Tasemnice parazitují v těle různých obratlovců. Jak se člověk může nakazit?

Co je tasemnice?

Pod pojmem tasemnice (Cestoda) se ukrývá obrovské množství parazitických organismů, které patří do kmene ploštěnci (Platyhelminthes) a tvoří samostatnou třídu bezobratlých živočichů. Ta zahrnuje více než 5000 různých druhů tasemnic, které jsou člověku momentálně známé, ale předpokládá se, že jejich počet je ve skutečnosti ještě mnohem vyšší.

Tasemnice parazitují u všech skupin obratlovců, přičemž nejčastěji se jedná o ryby nebo paryby, ale výjimkou samozřejmě není ani člověk. Jejich vývojový cyklus je ovšem nepřímý, což znamená, že k posunu do dalšího stádia obvykle potřebují mezihostitele. Zatímco larvy se pak mohou nacházet v celé řadě orgánů, dospělí jedinci u definitivního hostitele žijí vždy ve střevě.

Stavba těla tasemnice

Organismus dospělé tasemnice se skládá z hlavičky (skolex) a segmentovaného těla (strobila), které bývá tvořeno zhruba tisícem až dvěma tisíci články (proglotidy). Na hlavičce se nachází přichycovací orgány, což jsou buď kruhové přísavky u řádu Cyclophyllidea (kruhovky), nebo přísavné rýhy u řádu Pseudophyllidea (štěrbinovky), přičemž některé tasemnice mají také háčky či výsuvný chobotek.

Hlavička slouží k přichycení tasemnice ke sliznici střeva. Ačkoliv se zde nachází párová hlavová ganglia tvořící nervovou soustavu, tito živočichové nemají žádný ústní otvor ani střevo, a proto přijímají živiny celým povrchem těla. Navíc jsou také anaerobní, což znamená, že ke svému životu nepotřebují kyslík. Vylučovací soustavu pak představují protonefridie tvořené plaménkovitými buňkami.

Jednotlivé tělní články jsou relativně pevně spojené, mají plochý tvar, těsně za hlavičkou bývají menší a pohlavně nezralé, ale ke konci těla se pak postupně zvětšují. Zatímco některé tasemnice se skládají pouze z několika článků a celkově měří jen několik milimetrů (například zástupci Caryophyllidea mají článek pouze jediný), jiné mohou dosahovat až do délky několika metrů.

Každý z tělních článků potom obsahuje kompletní sadu pohlavních orgánů, takže představuje samostatnou reprodukční jednotku. Jelikož zahrnuje samčí i samičí pohlavní žlázy, tasemnice se může sama rozmnožovat bez přítomnosti dalšího jedince a sama také produkuje vajíčka. To znamená, že se jedná o hermafrodita.

Životní cyklus tasemnice

Tasemnice obvykle mívají dva různé hostitele. Nejprve tedy parazitují na mezihostiteli a teprve poté se přesouvají do těla hostitele definitivního, přičemž ve většině případů jde o dva různé organismy. Co se týče člověka, ten se může stát definitivním hostitelem některých druhů tasemnic, zatímco u jiných představuje pouze mezihostitele, a ve velice vzácných případech pak plní obě výše zmíněné funkce.

Jak probíhá nákaza tasemnicemi? Zralé tělní články, které obsahují oplodněná vajíčka, se postupně oddělují od samotného těla tasemnice, která žije ve střevě svého hostitele a živí se látkami střevního obsahu. Uvolněná vajíčka pak odcházejí z těla ven prostřednictvím vylučovací soustavy (u hostitelů je tedy přítomná tasemnice ve stolici).

Mezihostitel (například skot) se poté nakazí pozřením vyloučených vajíček nebo jiných oddělených částí těla. Z vajíček se přitom líhnou první larvy, což mohou být buď lykofory, nebo onkosféry. Ve dvanáctníku se pak larvy uvolní, následně prochází střevní stěnou do krve či do lymfatického systému, odkud jsou zaneseny do jednotlivých orgánů (hlavně do svaloviny).

