filipiová. „Politice se tak mohu věnovat na plný úvazek.“
S˙tím se netajím
Páteční jmenování Daniely Filipiové je zatím vrchol v její politické kariéře. Volba premiéra Mirka Topolánka (ODS) svěřit jí nejtěžší ministerstvo v Česku, na kterém si zatím všichni jeho šéfové vylámali zuby, přitom mnohé zaskočila. Opozice ji hned ústy plzeňské hejtmanky Milady Emmerové (ČSSD) označila za „degradaci rezortu“, protože Filipiová jako teprve druhá v historii zdejšího ministerstva zdravotnictví nemá před jménem „ani titul MUDr.“.
A překvapeni byli i její straničtí kolegové, většina z nich totiž čekala, že si Topolánek kvůli „zajištění kontinuity“ vybere Julínkova náměstka Marka Šnajdra, který se svým šéfem reformní zákony vymýšlel a zná je do nejmenšího detailu. Před Danielou Filipiovou teď každopádně stojí jeden z nejtěžších úkolů jejího života.
Jak už oznámila, chce prosadit část Julínkových reformních zákonů (ty, které pacientům dávají více práv v nemocnicích a přinášejí jim kvalitnější péči), jež až dosud opozice i část koalice odmítala. Vzhledem k tomu, že zdravotnictví se zcela jistě stane klíčovým tématem příštích parlamentních voleb, a vzhledem k tomu, že na prohru v nich, jak se ukázalo, stačí zavedení třicetikorunového, ekonomicky prokazatelně pozitivního poplatku v nemocnici, bude muset rezort kormidlovat obzvlášť opatrně.
Což nebude lehké, protože normy, které chce prosadit, jistě vyvolají celou řadu kontroverzí - kritici jim například vyčítají, že „neúměrně zatíží peněženky pacientů“. Klíčová otázka tedy zní, co premiéra na nové ministryni zaujalo natolik, že jí svěřil rezort, který bude rozhodovat i o dalším pokračování jeho politické kariéry?
„Zaujal ho její životní příběh, který ukazuje její velkou sílu, cílevědomost a pokoru,“ říká premiérův důvěrník Marek Dalík. „Kombinace těchto vlastností je na úspěšné spravování ministerstva zdravotnictví klíčová.“ Sílu a cílevědomost měl však i předchůdce Filipiové Tomáš Julínek (ODS), přesto mu to nestačilo, tak proč by to mělo stačit Daniele Filipiové?
„Díky svému osudu bude mít hodně té pokory. Což jí může lépe umožnit komunikovat s protivníky a domlouvat s nimi kompromisy. A něco tak prosadit.“ První vstřícné kroky už každopádně nová ministryně udělala. Nechala si všechny Julínkovy náměstky a se svým předchůdcem se domluvila na spolupráci.
A první pozitivní signály už vyslala i ke kritikům reforem: „Chci s kolegy co nejvíce mluvit. Znovu si s každým, kdo o to bude mít zájem, sednu nad všechna problémová místa a pokusím se najít nějaký přijatelný kompromis.“ Jak přesně bude toto hledání vypadat a k jak velkým ústupkům je připravená, zatím ministryně neprozradila. S jedním se však netají. Úkol, před kterým stojí, považuje za „obrovskou výzvu“ a udělá prý vše pro to, aby na ni odpověděla úspěšně.
Ondřej Kundra, Respekt