Ve svalové tkáni následuje zhruba desetitýdenní vývoj, kdy se larvy tasemnice mění na boubele (do stádia cysticervus bovis), přičemž tento druhý nebo dokonce třetí stupeň se někdy označuje také jako metacestod. Člověk se pak jakožto definitivní hostitel tasemnice ve většině případů nakazí při pozření tepelně neupraveného masa, které v sobě ukrývá právě tyto boubele, a celý cyklus začíná nanovo.

Hlavní rizikové faktory

• nedostatečně tepelně upravené maso,
• konzumace syrového masa,
• nedodržování hygienických standardů,
• špatná úroveň hygieny před jídlem,
• zanedbání hygieny po toaletě.

Druhy tasemnice

Co se týče parazitismu, tasemnice mají různý stupeň hostitelské specificity. Některé druhy se vyskytují pouze u konkrétního typu hostitelů. Sem spadá například tasemnice bezbranná, která cykluje výhradně mezi turem domácím a člověkem. Jiné tasemnice se však mohou uchytit u velkého množství nepříbuzných hostitelů.

Řada tasemnic představuje poměrně významné patogeny, a to jak z hlediska lidské medicíny, tak i pro medicínu veterinární. Mezi nejrozšířenější druhy tasemnice, které napadají člověka, se přitom řadí tasemnice bezbranná, tasemnice dlouhočlenná, tasemnice dětská, tasemnice asijská nebo třeba škulovec široký.

V případě dospělých tasemnic ve střevě, pro které jsou lidé definitivním hostitelem, se nejedná o příliš patogenní nákazu. Často může probíhat bez jakýchkoliv viditelných příznaků, nebo u člověka vyvolávají spíše méně závažné zažívací potíže. Tasemnice totiž nezpůsobují žádnou výraznější imunitní odpověď a nijak nepoškozují tkáně svého definitivního hostitele.

Mnohem závažnější pak může být přítomnost larválních stádií tasemnice v jednotlivých orgánech, což ovlivňuje jejich funkčnost (například v případě rodu Echinococcus, nebo pokud se v lidském organismu objeví tasemnice dlouhočlenná). Taková situace totiž může vést k rozvoji závažných zdravotních komplikací a v některých případech dokonce končí fatálně.

Tasemnice bezbranná

Taenia saginata neboli tasemnice bezbranná představuje kosmopolitně rozšířeného parazita, jehož mezihostitelem bývá skot a definitivním hostitelem pak člověk. Jedná se asi o nejznámější druh tasemnice, který na člověku parazituje, přičemž dospělí jedinci vždy obývají tenké střevo, kde se živí tráveninou. Pokud jde o velikost této tasemnice, může dosahovat zhruba do délky 3–10 metrů.

Člověk se obvykle nakazí při konzumaci nedostatečně tepelně upraveného hovězího masa, ve kterém se vyskytují boubele. Infekce tasemnicí bezbrannou pak ve většině případů probíhá asymptomaticky, ale pacienty mohou trápit také gastrointestinální obtíže, kam patří například bolesti břicha, průjem, zácpa, nevolnost nebo hubnutí.

Tasemnice dlouhočlenná

Dalším kosmopolitně rozšířeným druhem je tasemnice dlouhočlenná neboli Taenia solium. Ta stejně jako tasemnice bezbranná parazituje ve střevě člověka, přičemž mezihostitelem se obvykle stává prase domácí nebo také prase divoké. V některých případech ovšem může být mezihostitelem také člověk, což vede k rozvoji nebezpečného onemocnění označovaného jako cysticerkóza.

Tělo dospělé tasemnice dlouhočlenné se podobně jako v případě jiných druhů tasemnic skládá ze skolexu a několika stovek navazujících článků. Plně vyvinutý jedinec pak může dosahovat zhruba do délky 2–4 metrů. Člověk se obvykle nakazí během konzumace nedostatečně tepelně upraveného vepřového masa nebo orgánů obsahujících cysticerky (boubele).

Tasemnice dětská

Jedním z nejrozšířenějších parazitů dané třídy je tasemnice dětská neboli Hymenolepis nana, jejímž definitivním hostitelem obvykle bývá člověk. Vývoj této tasemnice přitom může být přímý, kdy v jednom hostiteli proběhne celý životní cyklus od vajíčka až po stádium dospělce, nebo naopak nepřímý. Ten pak nejprve probíhá v těle členovců (blecha, potemník) a později pokračuje u člověka nebo v těle psů a hlodavců, u nichž způsobuje nemoc zvanou hymenolepióza.

Tasemnice asijská

Jedná se o druh tasemnice, který se vyskytuje pouze v jihovýchodní Asii. Zatímco mezihostitelem bývá obvykle prase domácí, skot nebo třeba koza, jako definitivní hostitel zde stejně jako v případě tasemnice bezbranné figuruje člověk. Typickým zdrojem nákazy je přitom konzumace tepelně neupravených vepřových jater s cysticerky.

Škulovec široký

Tato tasemnice z čeledi Diphyllobothriidae představuje endoparazita s poměrně složitým vývojovým cyklem. Ke svému vývoji totiž potřebuje hned dva různé mezihostitele a k tomu ještě hostitele definitivního, kterým se může stát jakýkoliv rybožravý savec včetně člověka. Ten se obvykle nakazí pozřením tepelně neopracovaných ryb, infekce však bývá ve většině případů asymptomatická.

Tasemnice liščí

Měchožil bublinatý, kterého můžete znát také pod názvem měchožil větvený či tasemnice liščí, je drobný parazit dorůstající do délky 1–5 milimetrů. Zatímco definitivním hostitelem bývá většinou liška obecná nebo liška polární, jeho mezihostitelem jsou obvykle hlodavci (hraboši a hryzci). Nakazit se ovšem může také člověk, u kterého později dochází k rozvoji onemocnění s názvem alveolární echinokokóza, které bez vhodné léčby končí fatálně.

Další známé tasemnice

• Měchožil zhoubný,
• Tasemnice krysí,
• Echinococcus canadensis.

Obtíže způsobené tasemnicemi

Jednotlivé tasemnice mohou člověku způsobit celou řadu různých zdravotních problémů. Zatímco některá onemocnění jsou prakticky bezpříznaková nebo vyvolávají pouze méně závažné příznaky, jiná mohou způsobit velice nepříjemné komplikace, které v některých případech končí i smrtí pacienta.

Tenióza

Toto onemocnění, kdy tasemnice žije ve střevech pacienta klidně i několik let, může být způsobeno několika různými druhy, kam patří například Taenia saginata (tasemnice bezbranná) či Taenia solium (tasemnice dlouhočlenná). Zatímco v prvním případě je pak mezihostitelem skot, u druhého parazita se jedná většinou o prase.

Tenióza obvykle probíhá zcela asymptomaticky, takže pacientům nezpůsobuje žádné viditelné obtíže. Někdy ovšem může vyvolat mírné gastrointestinální problémy, které mohou nemocnému napovědět, že je s jeho organismem něco v nepořádku. Jaké v tomto případě způsobuje tasemnice příznaky?

• nevolnost,
• průjem,
• zácpa,
• křeče v břiše,
• bolesti břicha,
• nechutenství,
• úbytek na váze.

Mezi základní diagnostické metody, které se při podezření na nákazu tasemnicí provádějí, patří výtěr z konečníku a následné vyšetření stolice na přítomnost vajíček. Pro určení konkrétního druhu tasemnice se pak používají specifičtější testy, kam patří například enzymatické metody nebo PCR. Potvrdí-li se u pacienta tenióza, léčba spočívá v podání niklosamidu či praziquantelu.

Cysticerkóza

Jedná se o kosmopolitní onemocnění způsobené larvami tasemnice dlouhočlenné, které je nejvíce rozšířené ve státech subsaharské Afriky, v Mexiku, v Jižní Americe, v Indii nebo v Číně. Na rozdíl od teniózy, kdy tasemnice žije ve střevech člověka, který je definitivním hostitelem dané tasemnice, se v tomto případě člověk podílí na jejím vývoji jako mezihostitel.

Pro cysticerkózu je charakteristická přítomnost larev tasemnice dlouhočlenné (cysticerků) v orgánech lidského těla, kam patří například játra, svaly, podkoží nebo oči. Nejčastěji se však vyskytují v mozku, což se označuje jako neurocysticerkóza. Toto onemocnění pak bývá hlavní infekční příčinou získané epilepsie a zároveň představuje nejčastější parazitární chorobu, která postihuje centrální nervový systém.

Projevy cysticerkózy jsou velice rozmanité a vždy se odvíjí od toho, kde přesně se jednotlivé cysticerky v těle nachází, kolik jich je a jak dlouho již v lidském organismu parazitují. Například pro neurocysticerkózu jsou charakteristickým znakem psychické poruchy, intrakraniální hypertenze, parézy končetin, hydrocefalus a konvulze (epileptické záchvaty).

Oční cysticerkóza je poměrně vzácná a způsobuje různá poškození zraku. Svalová cysticerkóza se pak často objevuje s neurocysticerkózou, většinou probíhá asymptomaticky, ale při masivní infekci může způsobit pseudohypertrofii svaloviny. Pokud se u pacienta projeví podkožní cysticerkóza, charakteristickým symptomem je přítomnost malých uzlíků v oblasti hrudníku a paží.

Diagnostika v tomto případě musí vycházet z anamnestických údajů, klinického vyšetření a výsledků, které poskytne testování za pomoci speciálních zobrazovacích metod. Pro odhalení cyst v mozku slouží tomografie a magnetická rezonance, kalcifikované cysty ve svalech lze najít pomocí rentgenu a dále se využívá také odebrání bioptátu a histologické určení. Kromě toho jsou k dispozici sérologické metody, jako je Western blot či ELISA. Protilátky se pak stanovují ze séra nebo z mozkomíšního moku.

Pokud jde o léčbu cysticerkózy, obvykle se používají anthelmintika (praziquantel či albendazol) v kombinaci s kortikosteroidy. Ty jsou vhodné především k utlumení zánětlivé reakce, která se rozvine ve chvíli, kdy dojde k rozpadu parazita. Kromě toho je možné nasadit také antiepileptické léky a v některých případech je nutné cysticerkus odstranit chirurgicky (oční cysticerkóza).

Hymenolepióza

Za rozvoj tohoto onemocnění je zodpovědná tasemnice dětská, která dorůstá pouze do velikosti 7–40 milimetrů. Svůj název získala podle toho, že se vyskytuje především v dětských kolektivech, přičemž nejvíce zasaženy bývají země v tropických a subtropických oblastech, zatímco na území České republiky jde spíše o vzácnou chorobu. Typické projevy zahrnují:

• bolesti břicha,
• bolesti hlavy,
• dechové obtíže,
• závratě,
• bledost,
• nechutenství,
• nevolnost,
• pocity svědění,
• celkovou únavu,
• podrážděnost,
• výrazný úbytek hmotnosti.

Projevy hymenolepiózy vždy závisí na intenzitě nákazy, ale také na tom, jak dlouho onemocnění trvá. První rok obvykle probíhá bez jakýchkoliv viditelných obtíží, ale později se objevují první problémy a dochází k výraznému úbytku hmotnosti. Tasemnice dětská svým působením totiž narušuje střevní klky a sliznici, kvůli čemuž mohou v organismu vznikat rozsáhlé nekrózy.

Jelikož parazit uvolňuje ze svého těla metabolity, které mohou být pro hostitele toxické, dochází někdy ke vzniku alergických reakcí a zároveň bývá porušeno trávení proteinů. Kromě výše zmíněných příznaků se pak mohou objevit také další symptomy, jako je například zvracení, průjem či silná bolest břicha nezávisle na jídle. Tyto projevy pak bývají ještě silnější u podvyživených nebo oslabených jedinců.

Diagnostika hymenolepiózy opět spočívá v mikroskopickém nálezu vajíček nebo článků tasemnice v lidské stolici. Onemocnění se pak léčí prostřednictvím niklosamidu nebo praziquantelu, přičemž důležité je dbát hlavně na prevenci, která zahrnuje hlavně dodržování základních hygienických návyků.

Difylobotrióza

Tato choroba je způsobena tasemnicí s názvem škulovec široký, což je poměrně dlouhá tasemnice, jejíž velikost často přesahuje hranici deseti metrů. Prvním mezihostitelem obvykle bývají buchanky, druhým pak ryby, jejichž pozřením se následně nakazí finální hostitel, kterým může být člověk nebo jiný masožravý savec.

Infekce bývá u člověka ve většině případů asymptomatická, takže na první pohled nejsou patrné žádné výrazné příznaky. U některých osob se pak může objevit nevolnost, bolest břicha, zácpa nebo třeba průjem, přičemž dříve se věřilo, že škulovec široký způsobuje také avitaminózu B12. Deficit tohoto vitamínu byl nicméně později zpochybněn. K léčbě opět slouží praziquantel.

Výskyt tasemnic a preventivní opatření

Ve vyspělých zemích momentálně dochází k nákaze tasemnicemi pouze ojediněle, přičemž nejčastěji se tito parazité vyskytují na místech, kde panují špatné hygienické podmínky. V České republice se výskyt onemocnění způsobených tasemnicemi každoročně snižuje. Nejčastěji diagnostikovaným parazitem je tasemnice bezbranná (zhruba 5–35 případů za rok), zatímco tasemnice dlouhočlenná se na našem území neobjevila již řadu let.

K přenosu parazita z mezihostitele na člověka většinou dochází perorální cestou, konkrétně hlavně prostřednictvím konzumace masa daných mezihostitelů, které není dostatečně tepelně upravené. Základním preventivním opatřením, které se tedy musí dodržovat, je správná tepelná úprava vepřového, hovězího, rybího, ale třeba i krabího masa (nebo jiných produktů daných mezihostitelů).

Dnes je nutné důsledně dodržovat veterinární opatření při produkci a uvádění masa na trh a lidé dbají na zamezení fekální kontaminace půdy, vody a potravin. Pokud člověk touží po konzumaci syrového masa (například ve formě tatarského bifteku nebo krvavého steaku), doporučuje se jeho předchozí zmrazení (-20 °C na několik dnů), ale účinné jsou také radiační metody při 1kGy.

Kromě dostatečné tepelné úpravy masa je nutné dbát také na dodržování základních hygienických pravidel. Zatímco u dospělých by pravidelné mytí rukou nebo třeba mytí vybraných potravin před jejich konzumací mělo být samozřejmostí, děti někdy na tyto zásady zapomínají. Rodiče a učitelé by se proto měli snažit dětem jejich dodržování vštípit.

Důležité je především mytí rukou před jídlem, ale také po návštěvě toalety (hlavně po defekaci). Dospělí by pak měli důkladně čistit dětské nočníky a hračky, které by se mohly stát zdrojem nákazy, a stejně pečlivě by se lidé měli starat také o vytírání koupelen či dalších společných prostor nebo třeba o pravidelnou výměnu ložního prádla.

Zdroje: wikiskripta.eu, nemoci.vitalion.cz, szu.cz, bezpecnostpotravin.cz